V čísle 67 jsme uveřejnili na str. 45 dopis čtenářky, která popsala svoji pouť víry a současně nám položila celou řadu otázek. Na některé jsme v ZODu již odpovídali před 9 lety. Její dopis vyvolal nejvíce ohlasů, proto i volba článků pro toto číslo odpovídá výzvě hledání odpovědi. Především šlo o učení Svědků Jehovových a o Hospodinovu sobotu.

Odpovídat na otázku co je Hospodinova sobota, tedy proč někteří křesťané mají bohoslužby v sobotu a jiní v neděli, jistě vzbudí u některých čtenářů nevoli. Přesto se pokusím odpovědět tak, abych se nikoho nedotkl, ale i tak, aby se každý mohl zamyslet, na kterou stranu se sám přiklání. Pokusím se být nezaujatý, ale dobře vím, že zaujímat neutrální postoj je zhola nemožné. Stohy knih byly sepsány na toto téma a dodnes nevyřešily skoro nic. Podívejme se velmi zevrubně, jak se různé křesťanské skupiny, denominace a jednotlivci dívají na den odpočinku.

Vztah k sabatu vždy vyplývá z teologického systému té či oné denominace. Teologie je naprosto klíčová. Teologie dělí Písmo - tj. všeobecně systematizuje naše chápání Boha a Jeho vztah ke stvoření, ať se jedná o církve, nebo jednotlivce. Nezastávat nějakou teologii je nemožné. Jaká je teologie (všeobecný systém), takové budou jednotlivé dílčí doktríny, tedy i doktrína sabatu. Dílčí doktríny totiž musí více nebo méně zapadat do všeobecného, širšího pohledu na Boha, tj. do teologie.

Dále vás chci ujistit, že nezáleží ani na mně, ani na vás, ale na míře zjevené Boží milosti, které z níže uvedených čtyř (jistě nebudou všechny) pojetí odpočinku (sabatu) zastáváte. Nemám ani touhu, ani moc, abych vás přemluvil nebo vám dokonce něco vnutil.

Začněme tím, že sabat prostě znamená odpočívat nebo uložit se k odpočinku. Mějme stále na mysli, že sabat je odpočinek, není to jméno kalendářního dne jako naše sobota. Předem se omlouvám, že užívám termín „sabatista“ jako pojmenování všech křesťanů, kteří odpočívají v jistý den, dny nebo v Kristu. Pod pojmem „sabatista“ rozumějme „odpočívajícího“ křesťana.

1. Důslední sabatisté

Nejznámější a zřejmě největší skupinou jsou Adventisté sedmého dne, ale patří sem i některé menší denominace, jako třeba Sedmidenní baptisté a další. Důslední sabatisté věří, že Bible je Boží slovo, které milují a proto jej důsledně dodržují podle svého nejlepšího svědomí. Boží desatero Starého zákona platí tak dlouho, pokud je Bůh sám neodvolá. Desatero je věčný a neměnný Boží mravní zákon. Čtvrté přikázání desatera bezpochyby nařizuje:

• ⁸Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. ⁹Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. ¹⁰Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. ¹¹V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Exodus 20:8-11)

Boží přikázání dané Mojžíšovi zde ustanovuje sedmý den jako svatý den odpočinku, nedává volnost vybrat si kterýkoliv den ze sedmi za den odpočinku. Nutně - kalendářně - odpočívají v sobotu. Dále - ani Ježíš, ani apoštolové toto přikázání v Novém zákoně nikde výslovně neodvolali, ani nikde výslovně nenařídili, že by odpočinek, sabat, byl z jakéhokoliv důvodu posunut ze sedmého dne na první den týdne - na naši neděli. Proto tito křesťané dodržují sobotu důsledně.

K tomu můžeme dodat: jestliže je desatero dodnes opravdu neměnný a nejvyšší Boží mravní zákon, a tak je chápou, potom jsou důslední sabatisté jediní ze všech křesťanů, kteří se je snaží důsledně dodržovat, jediní, kteří se snaží poslouchat Boží čtvrté přikázání a tím stvrzovat i všechna ostatní. Důsledně se snaží dodržovat svatý sedmý den odpočinku od západu do západu slunce. Skutečně se snaží nepracovat, učit se o Bohu a být v Kristu. Opravdu, z hloubi srdce, se snaží Bohu zalíbit. Záměrně používám sloveso „snaží“, protože ani ten „nejčistší“ lidský úmysl z žádného člověka neudělá dokonalého plnitele zákona. Nikdo, kromě Ježíše, celé břemeno zákona neunesl a neunese.

Antinomiáni mezi důslednými sabatisty

Mezi důslednými sabatisty, jako ostatně v kterémkoliv teologickém systému, však mohou být jedinci, kteří o sedmém dni jenom mluví, mají na mysli neměnný Boží mravní zákon, ale skutečností je, že si dělají, co chtějí. Příčí se zákonu - jsou antinomiány - popírají Boží mravní zákon ne svojí teologií, ale svými skutky.

2. Nedělní sabatisté

Tento pohled typicky zastávala většina puritánů, nebo dnes zastává klasická smluvní teologie některých reformovaných sborů a někteří katolíci. Většina těchto věřících z hloubi srdce miluje Boží slovo a ctí naprostou Boží svrchovanost. Poctivě dodržují čtvrté přikázání jako důslední sabatisté - včetně bytí v Kristu - s jedním zásadním rozdílem, že nutně - kalendářně - odpočívají první den v týdnu, tedy v neděli. Je to pro ně příkaz vyplývající z desatera. Nejsou již doslovně důslední jako první skupina, ale naprosto s ní souhlasí, že desatero je nejvyšší a neměnný Boží mravní zákon. Přesto čtvrté „neměnné“ přikázání změnili ve dvou bodech:

posunuli sabat (odpočinek) ze sedmého dne na první den týdne a

změnili také důvod pro odpočinek.

Nazvali jej „křesťanským sabatem“. (Jen na Internetu je v angličtině zmíněn „křesťanský sabat“, což je ve skutečnosti neděle, ve smyslu pro i proti asi ve 4000 článcích.) Zatímco důslední sabatisté odůvodňují sedmý den sabatu tím, že Bůh sedmý den odpočinul od šestidenního tvoření (o důvodu, který najdeme v 5. Mojžíšově 5:15, se moc nehovoří), nedělní sabatisté odůvodňují sabat, tedy odpočinek jako první den v týdnu tím, že je to den vzkříšení Ježíše Krista, že je to den Páně. Jestli neděle je nebo není dnem vzkříšení Ježíše Krista, si nemůžeme být naprosto jisti, mohla to být i sobota - viz ZOD č. 45, str. 3, „Zemřel Ježíš v pátek?“ Dále, verše, na které se odvolávají, pro jednoho jsou a pro druhého nejsou dostatečně přesvědčivé. Jisté je, že ani jeden verš výslovně nenařizuje ani nenavrhuje, že došlo k „uzákoněnému“ přesunu svatého sabatu (odpočinku) ze sedmého na první den týdne:

• První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. (Skutky 20:7)

Vše, co tento verš říká, je to, že lámání chleba bylo první den v týdnu, tedy v neděli. Ale obětování Pána Ježíše si přece můžeme připomínat kterýkoliv den, nejen v neděli.

• V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu. (1. Korintským 16:2)

Z tohoto verše není naprosto jasné, zda se prostředky dávaly stranou (spořily) v nedělním shromáždění, nebo jenom doma. Je to pouze praktická, obecná Pavlova rada, která se žádného nařízeného přesunu svatého sabatu ze sedmého dne na první ani netýká. V Písmu je ještě několik náznaků, že se ranní křesťané scházeli první den, což je v pořádku.

Opravdoví nedělní i důslední sabatisté nepůjdou ve svatý den nutného odpočinku do kina, na sportovní utkání či na procházku do přírody. Někteří se nebudou ani holit. Prostě dodržují jistá pravidla, jež ale nedosahují laťky starozákonního Izraele. K jejich cti budiž řečeno, že v srdci opravdově ctí Boha, a nikdo by je neměl odsuzovat:

• ⁴Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. ⁵Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. ⁶Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. (Římanům 14:4-6)

Nedělní sabatisté zachovávají nedělní sabat z víry a z lásky k Bohu. Čtvrté přikázání je pro ně neoddělitelný prvek desatera, které je fundamentem Božího trůnu a základem Jeho smlouvy s Jeho církví. To je smluvní teologie - první smlouva skutků do Adamova pádu, druhá smlouva milosti od Adamova pádu až do druhého příchodu Ježíše Krista. Jestliže Starý a Nový zákon jsou skutečně přikryty a spojeny touto jednou smlouvou milosti, potom jsou nedělní sabatisté těmi jedinými, kdo dodržují sabat podle Boží vůle, protože Izrael by potom byl starozákonní církví.

Antinomiáni mezi nedělními sabatisty

Mezi nedělními sabatisty je mnoho jedinců i celých sborů, kteří teologicky i teoreticky naprosto souhlasí s opravdovými nedělními sabatisty, hlásí se ke svým puritánským kořenům smluvní teologie, souhlasí, že desatero a tedy i nedělní sabat je nejvyšší a neměnný Boží mravní zákon pro staro- i novozákonní církev, a přitom to, co hlásají, popírají svými skutky, protože nemají stanovená pravidla odpočinku, jako měli Židé nebo jako měli nebo dnes mají důslední i nedělní sabatisté. V neděli, ve svatý den sabatu (odpočinku), dodržují „křesťanskou svobodu“. Nechtějí prý být zákoníky. Tito antinomiáni vlastně na jedné straně hlásají, že den odpočinku je Boží mravní absolutno, a na straně druhé jeho prožití podléhá individuální „křesťanské svobodě“. Ani důsledný, ani nedělní opravdový sabatista by si třeba nedovolil jít s rodinou ve svatý den odpočinku do restaurace nebo jet na lyže; ale ten antinomián, jenž se hlásí ke stejnému teologickému zázemí, by si to dovolil. Takové pokrytectví jednotlivců a celých sborů odhalíte snadno. Nejprve si ověříte, zda věří, že čtvrté přikázání je jedno z deseti neměnných nejvyšších Božích mravních přikázání, které platilo pro starozákonní církev (Izrael) a platí pro dnešní novozákonní církev. Když odpoví ano, mohou vysvětlit, jaká přikázaná omezení ve svatý den odpočinku dodržují? V případě sboru by vás pastor měl obeznámit s těmi přestoupeními odpočinku, jež by byla natolik závažná, že by vedla k napomenutí a v nejzazším případě až k vyloučení. Tato opatření jak důslední, tak nedělní sabatisté vždy měli a mají. A mají k tomu podstatné důvody! Protože desatero, jak věří, je nejvyšší a neměnné Boží mravní absolutno, bylo přestoupení svatého dne odpočinku, jenž byl znamením mezi Bohem a Izraelci (Ex 31:13-14), jako ten nejvážnější přestupek, trestáno smrtí. Kdo znesvěcuje znamení, znesvěcuje všechna přikázání...

3. Reformovaní sabatisté

Tento pohled zastával jak Kalvín, tak Luther, mnohé rané reformované církve, dnes jej zastává mnoho evangelikálních denominací, většina baptistů a mnoho jiných. Reformovaní sabatisté zastávají následující:

V důsledku jiného dělení Písma, jiné teologie, dochází k velmi podstatnému obsahovému (kvalitativnímu) posunu v chápání dne odpočinku - sabatu. Zatímco pro důsledné a nedělní sabatisty jde o jisté kalendářní dny a o to, jak je duchovně prožijí s Bohem, pro reformované sabatisty je kalendářní aspekt podružný, protože sabat, den odpočinku, byl naplněn v Novém zákoně ve skutečnost a tou skutečností je Kristus. Mravní absolutno svatého dne jak důsledných, tak nedělních sabatistů reformátoři nahradili mnohem vyšším absolutnem Ježíše Krista, jak náleží novězrozenému lidu v Kristu, ve kterém přebývá Duch svatý:

• ¹⁶Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům (výroční), kvůli novoluní (měsíční) nebo sobotám (týdenní). ¹⁷To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Koloským 2:16-17)

Zde již nejde o záměnu kalendářních dnů a o to, jak v nich odpočívat, ale o „záměnu“ stínu svatého dne za Svatou Kristovu realitu! To je naprostý kvalitativní skok. Reformovaný sabatista neodpočívá ani v „sobotu“, ani v „neděli“, protože den není podstatný, ale odpočívá trvale den po dni, bez ohledu na kalendář, v Kristu, protože Ten jediný je podstatným Sabatem - odpočinkem!

Reformovaný sabatista věří, že jeden vyhražený den z týdne je jen pouhé minimum nutnosti, aby se církev sešla ve společném Jmenovateli - Ježíši Kristu, jenž je jeho Odpočinek (Sabat), vzájemně se povzbuzovala, pomáhala si, společně se modlila ve jménu Otce i Ducha i Syna, studovala Písmo a stolovala u památky Páně atd. Církev musí udělat vše, aby zachovala „zaběhnutou“ neděli a rozšířila ji o další modlitební a praktické dny v týdnu, ne jako „svaté“ dny, ale jako pravidelný časový prostor pro svaté obecenství. Den Páně, neděle, není v žádném případě spojen se čtvrtým přikázáním desatera a nemůže být biblicky obhájen jako mravní zákon.

Ani Luther, ani Kalvín nejsou svatým Písmem, přesto je dobré si připomenout pohled jednoho z nich - Kalvína:

Čtvrté přikázání bylo dáno ze tří důvodů:

1) Bůh si přál ustanovit sedmý den jako den odpočinku, aby dal svému izraelskému lidu (před)obraz duchovního odpočinku, aby věřící ustali od vlastní práce a nechali Hospodina pracovat v nich.

2) Přál si, aby byl ustanoven den, kdy se věřící mohou sejít, aby slyšeli Jeho zákon a uctívali Jej.

3) Chtěl, aby byl jeden den odpočinku vyhrazen služebníkům a těm, kdo žijí pod mocí jiných, aby si odpočinuli od své práce.

Pokud se týká prvního důvodu, ten ustal v Kristu, protože On je ta pravda, v níž všechny (před)obrazy pomíjejí. On je ta skutečnost, v jejímž příchodu jsou všechny stíny vymazány. Proto sv. Pavel ujišťuje (Kol. 2:17), že sabat byl jen stínem nastávající skutečnosti. A na jiném místě prohlašuje pravdu, když nás učí v Římanech 6:8, že jsme byli pohřbeni s Kristem, abychom skrze Jeho smrt mohli zemřít zkaženosti našeho těla. Toto není uskutečněno v jednom dni, ale v průběhu celého našeho života. Dokud nebudeme ve všem mrtvi sami sobě, nemůžeme být plně naplněni Božím životem. Proto křesťané nesmí mít nic společného s pověrčivým dodržováním dní.

Poslední dva důvody však nesmí být započítány do stínů minulosti. Platí pro všechny věky. Přestože je sabat zrušen, shromažďujeme se v určité dny, abychom si vyslechli Boží slovo, lámali chleba Večeře, veřejně se modlili, a kromě toho, aby si služebníci a dělníci odpočinuli od své dřiny. Naše lidská slabost nám zabraňuje, abychom se scházeli denně. Ale aby byla vyloučena pověrčivost, byl den dodržovaný Židy zrušen a k našemu scházení byl určen jiný den. Toto bylo nutné, abychom zajistili a udrželi pořádek a pokoj v církvi.

Tak jako Židům byla pravda zjevena (před)obrazem, tak nám naopak byla pravda ukázána bez stínů, abychom během svého celého života byli za prvé duchem zabydleni ve věčném sabatu a opustili vlastní skutky, aby Hospodin mohl v nás působit svým Duchem; za druhé, abychom zachovávali zákonný pořádek církve, naslouchali Božímu slovu, udělovali svátosti, veřejně se modlili; a za třetí, abychom nelidsky neutlačovali nadměrnou prací ty, kdo nám jsou podřízeni.

(Instruction in Faith, Calvin's own 1537 digest of the Institutes, sec. 8, „The Law of the Lord“)

Reformovaný sabatista tedy v prvé řadě chápe, že neděle nenahradila sobotu jako den odpočinku (sabat). Neděle v kalendářním smyslu je den jako kterýkoliv jiný. Židovský den odpočinku (sabat), jenž byl vázán na kalendář, byl nahrazen Samotným Kristem, jenom v něm je odpočinutí. Kristus je věčný a bez kalendářního omezení.

• ⁹Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou. ¹⁰Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. (Židům 4:9-10)

Kdo tedy vejde do Božího odpočinutí, do Ježíše Krista, ten je v tom pravém sabatu, v takovém, v jakém byl Bůh sedmý den, když odpočinul od Svého tvořivého díla.

• ²⁷Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. ²⁸Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. ²⁹Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. ³⁰Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (Matouš 11:27-30)

Reformovaní sabatisté věří, že jho a břemeno Mojžíšova zákona, včetně kalendářního znamení, ať je to sobota, nebo neděle, neunese nikdo. Věří, že milosrdenství zákona spočívalo v tom, že zákon (ač nebyl Kristem) ukazoval na Krista, jenž unese jakkoliv těžké jho.

Poznání Boha je odpočinek, který „ubohá mocnost“ kalendářních dnů nikdy nemůže poskytnout. Když Kalvín napsal: „Ale aby byla vyloučena pověrčivost, byl den, dodržovaný Židy, zrušen“ (viz výše) jistě měl na mysli následující dvojverší:

• ⁹Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni. Jak to, že se zase navracíte k těm bezmocným a ubohým mocnostem a chcete se jim dát znovu do otroctví? ¹⁰Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky! ¹¹Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo. (Galatským 4:9)

Reformovaní sabatisté nenacházejí v Novém zákoně ani jeden příkaz, aby křesťané dodržovali odpočinek (sabat) ve smyslu starozákonního židovského sabatu. Kdyby tomu tak bylo, pak by museli dodržovat i trest smrti za nedodržení sobotního i nedělního sabatu. Nedodržení sabatu znamenalo tělesnou smrt, jež byla stínem duchovní smrti, která nemine nikoho, kdo neodpočívá duchovně den po dni v tom pravém odpočinutí, jímž je Kristus.

Pavel varoval Židy i pohany před mnoha hříchy, ale nedodržení židovského sabatu ve starozákonním smyslu na Pavlově „černé listině hříchů“ není. Naopak, nejvyšším možným hříchem je „nedržet se“ Krista. Dále - v 15. kapitole Skutků apoštolové na nové křesťany z pohanů neuvalili břemeno kalendářního sabatu.

Antinomiáni mezi reformovanými sabatisty

Nejsou výjimkou a není jich málo. To jsou ti, kteří tvrdí, že mají „svobodu v Kristu“, ale svým jednáním to popírají. Svoboda v Kristu ve skutečnosti znamená svobodně si zvolit buď spravedlnost - Krista - nebo nespravedlnost - sebe. K této volbě „buď a nebo“ má přístup pouze svobodný křesťan znovuzrozený z Ducha a vody, ten, kdo neodolatelně, svobodně a bez nátlaku volí Krista místo sebe. Kdo nežije spravedlivě v Kristu, ten si spravedlnost nezvolil, ba ani zvolit nemohl, protože přirozený člověk má svobodu od spravedlnosti (Řím 6:20). Je nesvobodný otrok svého hříchu, a proto nutně „volí“ jenom z jedné alternativy, jíž je soustředění se na sebe - a to je Bohu nepřátelské. Proto je antinomián v reformovaném sabatismu snadněji rozeznatelný než v důsledném nebo nedělním. V prvních dvou teologických pojetích se totiž může lépe zamaskovat „zbožnou“ sobotou nebo nedělí.

4. Sabatisté naplněného slibu

Ti v podstatě souhlasí s reformovanými sabatisty i s Kalvínem a Lutherem. Mají však podstatné doplňky.

a) Tento pohled navíc zdůrazňuje, že sabat byl znamením vztahu mezi Bohem a Izraelci.

• ¹²Hospodin řekl Mojžíšovi: ¹³Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. (Exodus 31:12,13)

Toto znamení - čtvrté přikázání - uzavírá první tři přikázání, která se týkají vztahu Izraelců k Bohu, a Ježíš je shrnul podle Písma v jedno:

• ..`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ ³⁸To je největší a první přikázání. (Matouš 22:37)

Toto znamení - čtvrté přikázání - současně otevírá dalších šest přikázání, která se týkají vztahu Izraelců k bližním, a Ježíš je zase shrnul podle Písma v jedno:

• ³⁹Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ ⁴⁰Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. (Matouš 22:39,40)

Všech deset přikázání bylo napsáno Božím prstem na kamenné desky smlouvy, které ustanovily izraelskou „státnost“. Protože slib byl naplněn, protože Stará smlouva podmiňujících skutků byla naplněna v Kristu a nahrazena Novou smlouvou bezpodmínečné milosti tj. Kristovým zákonem, bylo i znamení Staré smlouvy - čtvrté přikázání (sabat jako kalendářní den) - nahrazeno odpočinkem v Kristu. Mísit Starou smlouvu s Novou smlouvou je pro sabatisty naplněného slibu nemyslitelné. Nové víno - kalich Nové smlouvy, nemohou nalít do starých měchů Staré smlouvy, jež byla jen stínem budoucí smlouvy. Měchy by praskly a víno by se rozlilo - nezůstala by ani Nová, ani Stará smlouva.

• ⁵⁰Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. ⁵¹A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly. (Matouš 27:50,51)

Když se opona roztrhla, Stará smlouva pominula a Nová smlouva byla stvrzena krví Ježíše Krista. Sabatisté naplněného slibu věří, že přestaly platit všechny zhotovené chrámové stíny (nejen některé), které byly dříve izraelskému lidu nepřístupné v nejsvatější svatyni. Nyní je nejsvatější svatyní sám Kristus, k Němu má celý pravý Izrael přímý přístup. Roztržením chrámové opony pominula „svatá“ místa, „svatí“ kněží a jejich „svatá“ roucha, „svaté“ oběti a oltáře, „svatá“ smlouva - desky smlouvy i „svatá“ truhla smlouvy - a všechny ostatní „svaté“ zhotovené předměty, které se Staré smlouvy týkaly - to vše pozbylo platnosti Kristovou obětí. Slib byl dokonale naplněn v Kristu. Všechny tyto zhotovené pomůcky zobrazovaly a poukazovaly na Krista, včetně kamenných desek s desaterem. Všechny došly naplnění v Kristu. I „svatý“ kalendářní sabat - den odpočinku - ukazoval na Krista a Jeho skutek na kříži. Sabat byl jednou provždy naplněn v Kristu - Kristus je náš Sabat.

b) Sabatisté naplněného slibu chápou Novou smlouvu milosti jako naplnění Staré smlouvy skutků. Věří, že Nová smlouva milosti počala prolitím Kristovy krve na kříži. (Na rozdíl od klasické smluvní teologie, podle které smlouva milosti počala již v Gen 3:15 a je rozdělena do dvou administrací - před a po kříži.) Podle pohledu naplněného slibu, starozákonní svatí nebyli spaseni „plněním“ Staré legální smlouvy skutků (tu za ně naplnil až Ježíš). Byli spaseni milostí Nové smlouvy, ačkoliv žili pod dozorem zákona, jenž přislíbil milost. (Nežili tedy pod první administrací smlouvy milosti - jak učí smluvní teologie.) Tento pohled zdůrazňuje, že sliby Staré smlouvy jsou propojeny se svými duchovními naplněními v Nové smlouvě. Skutky zákona se naplnily v Kristu, a proto Pavel říká:

• Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. (1 Kor. 9:21)

Předešlý verš znamená, že milost vyžaduje poslušnost kvalitativně vyššího stupně než zákon s desaterem jež obsahuje sabat. Co zákon (i sabat) nemohl ani požadovat, to se v Kristově milosti stává skutečností. Zákon nikdy nemůže dosáhnout tak vysoko, jako láska ke Kristu vedená Duchem svatým. Zákon, kamenné desky a čtvrté přikázání - dodržování sabatu - byl dokonalý a nejvyšší standard a dozorce pro izraelský lid, jenž žil stíny, předobrazy a zaslíbeními. Církev již ale žije plnou duchovní realitou, naplněným slibem, jímž je Kristus a Duch svatý. Pro sabatisty naplněného slibu je Mojžíšův zákon i se svým znamením - sabatem - překonaný, protože - i když byl dán z milosrdenství - neobsahoval žádnou milost. Milosrdenství zákona spočívalo v tom, že zákon ukazoval na nutnost milosti, protože jej nikdo nemohl dodržet.

• Řekl jim i podobenství: „Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. (Lukáš 5:36)

Čeho zákon, včetně jeho znamení sabatu, nemohl dosáhnout, dosáhl Bůh tím, že poslal Svého Syna a Ducha svatého. Mojžíšův zákon jenž zahrnuje kamenné desky s desaterem vede k nižším standardům než milost v Kristu! Kristus není interpretem a rádcem, jak dodržovat Mojžíšův zákon včetně sabatu, Kristus Sám je nejvyšším, absolutním a věčným Zákonem, protože Mojžíšův zákon naplnil! Kdyby jej nenaplnil, potom by i znamení zákona - sobotní kalendářní sabat - muselo dodnes platit. Protože Kristus je naplněním zákona i sabatu, nestačí jen jeden den sabatu, ať je to kterýkoliv, ale každý den týdne náleží Bohu v celé své úplnosti! Standard je nesrovnatelně vyšší!

• ¹¹Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem ¹²a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku ¹³a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. ¹⁴On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Titovi 2:11-14)

Sabatisté naplněného slibu (i reformovaní sabatisté) věří, že jsou ke zbožnosti a k dobrým skutkům vedeni Boží milostí, bez litery zákona - bez litery kalendářního dne. Motivace k dobrým skutkům je láska ke Kristu.

Antinomiáni mezi sabatisty naplněného slibu

Tak jako v předešlých třech skupinách, i v této jsou ti, kdo teologicky souhlasí s novosmluvním a reformovaným pojetím sabatu, ale svým chováním svoji „teologii“ popírají.

Závěr

Tímto srovnáním jsem chtěl poukázat jenom na čtyři hlavní pohledy na sabat. Ve všech pohledech nalézáme upřímné věřící, kteří vše, co dělají, dělají ke slávě Boží, ale ve všech také nalézáme ty, kteří jsou sabatisty jen podle jména, ve skutečnosti jsou mrtvi.

Věřím, že vám pomohlo k vytříbení vašeho pohledu. Ať vás Duch Boží vede k pravému poznání. Je to On jenž působí zda ustrneme ve stínech nebo ve skutečnosti - jež je Kristus.

- pst -