Před více než sto lety byl pro většinu lidí v zemích, kam proniklo křesťanství, nejdůležitější vztah s Bohem a teprve potom etika a morálka. Všechno, co představovalo správný život, se zakládalo na Bibli. Dobré skutky byly motivovány vírou v Boha. To bylo základem morálnosti před sto lety. Lidé v té době byli probuzeni k vědomí, že zlo je přítomno v jejich životě, a věděli, že hlavním cílem života je zalíbit se Bohu.

Ale pak přišly změny. Boží existence nebyla otevřeně popírána, ale důraz se začal klást na etiku a mravnost. Začalo se tvrdit, že vyznání víry a shromáždění věřících sloužila svému účelu v minulosti, ale se vzrůstajícími znalostmi je víra založená na osobní zkušenosti s Bohem zbytečná. Biblické zázraky byly zlehčovány nebo popírány. Člověk nepotřebuje být zastrašován, aby žil příkladným životem. Strach a pověra byly nahrazeny vzděláním a filosofiemi, které dávají přednost osobnímu uspokojení.

Tohle všechno začalo někde na začátku minulého století s věkem „osvícení". Ale s jakými důsledky? Odpověď najdete, když se letmo podíváte na současnou situaci světa!

Co se stalo s lidskou společností jenom od té doby, kdy „odborníci" na vzdělávání a teologičtí „experti" usoudili, že člověk je dobrý, že může být vychován, aby nehřešil a vzdělán natolik, aby poznal, že válka je šílenství? Jinými slovy - může žít jenom chlebem! Nastal největší zmatek v dějinách lidstva. Po léta jsme slyšeli o „emancipaci" člověka, ale co pro něj takzvaná emancipace čili osvobození udělala? Přinesla morální a intelektuální úpadek, jaký tu nebyl 200 let - ve skutečnosti od doby, která předcházela náboženskou obrodu 18. století.

Má-li morálka zůstat naživu, musí jí předcházet duchovnost. Opravdu mravný člověk musí věřit. Lidská společnost, která je skutečně spravedlivá, bude nejdřív hledat a velebit Boha a jeho Syna, Ježíše Krista. Jestliže vám toto prohlášení zní otřepaně, zamyslete se nad historií. Podobná skutečnost je zjevná v historii židovského národa i starého Řecka a Říma. Všichni měli vzorné morální zásady, výtečná etická zřízení, dobré pojetí zákonů a spravedlnosti, ale bez duchovních hodnot se octli v naprostém morálním úpadku.

V nedávné historii jsme viděli, že v době duchovního obrození přišlo morální a intelektuální probuzení a tím zlepšení lidského společenství.

Do stejné míry, do jaké je potlačeno křesťanské myšlení, sahá morální a intelektuální úpadek. Když se lidé rozhodnou, že mohou žít podle pravidel, která si sami určí, vidíte, že lidská společnost upadá. Švýcarský bohoslovec Emil Brunner poznamenal:

Cítění pro to, co je osobní a lidské, které je ovocem víry, může přežít nějaký čas po zániku kořenů, ze kterých vyrostlo, ale ne nadlouho. Náboženská hniloba se zpravidla projeví ve druhé generaci formalismem a ve třetí generaci úpadkem a úplným zhroucením morálky. Zůstane-li lidstvo nějakou dobu bez víry, zhorší se všechny lidské podmínky. „Víno života bylo vylito, zůstane jenom skvrna."

Brunner měl pravdu. Dobrá lidská společnost musí spočívat celým srdcem na víře ve spasení Ježíšem Kristem a na Božím slově - Bibli. I světská historie to dosvědčuje. Každý pokus upevnit morálku bez Ježíše Krista a Božího slova končí katastrofou. Když se lidé povyšují, skončí v ponížení. Apoštol Pavel to vyjádřil v dopise k Římanům 1:22 (NBK):

• Prohlašují se za moudré, ale stali se blázny.

Přirozený člověk si vždy představoval, že ho Bůh chce omezovat, že mu nedovoluje použití všech sil a lidských schopností. A pod vlivem tohoto mylného pojetí svobody se člověk bouří proti Bohu a proti jeho ustanovením. Bezpochyby je vám zřejmé, že většina takzvaných hnutí „za svobodu" v posledních letech není nic jiného, než odporování Božím zákonům. Když ženy si přisvojují postavení, které se nesrovnává s tím, jež jim vymezuje Bible, nazývají to „hnutí za ženské svobody", když volnomyšlenkáři užívají veřejně a v tisku řeč, která odporuje biblické úrovni slušnosti, říkají tomu „hnutí za svobodu slova". Pro přirozenou mysl taková svoboda znamená opuštění křesťanských ideálů. Morálkou se stále častěji rozumí opak toho, čeho se člověk bojí. Všimli jste si například, že dnes mnoho lidí říká, že válka je „nemorální", ale titíž lidé se snadno smiřují s rouháním, oplzlostí nebo nevěrou? To proto, že morálku nevnímají ve světle Boží svatosti. Všichni ovšem souhlasíme s tím, že jsou okolnosti, kdy je válka nemorální, ale někdy je zdržovat se boje méně morální než vstoupit do války. Bez válek by lidské pokolení neznalo „svobodu" ani demokracii. Někdy Bůh - podobně jako jiné způsoby prosazování zákona - žádá i válku. Kdyby byl spáchán zločin a jeho svědkové by odmítli zavolat policii nebo jej ohlásit, byla by většina lidí rozhořčena; titíž lidé se ale děsí, když tam, kde národu nebo části národa hrozí krveprolití ze strany zlovolného nepřítele, zasáhne armáda. Lidé mají o morálnosti zmatené představy. Zdálo by se, že morální je pro ně to, co si přejí.

Je skutečností, že lidé, žijící v hříchu, nevědí a nemohou vědět, co morální je a co není; důvod je prostě ten, že nad sebou nemají uznávanou autoritu. Nedostatek morálního vědomí se projevuje všude kolem nás. Zbloudili jsme, protože jsme odhodili své vodítko - Bibli. Jaký zmatek v životě nastane, když se lidem řekne, aby byli dobří, a při tom se jim nevysvětlí, co to znamená být dobrý.

To přináší další otázku: když už pochopíme, co „dobro" znamená, tak proč vlastně máme být dobří? Jinými slovy, co nás má k dobru motivovat? Nemáme-li touhu potěšit a poslouchat Boha, proč se namáhat? Je-li cílem morálka sama o sobě, pak ji můžeme posoudit jedině intelektem - tím, co se líbí rozumu. Když morálku, názor a rozhodování jak se zachovat, založíme jenom na lidském rozumu, zůstává jen obecné mínění, a to není autoritou. Je-li morálnost a slušnost pouze věcí názoru, žádná autorita neexistuje. Názor jednoho je stejně platný jako názor druhého. To shrnuje dnešní stav lidské společnosti. Odhodili jsme knihu, která nás vedla. Není divu, že se potácíme sem i tam podle názoru lidí, kteří věří, že jsou zákonem sami sobě. Když v Izraeli, jak čteme v knize Soudců 21:25, každý dělal, co uznal za správné, vznikla z toho spousta potíží. Totéž děláme dnes - a říkáme tomu právo na svobodu názorů.

Ze zkušenosti by nám mělo být zřejmé, že bystrý rozum, naplněný vědomostmi, k morálce nevede ani ji nezaručuje. Ti, kdo si myslí, že intelekt může změnit život, by měli číst noviny, životopisy a paměti. Není pochyby o tom, že některé z nejbystřejších myslí minulosti patřily jedincům, kteří odporovali morálním základům, na nichž je civilizace postavena. Kolik lékařů může svědčit o tom, že některé hříchy proti tělu mají zhoubné následky, a přitom sami zůstávají otroky těchto vášní? Pravděpodobně jste slyšeli, že člověk bez Boha nemá cíl, ale uvědomujeme si, že člověk bez cíle je ztracený? Když nemáme duchovní směr, jsme ztraceni. Přemýšlejme o tom. Samotná zkušenost, vědomosti a dobrá vůle nestačí. Apoštol Pavel říká (Koloským 1:27, NBK):

• Kristus ve vás, ta naděje slávy.

- JDJ -