(1. Petrův 1:3-5)

Stalo se vám někdy, že ve chvíli, kdy vám právě nebylo nijak veselo, vpadl do místnosti nějaký rozjařený křesťan s výkřikem: „Sláva Pánu!“ Taky vám to tak vadí? „Sláva Pánu!“ je asi to poslední, co bychom chtěli slyšet, když je nám těžko.

A přece: když Petr, veden Duchem svatým, píše těmto trpícím křesťanům, to první, co udělá hned po úvodním pozdravu, je, že propukne v chválu: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista“! To je ale bezohlednost! Jak může hlásat takovou věc?

Představme si to takhle: co kdybyste procházeli nějakou zkouškou a já bych vpadl do místnosti a zahulákal: „Sláva Pánu! Právě jste zdědil (či zdědila) sto miliónů dolarů!“ Nebyl by to rozdíl? Takové dědictví snad nevyřeší všechny vaše potíže, ale svým způsobem otevírá určité zajímavé možnosti, ne? S tolika penězi si můžete přinejmenším udělat pořádnou dovolenou, abyste si všechno v klidu rozebrali! Jenom takové snění člověku dokáže zvednout náladu, nebo ne?

Ale zpátky na zem, přátelé. Nezdědili jste sto miliónů dolarů. Zdědili jste mnohem víc! Petr jako by říkal: „Veleben buď Bůh, protože nám dal něco mnohem lepšího než sto miliónů dolarů. Dal nám znovu se narodit k živé naději. Naše dědictví je pro nás připraveno v nebesích.“ A proto:

Ať máme jakékoli problémy, můžeme jako křesťané chválit Boha, protože on sám nás zachránil pro věčnost.

Ale možná mi namítnete: „Moment, takový přístup je povrchní. Moje problémy jsou daleko složitější. Kdybys věděl, co mně trápí, neříkal bys mi tak spatra, že mám chválit Boha za těšínská jablíčka, co dostanu jednou, až umřu. Potřebuji pomoc teď!“ A vysvětlíte: „V práci jsou ke mně nespravedliví.“ Nebo: „Vyhodili mě, protože jsem svědčil o Kristu.“ Nebo: „Nemohu najít práci a jsem finančně na dně.“ Nebo: „Můj manžel není křesťan a dělá mi ze života peklo.“ Nebo: „Můj nejlepší přítel se obrátil proti mně a za zády mě pomlouvá.“ Nebo: „Od té doby, co jsem se vydal za Kristem, mi přibylo tolik problémů, že mě úplně zahlcují.“ Nebo: „Hrozí mi smrt.“

Situace adresátů Petrova dopisu nebyla radostná. Oslovoval křesťanské otroky, kteří se nedopustili ničeho zlého. Jejich pánové byli nespravedliví (2:18-20). Křesťankám ubližovali jejich nevěřící manželé (3:1-6). Mnozí věřící ztratili své někdejší přátele, kteří je nyní pomlouvali (2:12; 3:16, 17; 4:4, 13-14, 16). Některým bylo vyhrožováno a je pravděpodobné, že některým hrozilo umučení (3:14; 4:12). Petr o tom všem ví a stejně jim píše:

• Veleben buď Bůh …, neboť nám … dal … nově se narodit k živé naději.

Pokud vás, když nyní čelíte zkouškám, nechává pomyšlení na vaše budoucí dědictví v nebesích netečné, může platit jedna z následujících věcí: možná, že ve skutečnosti nejste spaseni, nebo spaseni jste, ale do určité míry jste naletěli nějaké odrůdě křesťanství, která zdůrazňuje více to, co je teď a tady, než věčné spasení. Reverend Ike měl hloupou průpovídku: „Nestojím o holuby někde v nebi na střeše, radši bych měl vrabce v hrsti teď a tady.“ Většina z nás by to neřekla tak rouhavými slovy. Často se ale setkávám s lidmi, které na křesťanství zajímá, co jim může víra dát teď. Nebe je příjemný doplněk, ale oni chtějí příjemný život teď. Pokud jim to Kristus nedá, a to co nejdřív, poohlédnou se jinde. Přišli ke Kristu, protože slyšeli, že Bůh má pro jejich život úžasný plán. Nepochopili ale, že ten úžasný plán často znamená těšit se z Kristova bohatství uprostřed utrpení, a snad i v mučednické smrti.

Měli bychom se zastavit a zamyslet se nad tím, co to vlastně spasení je. Spasení znamená, že nás, kteří si po právu zasloužíme, aby nás Bůh na věky zavrhl, před tímto zavržením zachránil Ježíš Kristus tím, že za nás zemřel. Kdybychom nebyli spaseni, jsme ztraceni a spočívá na nás hrozný Boží hněv. Jedním z problémů dneška je, že se snažíme zachraňovat lidi, kteří nemají nejmenší tušení, jak hrozné to je být ztracen. A pokoušíme se přesvědčit lidi, kteří zapomněli, jak chutná věčné zatracení, aby snášeli útrapy křesťanského života. Nerozumějí totiž, co pro člověka Bůh udělal, když jej spasil.

Dejme tomu, že stojíte v dlouhé frontě v bance a já se vřítím dovnitř, popadnu vás za ruku, vytáhnu z řady a odvleču ven. Nejspíš vás to poněkud vyvede z míry. Řeknete: „Co to prosím vás provádíte? Kvůli vám teď přijdu o místo ve frontě, všichni si o mně myslí, že jsem blázen, a bolí mě ruka.“ Nebudete si vážit toho, co jsem udělal. Ale co kdyby do banky právě vtrhli teroristé s úmyslem udělat ze všech přítomných rukojmí a každých pár minut, dokud nebudou jejich požadavky splněny, někoho zastřelit? Kdybych vás uchránil takového hrozného osudu, nestěžovali byste si na ztrátu místa ve frontě, na to, že vypadáte jako blázen ani na bolavou ruku. Navzdory všemu nepohodlí a bolesti byste mi byli vděčni, že jsem vás zachránil před strašnou smrtí.

Obávám se, že jsme se jako křesťané od této věčné perspektivy velmi vzdálili. Stěžujeme si na zkoušky a honíme se za vším, o čem si myslíme, že nám to v tomto životě přinese štěstí (ať je to biblické, nebo ne), protože jsme zapomněli na hrůzy pekla, před kterými nás Bůh zachránil, a na věčné dědictví, které nám připravil v nebi. Petr zde říká dva důvody, proč můžeme chválit Boha, ať máme jakékoli problémy: proto, že naše spasení pochází od něho (1:3), a proto, že přetrvá až na věčnost (1:4-5).

1. Ať máme jakékoli problémy, můžeme chválit Boha, protože naše spasení pochází od něho (1:3).

Když Petr říká „Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista“, neznamená to, že by Ježíš nebyl tak docela Bůh. Ježíš je věčný Bůh v lidském těle, druhá osoba Trojice. Bůh Otec je Bohem Ježíše člověka. Ježíš se k Otci modlil a důvěřoval mu. Vzhledem k jeho lidské podstatě může být Otec (první osoba Trojice) po právu nazýván Bohem našeho Pána Ježíše Krista. Ve své božské podstatě je Ježíš s Bohem Otcem spojen jako věčný Boží Syn.

Bible mnoha způsoby potvrzuje, že Ježíš je beze zbytku Bohem. Dovolte ale, abych se omezil na tři důkazy z bezprostředního kontextu. Za prvé je Ježíš jmenován spolu s Otcem a Duchem jako někdo, kdo má významnou úlohu v našem spasení (1:2). Bylo by rouháním mluvit o Bohu a jedním dechem - tak, jako Petr - o jakékoli bytosti nižší než Bůh. Za druhé, titul „Pán“ odpovídá starozákonnímu slovu „Jahve“, které označuje Boha. Nazvat Ježíše „Pánem“ znamená nazvat ho svrchovaným vládcem vesmíru, který má právo žádat, aby se jeho jménu podřídily i nebeské mocnosti (3:22). Za třetí, titul Kristus dokazuje, že Ježíš je Bůh, protože Mesiáš (což je Kristus) je božský. Ježíš ukázal na základě Žalmu 110, že Kristus není jen Davidův syn, ale také Davidův Pán (Matouš 22:42-45).

Petr jasně říká, že naše spasení k nám přichází od Boha Otce skrze dílo Boha Syna, Pána Ježíše Krista. (Jak jsme viděli ve verši 1:2, Duch se na něm také podílí, i když ve verších 3-5 se o tom nemluví.) Ve verši 1:3 ukazuje Petr tři Boží zdroje, z nichž pochází naše spasení. Pokud to pochopíme, budeme Boha chválit navzdory jakýmkoli zkouškám, kterým v životě čelíme.

a. Můžeme Boha chválit, protože nám dává spasení ze svého velikého milosrdenství.

Nikdo není spasen pro své zásluhy, hodnotu nebo pro cokoli, co je v něm. Naopak: jsme spaseni navzdory sobě samým. Nemůžeme si to nijak zasloužit. Nemůžeme Boha nijak přimět, aby nám spasení dal. Milosrdenství je Jeho nezasloužená přízeň. To slovo znamená v podstatě totéž jako „milost“. Jestli je mezi nimi rozdíl, bude nejspíš v tom, že „milost je Boží bezplatný dar, vyjádřený v odpuštění hříchů, který nás zasahuje v naší vině, zatímco milosrdenství je Boží láska, která nás zasahuje v naší nouzi“ [R. C. Trench: Synonyms of the New Testament, Eerdmans, strana 170]. Milosrdenství nese významový odstín Božího soucitu s trpícími.

Jak zdůrazňuje Martin Luther [Commentary on Peter and Jude, Kregel, strana 20], lidská přirozenost hýčká představu, že můžeme vlastní silou, svobodnou vůlí, dobrými skutky a zásluhami nebo dodržováním Božího zákona získat odpuštění hříchů a věčné spasení. Ale právě toto myšlení musíme opustit, chceme-li prožívat Boží milosrdenství. Spasení, pokud si je zasloužíme, nepochází z Božího milosrdenství. Nezasloužíme si nic jiného než Boží hněv pro náš veliký hřích, ale on nám dal své veliké milosrdenství.

Když jsem před několika měsíci studoval právě tento oddíl, zavolala mi nějaká žena, která v slzách vyhrožovala sebevraždou. Když jsem jí řekl dobrou zprávu o Božím odpuštění a milosrdenství v Kristu, namítla, že není žádný špatný člověk. Je to docela ožehavé vysvětlovat ženě, která přemýšlí o sebevraždě, že má o sobě příliš vysoké mínění! Ale právě to, jak lpěla na své dobré povaze, jí bránilo pochopit a přijmout Boží milosrdenství, které by jí dalo naději na spasení.

Závisí-li naše spasení na tom, jestli jsme dobří, pak přinejmenším není vůbec jisté! Co když uděláme něco zlého? Co když Bůh neznámkuje podle průměru, nebo co když je požadovaný průměr vyšší, než si myslíme? Čekat, že se do nebe dostaneme díky svému charakteru, znamená jít na věčnost s falešnou nadějí. Když ale pomineme to, jak jsme (domněle) dobří, uvědomíme si, že si zasloužíme Boží hněv, a odvoláme se k jeho velikému milosrdenství, je naše spasení stejně jisté jako milosrdenství Boží! Ať čelíme jakýmkoli problémům, můžeme Boha chválit, protože nám dává spasení ze svého velikého milosrdenství!

b. Můžeme Boha chválit, protože nám dává spasení svou životodárnou mocí.

Petr říká, že nám Bůh dal „nově se narodit“. Odráží se v tom Ježíšova rozmluva s Nikodémem (kterou Petr bezpochyby znal), totiž že kdo se nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království (Jan 3:3). Tak, jak jsme se narodili tělesně, musíme se narodit i duchovně. A tak, jako jsme nijak neovlivnili naše tělesné narození - neplánovali jsme ho, nepomáhali jsme při něm, nerozhodli jsme se „Chci se narodit těm rodičům tehdy, tak“ - nemůžeme být nápomocni ani našemu duchovnímu narození. To musí vzejít z Boží životodárné moci (Jan 1:12-13; 6:44).

Ale i to je důvod chválit Boha. Pokud spasení pochází z našeho úsilí, z naší vůle nebo z našich výsledků, stojí na vratkém základě. Pochází-li ze svrchované Boží vůle a stojí-li na jeho nesmírné moci přenést nás z duchovní smrti do života, je to hotová věc. Ať je nám v životě sebehůř, můžeme chválit Boha, protože naše záchrana před duchovní smrtí pochází od něho, a ne od nás.

c. Můžeme Boha chválit, protože nám dává spasení vzkříšením Ježíše Krista.

Bůh nám „dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“ Kdyby Bůh nechal Ježíše v hrobě, naše spasení by nebylo úplné. Svou smrtí na kříži na sebe Ježíš vzal naše hříchy. Kdyby ale nebyl v těle vzkříšen, nepřemohl by hřích a smrt. Jak řekl Pavel:

• Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších. (1. Korintským 15:17)

Petr byl očitým svědkem vzkříšeného Krista. Zprávám o vzkříšení napřed sám nevěřil. Když se ale Kristus apoštolům před svým nanebevstoupením mnohokrát zjevil, změnily se Petrovy pochyby v pevné a přesvědčivé svědectví. Jeho deprese a zármutek nad ukřižováním se obrátily v živou, silnou, rostoucí naději. Na rozdíl od naděje světa, která časem většinou pohasne a zeslábne, živá naděje je tím silnější, čím blíže je den, kdy se naplní. Ať čelíme jakýmkoli zkouškám, můžeme Boha chválit, protože máme živou naději, která vychází z nevyvratitelného faktu tělesného vzkříšení Ježíše Krista.

Petr chce, abychom věděli, že bez ohledu jak velké starosti máme, můžeme chválit Boha, protože naše spasení pochází pouze od Boha, není z nás nebo z našeho osobního úsilí je získat nebo udržet.

2. Ať máme jakékoli problémy, můžeme chválit Boha, protože naše spasení přetrvá až na věčnost (1:4-5).

Petr pokračuje tím, že naše spasení přirovnává k dědictví, uloženému v trezoru v nebeské bance, chráněné před každým vetřelcem, který by nás o ně chtěl připravit. A ujišťuje nás, že nás střeží Boží moc, takže se ho jednou budeme moci ujmout.

a. Naše spasení je bezpečným dědictvím v nebesích (1:4).

Nesnáším čtení jakýchkoliv právnických listin. Proč nemohou právníci psát „normálním“ jazykem, je nad moje chápání; ledaže si používáním jazyka, kterému nikdo jiný nerozumí, zajišťují práci. Číst nebo poslouchat právní dokumenty musí být ta nejnudnější činnost pod sluncem. Ale v jednom případě bychom měli viset na každém slově dokumentu: při čtení závěti, o které víme, že nám podle ní připadne veliké dědictví.

Petr říká, že naše spasení je dědictvím, které je pro nás uschováno v nebi. Ovšem, sám Kristus je naším dědictvím. Je v tom ale zahrnuto i všechno, co připravil a připraví pro ty, které vykoupil svou krví. Je tak ohromné a nepopsatelné, že ho Petr neumí vylíčit jinak, než tím, že nám řekne, jaké není: je nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí.

Slovem nehynoucí Petr říká, že naše spasení nepodléhá smrti a rozkladu. Každé lidské dědictví je ohroženo smrtí i rozkladem. Dříve než se stačím lidského dědictví ujmout a užít si ho, mohu zemřít. Mohu zdědit miliardy, ale když budu mrtvý, budou mi málo platné. A když se mi podaří je získat, stále jim hrozí moli, rez a zloději, jak zdůraznil Ježíš, takže o ně snadno mohu přijít. Ale naše nebeské dědictví je nehynoucí: je nezničitelné.

Naše dědictví je také neposkvrněné, což znamená, že na něm nelpí žádná morální nečistota. Pozemské dědictví může být nečisté a může znečistit i toho, kdo je přijímá. Je známo, že rodiny zemřelých boháčů často upadnou na celá léta do ošklivých sporů, jak se jejich hamižní členové handrkují o svůj podíl na majetku. Něco takového zkazí každého. Ale naše nebeské dědictví takové není. Já vás nemohu připravit o sebemenší kousek vašeho dědictví a vy nemůžete nic vzít mně. Bůh má dostatek pro nás všechny.

A navíc je naše dědictví nevadnoucí. Nehlodá na něm zub času. Pozemské dědictví se časem spotřebuje. Ale Boží bohatství je nevyčerpatelné! Tomu, co pro nás, kteří jsme v Kristu, připravil, se za celou věčnost nepodíváme na dno. Jeho bohatství je pro nás přichystáno v nebi a nic nemůže zmenšit nebo zničit to, co nám chce dát sám Bůh!

Ale možná si říkáte: no, je to pěkné, že to všechno je v nebi. Ale co když se do nebe nedostanu? Co když po cestě odpadnu, takže nikdy nedojdu tam, kde je moje dědictví?

b. Boží moc nás skrze víru bezpečně střeží ke spasení (1:5).

„Střežit“ je pojem z oblasti vojenství (stejné slovo je použito ve 2. Korintským 11:32), který předpokládá, že ti, kdo se znovu narodí, čelí útoku nepřítele. Satan nám chce zabránit, abychom se ujali svého dědictví. Jsme ale obklopeni ochrannými jednotkami, které nás bezpečně doprovází tam, kde nás čeká naše věčné dědictví. Náš ochranný doprovod ale netvoří žádné porazitelné pozemské vojsko; je to sama Boží moc! Co by mohlo být mocnějšího než moc Boha, který svým jediným slovem přivedl do existence celý vesmír! Takto jsme chráněni pro své spasení.

Když Petr říká, že naše spasení „bude odhaleno v posledním čase“, myslí tím, že nyní prožíváme jen malou část toho, co má pro nás Bůh nachystáno. Všechno bychom to nedokázali pochopit ani částečně, ale můžeme spoléhat na Boha, že to bude mnohem lepší, než si umíme představit. Nebe nebude taková nuda, jak to vídáme v kreslených vtipech, kde se všichni vznášejí na obláčcích a navěky hrají na harfy. Bůh, který je dost tvořivý na to, aby vymyslel vesmír tak složitý, že mu moderní věda ještě ani nezačala pořádně rozumět, je schopen zaměstnávat nás celou věčnost něčím zajímavým.

Naše spasení bude odhaleno podobně jako socha, která je připravena k odhalení. Ve verši 4:5 užívá Petr stejných slov, když varuje, že Bůh je připraven soudit živé i mrtvé. V budoucnosti čeká každého člověka buď jedno, nebo druhé: buď bude odhaleno vaše spasení, nebo budete stát před Božím soudem. Obojí je připraveno. Vaši budoucnost určuje to, co je řečeno slovy „skrze víru“. Skrze víru získáváme Boží spasení a skrze víru žijeme křesťanský život.

Možná si teď řeknete: „No, takovou víru bych tedy chtěl mít!“ Ale vždyť ji máte! Máte spoustu víry, ale není-li to víra v Pána Ježíše Krista a v to, co pro nás udělal na kříži, je předmět té víry nesprávný. Nevěříte-li v Krista, věříte buď sami v sebe nebo v nějakého vámi stvořeného boha. Věříte-li sami v sebe, říkáte tím: „Věřím, že jsem dost dobrý, abych se do nebe dostal vlastním úsilím.“ To je úžasná víra, ale investovaná na velmi nespolehlivém a nepatřičném místě.

Bůh říká, že se před ním nikdo nebude chlubit. Můžete-li se dostat do nebe svými vlastními skutky, můžete se chlubit sami sebou. Ale pouze Bůh je hoden slávy. A tak nás učí pokoře tím, že nás učí, abychom nespoléhali sami na sebe. Musíme se zcela vydat jeho velkému milosrdenství. To ale nedokážeme sami ze sebe. On do nás musí vložit spásnou víru, která pokořuje naši pýchu a vzdává všechnu slávu tomu, co Bůh učinil v Ježíši Kristu. Tak Bůh určil, že jeho spasení obdržíme skrze víru - nikoli v sebe, ale v Krista a nikoho jiného. Právě tak žijeme i křesťanský život: každý den se spoléháme na to, čím pro nás Kristus je a co pro nás udělal. Ti, kdo okusili jeho milosrdenství, vytrvají ve víře až do dne, kdy se víra stane skutečností.

Závěr

Před lety se skupina horolezců vydala na nebezpečný sestup z jednoho vrcholu ve švýcarských Alpách. Prvnímu z nich ujela noha a sklouzl z římsy. Dva další stáhl za sebou, ale zkušení horolezci nad nimi se pevně chytili, aby překonali škubnutí. Jenže když se lano napjalo, místo toho, aby váhu neslo, přetrhlo se jako provázek. Zděšení horolezci se dívali, jak jejich přátelé padají, aby zahynuli na ledovci o více než 1200 metrů níže. Půl hodiny stáli zbývající tři znehybnělí hrůzou. Nakonec se vzchopili a pokračovali v sestupu. Po mnoha hodinách dorazili do Zermattu, aby o tragické události podali zprávu. Když horolezci zkoumali lano, aby zjistili, proč se přetrhlo, byli šokováni. Pravé alpinistické lano má uprostřed červenou žilku, tohle lano ji nemělo. Byla to laciná náhražka. [„Our Daily Bread,“ 6/82]

Smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista je to jediné, co má dostatek moci zachránit nás z našich hříchů. Věříte-li sami v sebe nebo ve své dobré jednání, lano se přetrhne a vy zahynete. Věříte-li v to, co učinil Bůh skrze Krista ze svého velikého milosrdenství, potom se bez ohledu na to, jaké máte právě problémy, můžete připojit k Petrovu prohlášení: „Veleben buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, že mě zachránil podle svého velikého milosrdenství! Protože své spasení nemám sám od sebe, ale od něho, jsem zachráněn pro věčnost.“ A to je nevyslovitelně lepší než zdědit sto miliónů dolarů!

Otázky k diskusi

Je něco špatného na zvěstování evangelia z hlediska toho, co může nabídnout nyní? Uveďte biblické důkazy.

Jak se můžeme začít na své momentální potíže dívat z perspektivy věčnosti?

Měli bychom člověka, který se hlásí ke křesťanství, ale nežije podle toho, ujišťovat, že je spasen?

Copyright 1992, Steven J. Cole, všechna práva vyhrazena