14. září 2001 se stalo prvním dnem historie, kdy jeden muž hlásal evangelium celému světu. Přímý přenos amerického národního memoriálu na památku obětí tragedie, která se v USA odehrála 11. září, se vryl do srdcí lidí celého světa. Přenos byl vysílán každou významnou televizní společností nejen v USA, ale i satelitně do celého světa. Teoreticky jej mohli vidět lidé na všech kontinentech, avšak ne všechny země a státy tomuto přenosu věnovaly pozornost. Vystoupení Billyho Grahama nebylo evangelizací v pravém smyslu slova, šlo spíše o reakci na geopolitickou událost, ale poselství evangelia zaznělo jasně a zřetelně v simultánním překladu pro téměř všechny obyvatele planety. To se dosud nepodařilo žádnému jednotlivci.

Za zmínku stojí skutečnost, že po tragické události se návštěva církví v Americe ztrojnásobila. Lidé byli osloveni modlitbami i potřebou někde najít životní jistotu a ta se ve chvílích ohrožení těžko hledá jinde, než právě u Boha. Téměř bychom se mohli radovat, že nastala doba úrody, že se vrátilo mnoho bloudících a marnotratných synů, ale život se rychle vrací do starých kolejí. Zápas o víru pokračuje dál.

Následující text by mohl posloužit k zamyšlení, co je podstatou víry - jsou to naše vnitřní potřeby, strach z událostí, hledání smyslu života nebo jde kvalitativně o něco jiného? Ukázka je z připravovaného překladu knížky Lee Strobela, jejíž pracovní název je zatím „Spor o víru".

Vraťme se na okamžik do historie. Billy Graham je významným evangelistou více než padesát let. Svou službu začínal v tandemu s blízkým společníkem, třiatřicetiletým Charlesem Templetonem, který vyměnil novinařinu za službu Bohu. Templeton se setkal s Grahamem roku 1945 na sjezdu Youth for Christ (Mládež pro Krista). Při dobrodružné cestě po Evropě sdíleli pokoje a byli stále spolu. Na shromážděních se střídali u kazatelny. Později Templeton založil sbor, který se do své modlitebny s dvanácti sty místy brzy nevešel. American Magazine o něm psal, že „vytvořil nový standard masové evangelizace." Jeho přátelství s Grahamem rostlo. „Je to jeden z mála mužů, které jsem v životě miloval," řekl Graham svému životopisci.

O Billy Grahamovi dnes můžeme říci, že běh víry téměř dokončil, zatímco Templeton běh na dlouhou vzdálenost po úspěšném startu vzdal. Sám o sobě říká: „Obrácení jsem prožil v neuvěřitelně nezralém mládí. Chyběly mi rozumové schopnosti a teologické vzdělání potřebné k tomu, aby podepřelo mou víru, když mne - nevyhnutelně - začaly soužit otázky a pochybnosti… Můj rozum začal zpochybňovat a někdy vyvracet ústřední názory křesťanské víry."

Z kazatele agnostikem

Templetona jsem vypátral v moderní výškové budově v torontské čtvrti středních vrstev, nějakých osm set kilometrů severně od Indianapolis, kde probíhala kampaň Billyho Grahama. Vyjel jsem výtahem do pětadvacátého patra, přišel jsme ke dveřím označeným „střešní byt" a zabušil na ně mosazným klepadlem.

Pod paží jsem si nesl výtisk poslední Templetonovy knihy, jejíž název nenechává žádné pochybnosti o jeho duchovním hledisku. Jmenuje se Farewell to God: My Reasons for Rejecting the Christian Faith (Sbohem, Bože: Proč odmítám křesťanskou víru). V tomto mnohdy kousavém svazku se snaží rozpitvat křesťanské názory a vášnivě je napadá, že jsou „zastaralé, zjevně nepravdivé a ve svých různých projevech často zhoubné pro jedince i pro společnost."

Ve své snaze zpochybnit víru v biblického Boha užívá Templeton mnoha různých ilustrací. Mne se ale zvlášť dotkla jedna strhující pasáž, věnovaná hrůzám Alzheimerovy choroby, v níž až do nejohavnějších podrobností líčí, jak se osobnost nemocných rozkládá, když jim chátrá mysl a paměť. Jak, táže se Templeton, jak by mohl jakýkoli soucitný Bůh připustit, aby některé lidi a s nimi i jejich blízké trápila taková příšerná nemoc?

Odpověď, uzavírá, je prostá: kdyby existoval milující Bůh, Alzheimerova nemoc by neexistovala. Ale protože existuje, je to další přesvědčivý důkaz, že Bůh neexistuje. Rodina mé manželky to hrozné řádění Alzheimerovy choroby přetrpěla, a tak má tento argument pro mne i pro každého, kdo to zná, silný citový náboj.

Když jsem stál na Templetonově prahu, nebyl jsem si jist, co mne čeká. Bude tak bojovný jako ve své knize? Bude vůči Billymu Grahamovi zahořklý? Poskytne mi vůbec interview? Když před dvěma dny při krátkém telefonátu svolil, zmínil se, že jeho zdraví není nejlepší.

Madeleine Templetonová, která se právě starala o květiny na své střešní zahradě, otevřela dveře a vřele mne uvítala. „Vím, že jste sem vážil cestu až z Chicaga," řekla, „ale musím vás bohužel upozornit, že Charles je velmi nemocný."

„Můžu přijít jindy," navrhl jsem. „No, uvidíme, jak se cítí," řekla. Vedla mne po schodišti s červeným kobercem do jejich přepychového apartmá se dvěma velkými a veselými pudly v patách. „Právě spal…"

V tu chvíli se její třiaosmdesátiletý manžel vynořil z ložnice. Měl na sobě tmavohnědý lehký župan přes pyžamo podobné barvy a na nohou černé pantofle. Prořídlé šedé vlasy měl trochu rozcuchané. Byl vyhublý a bledý, i když jeho modrošedé oči vypadaly bděle a výrazně. Zdvořile si se mnou potřásl rukou.

„Omluvte mne, prosím," odkašlal si, „ale není mi dobře." Potom věcně dodal: „Vlastně umírám."

„Jak to?" zeptal jsem se.

Jeho odpověď mne málem porazila. „Alzheimerova nemoc," řekl.

Zaletěl jsem myslí k tomu, jak napsal, že Alzheimerova nemoc vyvrací Boží existenci. Najednou jsem aspoň trošku chápal, proč tu knihu napsal.

„Už ji mám… moment, jsou to tři roky?" svraštil obočí a obrátil se k manželce o pomoc. „Je to tak, Madeleine, ne?"

Přikývla. „Ano, lásko, tři roky."

„Moje paměť není, co bývala," řekl. „A to asi víte, Alzheimerova nemoc je vždycky smrtelná. Vždycky. Zní to pateticky, ale ve skutečnosti je můj osud zpečetěn. Dříve nebo později mne ta nemoc zabije. Ale napřed zničí můj rozum." Chabě se usmál. „Obávám se, že už to začalo. Madeleine to potvrdí."

„To je mi líto, že jsem se sem tak vnutil," řekl jsem. „Jestli se na to necítíte…"

Ale Templeton se nenechal odbýt. Zavedl mne do moderního obývacího pokoje dekorovaného živými barvami a zalitého odpoledním sluncem, které sem zářilo skleněnými dveřmi, z nichž se nabízel dech beroucí pohled na panorama města. Sedli jsme si vedle sebe do polstrovaných křesel a za několik minut se zdálo, jako by Templeton načerpal novou sílu.

„Předpokládám, že chcete, abych vám vysvětlil, jak jsem se od kazatelny dostal k agnosticismu," řekl. A pokračoval líčením událostí, které vedly k tomu, že se vzdal víry v Boha.

To jsem čekal. Ale nikdy bych nebyl tušil, jak náš rozhovor skončí.

Moc obrázku

Templeton byl nyní zcela zaujat. Čas od času jsem si mohl všimnout projevů jeho choroby, například když si nemohl vzpomenout na přesné pořadí událostí nebo když se opakoval. Ale většinou mluvil výřečně a vášnivě, používal působivá vyjádření, jeho plný a pevný hlas se zvedal a klesal podle toho, jak na něco kladl důraz. Mluvil aristokratickým tónem, který místy zněl až teatrálně.

„Našlo by se něco konkrétního, co způsobilo, že jste ztratil víru v Boha?" zeptal jsem se na úvod.

Na chvíli se zamyslel. „Byla to fotografie v časopise Life," řekl nakonec.

„Vážně?" podivil jsem se. „Fotografie? Jak to?"

Trochu přivřel oči a pohlédl stranou, jako by se na ni znovu díval a znovu prožíval tu chvíli. „Na tom obrázku byla černá žena v severní Africe," vysvětlil. „Právě tam prožívali ničivá sucha. A ona držela v náruči své mrtvé dítě a s úplně zuboženou tváří vzhlížela k nebi. Díval jsem se na to a pomyslel jsem si: 'Je možné věřit, že existuje milující nebo laskavý Bůh, když tahle žena nepotřebovala nic víc než déšť?'"

Jak zdůraznil slovo „déšť", zvedl své husté šedivé obočí a rozpřáhl ruce k nebi, jako by čekal odpověď.

„Jak by mohl milující Bůh té ženě udělat tohle?" zvolal, a jak se ho zmocnil větší zápal, sedl si na samý okraj křesla. „Kdo řídí déšť? Já ne; vy také ne. On ho řídí - totiž to jsem si myslel. Ale když jsem viděl tu fotografii, okamžitě jsem věděl, že není možné, aby se tohle stalo a zároveň existoval milující Bůh. Není to možné. Kdo jiný než snad ďábel by mohl zabít malé dítě a jeho matku prakticky zničit utrpením - když nebylo potřeba nic víc než déšť?"

Odmlčel se a chvíli nechal tu otázku těžce viset ve vzduchu. Potom se znovu opřel do křesla. „To byl vrcholný okamžik," řekl. „Tehdy jsem začal přemýšlet o důsledcích, vyplývajících z předpokladu, že je svět Božím stvořením. Začal jsem uvažovat o katastrofách, které se přeženou některými částmi planety a zabíjejí - naneštěstí častěji ano než ne - všechny lidi bez rozdílu, obyčejné, dobré i zlé. A náhle mi bylo průzračně jasné, že inteligentní člověk nemůže věřit v existenci milujícího božstva."

Templeton otevřel otázku, která mne tížila celá léta. Při své práci novinového reportéra jsem kruté utrpení neviděl jen na fotografiích, často jsem na vlastní oči poznal stoky života, kde se kal neštěstí a utrpení sbíral - tlející chudinské čtvrti Spojených států, špinavé brlohy v Indii, Cook County Jail a jiná větší vězení, oddělení hospiců pro beznadějné případy, dějiště všech možných katastrof. Nejednou se mi zatočila hlava, jak jsem se snažil srovnat si v mysli zvrhlost a trýzeň a hrůzu před mýma očima s představou milujícího Boha.

Ale Templeton ještě neskončil. „A potom jsem se zaměřil na celou ideu pekla. Pane na nebi," zvolal ohromeně, „já bych nikomu nedokázal přidržet ruku nad ohněm na jedinou chvíli. Ani na okamžik! Jak by milující Bůh mohl člověka jen proto, že ho ten člověk neposlouchá a nedělá to, co Bůh chce, mučit navěky - nedovolit mu zemřít, ale držet ho v té bolesti celou věčnost? Nic takového by neudělal ani ten nejhorší zločinec!"

„To tedy byly vaše první pochybnosti?" zeptal jsem se.

„Už předtím jsem měl stále více otázek. Statisícům lidí jsem kázal pravý opak a pak jsem ke své hrůze zjistil, že mu už nemohu věřit. Věřit tomu by znamenalo popřít intelekt, který mi byl dán. Začalo mi být jasné, že jsem se zmýlil. Proto jsem se rozhodl opustit službu. A tak - víceméně - jsem se stal agnostikem."

„Definujte, co tím myslíte," požádal jsem ho, protože různí lidé tomu pojmu dávají různé významy.

„Ateisté tvrdí, že Bůh není," odpověděl. „Křesťané a židé tvrdí, že Bůh je. Agnostik říká: 'Já to nemohu vědět.' Ne 'nevím', ale 'nemohu vědět'. Nikdy bych si netroufl prostě říct, že žádný Bůh není. Nejsem vševědoucí, nejsem vtělení moudrosti. Ale já v Boha věřit nemohu."

Nad další otázkou jsem zaváhal. „Jak jste starší," začal jsem opatrně, „a teď, když čelíte chorobě, na kterou se vždycky umírá, nemáte někdy…"

„… strach, že se mýlím?" skočil mi do řeči. Usmál se. „Ne, nemám."

„Čím to?"

„Protože jsem o tom přemýšlel celý život. Kdyby to byl ukvapený závěr učiněný v nějakém rozmaru, bylo by to něco jiného. Ale pro mne je nemožné - nemožné - věřit, že existuje věc, osoba nebo bytost, která by se dala popsat jako 'milující Bůh, který může dovolit, aby se dělo to, co se v našem světě děje denně'."

„Chtěl byste věřit?" zeptal jsem se.

„Samozřejmě!" vykřikl. „Kdybych mohl, věřil bych. Je mi třiaosmdesát let. Mám Alzheimerovu nemoc. Vždyť umírám, pro všechno na světě! Ale přemýšlel jsem o tom celý život a teď už názor nezměním. Dejme tomu, že by za mnou někdo přišel a řekl: 'Poslyšte, starý pane, vaše nemoc je Boží trest za to, že jste odmítl jít po té cestě, na kterou jste byl postaven.' Byl by to pro mne nějaký rozdíl?"

„Ne," odpověděl sám sobě s důrazem. „Ne. Milující Bůh nemůže existovat, ne v našem světě." Podíval se mi přímo do očí. „Nemůže."

Iluze víry

Templeton si prsty pročísl vlasy. Mluvil neústupně a viděl jsem, že ho začíná zmáhat únava. Měl jsem ohledy k jeho zdravotnímu stavu, ale chtěl jsem mu položit ještě pár otázek. S jeho svolením jsem pokračoval.

„Zatímco si tu povídáme, má Billy Graham v Indianě sérii shromáždění," sdělil jsem Templetonovi. „Co byste vzkázal lidem, kteří přicházejí dopředu, aby uvěřili v Krista?"

Templetonovy oči se rozšířily údivem. „Ale já bych se do jejich životů vůbec nevměšoval," opáčil. „Jestli někdo věří a díky tomu je lepším člověkem, jsem stoprocentně pro - i když si myslím, že je cvok. Protože jsem křesťanem byl, vím, jaký význam to pro člověka v životě má - jak to mění jeho rozhodování, jak mu to pomáhá řešit těžké problémy. Pro většinu lidí je to nepopsatelný přínos. Ale je to proto, že existuje Bůh? Ne, to není."

I když v Templetonově hlase žádná povýšenost nebyla, to, co říkal, znělo ve svých důsledcích naveskrz blahosklonně. To je celá ta víra jen tohle - lstí se donutit, abych se stal lepším člověkem? Namluvit sám sobě, že existuje Bůh, abych měl motivaci zdokonalit o jeden, o dva stupínky svůj charakter? Věřit pohádce, aby se mi v noci lépe spalo? Děkuji, nechci, pomyslel jsem si. Jestli tohle je víra, tak nemám zájem.

„A co Billy Graham sám?" zeptal jsem se. „Ve své knize jste napsal, že je vám ho líto."

„Ale ne, kdepak," popřel důrazně, co napsal. „Kdo jsem já, aby mi bylo líto, že někdo jiný věří, čemu věří? Může mě to trápit kvůli němu, jestli to tak mohu říct, protože uzavřel svou mysl před skutečností. Ale abych mu to nepřál? Za nic na světě!"

Templetonův zrak zabloudil na skleněný konferenční stolek, kde ležel Grahamův vlastní životopis. „Billy je ryzí zlato," pronesl s pohnutím. „Není v něm klam ani přetvářka. Je to skvělý člověk. Billy je hluboce věřící - opravdový křesťan, jak se říká. Jeho víra je upřímná - nepochybně. Je tak poctivý a zbožný, jak člověk vůbec může být."

A co Ježíš? Chtěl jsem vědět, co si Templeton myslí o základním kameni křesťanství. „Věříte, že Ježíš žil?" zeptal jsem se.

„Není pochyb," opáčil.

„Myslel si, že je Bůh?"

Zavrtěl hlavou. „To bylo to poslední, co by ho mohlo napadnout."

„A jeho učení - máte úctu k tomu, co učil?"

„No, nejlepší kazatel zrovna nebyl. Mluvil o věcech příliš jednoduše. Moc o tom nepřemýšlel. Netrápil se tou nejtěžší otázkou, kterou si měl položit."

„A to?"

„Existuje Bůh? Jak je možné věřit v Boha, který působí nebo dovoluje to, co se ve světě děje?"

„Jak tedy vidíte tohoto Ježíše?" Zdálo se logické pokračovat touto otázkou - ale netušil jsem, jakou odpověď na ni dostanu.

Ježíšova přitažlivost

Templeton se viditelně uvolnil. Jako by se náhle cítil bezpečně a pohodlně, jako by vzpomínal na starého, drahého přítele. Jeho hlas, místy břitký a neústupný, teď zněl hloubavě, zadumaně. Jak mluvil o Ježíši, zdálo se, že polevil v ostražitosti, mluvil neuspěchaně, téměř tesklivě, a pečlivě volil slova.

„Byl to," začal Templeton, „ten největší člověk, který kdy žil. Byl to génius morálky. Měl jedinečný smysl pro etiku. Ze všech lidí, které jsem kdy poznal - v životě nebo v literatuře - měl tu největší vnitřní moudrost. Byl absolutně oddaný a to vedlo k jeho smrti, k velké škodě světa. Co jiného se o něm dá říct, než že byl svým způsobem veliký?"

Z toho jsem byl úplně vedle. „To zní, jako by vám na něm opravdu záleželo," řekl jsem.

„Inu… Ano, on je v mém životě to nejdůležitější," odpověděl. „Já… já… já," zajíkl se, jak hledal ta správná slova. „Vím, asi to zní divně, ale musím říct… já ho uctívám!"

Nevěděl jsem, jak reagovat. „Říkáte to docela rozrušeně."

„No, ano. Všechno dobré, všechno ušlechtilé, všechno čisté, co znám, jsem se naučil od Ježíše. Ano… ano. A tvrdě! Stačí se na Ježíše podívat. Byl k lidem kritický. Hněval se. Lidé ho takhle nevnímají, ale to proto, že nečtou Bibli. Hněval se spravedlivě. Záleželo mu na utlačovaných a vykořisťovaných. Není pochyb, že byl tím nejnezáludnějším a nejsoucitnějším a že měl ta nejvyšší morální měřítka ze všech lidí v dějinách. Mnozí další byli obdivuhodní, ale jen Ježíš je Ježíš."

„A tak by si z něho měl svět vzít příklad?"

„Ale můj ty světe, samozřejmě! Já jsem se snažil - a snažit se je všechno, čeho jsem schopen - jednat tak, jak by podle mého názoru jednal on. To neznamená, že bych mu uměl číst myšlenky, protože on - a to je jedna z těch věcí, které mne na něm nejvíce fascinují - často udělal pravý opak toho, co by člověk čekal."

Náhle Templeton utnul uprostřed myšlenky. Nastala krátká pomlka, skoro jako by si nebyl jistý, jestli má pokračovat.

„Ah… ale… ne," řekl pomalu, „on je ten nej…" zarazil se, potom znovu začal. „Podle mne," prohlásil, „je to ten nejdůležitější člověk, který kdy byl."

A v té chvíli Templeton pronesl ta slova, která bych od něho nikdy nečekal. „A jestli to tak mohu říct," zlomil se mu hlas, „moc… mi… chybí!"

Nato se mu oči zalily slzami. Odvrátil hlavu, sklopil zrak a levou rukou si zakryl tvář. Ramena se mu třásla, jak vzlykal.

Co se to tu děje? Nahlédl jsem v nestřežené chvíli do jeho duše? Pocítil jsem k němu záchvěv sympatie a toužil jsem ho nějak potěšit, ale moje novinářské já chtělo zároveň proniknout k tomu, co takovou reakci vyvolalo. Chybí proč? Chybí jak?

Jemně jsem se zeptal: „V čem vám chybí?" Templeton se nutil ke klidu. Bylo vidět, že není zvyklý ztrácet sebeovládání před cizími lidmi. Zhluboka si povzdychl a utřel si slzy. Za dalších několik trapných okamžiků zamával odmítavě rukou. Nakonec tiše, ale rozhodně prohlásil: „To by stačilo."

Naklonil se pro svůj šálek kávy. Uchopil ho pevně oběma rukama, jako by z něj čerpal teplo, a napil se. Zjevně se chtěl tvářit, jako by k tomu odhalení jeho duše nikdy nedošlo.

- Lee Strobel - přeložil Jan Šraml -