Před časem jsme se zúčastnili ve Zlíně setkání několika bratrů v Kristu, kteří zastupovali tři denominace, abychom se společně zamysleli nad smyslem vyučování o Boží svrchovanosti. Nejdříve jsme museli odpovědět na základní otázky typu:

Chce Bůh zachránit všechny?

Má každý člověk stejnou startovní čáru - tedy je mezi lidmi rovnost?

Máme svobodnou vůli? Nebo jsme snad roboti?

Tyto otázky jsme postupně probírali v časopise ZOD č. 60-65. Pozorným čtenářům by měly být tedy odpovědi z pohledu opravdové Boží svrchovanosti zřejmé. O závěrečnou a velmi důležitou otázku se chci s vámi všemi podělit:

Proč považujete za důležité tak obšírně obhajovat Boží svrchovanost, jak jste ji rozvinul v pěti bodech kalvinismu?

Zde je jen částečná odpověď: Pro ilustraci uvedu text z paralelního komentáře knihy Zjevení (Revelation Four Views, edited by Steve Gregg, strana 80).

Začátek citace: Hle, stojím u dveří a tluču (Zj. 3:20). Toto je známý evangelizační text, který oslovuje hříšníky. Tento verš ve svém kontextu může vyjadřovat Kristův pocit, že je vystrčen ze Své vlastní církve (outsider from His own church) a touží, aby byl pozván zpět. Jestliže církev s Kristem nevečeří, potom Kdokoli by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou (Zj. 3.20). Večeření s Kristem může mít vedlejší eucharistický význam: Ačkoliv Ježíš patrně není přítomen u večeře Páně v takové "církvi", přesto bude mít osobní obecenství s kýmkoliv, kdo Jej uvítá. S vítězi, kteří odpoví Jeho nabídce, Kristus nebude jenom večeřet a mít obecenství, ale slibuje: dám (jim) usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn (Zj. 3.21). Konec citace.

Podobné vysvětlení tohoto biblického textu není v naší, ani světové křesťanské literatuře vůbec ojedinělé. Sám jsem jej tak po dlouhá léta chápal. Vím, že většina křesťanů dnes věří, že Ježíš může být opravdu outsiderem vystrčeným ze své církve i ze srdcí jednotlivých křesťanů. Pro takové křesťany existuje i teologický termín - karnální, neboli tělesní křesťané. To jsou ti, kteří již prý jednou Krista "přijali" jako svého Spasitele, ale popírají Jeho Panování nad sebou samými. Proto je pro ně Ježíš outsiderem, jenž je vystrčen za dveře církve a stojí za dveřmi jejich srdcí. Ježíš je ale přesto miluje a touží, aby byl pozván zpět, tak to doslovně popisuje náš výše zmíněný komentář.

Modlím se, aby nám Duch Boží skrze Písmo ukázal, kam až nás zavádí lidská představa o "bezmezné" Boží lásce a touze spasit každého člověka; aby nám také ukázal zdrženlivost církve v otázkách absolutnosti svrchovaného Boha - Kristova Panování, a naprosté duchovní padlosti člověka. S lítostí musím říci, že výsledkem nedůsledného chápání Boží svrchovanosti a naprosté duchovní padlosti člověka jsou výše uvedené teologické závěry, které snižují Pána všeho na čekajícího prosícího outsidera stojícího za dveřmi. Z toho vyplývá - když situaci domyslíme do konce - že jsme to v konci konců my, kdo se nad Bohem ustrne a smiluje. On nám toužebně nabízí Svoji oběť na kříži a my ji buď k Jeho nesmírné radosti přijmeme, nebo k Jeho nesmírné lítosti odmítneme... Bůh ale není prosebník ani outsider, který čeká za dveřmi na naše rozhodnutí. Prosebníky a outsidery jsme přece my! ON udržuje celý vesmír a jedná s každým člověkem!

To nejsou slova odsouzení, ale názorná ilustrace, kam romantické představy křesťanů vedou. Miluji všechny bratry v Kristu, ale právě z lásky k nim nemohu souhlasit s podobným výkladem, který snižuje Boha a upírá Mu Jeho Panování nad vším. Autory podobných komentářů jsou většinou ti nejupřímnější lidé. Ani na milisekundu nepochybuji o jejich nejčistších úmyslech, které je k takovým úvahám vedly. Jsem ten první, kdo se dopustil a dopouští podobných chyb. Nikdo není imunní. Proto je nutné, abychom se bratrsky napomínali a trpělivě vyučovali a zdůrazňovali svrchovanost našeho Boha a duchovní padlost člověka, ať přicházíme vhod, či nevhod.

Co v církvi nedoceňujeme:

Nevyučujeme a nemáme v srdcích zakotvenu naprostou moc a panování svrchovaného Boha.

Nevyučujeme a nemáme v srdcích zakotveno důsledné pochopení duchovní nemohoucnosti - mrtvosti přirozeného člověka a jeho naprosté oddanosti otroctví hříchu.

Nevyučování výše zmíněných dvou bodů (a dalších) zapříčiňuje citově zabarvenou teologii, jež se soustřeďuje na lidskou svobodnou vůli, skutky a rovnostářství, místo aby se soustřeďovala na Boží svatý záměr a rovnost všech přirozených lidí v naprosté duchovní zkaženosti. Odtud vycházejí humanistické představy o bezmezné Boží lásce a svobodné vůli padlého člověka. Přehlížíme naprostou oddanost přirozeného člověka hříchu, podceňujeme důsledky hříchu, a proto plně nechápeme strašlivou ztracenost přirozených lidí, narozených jen z těla a krve. Věnujeme opravdu dostatečnou pozornost základům učení o Bohu - principům Boží svrchovanosti - a hloubce lidské ztracenosti, nebo vytváříme nové, obecně přijatelnější evangelium? Mnohá kázání, výzvy, úvahy, články a komentáře jsou vyřčeny nebo napsány v citovém rozpoložení. Odtud je jen krůček k metodám a taktikám, které vedou člověka k rozhodnutí, jež stojí především na emocích o Boží lásce a Kristově utrpení. Z pouhého soucitu nad utrpením Božího Syna se člověk "smiluje" a učiní emocionální rozhodnutí. Otázkou zůstává, zda člověk slyší Boží hlas a zda jeho odpověď obsahuje i následující vyznání: "Chci se odvrátit od hříchů minulého života, chci následovat Krista jako Pána svého života a nikdy nedopustím, aby stál za dveřmi mého srdce!" Tento zázrak může způsobit v srdcích hříšníků jenom Bůh.

Obšírná obhajoba Boží svrchovanosti není výsadou kalvinismu, jde jen o "teologické" označení, ale je výsadou všech křesťanů, kterým jde o zvěstování Boží slávy. Oslava Boha je smyslem křesťanova bytí. On se o svou božskou slávu s nikým dělit nebude. Jistě, Bůh oslaví svůj lid, ale jiná je sláva těl zvířat a jiná těl lidí, jiná je také Boží sláva, a jiná jeho lidu, hvězda od hvězdy se liší září:

• Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám. Poslouchej mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný. Já, já jsem ten první, já jsem i poslední. (Izajáš 48:11-12)

I novězrozený člověk, jako byl Pavel, věděl o své tělesné bídě, a proto řekl:

• Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! - A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. (Římanům 7:24-25)

Biblické odpovědi na základní duchovní pravdy a jejich zakotvení v našich srdcích by vyřešily mnohé duchovní spory křesťanů. Jednotnější křesťané by potom jistě měli větší vliv na zbytek společnosti - jak v mravních, tak i v hospodářských a mnohých dalších otázkách.

Může být Pán Ježíš opravdu outsiderem, vystrčeným církví za dveře?

Opravdu byl Pán Ježíš Kristus odmítnut, vystrčen církví za dveře a nyní tluče, aby jej Jeho nevěrná nevěsta slyšela? Kde je v Bibli psáno, že byl Ježíš pravou církví učiněn outsiderem? Naopak, Ježíš sám ze své svrchované vůle ke dveřím přichází. Ten, kdo Jej nemá, nemá koho vystrčit ven, a ten kdo Jej jako by "měl", tak ten by Jej vystrčením "ztratil".

Boží láska k nám a naše k Němu není založena na romantických představách, emocionálním uctívání, ani na sugestivní hudbě a líbivých textech.

Romantismus je podle slovníkové definice osobní vyjádření pocitů a představ, je to odklon od forem klasicismu, je to vzpoura proti ustáleným sociálním pravidlům a dohodám - tolik slovník. Současný křesťanský romantismus zachvátil církev všech zemí a denominací. Humanismus se prodral do všech odvětví lidské činnosti, ani církev nezůstala ušetřena. Proto vesměs ztratila teologii svrchovaného Boha a přijala, třeba i jen částečně, svobodnou vůli člověka, tj. svrchovanost člověka v poznání dobrého i zlého - přesně tak, jak prorokoval had Evě. Písmo ale jasně učí, že přirozený člověk má svobodu rozhodování jen v tom, co se týká hříchu, ale nesvobodu rozhodování, pokud se týká spravedlnosti:

• Když jste byli služebníky (otroci) hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti... (Římanům 6:20)

Proto jsou dnes osobní pocity důležitější než pravda. Tento posun se odráží v každodenním životě, když říkáme "Jak se máš?" místo "Co stále děláš?" Anglicky "How are you?" místo "How do you do?" Obdobný posun vidíme i v církvi.

Použijeme-li šablonu slovníkové definice, potom je křesťanský romantismus osobní vyjádření pocitů a představ o Bohu, je to odklon od klasické biblické formy, je to vzpoura proti ustálené dohodě vyvozovat biblické učení pouze z Písma.

Nikde není v Bibli napsáno, že pravá církev udělala z Ježíše vystrčeného outsidera za dveřmi. Nikde v Bibli nestojí, že Ježíš tluče na dveře těch, kteří jej odvrhli. Ježíš přichází sám ke dveřím srdcí nevěřících, kteří do církve ještě nepatří a nikdy do ní před tím nepatřili. Kdybych věřil tomu, že jsem to já, kdo nechává Ježíše čekat za dveřmi, mohlo by to ve mně vyvolat soucit a lítost, abych se smiloval, aby tento trpící chudák, mnou odmítaný, nemusel dál tlouci na dveře mého srdce. Smiloval bych se já nad ním, ne On nade mnou.

Romantická teologie nemůže jinak, než produkovat emocionální rozhodnutí. Řídit se v teologii city není nikdy spolehlivé. Bůh přece nemiluje dolézavě, ani bezmezně! Bůh miluje, protože se svrchovaně z vlastní vůle rozhodl milovat. Miloval (předzvěděl) nás dříve, než jsme se tělesně narodili a duchovně znovuzrodili.

• Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ (Římanům 9:15)

Boží láska není podmíněna žádnou naší osobní předností, která by Jej vyburcovala nás milovat. Tak "milujeme" my lidé - podmínečně. Teprve když se nám něco na někom líbí, začínáme "milovat". On nás ale miluje ze své svrchovanosti. Jeho citová vazba k nám vychází z Jeho svrchované lásky. Boží láska je bezpodmínečná a rozhodně není romantická v tom smyslu, jak romantismus definuje slovník. Emoce stojí na lásce, láska nestojí na emocích. Shrnutí:

Pro přirozeného člověka je nemožné milovat bezpodmínečně. Přirozený člověk "miluje" Boha podmínečně, protože Bůh pro něho něco udělal, nebo může udělat.

Novězrozený člověk miluje Boha bezpodmínečně, ne proto, co pro něho Bůh udělal, ale proto, kdo Bůh je. Pravá láska nemiluje z vděčnosti za dary. Když Jób ztratil majetek, děti a zdraví, tak prohlásil:

• Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno." (Jób 1:21)

Podobných příkladů bezpodmínečné lásky novězrozených k Bohu je v Bibli více, např. David, Abakuk a další.

Jak je to s Ježíšovým tlučením na dveře?

Nejprve se musíme podívat na textové souvislosti, v nichž byl tento verš (Zjevení 3:20) vysloven.

• Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zjevení 3:14-20)

Dopis je psán církvi. Mnoho laodikejských bylo v církvi jen podle jména, tak jako mnozí v Sardách a téměř v kterémkoliv jiném historickém i dnešním shromáždění:

• Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: "Vím o tvých skutcích - podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. (Zjevení 3:1)

Byli to lidé, kteří nebyli znovuzrození. Člen viditelné církve ještě nemusí být nutně v Kristu, nemusí být znovuzrozen. Jak Jan říká:

• Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi. (1 Janův 2:19)

Ježíš v podstatě říká, že mnozí laodikejští nejsou ani opravdoví zapálení křesťané, ani studení pohané. Jsou to vlažní pokrytci, kteří si na církev jen hrají, kteří ji jen předstírají. Proto je mu z nich nevolno a nesnese je ve Svých ústech. Kdo není v Kristových ústech, ten není v Kristu, ten je mimo Krista! Ježíš jim radí, aby prohlédli, aby se oblékli do Něho, do bílého šatu. "Lidé z Laodikeje, potřebujete být znovuzrozeni, potřebujete nové obřezané srdce!" Všechna iniciativa je v Ježíšových rukách. On opakovaně tluče, On volá, protože kárá a trestá ty, které svrchovaně miluje. Zde vůbec nejde o pravou církev, zde jde o pokrytecké hříšníky, ať jsou součástí viditelné církve, nebo stojí mimo ni. Jde o ty, kteří ještě do pravé církve nepatří a někteří z nich nikdy ani patřit nebudou, protože nikdy neuslyší Ježíšův tlukot. Teprve až Bůh hříšníkovo srdce zregeneruje, až se z hříšníka stane z moci Ducha svatého nové stvoření, potom uslyší, potom se novězrozený člověk sám rozhodne, poslechne své nové srdce, obrátí svoji pozornost k Ježíši a radostně Mu otevře dveře, aby s ním Ježíš stoloval. Nejprve Bůh člověka znovuzrodí, potom se člověk obrátí. Obrátit se k Ježíši a otevřít dveře může jen ten, kdo slyší Jeho hlas. Ježíšův hlas může slyšet jen ten, kdo patří do Jeho stádce, kdo je znovuzrozen:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou. (Jan 10,27)

Ježíšovy ovce jsou ale jenom ty, které mu dal Otec.

• Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (Jan 10:29)

Tělo a krev, totiž přirozený člověk, nikdy dveře Ježíši neotevře, protože jej nemůže slyšet, i když se nachází uprostřed shromáždění věřících. Tak jako jsme dostali od Boha tělesný zrak, abychom viděli, tělesný sluch, abychom slyšeli, tak jsme dostali od Boha nové obřezané duchovní srdce (duchovní zrak a sluch), abychom v Duchu uvěřili. Petr "uviděl", že Ježíš je Syn živého Boha až po svém duchovním znovuzrození, až dostal duchovní zrak od Boha-Otce:

• On jim řekl: "A za koho mne máte vy?" Šimon Petr mu odpověděl: "Ty jsi Kristus, ten Syn živého Boha!" Ježíš mu tedy řekl: "Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože toto ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích." (Matouš 16:15)

Dále, Ježíš je svrchovanou hlavou pravé církve:

• 'Všechno podrobil pod jeho nohy' a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, ... (Efezským 1:22)

Prohlásit, že Ježíš může být outsiderem ve vlastní církvi, je absurdní tvrzení, pakliže máme na mysli opravdové Kristovo tělo. Opravdoví v Kristu Jej nemohou vystrčit mimo církev, protože by to bylo proti jejich nové přirozenosti. Jejich touha být v Jeho přítomnosti je jim dána samotným Bohem. Nepraví "křesťané", v církvi i mimo ni, Jej také vystrčit nemohou, protože Jej nemají. Ježíš stojí mimo ně, protože je nesnese ve svých ústech. Kdyby opravdová církev Ježíše vystrčila za dveře, potom by musela sebe sama stít, oddělit hlavu od těla. Tělo je však bez hlavy mrtvé. "Církev" bez hlavy není církev, ale jen společenství přirozených hříšníků z těla a krve. Vyloučení Ježíše z pravé církve je nemožné a neproveditelné. Tam, kde není Ježíš Kristus, tam není Jeho hlava, tam není Jeho tělo, tam církev prostě neexistuje, i kdyby si tak říkala. Hlava vládne tělu, ne tělo hlavě. Křesťanský romantismus, v němž Pán Ježíš bezmezně "miluje", ač je svými učiněn outsiderem, "vystrčen za dveře", není v kontextu celé Bible opodstatněný. Nezapomínejme, že Ježíš není jen hlavou církve, ale je hlavou všech mocností. Satan a jeho démoni bez Jeho dopuštění ani "nepípnou, ani křídlem nezamávají":

• ... v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil. (Koloským 2:10)

Opravdu se musí Hlava všech mocností doprošovat lásky na sebe upřených hříšníků, kteří hledají vše ostatní kromě Boha? Proč tak často snižujeme Stvořitele - Pána a Udržovatele všeho viditelného i neviditelného - do role nešťastníka vzbuzujícího soucit? Zapomínáme snad, že je to ON, kdo v tomto okamžiku sedí po pravici Boha Otce, odkud vládne? Podobné závěry odporují nejen Písmu, ale i rozumu!

Kde je Ježíš Kristus, když není vystrčen venku za dveřmi?

• On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech. (Židům 1:3)

Ježíš Kristus není outsiderem pravé církve (to by potom nebyla církev), ani není tím vystrčeným tělesnými "křesťany" (ti ho totiž nikdy neměli). Ježíš Kristus sedí po pravici Božího majestátu na výsostech. Boží slovo a křesťanský romantismus jsou naprosté protiklady. Křesťanský romantismus staví na sebe upřených emocích a "svobodných volbách" v hříchu mrtvého člověka; Bible staví na svrchované moci Boha, na vynesené, nadekretované a neměnné Boží vůli. Podívejme se na klasický příklad Jidáše, člověka soustředěného na sebe a své city:

• Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!" Ale oni mu odpověděli: "Co je nám po tom? To je tvoje věc!" A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. (Mt 27:3-5)

Jidáš byl přemožen emocemi, výčitkami svědomí, snažil se v těle a krvi napravit svou zradu. Svého činu litoval; lépe řečeno, litoval sám sebe. Peníze vrátil a sám sebe potrestal - svůj život zmařil. "Svobodná vůle" - emoce a "touha" po nápravě, jež konejší především vlastní svědomí, nemůže prospět. Jidáš nechápal, že Bůh - Ježíš Kristus - je svrchovaný vládce a udržovatel celého vesmíru, hlava všech mocností, všech, které stvořil. Není možné, aby člověk sám odčinil to, čeho lituje. Samotné výčitky svědomí nestačí. K naprostému odčinění je vždy zapotřebí i odpuštění uražené strany. Jidáš nechápal, že Ježíš Kristus je Boží Syn, který přišel, aby se naplnila Boží vůle, v níž on sám naplnil Boží záměr a historii díky své sebestřednosti. Jidáš svobodně uposlechl své hříchem zotročené srdce, protože měl svobodu od spravedlnosti. "Lítostí" oslavoval především sám sebe, nikdy si totiž neuvědomil, že zhřešil vůči Bohu, k Němuž se neobrátil.

Kde je církev? Může Krista vystrčit ven za dveře?

Ježíš to ve výše zmíněném dopise mnohým, ještě nespaseným laodikejským, těm, na něž o Své svrchované vůli tloukl a volal, jasně napsal:

• Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím." (Zjevení 3:21-22)

Kristovo pravé tělo, spasená pravá církev, již nyní, v tomto okamžiku, sedí s Ježíšem na trůnu vedle Boha:

• Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, ... (Efezským 2:6)

Církev je společenství duchovně vzkříšených lidí, kteří již mají podíl na prvním vzkříšení. Církev, všichni novězrození z Ducha, již v tomto okamžiku mají místo po pravici Otce v Kristu Ježíši u nebeského trůnu. Proto jsou nazýváni královským kněžstvem. Vystrčení Krista ven za dveře by potom znamenalo svrhnout Krista z trůnu a usadit se po Otcově pravici místo Něj. A to je nemyslitelné.

Vůbec netvrdím, že církev nechybuje. Křesťan je schopen zhřešit, učinit něco v těle místo v Kristu. Křesťan ale nemůže Krista vyloučit, tj. degradovat Jej na outsidera. Kdyby jej "vyloučil", nikdy s ním neměl obecenství, nebyl a ani není křesťanem. Růst, posvěcování, postupné osvícení jednotlivců v církvi je neustálý proces, jenž dosvědčuje pravost křesťanovy víry. Právě v tomto neustálém duchovním růstu je zapečetěna následující pravda:

• Tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Efezským 5:27)

Může taková církev Ježíše připravit o panování nad církví do té míry, že se cítí být vystrčeným outsiderem? Kdyby Jej vystrčila, musíme se ptát, zda to vůbec církev byla. Prvním znakem pravého Kristova těla, tj. církve, je, že ti, kdo k ní náleží, vytrvají v Kristu až do konce. O tom jsme podrobněji hovořili v článku "Zachování svatých" v ZODu 65. Jakékoliv vystrčení Ježíše za dveře, mimo "církev", dosvědčuje, že nejde o církev, ale o svět.

• Stali jsme se přece účastníky Krista - udržíme-li si ovšem to počáteční ujištění pevné až do konce. (Židům 3:14)

Toto prohlášení může být důvodem k panice. V těle a krvi je tento požadavek nesplnitelný. Ujištění, ale nevězí v tom, co si myslíme, nebo jak to cítíme, nýbrž ve vyneseném Božím slově:

• Ten vás také utvrdí až do konce, abyste byli bezúhonní v den našeho Pána Ježíše Krista. (1 Kor 1:8)

Když Petr "vystrčil" Ježíše Krista za dveře - ve chvíli, kdy Pána Ježíše třikrát zapřel - Ježíš netloukl bezmocně a zoufale na dveře, neprosil o jeho přízeň. Ježíš věděl, že by Petr bez Něho, bez Ježíše Krista, sám v sobě neuvěřil, ani by si neudržel víru. Proto Ježíš do Petrova života aktivně zasáhl:

• Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala. (Lukáš 22:31-32)

Když pravý věřící "vystrčí" Ježíše jako Petr, Ježíš přesto Svoji ovečku najde a přivede ji zpět. Není-li Ježíš svrchovaným středobodem církve, potom:

• potvrďme Boží svrchovanost
• podrobme se Jeho svrchovanosti
• modleme se, abychom Jej oslavovali bez ohledu na to, co On činí

Podrobit se můžeme jen tehdy, když budeme upřímně a do hloubky studovat Boží slovo. Emoce a touhy těla, jež nejsou vyvolány hlubokými Božími pravdami, vedou jen k soběstřednosti a náboženské romantice.

Z Božího písma si musíme neustále připomínat, kdo je Bůh a kdo člověk. Pravá církev a pravé údy církve nemohou existovat bez svrchované hlavy, bez Krista. Pravá církev, Boží Izrael, nemůže Krista vystrčit za dveře, nemůže od Krista odstoupit, protože sám Bůh s ní učinil věčnou smlouvu a vložil jí do srdce bázeň:

• Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dobro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali. (Jeremjáš 32:40)

V srdci církve září světlo. Nezapomínejme, že všichni jsme jen hliněné nádoby. Nádoba nemůže přijmout ani udržet Boží slávu, a přesto ji Jeho lid přijal a udržuje, jen aby vyšlo najevo, že Ježíš Kristus není v naší milosti, ale my jsme v Jeho milosti:

• Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2 Korintským 4:6-7)

Naše evangelizační "taktika"

Bůh nemůže jinak, než každou bitvu vyhrát. Není možné, abychom Jeho záměr zvrátili, ať děláme, co děláme. Ať podáme Jeho slovo jakkoliv, Bůh neprohraje, i když nám může naše úsilí shořet jako dřevo, tráva a sláma:

• Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal. (Izajáš 55:11)

Jestliže Boží slovo někoho proti Bohu ještě více popudí, tak vězme, že vykonalo právě to, co Bůh zamýšlel - vykonalo zdárně to, k čemu je Bůh vyslal:

• Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání způsobilý? (2 Korintským 2:16)

Jeho plán spásy je dokonalý a dokud nevejde plný počet Jeho lidu, je kázání Božího slova svěřeno církvi. Buďme obezřetní, abychom v evangelizaci nepoužívali citovou manipulaci, která může vyvolat jen povrchní citové odezvy. Varujme se, abychom nešířili evangelium, kde se člověk milostivě přiklání k Bohu. Naše evangelizační úsilí, které v nás způsobuje Bůh, nebude mít vždy podle našich představ "vítězné" konce. Byli jsme povoláni k práci ne k našemu statistickému úspěchu. Boží statistika nemusí nutně být naše statistika. Jeho slovo vykoná jen to, k čemu bylo určeno, a nikdy se nevrátí s prázdnou.

Naše evangelizace musí být zaměřena na slávu Boha, nikdy ne na slávu a zásluhy člověka nebo organizace. Bůh se vždy oslaví. Jak to udělá, to je Jeho věc, ne naše. Bůh se oslavil na mladém bohatci, který se zarmoutil a od Ježíše odešel. Oslavil se na faraonovi i na Jidášovi. Oslavil se smrtí svého Syna, oslavil se na chromém i slepém. Bůh se oslaví v životě i ve smrti, v požehnání i v utrpení. Bůh se oslaví na celé církvi, na všech, kdo Mu patří, ať koná, co koná, všechna sláva patří Jemu. Být motivován slávou svrchovaného Boha je naprosto rozdílná pohnutka, než být pohnut soucitem k outsiderovi za dveřmi "církve".

Křesťanský romantismus může vést k evangelizační taktice těla a krve. Kažme a evangelizujme tak, abychom vždy oslavili Boha, jenom tak se zbavíme strachu a budeme naprosto svobodní v Kristu.

- pst -