* Narodil jsem se v reformované rodině, která - až na babičku - byla formálně křesťanská. Jak je v reformované církvi na Slovensku zvykem, byl jsem ve 13 letech konfirmován, ale ve skutečnosti jsem Krista nepoznal a vyznal jsem jen své vědomosti. Nebyl jsem sice ateista, ale o Boha jsem se vůbec nezajímal. Tak to pokračovalo až do mých 18 let. Tehdy uvěřila moje sestra. Svědčila mi, a já jsem byl poprvé v životě vyzván, abych zaujal postoj vůči Bohu. Přemýšlel jsem o tom a nakonec jsem se prohlásil za ateistu.

Taky jsem přestal chodit do kostela. Začal jsem si vytvářet svůj myšlenkový systém, kterým jsem svůj ateismus odůvodňoval. Byl jsem hrdý na to, že mi sestra - čerstvá křesťanka - nedokázala na mé útoky odpovídat. Ale na druhé straně jsem o Bohu přemýšlel mnohem víc než v době, kdy jsem byl formálním křesťanem. Období ateismu u mne trvalo asi rok.

V létě 1993 ve stanovém táboře v Tošanovicích mi Pán sňal z očí šupiny a dal se mi poznat. Na tábor jsem jel kvůli jednomu děvčeti z mládeže, tedy ne proto, že bych hledal Pána. Ale Pán tam našel mne. Bratr farář Kaczmarczyk ani neví, že to byla právě jeho slova, která si Pán použil, aby se mi zjevil. Můj ateistický systém se zřítil jako domeček z karet, a já, který jsem byl v květnu ještě zatvrzelý ateista, jsem v srpnu chtěl jít studovat teologii. Dokončil jsem však právě první ročník ekonomické univerzity a všichni křesťané v okolí mě vedli k tomu, abych tuto školu dokončil. Bylo těžké studovat něco, co mě úplně přestalo bavit, a nemít možnost studovat to, po čem jsem velmi toužil. Ale Pán mi pomohl univerzitu dokončit. I díky tomu mohu dnes učit na protestantském gymnáziu J. A. Komenského v Košicích, kde jsem našel i svou manželku. Mám možnost svědčit mladým lidem. Kromě toho dálkově studuji 4. ročník teologického institutu Jana Kalvína v Komárně. V Košicích mám zodpovědnost za společnou mládež reformovaných sborů z Košic a okolí.

Krátký čas po svém znovuzrození jsem se setkal s pěti body kalvinismu. Zhrozil jsem se druhého a třetího bodu (nepodmíněné vyvolení a omezené vykoupení). Předložil jsem to bratrům a sestrám, kteří mě vedli (lidé z reformované církve, kteří byli znovuzrozeni v dospělosti) a také oni to odmítli. Pamatuji si na jeden večer, kdy jsem v nitru křičel: "Nechci takového Boha, který nechce, aby byl spasen každý člověk!" Tehdy mě uklidnil verš:

• Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni. (1 Tim 2:4)

Písmo jsem pochopil takto: Bůh je spravedlivý - a když chce, aby byli všichni lidé spaseni, tak u každého člověka vyvine maximální úsilí, aby ho spasil. Pokud někdo nebude spasen, tak jen a jen proto, že odmítl Boží milost. Když však někdo Boží milost přijme, už ho nikdo nikdy z Boží ruky nevyrve. Boží dítě nikdy nepřestane být Božím dítětem. Takže jsem byl arminián, který přijímal 5. bod kalvinismu (zachovávání svatých). Ale i tento "jednobodový kalvinismus" byl mnohými bratry odmítán.

To tedy bylo první setkání s předurčením. O dva roky později přišel do Košic bratr Harry Frielink z reformované církve v Kanadě. Přišel učit na zmíněné protestantské gymnázium. Sblížil jsem se s ním a s údivem jsem zjistil, že on věří, že 5 bodů je biblických. Byl to první člověk, se kterým jsem se setkal, jenž věřil těmto doktrínám. Opět následovaly dlouhé diskuse, ale znovu jsem oficiální učení své církve odmítl. Moje přesvědčení vypadalo takto: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás ... znamená, že Bůh jako první se rozhodl hříšné lidstvo zachránit, i když měl právo celé lidstvo zavrhnout. Díky tomuto Božímu rozhodnutí, Boží volbě, má každý člověk možnost volby - rozhodnout se pro Pána. Při této volbě Bůh respektuje rozhodnutí člověka, a je tedy jen na člověku, zda bude spasen, nebo ne. Boží milost působí neodolatelně do bodu, kdy je člověk přiveden na určitou neutrální půdu, kde má schopnost rozhodnout se mezi Bohem a ďáblem. Od této chvíle se dá Boží milosti odolávat, ale jakmile ji člověk přijme, stává se milost opět neodolatelnou a člověk je navždy spasen. Každý člověk se dostává na Adamovu pozici, ale v zrcadlovém obraze. Adam byl na Boží straně a ďábel ho volal na svou stranu. Adam měl schopnost volby. Po Adamově hříchu je každý člověk na straně ďábla a Bůh ho volá k sobě. Každý má schopnost volit, stejně jako měl Adam.

Toto moje přesvědčení se zakládalo na verši z Lk 19:41: "Když se přiblížil a viděl město, zaplakal nad ním." Pán Ježíš plakal, protože neměl moc změnit srdce Židů. Boží milost tedy není neodolatelná. K tomuto závěru jsem došel po rozhovorech s Harrym.

Toto moje setkání s pěti body probíhalo minulý rok na podzim. Jedné naší mladé sestře se dostala do rukou brožurka Dr. Pippera "Čemu věříme o pěti bodech kalvinismu". Dala mi ji na disketě. Přijímal jsem ji s myšlenkou: "Ale vždyť přece já už všechny ty argumenty znám, už jsem zažil dost diskusí o předurčení." Nakonec se mi doma nějak nedařilo otevřít daný soubor, a tak jsem na něj zapomněl. V mládeži jsme na podzim začali studovat list Římanům. Mládež míváme ve středu, a v lednovou sobotu před setkáním, na němž se měla probírat osmá kapitola listu Římanům, jsem najednou v počítači našel zmíněný soubor a přečetl jsem si stanovisko Betlehem Baptist Church. Sáhl jsem po materiálech, které mi dal Harry. Podíval jsem se též do Nového biblického slovníku a s údivem jsem zjistil, že hesla předurčení a vyvolení jsou vyložena kalvinisticky. Jejich autorem je J. I. Packer. Ihned jsem sáhl po jeho knihách Poznání Boha a Choďme Duchem a v nich jsem znovu našel tentýž pohled na vyvolení. Četl jsem je i dřív, ale tehdy jsem to nějak neviděl. Něco se ve mně změnilo a já v ten lednový víkend začal věřit, že kalvinistické učení je biblické. V březnu jsem se dověděl o vašich článcích v ZODu.

Na rozdíl od většiny vašich čtenářů patřím do církve, která má to, o čem píšete, ve svém oficiálním učení. Žel - je to jedna z nejzkaženějších církví. Naši církev vidím jako zchátralý dům, který ale má na půdě ukrytý poklad - čisté učení kalvinismu, tedy evangelia (Spurgeon). Mnoho jiných protestantských církví je na tom lépe, ale jsou arminiánské. Stav naší církve vnímám jako trest Pána za to, že naši otcové, přestože měli tak jasné a čisté učení, se vzdálili od Pána. Pán přísně trestá ty, kterým bylo více dáno. Doktrína o vyvolení je hrozně překroucená. Když jsem svědčil vícerým reformovaným a ptal jsem se jich na jistotu spasení, odpovídali mi: "Nikdo nemůže vědět, zda je vyvolený, nebo ne. Dozví se to až v nebi. Proto je opovážlivé hovořit o jistotě spasení. Pán se však smiloval a i z naší církve si povolal lidi." A dochází k paradoxu: Většina znovuzrozených se stydí nejen za stav své církve, ale i za učení. I sám Arminius byl členem reformované církve. Pravda o vyvolení - nepřijímaná těmi, kteří by ji měli hlásat! Jaký je to rozdíl. Každá církev má svůj specifický prvek. A členové dané církve jsou na to hrdí. Baptisté jsou hrdí na křest, adventisté na sobotu, evangelíci na liturgii a tradici, ale reformovaní se za učení o předurčení stydí! I já jsem se styděl, ale teď se stydím za stav, ne za učení. Pán však používá jiné věřící, aby se kalvinismus šířil. Děkuji Bohu za váš časopis i za vydavatelství Návrat domů, které vydává knihy, v nichž se vysvětluje kalvinismus (např. Základy křesťanské víry od Dr. Boice).

Na závěr bych řekl, že pravda o vyvolení je jako skalpel. Ten je nutný k operacím, ale dá se jím také strašně ublížit. Bylo by však nesprávné skalpel z medicíny vyloučit. Podobně je nesprávné vyloučit z teologie pravdu o vyvolení. Správné použití této pravdy se dá ilustrovat tímto příkladem: Nad nebeskou branou je nápis VYVOL SI MĚ A VEJDI. Člověk vejde, otočí se a čte TEBE JSEM SI VYVOLIL. Pravda o vyvolení se nemá kázat při evangelizaci, ale ty, kteří uvěřili, je třeba poučit, že uvěřili proto, že Bůh je před stvořením světa vyvolil.

Zatím končím, milý bratře, a v dalším dopise vám napíšu o tom, co mi dal Pán o vyvolení poznat od ledna (tedy od doby, odkdy věřím v platnost pěti bodů).

S pozdravem, Juraj B.

* Milí a drazí,

chtěl bych Vám napsat o tom, co pro nás Bůh učinil. Jsem otec tří dcer. Je mi 34 let a mé ženě Kateřině 25 let. Stal jsem se velmi brzy závislým na alkoholu a drogách. Má žena prožívala totéž. Vyrůstal jsem jako problémové dítě (s velice špatným prospěchem na ZDŠ), už ve svých 13-14 letech jsem našel veliké zalíbení v opojení alkoholem. Toto se rozvíjelo až do mých 31 let, kdy jsem byl notorickým alkoholikem. Dále jsem byl závislým na marihuaně, LSD, kokainu atd. Oženil jsem se ve svých 28 letech s těmito problémy se ženou, která byla též v zajetí alkoholu, drog a okultismu. Brali jsme se proto, že jsme spolu čekali dítě. Po několika měsících našeho manželství se začala projevovat moje silná závislost, a tak jsem opouštěl rodinu i na několik dní a týdnů, abych ukojil své vášně a touhy. Stal se ze mě zlý člověk. Naše manželství se proměnilo v peklo na zemi. Svou ženu jsem začal podvádět, stal se ze mne cizoložník a nakonec vše gradovalo násilím a válkou ve vztazích. Má žena hledala spásu v okultních praktikách, naši rodinu navštěvoval pravidelně guru, kterému jsem i já začal ze zoufalství nad danou situací naslouchat. Byl jsem ale člověk velice pyšný, a tak jsem odmítal poslušnost tomuto člověku. Má žena se zcela poddala této nauce. Začal jsem ještě brutálněji pít a na řadu přišel i pervitin.

Takto jsme žili a ještě daleko hůř, než si dovedete představit. V této době jsme měli již dvě holčičky, které velice trpěly pod naším "vedením". Po třech letech tohoto zoufalství už mou jedinou myšlenkou, která mě naplňovala, byla smrt, myšlenka na sebevraždu. Nedokázal jsem to však učinit. Takto nás nalezl Pán. Poslal své služebníky, kteří hovořili s mou ženou. Ona byla tak zoufalá, že se pomodlila a prosila: "Ježíši, jestli je pravda, že jsi pravý Pán a Bůh, tak zachraň mého muže."

O několik málo dní později jsem seděl v našem bytě v křesle a jako vždy jsem se užíral a přemýšlel o sebevraždě. Neměli jsme žádné peníze, jenom veliké dluhy, a tak jsem přemýšlel o tom, že se budu muset začít živit prodejem drog. V tomto okamžiku jsem bezmyšlenkovitě vzal brožurku ležící na stole. Četl jsem na zadní straně obálky o zranění, která přináší život. O tom, že tato zranění nemůže uzdravit nikdo jiný, než Ježíš Kristus, Boží Syn, který se obětoval za naše hříchy. V tomto okamžiku se mě dotkl Duch svatý. Byl jsem usvědčen ze strašného hříchu, vnitřně, beze slov jsem úpěl k Ježíši a stalo se to, že mě zaplavilo veliké teplo v oblasti mého srdce. Mé kamenné srdce bylo roztaveno žárem ohně Božího. Bůh mi v tom okamžiku daroval srdce z masa. Spadly šupiny z očí, uši slyšely, mysl byla jasná a vnímala pravdu evangelia. Bylo to úžasné. Byl jsem totálně osvobozen od závislosti na alkoholu, drogách, cigaretách. Už jsem nikdy nenavštívil svá stará místa mezi svými starými známými. Po půl roce jsme začali docházet do sboru KS v Jindřichově Hradci a pak jsme našli domov v Metodistické církvi v Třeboni. Pán mi dal i práci v tomto sboru, a tak jsme začali žít nový život. Má žena byla jediná, která byla svědkem mého znovuzrození, a Boží moc ji zasáhla v ten samý okamžik, takže jsme vešli do Království společně. Nyní máme již další dceru a máme se rádi.

Jo, a mimochodem, první křesťanská kniha, kterou jsem pak četl, byla kniha Zápas o duši. To není hec, to je pravda. Moc se mi líbila a udělala mi v mnohém jasno. Tuto knihu jsem pak všude doporučoval. I můj přítel Karel Čapek ji četl a obrátil se.

Jiří K., Třeboň