Následující pojednání není v žádném případě biblický rozbor spravedlnosti! Přetiskujeme jej, protože nám pomůže porozumět pojmu „spravedlnost" v klasických humanistických i „klasických křesťanských" souvislostech. - ZOD -

Klasický a křesťanský pojem spravedlnosti

Slovo „spravedlnost" dnes používá kdekdo. Může znamenat téměř cokoli. Slyšíme pokřik „Mír a spravedlnost!" z úst lidí, kteří by chtěli stávající společnost zničit ohněm a mečem. Jiní lidé si představují, že dokonalé spravedlnosti lze snadno a rychle dosáhnout za pomoci určitých finančních opatření - jako by cokoli na tomto světě mohlo být někdy dokonalé.

Navzdory zmatku kolem významu slova „spravedlnost" poslední vydání Britské encyklopedie heslo „spravedlnost" neobsahuje. Je tu ovšem stručný odstavec o smírčích soudcích; jedním z nich jsem byl i já, dokud stát Michigan tento vznešený úřad nezrušil. Má dnešní přednáška může vypadat jako bláznovský pokus vpadnout kamsi, kam se i andělská „Encyclopaedia Britannica" bojí vstoupit. Ale možná, že povaze spravedlnosti může porozumět i někdejší smírčí soudce: protože základním smyslem zákona je udržení míru. „Spravedlnost je pouto, jež drží pohromadě civilizované lidi a civilizované národy", řekl Daniel Webster na pohřbu soudce Josepha Storyho v roce 1945; a totéž říkám já dnes.

Dovolte, abych nejprve předložil předběžnou charakteristiku nebo definici slova spravedlnost. V polovině sedmnáctého století napsal Jeremy Taylor, že existují dva druhy spravedlnosti. Jednak je to komutativní neboli reciproční spravedlnost, která je v Písmu vyjádřena slovy:

• Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci. (Mt 7:12)

Podle Taylora „je toto měřítkem té spravedlnosti, která předpokládá výměnu výhodných věcí za jiné výhodné věci: já naplňuji tvoji potřebu, ty vyplňuješ moji potřebu; jsem-li já prospěšný pro tebe, měl bys být ty prospěšný pro mne…".

Druhým typem je spravedlnost distributivní, vyjádřená v listu Římanům: „Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest." Taylor to komentuje: „Tato spravedlnost je jiná než ta první, protože závazek nevyplývá ze smlouvy ani se nezakládá na nějaké vzájemné výměně, ale je nám uložen z Božího příkazu nebo z příkazu nadřízeného, vyplývá z přirozenosti nebo z milosti, ze zbožnosti nebo z náboženství, z odpovědnosti nebo z úřadu, podle přikázání: Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti."

Klasická definice vycházející z Platóna, Aristotela, svatého Ambrože a svatého Augustina z Hippo, je vyjádřena jedinou větou: suum quique, „každému, co mu patří". Jak to říká Justiniánův Corpus Juris Civilis: „Spravedlnost je zvyk, díky němuž člověk poskytuje každému, co mu patří, a to se stálou a trvalou vůlí." Aristoteles nás učí, že častý výskyt nespravedlnosti ujasňuje význam spravedlnosti. Poznamenává také, že je nespravedlivé zacházet s nestejnými věcmi stejně - což je princip, k němuž se ve svých dalších přednáškách vrátím. O ctnosti zvané spravedlnost říká svatý Augustin: „Spravedlnost je uspořádání duše podle ctnosti, z něhož vyplývá, že nejsme ničími služebníky, leč služebníky Boha samého."

Na takových starobylých postulátech, klasických nebo křesťanských, spočívá celý složitý systém zákonů ve Spojených státech - i když jen málo Američanů ví něco o teorii práva. Veřejný pořádek je totiž založen na mravním řádu, a mravní řád pochází z náboženství - o tomto bodu se zmíním později. Jsou-li tyto vznešené postuláty v opovržení nebo jsou popírány - tak jako byly popírány marxisty v tomto století a sofisty v Platónově době - je spravedlnost vytlačována zvůlí a „zmocní se jí ti, kdo mají moc, a chopí se jí ten, kdo může".

V antickém světě byl nejspravedlivějším člověkem Solón, aténský zákonodárce, básník a hrdina. O své reformě aténské ústavy Solón napsal:

Lidu jsem tolik dal moci a významu, kolik mu stačí
neubrav jemu cti, nadto však nepřidav též;
ty pak, kdož mívali moc a jměním vážnosti došli,
také jsem na péči měl, chránil je potup a křivd.
Jakoby mocným štítem jsem zakryl jedny i druhé,
bráně, by onen či ten bezprávně zvítězit směl…

(Překlad Ferdinand Stiebitz)

Znamená to, že Solón dával každé třídě, co jí patřilo, a tak zachoval mír: to je sociální spravedlnost. Máme-li však objevit spravedlivé lidi, nemusíme se vracet nazpět až k Plutarchovi: spravedliví lidé nejsou vyhubeným druhem i když jsou možná druhem ohroženým.

V každé společnosti - od nejprimitivnější k nejdekadentnější - se najdou lidé, které všichni pokládají za spravedlivé. Z jakého zdroje odvozují takoví lidé své zvyky nebo principy spravedlnosti? Jsou obeznámeni s teoriemi právní vědy? Jen zřídka: ani většina dnes působících soudců není příliš zběhlá ve filosofii práva. Naučili se svému pojetí spravedlnosti v kostele? Většinou ne. Můj dědeček nikdy do kostela nechodil: pocházel z rodiny Poutníků, kteří připluli do Massachussetts, a postupně prošel všemi americkými stadii náboženského nonkonformismu. Nikdy doma nečetl Bibli. Zdědil křesťanskou morálku, ale ne křesťanskou víru v transcendentno.

Takže jak vlastně spravedliví lidé doopravdy pochopili význam spravedlnosti? Řekl bych, že z tradice: ze zvyků a z přesvědčení, jež se po generace uchovávají v rodině a v místním společenství. Aristofanes - na rozdíl od Sokrata - tvrdil, že ctnosti se nelze naučit ve školách ani u učitelů: ctnost se spíše dědí ve starých rodinách. Jsem přesvědčen, že to zvláště platí o kardinální ctnosti, jíž říkáme spravedlnost. Možná, že se tradice spravedlnosti, mimo rodiny a komunity, dá získat ze soukromé četby: dříve nikdo, kdo pozorně četl řekněme viktoriánské romanopisce, nemohl nenasát - byť třeba nevědomky - principy osobní a sociální spravedlnosti. Zřetelnější - i když dnes méně častý - při formování citu pro spravedlnost je vliv řeckých a římských klasiků. Až do 19. století se na každé lepší škole studoval Cicero: a následující pasáž tohoto státníka-filosofa učila vnímání povahy spravedlnosti:

Zákon je nejvyšší rozum, vložený do přírody, který velí, co je třeba činit, a zakazuje opak. Tento rozum, upevněn a rozvinut lidskou myslí, představuje zákon. A tak lidé soudí, že zákon je chápání, jehož přirozeným úkolem je nařizovat dobré chování a zakazovat špatné. Domnívají se, že tato vlastnost odvozuje své řecké jméno od myšlenky, že si každý má zachovat, co mu patří. A v našem jazyce, soudím, byla pojmenována podle myšlenky volby.

Krátce řečeno, existuje literární tradice, jež vykládá ideu spravedlnosti. Nejnovějším populárním příkladem této tradice je dodatek ke knížečce C. S. Lewise „Zničení člověka" [Karmelitánské nakladatelství, 1998]. Lewis v ní klade vedle sebe příklady vzaté z různých kultur: z tao neboli z přirozeného zákona. Seřazuje tyto předpisy nebo zákazy do osmi skupin: zákon obecné dobročinnosti, zákon zvláštní dobročinnosti, povinnost k rodičům, starším a předkům; povinností k dětem a potomstvu; zákon spravedlnosti; zákon poctivosti a pravdomluvnosti; zákon milosrdenství; zákon velkodušnosti. Všude na světě, v každé době, říká Lewis, vnímali moudří lidé povahu spravedlnosti a vyjadřovali ji v příslovích, zásadách a zákazech.

Na tomto místě si lze položit otázku: „Předpokládáte, že spravedliví lidé nacházejí v náboženských učeních - hebrejském, křesťanském, muslimském, hinduistickém, buddhistickém - zdroje spravedlnosti?" Ano, myslím si to. Řídící princip spravedlnosti lze nakonec nalézt v náboženských pohledech na lidský osud, a zvláště ve Zjevení. Naše takzvané „západní" koncepty spravedlnosti jsou odvozeny z desatera, z platónské náboženské filosofie a z Kristova učení. Někde tady musí existovat autorita nutná k přesvědčení o spravedlnosti; a autorita pouze lidských, a proto omylných soudů nestačí k vynucení všeobecného souhlasu a poslušnosti. Z toho však neplyne, že všichni spravedliví lidé uznávají konečný zdroj představ o spravedlnosti nebo se k tomuto zdroji odvolávají. Můj dědeček nikdy nečetl ani řádku z toho, co napsal Tomáš Akvinský, i když jeho chápání spravedlnosti dobře odpovídalo tomu, co Tomáš tak přesvědčivě vyjadřuje v Sumě. Pojetí spravedlnosti v hebrejské i klasické a středověké kultuře se k dědečkovi dostávalo prostřednictvím britské a americké morální, právní a literární tradice, a prostřednictvím starých zvyklostí v jeho rodině i v maloměstských amerických komunitách, kde žil. Slovo spravedlnost předpokládá závazek k druhým, nebo k Druhému.

Dosud jsem popisoval pojem spravedlnosti, který převládal v západním světě až do konce 18. století. Za frází „každému, co mu náleží" leží přesvědčení, že božská moudrost udělila člověku jeho vlastní přirozenost; že lidská přirozenost je stálá, že myšlenka spravedlnosti je vložena do lidského svědomí transcendentní mocí, a že obecné pravidlo, podle něhož se snažíme konat spravedlnost, zní: „Každému, co jeho jest."

Co se vlastně tímto známým rčením míní? Řečeno velmi stručně, doktrína suum quique tvrdí, že každý člověk dbalý svého díla má dostat odměnu přiměřenou jeho práci a povinnostem. Tato zásada předpokládá, že společnost je rozrůzněná, s různými třídami a zájmy. Předpokládá jak odpovědnost vůči druhým, tak osobní svobodu. Zajišťuje také silnou ochranu soukromého vlastnictví, v malém i ve velkém, a klade značný důraz - u židů i u křesťanů - na desáté přikázání. Prostřednictvím římského práva se toto učení o spravedlnosti dostalo do právních kodexů evropského kontinentu i do angloamerického práva.

Podle této doktríny dochází k nespravedlnosti tehdy, když se lidé snaží podnikat věci, k nimž se nehodí, a požadují odměny, na něž nemají nárok, a upírají jiným lidem to, co těm druhým ve skutečnosti náleží. Jak to říká Platón v „Ústavě": tak jako nespravedlivý člověk je bytost, u níž jsou rozum, vůle a chtění ve vzájemném konfliktu, tak nespravedlivá společnost je taková, v níž je stav věcí ovlivňován „všetečností, vměšováním a vzpourou části duše proti celku, používáním nezákonné moci rebelujícími poddanými proti skutečnému vládci, jehož jsou přirozenými vazaly. Co je celý tento zmatek, ne-li nespravedlnost a nestřídmost a zbabělost a ignorance, a všechny další formy neřesti?"

Edmund Burke nově vyjádřil tuto doktrínu „každému, co jeho jest", když ve svých „Úvahách o revoluci ve Francii" psal o skutečných přirozených právech: „Lidé mají právo na plody svého úsilí a na prostředky činící jejich úsilí plodným. Mají právo na nahospodařený majetek svých rodičů, právo živit a vychovávat své děti, právo na poučení do života a útěchu ve chvíli smrti. Každý jednotlivý člověk má právo nezávisle dělat vše, co nepoškozuje jiného, a má právo na spravedlivý díl ze všeho, co může společnost díky umocnění spojených schopností a sil udělat pro jeho dobro."

A přesto se ještě v Burkeově době zjevila zcela jiná idea spravedlnosti, totiž její utilitaristický koncept, vyložený Jeremy Benthamem. Z Benthamovy právní teorie vznikla mocná dnešní škola právního myšlení, kterou nazýváme právním pozitivismem nebo právním realismem. Pozitivistická právní věda vznikla ve spojení s nacionalismem 19. století a s vědeckým mechanismem a materialismem. Podle právního pozitivisty nebo realisty jsou zákony pouhými lidskými příkazy. Pro pozitivistu neexistuje nutné spojení mezi zákonem a morálkou, nebo mezi zákonem, jak je, a zákonem, jaký by měl být. Pozitivistický právní systém je uzavřeným, logickým systémem, který nepotřebuje odvolání na společenské cíle, zásady nebo morální standard. Tak zvané „morální úsudky" jsou pro pozitivistu jen „hodnotovými úsudky": a hodnotové úsudky nelze založit na racionální argumentaci, ani je nelze racionální argumentací hájit. Toto pozitivistické chápání spravedlnosti a zákona dalekosáhle straší u dnešních amerických soudů.

Smyslem mých poznámek je formulovat klasický a křesťanský pojem spravedlnosti v opozici k pozitivistickému popření jakéhokoli jiného zdroje spravedlnosti než jsou příkazy suverénního státu. Letmo se dotknu spojitostí mezi náboženstvím, spravedlností a zákonem. (Spravedlnost a zákon nejsou identické, i když mohou být úzce propojeny: v dobrém společenství je zákon pokusem dosáhnout standardů spravedlnosti, nakolik jich lze dosáhnout v tomto pokřiveném světě.)

Veškeré právo je odvozeno z náboženského chápání - to jest, veškeré právo tradičních společností Západu: právo v totalitních státech je úplně jiná záležitost. Mojžíš sestoupil z hory Oreb a vykonal spravedlnost nad zločiny Izraelitů: prorok je zákonodárcem. Solón reformoval Drakónovy zákony: náboženský básník je zákonodárcem. Oddělíme-li zákon od morální sankce náboženského přesvědčení, pak je tento zákon zkorumpován vášní, předsudkem, soukromým zájmem a pomýlenou sentimentalitou. Církev se zajímá o vnitřní řád: řád duše. Stát se zajímá o vnější řád: řád lidového společenství. Mezi státem a církví existují však nutné vztahy. Patří k nim i chápání spravedlnosti.

Církev uznává nutný účel státu, a tak se podřizuje jeho zákonům. Církevní otcové učili, že stát byl Bohem ustaven kvůli lidské hříšnosti. Stát se snaží - nejlépe, jak může - omezit tři hlavní formy žádostivosti: chamtivost, tedy přílišnou touhu po majetku; libido dominandi, tedy touhu po moci, a sexuální žádostivost jako zneužití daru plození. Je-li stát oslaben, pak tyto žádostivosti ničí člověka i obec. Proto církev i za časů římského impéria učila poslušnosti vůči světským úřadům. Svatý Augustin vysvětloval, že dobrý občan a věřící křesťan má poslouchat každý příkaz státu, s výjimkou jednoho: příkazu uctívat falešné bohy a sloužit Satanovi.

Církev a stát mají však různý účel - i když oba podporují spravedlnost. A tak prochází celou křesťanskou historií teorie dvou mečů: církevního meče víry a státního meče světské spravedlnosti. Církev, která ví, že tato pozemská existence není smyslem ani koncem všeho, zastává názor, že dokonalá spravedlnost je jen v Boží moci, mimo meze času a prostoru. V tomto světě se snažíme vyměřit spravedlnost, jak nejlépe dovedeme. Někdy se v jejím vykonávání mýlíme a nemůže tomu být dost dobře jinak; jsme tvorové nedokonalí a nezdokonalitelní.

Máme-li pochopit stanovisko církve ke světské spravedlnosti, je třeba rozlišovat mezi zločinem a hříchem. Zločin je čin nebo zanedbání, jež zákon trestá v zájmu státu, buď proto, že je takový čin nebo zanedbání výslovně zakázán zákonným předpisem, nebo proto, že natolik poškozuje veřejný pořádek, že to vyžaduje trest z důvodů veřejně-politických.

Hřích je přestoupením mravního zákona, jehož sankcemi jsou Boží tresty. Je to Bůh, ne stát, kdo trestá a odpouští hříchy. Ne každý hřích je zločinem. Od samotného svatého Pavla slyšíme, že největší z teologických ctností je láska k bližnímu. Proto nedostatek lásky k bližnímu je velký hřích; není to však porušení zákona. Muž může být celý život nabručený, jízlivý, arogantní, závistivý, hrubý v řeči s manželkou, dětmi i dalšími lidmi, k nimž má závazky - tedy naprosto nelaskavý; přesto však neriskuje, že bude pohnán před trestní soud. Člověkem bez lásky k bližnímu se patrně bude zabývat Poslední soud. Ale světské soudy hříšníky netrestají, pokud jejich hříchy nevyústí v násilí nebo podvod nebo nezpůsobí podstatnou škodu druhým lidem. Stát se nezabývá hříchy, pokud nevedou k porušení pořádku nebo neohrožují společenský řád. Toto rozdělení funkcí je v souladu s učením o dvou mečích.

Tak jako stát - to jest právní stát - neformuluje dnes náboženská dogmata, tak církev nevydává zákony světské spravedlnosti, vyjádřené světskými soudy. Pokud se církev snažila vnucovat své učení prostřednictvím trestního řádu příslušného státu, pak pochybila.

Hovořil jsem o pravověrném církevním učení, propojeném s právními principy Ameriky, Británie a mnoha dalších zemí. Toto propojení trvalo až do posledních desetiletí. Ale na konci tohoto století nastal velký zmatek. Stát - bohužel i demokratický stát - se stále více vzdaluje náboženskému chápání lidského údělu. A značná část duchovních opouští křesťanský realismus a přimyká se k sentimentálnímu humanitářství.

Dovolím si připomenout pravý význam slova „humanitářství". Správně definováno - a takovou definici najdeme ještě v Oxford English Dictionary - je humanitářství učením, že Ježíš z Nazareta měl jen lidskou přirozenost, ne božskou; z toho pak vyplývá, že lidstvo se může stát dokonalým bez božské pomoci. Humanitář je člověk ve svém přesvědčení naprosto sekularizovaný. Ale hodně lidí používá slova „humanitář" jako slovo chvály. Humanitář odmítá existenci hříchu a prohlašuje, že to, co nazýváme „hříchem", není vůbec záležitostí morálky, ale vnějších okolností, špatné výchovy nebo společenského útlaku. V pohledu humanitáře jsou hříchy - i zločiny - dílem „společnosti", a hříšníci a zločinci jsou spíše oběti, ne porušovatelé spravedlnosti. Tento postoj vyplývá z přesvědčení, že člověka a společnost lze zdokonalit pouhou změnou společenských podmínek, bez zásahu božské milosti.

Humanitář často dává na odiv svou hrůzu z přísných trestů - po případě z trestů vůbec. Proč? Především kvůli klamné představě, že žádný člověk není schopen činit mravní volbu. A dále kvůli hrůze z uvalení bolesti. Nenechává poslední spravedlnost Bohu, protože se domnívá, že Bůh neexistuje. Je posedlý po pouhém uchování pohodlného pozemského života, protože se domnívá, že člověk není stvořen pro věčnost.

Na druhé straně humanitář horlí proti všem, kdo s jeho principy nesouhlasí. Tak se objevuje fenomén zvaný „humanitář s gilotinou". (Nový francouzský film „Danton" dostatečně ilustruje tuto lásku k celému lidstvu, nahánějící hrůzu.) Jak to řekl Edmund Burke, když mluvil o jakobínských humanitářích: lidé, kteří dnes rvou nejhorší kriminálníky z rukou spravedlnosti, budou zítra schvalovat masakry celých společenských tříd. Dnešní humanitářské apologie zvěrstev komunistických revolucionářů ilustrují přetrvávání tohoto podivně netolerantního humanitářství víc než dostatečně. Ideologovi pak stačí toliko prohlásit, že jeho cílem je univerzální štěstí tady na zemi, a humanitář ho nekriticky přijme. Jak napsal Solovjev: Na antikristově korouhvi bude napsáno: „Nakrmte lidi a pak na nich požadujte ctnost."

V dnešní neuspořádané době, kdy se zdá, jako by hlubinné zdroje přestávaly tryskat, je nezbytně nutné obnovit obecné chápání klasického a křesťanského učení o spravedlnosti. Bez spravedlivých lidí zničí civilizaci egoismus a nekontrolované choutky. Bez energického prosazování spravedlnosti ze strany státu se všichni staneme Kainy - budeme bojovat jeden proti druhému. Humanitář se domnívá, že jeho horlivý zápal směřuje k životu: ve skutečnosti nás vydává na pospas smrti.

Veřejné vzdělání, jež ignoruje jak naše klasické, tak náboženské dědictví, nedokáže vychovat spravedlivé lidi. Pozitivistická právní věda popírající jakýkoli mravní řád a jakékoli náboženské zakotvení spravedlnosti může skončit v totálním opovržení veškerým právem. V rozkládající se kultuře žvaníme o „míru a spravedlnosti", aniž bychom dostatečně chápali slova, jež používáme. „Ječivé hlasy /svárlivé, posměšné či jenom žvanivé/ je stále napadají." To jsou hlasy ideologů, neurotiků a nihilistů, kteří bourají starý význam Spravedlnosti, jež „každému dává, co jeho jest".

„Spravedlnost je trvalá správnost mysli, skrze kterou člověk činí to, co má za daných okolností činit," říká nám Tomáš Akvinský. Na každé koleji a univerzitě by se jejich absolventi měli ptát: „Získali jsme takovou správnost mysli? A pokud ne, bude v 21. století panovat snesitelný soukromý a veřejný řád?"

- Russell Kirk -, Bulletin OI č. 111, 11/2000, Z anglického originálu The Meaning of „Justice" publikovaného ve 457. čísle The Heritage Lectures, vyd. The Heritage Foundation, Washington, D.C., 1993, přeložila Michaela Freiová. Redakčně kráceno, Občanský Institut, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2.