"Tam, kde se zvěstuje evangelium v jeho plnosti a v moci Ducha svatého, naše sbory nejen že se udrží, nýbrž budou početně růst. Avšak tam, kde se evangelium všelijak zastírá a rozmělňuje, tam schází pravá moc a síla, modlitební život skomírá a ze všeho se stává pouze formální záležitost a fikce. Nad tím se nesmírně rmoutím."

To jsou slova Charlese Spurgeona, obsažená v jednom z jeho článků vydaných v roce 1887. O sto let později vychází v roce 1990 ve Spojených státech amerických kniha, která obsahuje kapitolu s názvem "Jiná doba vyžaduje jiné poselství". Její autor vyslovuje nesouhlas s tím, že by se kázání 19. století hodila pro dnešní dobu. Tvrdí, že pro každou dobu je zapotřebí jiného poselství. Jinými slovy, člověk 20. století prý potřebuje slyšet jiné evangelium než člověk 19. století.

V přímém rozporu s tímto tvrzením je nejen učení Bible, ale i názor jiného američana, Douglase D. Webstera, který ve své kritice církevního marketingu říká mimo jiné toto:

"Biblické kázání bylo kdysi cele zaměřeno na Boha, odhalovalo hřích a motivovalo ke změně života. Dnešní kázání se soustřeďují především na člověka a jeho potřeby a snaží se spíše pobavit, než aby usvědčila.

V dnešních kázáních je tolik ilustrací, že posluchač zapomene na biblickou Pravdu, která jimi má být ilustrována. Tolik osobních příkladů, že posluchač zná lépe kazatele, než Ježíše Krista. Tolik příběhů ze života, že poslouchat nedělní kázání je poutavější než číst noviny.

Žádný div, že povrchní křesťané odcházejí z kostela nebo modlitebny povznesení a nadšení. Jejich sobectví zůstalo nedotčeno. Jejich mysl a srdce byly dotčeny pouze poutavou a povrchní teologií, křesťanskými frázemi a citovými příběhy. Základní otázka však zůstává:

Bylo opravdu věrně a účinně zvěstováno Boží slovo, které Pravdou Ježíše Krista nebourává naše dobře vybudované zóny nedotknutelného pohodlí a proniká fasádou našeho falešného sebeuspokojení?

1. Moderní církev se zabývá víc lidskými citovými potřebami než duchovními nedostatky. Zdůrazňují se například pocity osamocenosti, strach před neúspěchem, nedostatek sebedůvěry, pocity zloby, deprese, nesnášenlivost apod. Některé tyto pocity jsou skutečné, jiné jsou uměle vyvolány psychologickým tlakem a manipulací. Vysvětluje se, že závislosti, jako narkomanie, alkoholismus nebo sexuální promiskuita, jsou důsledky nebo úkazy psychologických vad a nedostatků. To hlavní, kořen všeho zla - lidská zkaženost a hřích - se opomíjí.

Kazatelé už dnes nekáží o tom, co Bůh vyžaduje od člověka. Z Boha se dělá služebníček, který "uspokojí každou lidskou potřebu". Naprosto se vynechává biblická skutečnost, že každá lidská potřeba je uspokojena "v Kristu Ježíši"! Ježíš Kristus je však Pán! Pán, který má naprosto jednoznačné požadavky na člověka. Požadavky, o kterých se nekáže, protože jsou "příliš náročné" a lidé o nich nechtějí slyšet.

Proto jsou kazatelny ve stále větší míře obsazovány "učiteli, kteří jim říkají, co vyhovuje jejich přáním" (2Tm 4,3). Bůh nás chraň před podobným smýšlením a jednáním! Bůh nás chraň před "spotřebitelským Kristem" a před "spotřebitelskou církví"!

2. Skutečnost je taková, že nikdo nemůže praktikovat moderní způsoby církevního a evangelizačního marketingu a zůstat přitom věrný Písmu. Kazatelé, kteří se snaží popularizovat evangelium, nemohou zvěstovat celou Pravdu. Ti, kdo chtějí přizpůsobit evangelium potřebám světa, se dostanou dříve či později do konfliktu s Pravdou Bible.

Evangelium není možné obětovat "požadavkům doby", protože evangelium je jen jedno a to pravé evangelium je nadčasové. Jakékoli jiné "evangelium" je bezmocné. Vždyť dobře víme, že to nejsou ani naše příběhy, ani ilustrace, ani zábavné a poutavé povídání nebo schopné řečnění, nýbrž právě EVANGELIUM, které je "Boží mocí k záchraně pro každého" (Ř 1,16).

Epištola apoštola Pavla Římanům představuje mimo jiné zevrubný výklad evangelia, téměř bod po bodu. Hned v prvním verši svého listu se apoštol představuje jako "oddělený pro Boží evangelium". Evangelium bylo základem jeho služby. V listě Římanům píše o lidském hříchu a o Božím hněvu (kapitoly 1-3), o ospravedlnění a o přičtené spravedlnosti (kapitoly 3-5), o posvěcení a praktické spravedlnosti (kapitoly 6-8), o vyvolení Izraele a o odmítnutí Ježíše Krista tímto vyvoleným národem (kapitoly 9-11) a v posledních kapitolách píše o praktických aplikacích jednotlivých pravd evangelia v životě člověka. Apoštol Pavel chce věřícím v Římě zdůraznit ústřední postavení evangelia v životě a službě každého věřícího člověka.

Když hovoříme o evangeliu, často máme na mysli jen jakési "evangeli- zační poselství" - a tím evangelium jistě je. Avšak evangelium je něco daleko víc než evangelizační kázání se čtyřmi nebo pěti body. Evangelium je v biblickém slova smyslu celou zjevenou Pravdou o Ježíši Kristu (Ř 1,1-6, 1K 15,3-11). Evangelium se nezastavuje u spasení a ospravedlnění z víry, nýbrž v sobě zahrnuje všechny stránky spasení, od posvěcení po oslavení. Význam evangelia nespočívá jen ve skutečnosti obrácení a znovuzrození. Vztahuje se na celou zkušenost věřícího člověka. Když apoštol Pavel a jiní novozákonní autoři hovoří o zvěstování evangelia, nemají tím na mysli pouze evangelizační poselství pro nevěřící (Ř 1, 15).

Veškerá služba prvotní Církve se soustředila na evangelium. Nikomu ani nepřišlo na mysl, že by se měla povzbudit návštěvnost shromáždění věřících tím, že by se tam diskutovala politika, kultura, podnikání, nebo že by se uspořádala pro návštěvníky nějaká "přitažlivá křesťanská zábava". Církev se cele soustředila na úkol přípravy věřících ke zvěstování evangelia světu.

Apoštol Pavel toužil po tom, aby se dostal do Říma. Důvodem jeho touhy nebylo navštívit staré přátele. Ani to nebylo proto, že by tam chtěl promluvit ve společenství, které začalo za jeho působení - protože Pavel v Římě žádné takové společenství nezačal. Ani se návštěvou Říma nechtěl vyhnout pro- následování někde jinde, protože dobře věděl, že bude terčem pronásledování právě tam, v Římě. Apoštol Pavel prostě a jednoduše toužil po tom, aby mohl v Římě zvěstovat evangelium. V osmém verši první kapitoly svého listu píše:

• Především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, že se zvěst o vaší víře šíří po celém světě. Bůh, jemuž sloužím ve svém duchu v evangeliu jeho Syna, je mi svědkem, jak na vás neustále pamatuji a vždy na svých modlitbách prosím, zda by se mi konečně jednou nepodařilo z vůle Boží přijít k vám. (Římanům 1,8-10) 

Všimněte si toho pozoruhodného devátého verše:

• Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu..." 

Pro Pavla bylo zvěstování evangelia aktem duchovního uctívání Boha. Sloveso "sloužit" vyjadřuje skutečnost "uctívání" (stejně Fil 3, 3). Pavel uctíval Boha tím, že zvěstoval evangelium. Pro něj bylo šíření evangelia povinností a výsadou zároveň (1K 9,16 a Ř 1,15). Povinnost a výsada. Uctívání Boha. Tak se zvěstuje evangelium!

V jedenáctém verši se dozvídáme, že se Pavlovi jednalo o duchovní blahobyt těch, kterým sloužil:

• Toužím vás spatřit, abych se s vámi mohl sdílet o některý duchovní dar a tak vás posílil." (Římanům 1, 11) 

Jaký dar tu má na mysli? Jistě se nejednalo o dary Ducha, které udílí jedině Duch (1 K 12, 7-11).

Pavel má na mysli nějakou duchovní hodnotu, která by věřící v Římě posílila. Mám zato, že se tu jedná právě o dar zvěstování evangelia. Chtěl své bratry a sestry v Kristu povzbudit a posílit slovy evangelia.

Pavel se nakonec do Říma dostal a skončil tam ve vězení. Ale právě tam, v římském vězení, dokázal, že to se zvěstováním evangelia vždycky myslel vážně. Navzdory nepříznivým podmínkám domácího vězení a nejistotě s ohledem na svou budoucnost, zvěstuje evangelium a Židé v jeho okolí přicházejí k víře v Krista, k obrácení. Svůj list Filipenským, který píše právě z prostředí římského vězení, uzavírá pozoruhodným pozdravem:

• Pozdravují vás i ostatní bratři, zvláště ti, kteří jsou z císařského domu (Filipským 4,22). 

Tedy i v Césarově domácnosti zaznělo evangelium a přineslo své požehnané ovoce, díky apoštolu Pavlovi.

• Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia, (Ř 1:1) 

Pro apoštola Pavla nebylo vyšší služby. Jak je tomu u nás?

- Ota Vožeh - Evangelium - 25 -