JEHOVA

Pohled SJ: Osobní jméno pravého Boha. „Jehova“ je odvozeno z hebrejského čtyřpísmenného zápisu (tetragrammatu) JHVH. Používají ho ve svém překladu nového světa, v hebrejských Písmech 6973krát a v křesťanských řeckých Písmech 237krát. Tvrdí, že používání tohoto jména identifikuje pravé křesťany.

Když SJ řekne: Boží jméno Jehova bylo svévolně odstraněno z běžných překladů Bible

Bůh se zjevil svému vyvolenému izraelskému lidu pod zvláštním jménem, které bylo v hebrejštině zapsáno 4 souhláskami JHVH. Přesná výslovnost není známa, protože se Židé vyhýbali používání tohoto jména z posvátné úcty a strachu, aby nebylo znesvěceno (Ex 20,7). Kdykoli uviděli v Písmu tetragrammaton, četli místo něho „ADONAJ“ (Pán), nebo „ELOHIM ADONAJ“ (Pán Bůh). To byla běžná židovská praxe. Překladatelé Septuaginty (řecký překlad Starého zákona) ve 3. st. př.n.l. přepisují tetragrammaton řeckým výrazem „KURIOS“ (Kyrios). Nezachovávají řeckou podobu tetragrammatu, ale nahrazují ho výrazem „Pán“. Téměř všechny, ne-li úplně všechny verze Septuaginty, jsou židovského původu, a opisovači, kteří je překládali a opisovali, by tudíž jednoduše pokračovali ve své tradici, a dále by užívali tetragrammaton. V žádném nalezeném rukopisu Nového zákona se nikdy nenalezl tetragrammaton. Nový zákon všude bez výjimky používá jméno „Kýrios“ (Pán), dokonce i v těch citacích ze Starého zákona, kde byl v hebrejštině tetragrammaton. Je však zajímavé, že pro opisovače Nového zákona bylo důležité přepsat některá jiná oslovení pro Boha, v hebrejské nebo aramejské podobě, do řecké podoby. Např. „abba“ (Abba), „Elwi“ (Eli), či klasické starozákonní spojení „Hospodin zástupů“, „kurios sabawq“ (Kýrios sabaot) v Ř 9,29, Jk 5,4. Překladatelé EP i BK se drželi dostupných rukopisů a překládali Boží jméno v souladu s jeho původním uvedením a tehdejším dobovým přístupem. Překlad nového světa spekuluje nad tetragrammatem na základě nepodložených úvah.

Když SJ řekne: Praví křesťané znají a používají jméno Jehova

Jméno Jahve, Jehova, je Boží jméno, pod kterým se Bůh nechal poznat Mojžíšovi, ale není to jediné jméno, kterým je Bůh v Písmu nazýván a oslovován svým lidem. Je také nazýván jako Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, El, Elohim, El Elyon, El Šadaj, Adonaj, Nejvyšší, Svatý aj. Ježíš nikdy neukazuje na Boha Otce jako na Jehovu, ale oslovuje ho „Otče!“ (Mt 6,9, 11,25, 26,39, Mk 14,36, L 10,21). Kdyby bylo jméno Jehova tak důležité, musel by ho Ježíš používat. Ale nenajdeme ho ani v apoštolských spisech, kde je obsaženo vše podstatné pro křesťanskou misii. Kristovi následovníci jdou ve šlépějích svého Pána a také nazývají Boha Otcem, dokonce intimním způsobem „Abba, Otče!“ (Ř 8,15, Ga 4,6) V kontextu vykoupení dochází jméno „Otec“ svého nejplnějšího významu. Už to není jen Stvořitel a Udržovatel všeho stvoření, ale v křesťanském smyslu Otec nového narození. Osobní jméno Boha se změnilo kvůli novému vztahu.

Podle řeckých rukopisů se tetragrammaton v Novém zákoně nevyskytuje, přestože v Ex 3,15 je napsáno, že toto jméno JHVH je navěky a že jím si budou Boha připomínat všechna pokolení. Ve světle dobového pozadí si však musíme uvědomit, že ve starověkém světě jméno nebylo pouhým označením jako dnes. Jméno bylo chápáno jako ekvivalent k osobě, která ho nosila. Znát její jméno znamenalo znát její podstatu a bytí. V Písmu vidíme, že jméno a bytí Boha se vyskytuje ve formě paralelismu (Ž 18,50, 68,5, 86,12). Hebrejské jméno JHVH v sobě nese myšlenku, že „Bůh je absolutně svrchovaný a má kontrolu nade vším. ... V Exodu 3,15 střed pozornosti tedy není omezen na pouhé věčné Boží jméno, ale zabývá se - mnohem důležitějším - faktem, že lidé všech generací pochopí, kdo je Bůh ve své pravé podstatě a bytí.“ (11) Pro Izrael má toto jméno zvláštní souvislost s největší událostí jejich dějin - s Božím činem vysvobození z Egypta a následným smluvním vztahem, uzavřeným na Sínaji, kdy se Izrael stává pro Boha zvláštním vlastnickým lidem.

Podstatná není samotná výslovnost jména (není to přece nějaká magická formule), ale jádro naší víry v absolutně nejmocnějšího Boha, který se v průběhu dějin představuje ve spásných činech ve prospěch svého lidu. Ve Starém zákoně to byl exodus z Egypta, v Novém zákoně spása člověka dokonaná smrtí a vzkříšením Ježíše Krista:

• ... není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,12).

Nový zákon neustále vyvyšuje jméno Ježíš Kristus, ne Jehova - v Ježíšově jménu se máme scházet dohromady (Mt 18,20), jemu se podřizují démoni (Sk 16,18), v jeho jménu se zvěstuje pokání na odpuštění hříchů (L 24,47), v jeho jménu jsou vyslyšeny modlitby (J 14,14), v jeho jménu je poslán Duch svatý (J 14,26), vírou v jeho jméno se staly zázraky (Sk 3,16), jeho jméno máme vzývat (1 K l,2), je to jméno nad každé jméno, před nímž se musí sklonit každý na nebi, na zemi i pod zemí (Ef l,21, Fp 2,9-11).

Když SJ řekne: Jehova ve Starém zákoně a Ježíš Kristus v Novém zákoně jsou dvě odlišné osoby

Zjevením Starého zákona byl Jahve, Jehova, zjevením Nového zákona Ježíš Kristus. Starý zákon směřuje k Bohu Jahve v poslušném přinášení obětí, Nový zákon zdůrazňuje osobní poznání Ježíše v srdci každého člověka. Starozákonní lid měl být svědky Jehovovými (Iz 43, 10-12), novozákonní lid svědky Ježíšovými (Sk 1,8). To není rozporné, protože bedlivým porovnáním určitých starozákonních pasáží a jejich novozákonních protějšků poznáme, že Jehova ve Starém zákoně je Ježíš v Novém zákoně:

• jediný pravý Bůh (Dt 6,4, Iz 45,5.21 vs. J 1,1.18, Žd 1,8)
• titul „Já jsem“ (Ex 3,14 vs. J 8,58, 18,5.6.8)
• ten, kterého probodli (Zach 12,10 vs. Zj 1,7)
• připravená cesta pro Pána (Iz 40,3 vs. Mk 1,2-4)
• sláva Boží (Iz 6,3, 42,8 vs. J 1 2,41)
• Bůh dává život (Ž 119 vs. J 5,21 )
• odpouští hříchy (Ex 34,6-7, Neh 9,1-7 vs. Mk 2,1-12, Kol 2,1 3, 3,13)
• Alfa a Omega (Iz 41,4, 48,12 vs. Zj 1,17-18, 2,8, 22,12-16)
• Spasitel (Iz 43,3.1 l, 63,8 vs. L 2,11,'fi 2,13)
• Král (Ž 95,3, Iz 43,1 5 vs. Zj 1 7,14, 19,1 6)
• Soudce (Gn 1 8,25, Ž 50,4.5 vs. J 5,22, 2 K 5,10)
• Světlo (Ž 27, 1 vs. J 1 ,4.9, 8,1 2)
• Skála (Dt 32,3-4 vs. 1 K 10,3.4)
• Vykupitel (Ž 130,7.8, Iz 48,17, 54,5 vs. Sk 20,28, Ef 1,7, Žd 9,12)
• Spravedlnost (Iz 45,24 vs. Ř 3,21-22)
• Pastýř (Ž 23, 1 vs. J 10,11,16, Žd 13,20)
• Stvořitel (Gn 1,1, Ž 95,5-6 vs. Kol l, 15-18)

KREV 

Pohled SJ: Krev pro ně reprezentuje život, je svatá, je výlučně určena k obětnímu účelu. Nelze ji beztrestně prolévat. Nesmí se v žádné podobě jíst. Striktně odmítají transfúzi krve nebo jejích derivátů, dokonce i autotransfúzi, a to i za cenu ztráty lidského života. Podle SJ to je vlastně určitá forma pozření krve, a to je nejen v rozporu s předpisy o zákazu jíst krev, ale zneuctívá se tím Kristova prolitá obětní krev za lidstvo. Pokud Svědek Jehovův ignoruje tento pohled, je to závažný důvod k jeho exkomunikaci z organizace.

Když SJ řekne: SJ dodržují vysoká měřítka ohledně postoje ke krvi, přísně se jí zdržují, i když je to nepohodlné

Není podstatné, jaká měřítka předepisuje vaše organizace, ale co o tom říká Bible. Z vaší historie je známo, že Společnost Strážná věž několikrát naprosto změnila učení v určitých medicínských otázkách. Začátkem 30. let zakázala očkování (The Golden Age 4.2. 1931), avšak o 20 let později ho povolila (SV 15.l2. 1952), a po několika dalších letech dokonce komentuje jeho výhody (Probuďte se! 22.8. 1965). Co ale ti věrní Svědkové Jehovovi a jejich děti, kteří se řídili tehdejším oficiálním názorem, odmítli očkování, a v důsledku toho utrpěli újmu na zdraví či dokonce zemřeli? Nebo v otázce transplantace lidských orgánů, která se považovala v roce 1967 za kanibalismus (SV 15.11. 1967), o 13 let později však již ne a byla pro SJ přípustná (SV 15.3. 1980), a za další 4 roky vyšel dokonce i nový příznivý pohled na transplantaci kostní dřeně (SV 15.5. 1984). Kolik upřímných Svědků Jehovových doplatilo na takové lehkovážné pokyny organizace? Od 40. let prosazuje Společnost Strážná věž svůj extrémní pohled na transfúzi krve. Kde je však záruka, že i v tomto případě časem nezmění své nekompromisní učení? Kolik bude ještě zmařeno lidských životů? Pán Bůh od nás vyžaduje věrnost až do smrti, ale jeho zásadám, ne lidským pravidlům.

Když SJ řekne: v Bibli jsou ale texty, které zakazují pojídání krve, tudíž i transfúzi

V Písmu se o krvi mluví dost často, ale je důležité správně prozkoumat, v ja- kém kontextu, s ohledem na dobu starozákonní i novozákonní. První zmínku čteme v Gen 9,4:

• ...maso oživené krví nesmíte jíst.

Ale transfúze není ekvivalentní požívání, dokonce ani v intravenózní formě, protože krev neslouží tělu jako potrava, která prochází zažívacím systémem. Navíc se tento zákaz týká zvířecí, nikoli lidské krve. Další odkaz je v Lv 7, 26,27:

• Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován ze svého lidu.

Podobně Lv 3,17:

• Nebudete jíst žádný tuk ani žádnou krev.

Proč SJ odmítají transfúzi, ale jedí tuk? V tomto textu jsou obě věci na stejné úrovni. Dokonce i ortodoxní Židé, kterým byl tento zákon původně dán a kteří dokonce speciálně odstřeďují krev z masa a připravují tak své košer jídlo, přijímají transfúzi krve. Dostat transfúzi a jíst krev jsou totiž dvě odlišné irelevantní věci. Pokud by SJ chtěli být tak doslovně přesní, správně by nemohli pojídat běžně zpracované maso, neboť obsahuje krev, a měli by tedy přinejmenším jíst košer stravu.

V Lv 17, 11-12 čteme, že Boží zákaz ohledně požívání krve byl dán kvůli náboženskému ceremoniálnímu důvodu - krev oběti reprezentovala život, který byl zástupně předložen za hříchy lidu, a skrze ni mohl člověk znovu získat smíření s Bohem. Tuto zásadu si měl starozákonní lid hluboce vštěpovat a bytostně uvědomovat, a sloužila také jako součást určité Boží výchovy vzhledem k budoucím předpovězeným událostem. Jednou, až přijde zaslíbený Vykupitel, zaplatí právě svou drahocennou krví jako obětní Beránek za dokonalé smíření mezi Bohem a hříšnými lidmi. Tento zákaz byl dán také s ohledem na okolní pohanský svět, který neměl ke krvi žádnou úctu. Nejen že ji běžně jedli, aby tím získali nadpřirozenou sílu, ale dokonce tím oslavovali své falešné božstvo. Boží svatý lid měl být od takových odporných zvyků přísně oddělen.

Pohled na krev se však dále vyvíjel a v novozákonním kontextu dostal nový rozměr. Církev se rozrůstala už nejen o obrácené křesťany ze Židů, ale i z pohanů. Každá skupina měla své odlišné pozadí a náboženské kořeny, což způsobovalo střety uvnitř křesťanské církve. Ve Skutcích 15 čteme zprávu o jeruzalémském koncilu (asi rok 48 n.l.), kde se projednávalo, zda jsou křesťané z pohanů povinni přijmout ceremoniální požadavky judaismu, předně šlo o otázku obřízky. Konečný výnos zněl, aby se zdržovali všeho, co bylo obětováno modlám - krve, nevykrváceného masa a smilstva (Sk 15,28.29, 21,25). Tento pokyn měl ulehčit zatíženému svědomí křesťanů ze Židů. V dalších dopisech apoštola Pavla však vidíme posun v pohledu na židovské nároky. V 1 K 8,8-9 (asi rok 53-54 n.l.) píše:

• Pokrm nás Bohu nepřiblíží, nejíme-li obětované maso, nic neztrácíme, jíme-li, nic nezískáme. Dejte si pozor, aby se tato vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé.

Už to není zákaz, jediný podstatný aspekt v rozhodování pro a proti je ohled na slabší svědomí bratra. Přestože tento pokyn - nejíst maso obětované modlám - byl předtím výslovně zahrnut ve výnosu koncilu, nyní časem pozbývá významu. V dopise Galatským (asi rok 52 n.l.) je Pavel ještě více proti lpění na starozákonních ceremoniálních předpisech. Jasně prohlašuje, že

• ... Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná (Ga 2,21)

nebo:

• ... všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti (Ga 5,4)

O pár let později pak píše do Kolos:

• Nikdo nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete ... To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Ko 2,16-17)

Křesťan není vázán ceremoniálními požadavky Starého zákona (jako je i nejíst krev), protože Ježíš Kristus tyto požadavky jednou provždy naplnil a předčil ve své oběti. Naše úcta k jeho prolité krvi se neprojevuje striktním dodržováním starozákonních pravidel, ale projevuje se v osobní víře v Něho (Ř 10,9). Na tom závisí naše spasení, jak to ostatně vyznávali i bratři na jeruzalémském koncilu. Přestože vydali takový doporučující výnos v zájmu pokojného společenství mezi křesťany ze Židů a z pohanů, uznávali, že spasení je možné stejně jenom a pouze milostí Pána Ježíše, i kdyby krev jedli (Sk 15,9-11).

- Jana Bartošová, dipl. práce -