Zákon vyloučeného sporu říká, že dvě protikladná tvrzení nemohou být zároveň a ve stejném smyslu pravdivá. X nemůže být negací X. Nic nemůže existovat a zároveň neexistovat. A nic, co je pravda, nemůže být v rozporu samo se sebou nebo s nějakou jinou pravdou.

Na tomto jednoduchém principu stojí veškerá logika. Racionální myšlení a smysluplná diskuse ho vyžadují. Popřít ho znamená popřít jedním škrtem veškerou pravdu.

Jen o něco dříve než před sto lety uznávali filozofové téměř všeobecně zákon vyloučeného sporu za samozřejmý fakt. Francis Schaeffer připisuje úpadek společnosti dvacátého století tomu, že byl zákon vyloučeného sporu opuštěn. Domnívá se, že v okamžiku, kdy se filozofie vzdá tohoto principu, klesne pod „čáru zoufalství“ a definitivně učiní jediným myslitelným životním krokem sebevraždu.

Písmo platnost zákona vyloučeného sporu potvrzuje velmi jednoznačně. První list Janův 2:21 například výslovně tvrdí: „Žádná lež není z pravdy.“ Na mnoha jiných místech, jako je Druhý list Timoteovi 2:13 (Bůh „nemůže zapřít sám sebe“), ho Písmo buď předpokládá, nebo připomíná.

Zdá se ovšem, že spousta křesťanů se v nejlepším úmyslu ohání mylnou představou, že biblické zjevení je jakousi výjimkou ze zákona vyloučeného sporu. Domnívají se, že Boží pravda může odporovat logice, pokud se tak Bohu zlíbí. Často poukazují na trojiční učení nebo proti sobě staví Boží svrchovanost a zodpovědnost člověka jako doklad toho, že zjevená pravda obsahuje rozpory.

List Titovi 1:2 ale říká, že Bůh „nemůže lhát“ (NS). Boží slovo tudíž musí být v souladu se zákonem vyloučeného sporu. Jediný jasný neřešitelný rozpor stačí na to, aby celek ztratil svou hodnověrnost. To proto se nepřátelé pravdy tak horlivě snaží dokázat, že v Bibli jsou rozpory.

My, kteří milujeme pravdu, bychom samozřejmě měli žárlivě bránit Boží zjevení proti všem útokům na jeho bezespornost. Ale kromě toho musíme obhajovat i sám zákon vyloučeného sporu, protože to je biblický princip, který leží v samých základech veškeré pravdy.

Znepokojuje mne, když křesťané bez dostatečného vysvětlení žonglují výrazy jako paradox (zdánlivý rozpor) nebo antinomie (protichůdnost). Neoortodoxní teologie, plná rozporných představ, je celá postavena na tom, že se každá nesrovnalost označí nálepkou „paradox“. Ale pozor: když se v neoortodoxii mluví o paradoxu, myslí se tím vlastně skutečný spor. Těmto rozporům se přizpůsobuje celá myšlenková soustava. Tím iracionálnost pokřtili a nazvali ji „křesťanskou“. To ale není pravé křesťanství.

Upřímně řečeno, nejsem spokojen ani s tím, že se k pojmenování onoho napětí mezi Boží svrchovaností a lidskou zodpovědností tak běžně užívá pojmu antinomie. Podle Oxfordského slovníku angličtiny je antinomie rozpor mezi dvěma stejně závaznými zákony, střet autorit, nebo rozpor mezi dvěma závěry, které se zdají být stejně logické. Nedomnívám se, že mezi Boží svrchovaností a zodpovědností člověka je skutečný rozpor. (Pokud věříte, že tato dvě učení jsou jedno s druhým ve zřejmém sporu, je na vás, abyste ukázali, v čem tento spor spočívá.) Nevěřím, že jakýkoli takový „spor“ - ať skutečný, či zdánlivý - existuje.

A co Ježíšovy „paradoxní“ výroky - „první budou poslední,“ „kdo ztratí svůj život, zachrání ho“ a podobně? To není spor, ale slovní hříčka. Ježíš nevyslovil žádné sporné tvrzení, jen použil básnickou figuru oxymoron (protimluv), aby zdůraznil význam svých slov.

Pro lidskou mysl je jistě obtížné (nepochybně nemožné) porozumět Boží trojjedinosti, ale vnitřně sporná tato myšlenka není. Věříme, že Bůh je tři, ale nedáváme tomu stejný smysl, jako tomu, že je jediný. Čteme-li, co o tomto tématu učí církevní koncily, zjistíme, že křesťanská teologie se v historii pečlivě vyhýbala rozpornému vyjadřování. Církevní otcové věděli velmi dobře, že ustoupit výpadům kritiků, kteří tvrdí, že tato pravda sama sebe popírá, by bylo totéž jako připustit, že křesťanství samo je nepravdivé.

Věděli totiž - a dnešní křesťané to často nevědí - že kdykoli sklouzneme ke spornému a rozporuplnému vyjadřování, ztratí slova sama význam a nedají se používat k dorozumívání. Když hodíme za hlavu zákon vyloučeného sporu, potom může být pravda doslova cokoli. Černá může znamenat bílou, horké může být studené a všechno dohromady pak neznamená dohromady nic. Právě v takovém světě většina moderních lidí žije: v propasti existencialismu, kde je možné, aby Joe měl světonázor, který je naprostém rozporu se Sallyiným, a přitom oba ze srdce popírají, že je-li jeden z těch dvou názorových systémů správný, musí být ten druhý mylný. Takové uvažování vypadá nanejvýš jako příjemné a neškodné, nicméně podvrací samotné pojetí pravdy.

Mnozí zavrhují zákon vyloučeného sporu právě proto, aby mohli pravdu prohlásit za lež a spravedlnost za zločin. Proto je představa, že pravda může sama sobě odporovat, jedním z nejrozšířenějších, ale také nejzhoubnějších omylů, kterých se nevěřící lidé naší doby dopouštějí. Je to představa nepřátelská pravdě a plná skrytých hrozeb. Proto je naprosto zásadní, abychom se my, kteří věříme, že každé Boží slovo je pravda, postavili proti iracionálnosti celou svou bytostí.

Uvažme například toto: kdyby dvě opačná tvrzení mohla být zároveň pravdivá, jakým právem bychom potom my mohli tvrdit, že se ti, kdo popírají Kristovo Božství, vlastně mýlí? Mohou-li být pravdivá obě tvrzení, která se navzájem vylučují, může být ariánství (Ježíš byl stvořen) stejně pravdivé jako trojiční učení. Jaký by mělo smysl obhajovat v takovéto situaci jakoukoli pravdu? Není to zřejmé?

- Phil Johnson, Copyright © 1995 -