Kde je ten skutečný problém?
Když jsem si otevřel poslední Zápas o duši (č. 67) nevěřil jsem vlastním očím. První nepříjemné překvapení na mě čekalo v příspěvku Stevena Coleho a druhé vzápětí následovalo díky Heleně Pilátové.
Možná si čtenář položí otázku, co mě tolik zaskočilo. Přiznávám, že není jednoduché na ni odpovědět. Mám-li být upřímný, pak článek Pokání kazatele na mě působí jako smutná ukázka toho, jak málo křesťané používají rozum. Zarazilo mě, že bratr Cole prožívá pokání z křesťanské psychologie (aby vzápětí poněkud nevybíravým způsobem napadl práci lidí, kteří se pokouší pomoci v případech, ve kterých církev mnohdy trestuhodně selhala), místo toho, aby činil pokání ze skutečnosti, že po několika letech kázání zůstávají lidé z jeho sboru kázaným slovem nedotčeni. Na vině tu patrně nebude křesťanská psychologie, předpokládám... Takto pojatý článek je pouze nahrávkou všem pastorům, kteří se v životě neomluvili vlastním dětem, když selhali ve své výchově, neomluvili se těm, kterým svou neobratnou pastorační péčí ublížili, či si nedokázali přiznat chyby ve své službě.
(ZOD) Kazatel Cole má živý a aktivní sbor asi 400 lidí. Každou neděli večer přichází navíc více než 300 vysokoškolských studentů, kteří přijímají požehnání z hutného biblického vyučování. Žádný pastor nemůže činit pokání z toho, že lidé, kterým slouží, zůstali nedotčeni. To by se potom dobrý kazatel měl čím chlubit. Boží slovo se nikdy s prázdnou nevrátí a vždy vykoná, k čemu je Bůh poslal. Již jsme Stevea informovali, jakou reakci jeho zkušenost u některých českých křesťanů vyvolala. Napsal, že mnozí, kteří mu v USA před mnoha roky spílali, jsou dnes jeho osobními přáteli a radí se s ním.
Souhlasím s tím, že nejvyšší autoritou pro člověka je Bible. Na druhou stranu se nebráním čtení literatury odborné či populární. Dokonce ani té, která mi může pomoci lépe porozumět sobě samému, druhým lidem i tomu, co se v nás odehrává (o věcech okolo nás ani nemluvě). Je jasné, že ne se vším, co přečtu, mohu souhlasit. Odmítat však křesťanskou psychologickou literaturu a priori, jak to činí bratr Cole, je podle mého mínění stejně pošetilé, jako se pokoušet sestavit kuchyňského robota podle knihy Přísloví. Pokud jde o robota, neobejdu se samozřejmě bez návodu. V lidském životě jsou zase určité skutečnosti (ať' už vnějšího či vnitřního charakteru), na něž v Bibli odpovědi nenajdu. Například na otázku: Proč se země otáčí? nebo Proč dochází k zatmění měsíce? či Proč se člověk obvykle zabije, když skočí z vysoko letícího letadla bez padáku? a nebo zcela prozaické: Proč mám hlad? také Proč mám někdy depresi, přestože si nejsem vědom žádného hříchu? či dokonce velmi aktuální: Proč se v naší zemi neobracejí lidé ke Kristu? Tedy přesněji: na tyto otázky samozřejmě mohu odpovědět univerzální odpovědí (kterou ve svých třech letech vymyslela moje dcera na základě příběhů, které jsme jí z Bible četli): Protože to tak Pán Bůh chce. Toto je do jisté míry odpověď pravdivá. Ale jenom z určitého úhlu pohledu. O tom ale nechci dále hovořit, protože to považuji za hloupou ztrátu času. A navíc: s hotovým názorem, který diskusi nepřipouští (což je případ bratra Coleho) prostě nelze diskutovat.
(ZOD) Odpověď dcerky je skutečně pravdivá jen z určitého úhlu pohledu. Nicméně z jejího úhlu pohledu je pravdivá naprosto, ne jen do určité míry.
Právě tato ilustrace víry dítěte a otce by mohla být úžasným příkladem praktického pochopení Božího vedení. Bůh dává dětem dětské odpovědi. Nejdříve si musíme umět odpovědět na otázky:
Proč se země otáčí? nebo Proč dochází k zatmění měsíce? či Proč se člověk obvykle zabije, když skočí z vysoko letícího letadla bez padáku? a nebo zcela prozaické: Proč mám hlad? také Proč mám někdy depresi, přestože si nejsem vědom žádného hříchu?,
A potom také budeme znát odpověď na otázku:
Proč se v naší zemi neobracejí lidé ke Kristu?
Na každou z těchto otázek základní odpověď máme - protože to tak Bůh chce - ale z určitého úhlu pohledu je to odpověď příliš jednoduchá - pro někoho až "Boha obviňující". Proto hledáme odpovědi podrobnější, které zahrnují pokud možno všechny souvislosti a zúčastněné. Tyto hlubší odpovědi však musí vždy stát na těch základních. Bůh nám na takové otázky odpovídá podle toho, jakou míru víry komu udělil. Často se však stává, že nám naše "hlubší" odpovědi zastiňují tu základní a jednoduchou - protože to tak Bůh chce.
Zde je kámen úrazu! A tak nám hrozí, že místo biblické pastorační práce, která byla zanedbána, budeme řešit lidské potřeby pomocí tzv. křesťanské psychologie, jejíž světské prvky jsou velmi často v rozporu s Písmem! Bibli budeme používat opatrně, abychom se nestali terčem posměchu profesionálů.
V pár větách zmíním i článek H. Pilátové. Možná, že v něčem pravdu může mít, ale forma, jakou to podává (nepřehlédnutelné zkratky p.j.k. a P.J.K., aby se jako zdůraznilo, kdo je podle autorky mimo) ve mně sympatie opravdu nevyvolávají. Je mi spíše trapně. Mimochodem, řekla by ta samá slova dotyčnému v rozhovoru do očí? Papír zkrátka unese všechno...
(ZOD) Ano, Helena Pilátová napsala podobný dopis panu Křivohlavému, který jí odpověděl ve smyslu: nesuďte, abyste nebyli sami souzeni. Opakujeme, že nám nešlo o osobu pana Křivohlavého, ale o ilustraci toho, jak se rady psychologů často rozcházejí s Biblí. Příspěvek jsme dostali před čtyřmi roky (kniha vyšla v r. 1994) a pozdrželi jsme jej na radu mnoha bratrů. Zkratky nebyly míněny jako skrytá urážka, byly použity čistě technicky.
Pokud jde o Jara Křivohlavého, dám k dobru naprosto odlišnou zkušenost. Do redakce nám volala jedna paní. Léta trpěla těžkými depresemi a několikrát se bezúspěšně pokusila o sebevraždu. Při svém posledním pokusu, kdy šla na Nuselský most, aby skočila, procházela kolem knihkupectví. Zde byla za výlohou vystavena kniha Mít pro co žít, právě od pana Křivohlavého. Ta paní si ji koupila s tím, že se skokem ještě počká, než si knihu přečte. Do telefonu pak plakala vděčností. že jsme knihu vydali a jí zachránili život. Kniha ji přesvědčila o tom, že život smysl má a že může hledat mnohem víc, než dosud tušila. Mám dobrou naději, že to byla záchrana nejenom pro život časný...
(ZOD) Způsoby, jakými Bůh vstupuje do života člověka, jsou různé. Netroufli bychom si tvrdit, že onu paní zachránila kniha ani to, že byla vydána, ale Boží milost, která ji vedla tak, aby knihu uviděla a aby ji kniha zaujala. ZOD také nikdy nikoho nezachránil ani nespasil, přestože vděčných dopisů dostáváme tucty. Bůh učinil tu knihu prostředkem, kterým ji zachránil pro život pozemský a - doufejme - i věčný. Jak se tato žena cítí dnes? Věnuje jí někdo pastorační péči? Kdo jí osobně pomáhá nést životní břemeno? To jsou ty nejdůležitější otázky.
To však, co chci nyní zdůraznit, spočívá v něčem úplně odlišném. Jedním ze základních problémů nás křesťanů dnešní doby je, že mnohdy jednáme schematicky bez citlivosti na aktuální skutečnosti. Je přitom lhostejné, zda používáme šablonek křesťanské psychologie nebo přehnaných důrazů nějaké doktríny (sem si každý doplň laskavě tu svou podle příslušné denominace). A ještě větší problém je, že je náš křesťanský život nepřesvědčivý. To je skutečnost, kterou si tak neradi přiznáváme, a proto si najdeme zástupné problémy.
(ZOD) V tomto se naprosto shodujeme.
Na ty se pak zaměříme. Jistě je to také řešení. I když určitě ne to nejideálnější. A takové mi, žel, připadají nejenom výše zmíněné dva články, nýbrž i mnohé další v Zápasu o duši (ale nejenom tam, abych byl spravedlivý). Zabývejme se raději tím skutečně podstatným: tj. přinášením dobré zprávy. A máme-li za to, že v určitých názorech hrozí přehnaný (ba heretický) důraz, diskutujme o tom.
(ZOD) Boží slávu a Jeho svrchovanost nikdy nikdo nemůže přehnat, vždy ji všichni bez výjimky jenom nedoceňujeme. Z reakcí čtenářů na ZOD 67 bylo asi 5 negativních a mnoho pozitivních. Z mnoha stovek dopisů, které ročně obdržíme je jenom kolem 5% kritických, kterým věnujeme největší pozornost. Naprosto souhlasíme, že dobrá zpráva je nejdůležitější. ZOD je ale především čtení pro křesťany, a ti musí být živeni další hutnější stravou (Žd 5:12,14).
Ale nepředkládejme to jako Bohem zjevenou nebo danou věc, zvláště tehdy, jde-li o naše osobní názory, které - jak víme - jsou limitovány naším poznáním. Nikdo z nás, opakuji NIKDO Z NÁS nemá patent na rozum ani není "starším bratrem Boha". Proto raději nakládejme se slovy, alespoň pokud jde o druhé lidi, opatrněji.
Petr Plaňanský, Návrat domů
P. S. I
Je nutné poznamenat, že ve výše zmíněném článku br. Cole používal termínu křesťanská psychologie - tam může být skutečně problém, protože tu může být, jistý synkretický náběh a pokus o slučování neslučitelného. Pokud však jde o napadeného H. Clouda, tak ten pracuje v rámci biblického psychologického poradenství (stejně jako L. Crabb, N. Wright a další). V biblickém křesťanském poradenství je vždycky výchozím a závěrečným bodem stav člověka před Bohem a tomu je podřízen postup při pomoci danému člověku.
P. S. II
Ještě dodatek pro Pavla a Kláru, které mám rád, a proto si troufnu říci, že tentokrát prostě přestřelili. Zápas o duši č. 67 je vskutku medvědí službou pro práci všech křesťanských nakladatelů.
Budu-li mluvit za to své: práce Návratu domů, jak jistě víte, spočívá mimo jiné (a poslední dobou skoro hlavně) i v osvětové činnosti. Řadu let tvrdě pracujeme na tom, abychom kazatele, pastory i řadové křesťany přesvědčili, aby místo večerního vysedávání před televizí vzali do ruky solidní křesťanskou knihu. Budou-li číst knížky Henryho Clouda, budu rád, protože vím, že tento autor má svůj zdroj života i práce v Písmu.
V tomto případě budu rozhodně klidněji spát, než když nespokojené křesťanské ženy budou své nevyřčené frustrace řešit pomocí sjíždění všech dílů naprosto stupidního seriálu Esmeralda (údajmo též od křesťanských autorů).
(ZOD) Ani v nejmenším by nás nenapadlo znevažovat práci křesťanských vydavatelů - sami je podporujeme, o nových knihách "Návratu domů" informujeme ve zvláštním oddílu na našich webových stránkách, citujeme z nich, aby si je čtenáři ZODu mohli zakoupit ... rádi poskytneme z našich zdrojů nepřeberné perly, které jsou vhodné pro křesťanský růst jednotlivců a obohacení sborů. Petře, jsme s vámi, ale nás i vás zavazuje odpovědnost, abychom přinášeli všem čtenářům nejen to dobré, ale snažili se o to nejlepší. Proto má časopis Zápas o duši mezidenominační charakter a je zřejmé, že v některých otázkách se budeme rozcházet. To ale není vůbec žádná katastrofa. Čtenáři mají Ducha svatého a On jim dá vědět, co smějí číst nebo slyšet.
Na závěr se přece jenom vrátím k nešťastnému článku bratra Coleho: On nevyléval vaničku i s dítětem. On pouze převracel prázdnou plechovou vaničku, která zbytečně rachotila...
(ZOD) Přáli bychom si, abychom u nás v České republice měli alespoň jeden tak biblicky fundovaný sbor jaký vede pastor Cole. Náš webmaster, student pražské VŠE, byl ve Flagstaffu ve sboru bratra Colea s námi. Zažil tu neopakovatelnou atmosféru 300 vysokoškoláků na vlastní kůži. Pastor Cole se prostě rozhodl, zda bude stát na straně Písma připomínaném Kalvínem, nebo na straně mnoha desítek knih, které ročně v USA vycházejí. Myslím, že kdybys byl s námi i ty a poznal Colea osobně, rozuměl bys jeho článku jinak.
Chápu, že článek byl napsán v určitém kontextu, a v určitých souvislostech má možná i své opodstatnění (i když na můj vkus je jeho argumentace vskutku demagogická). Zásadní chybou je, že nebyl samostatně uveden žádným doprovodným slovem a ani nebylo zmíněno, že jde o příspěvek do diskuse. Je však možné, že redakce tento názor bere za svůj - potom se ovšem, je mi skutečně líto, z jakékoli další diskuse na dané téma sama vyloučila.
(ZOD) Článku "Pokání kazatele" předcházelo 7 sloupců - víc než 3 stránky textu, který sloužil jako úvod tématiky. Čtenáře jsme jen žádali, aby nám nepsali rozhořčené dopisy, že jsme pro ilustraci použili, pro tentokráte českou knihu pana Křivohlavého.
(ZOD) Závěrem. Zápas o duši patří čtenářům - kdyby je neoslovoval, přestal by existovat již dávno. Bez čtenářských dobrovolných příspěvků končí. Není dotován žádnou denominací nebo organizací a zůstává dál jedním z nezávislých křesťanských časopisů u nás, i když existují snahy jej zdiskreditovat, případně kontrolovat. Děkujeme Pánu, že ZOD nepatří nám, ale vám čtenářům. Nikomu jej nevnucujeme a s lítostí v srdci vyhovíme každému, kdo jej odhlásí, nebo další denominaci, která si nepřeje, aby ZOD mátl jejich lidi.