Kdybych měl z Písma vybrat jeden verš, který nejlépe shrnuje evangelijní zvěst, bez váhání bych sáhl po verši Římanům 3:24 - to je „evangelium v kostce". Pozorně se na něj podívejme:

• jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. (Římanům 3:24)

Možná máte na jazyku otázku: „Proč by měl kdokoli vybrat právě tenhle verš?" Pokud se pozorně zamyslíte nad jeho jednotlivými částmi, dostanete odpověď.

Za prvé: křesťanská víra čili evangelium je o ospravedlnění, a tento verš nám na svém začátku říká, jak jsou hříšníci před Bohem ospravedlňováni. Místo toho, že jsou ospravedlňováni, můžeme říct, že si dobře stojí před Bohem. Ospravedlněný člověk je člověk, který si dobře stojí před Bohem. Je to omilostněný hříšník, kterého Bůh dokonale přijímá.

Za druhé: tento verš nás přesně informuje o způsobu, kterým jsou zbědovaní hříšníci ospravedlněni, neboli jak se to stane, že si dobře stojí před Bohem. Jsme ospravedlněni „zadarmo jeho milostí". Nejsme ospravedlněni pro své skutky, proto, že jsme pokřtěni, díky svému členství v církvi, ale pouze milostí. Je velmi zajímavé, že řecké slovo, přeložené v Římanům 3:24 jako „zadarmo", je ve verši Jan 15:25 přeloženo frází „bez příčiny":

• To proto, aby se naplnilo slovo, které je napsáno v jejich Zákoně: „Nenáviděli mne bez příčiny." (Jan 15:25)

Když tyto dva verše srovnáme, uvidíme, že důvod, proč svět Krista nenáviděl, spočíval zcela v lidech, ne v Kristu. Svět ho nenáviděl bez příčiny. On si lidskou nenávist ničím nezasloužil ani ji nezpůsobil. Příčina té nenávisti, která na něj dopadla, byla úplně a beze zbytku v srdcích lidí. Verš Jan 15:25 by se dal přeložit také takto: „Nenáviděli mne, protože chtěli." Jinými slovy, k tomu, aby ho nenáviděli, jim neposkytl žádný důvod.

A o křesťanově ospravedlnění to platí právě tak, ale v opačném směru. Pokud na nás dopadla Boží odpouštějící milost, nemá to vůbec žádnou příčinu v nás. Nijak jsme si ji nezasloužili ani jsme ji nezpůsobili, a k tomu, abychom ji získali, jsme ničím nepřispěli. Příčina toho, že nás Bůh ospravedlňuje, je výhradně v jeho srdci a jeho svrchovaných záměrech pro vyvolení právě tak, jako příčina toho, že svět zavrhl Krista, je výhradně v srdcích lidí. Toto je význam milosti a tento text vysvětluje, že milost je naprosto bezplatná. Musíme trvat na tom, že základ Boží milosti, z níž bídným hříšníkům odpouští a ospravedlňuje je, spočívá zcela v Bohu a ani v nejmenším v hříšníkovi.

To je ovšem problém. Vzniká oprávněná otázka: „Jak by mohlo být správné, čestné, dobré a spravedlivé, aby Bůh, který je svatý, odpustil hříšníkům, kteří nejen že si odpuštění vůbec nezaslouží, ale dokonce si zaslouží naprostý opak?" Zaslouží si peklo. A odpověď znovu najdeme v tomto verši. Když Bůh odpouští hříšníkům, kteří si zaslouží peklo, projevuje a vyvyšuje se jeho spravedlnost v tom, že jim odpouští „vykoupením v Kristu Ježíši", na základě Kristovy oběti. Kristova smrt na kříži je základem toho a důvodem pro to, aby Bůh mohl hříšníky ospravedlnit.

Vidíte, že tento verš (Římanům 3:24) vykládá celou skutečnost? Věřím, že nyní se mnou souhlasíte, že tento verš sám o sobě vyjadřuje jádro a duši evangelia Boží svrchované milosti.

Musíme si uvědomit, že základní otázkou Písma není, jak přimět hříšníka, aby miloval Boha. Tou skutečnou otázkou, se kterou pisatelé Bible zápasí, je: „Jak může svatý Bůh milovat provinilého hříšníka, jako jsem já?" Jedinou odpovědí je evangelium milosti. Bůh hříšníky miluje a odpouští jim pouze „pro Krista", díky Kristu. Bůh tím, že nám odpouští, odměňuje Krista za to, že prošel utrpením až k smrti. Jak půjdeme dále, bude nám to stále zřejmější.

Ve verši 1. Janův 1:9 čteme, že Bůh je tak „věrný a spravedlivý", že nám odpouští, když mu hříchy vyznáváme. Ke komu je Bůh věrný, když nám odpouští? K nám jistě ne! Nám nedluží nic než smrt. Uvidíme, že je věrný ke Kristu, když nám „pro Krista" odpouští.

Podle tohoto verše vychází Boží odpuštění také z jeho spravedlnosti. Bůh je v tom, že nám odpouští, nejen věrný, ale také spravedlivý. Říkává se, že spravedlnost je ta jediná věc, o kterou bychom nikdy neměli prosit. Budeme-li Boha prosit, aby nám dal, co si zasloužíme, zahyneme. A přesto právě spravedlnost je tím Božím atributem, na kterém mohou křesťané postavit jistotu svého spasení. Bůh věrně dodržuje svou smlouvu s Kristem a dává mu spravedlivou odměnu za jeho vykupitelské dílo.

List Římanům je klíčem k celé Bibli. Abychom mu porozuměli, představme si, že jsme porotci a že sledujeme, jak prokurátor dokazuje vinu obžalovaného. Přesně to Pavel dělá. Jako Boží zástupce obviňuje každého člověka z otevřené a svévolné vzpoury proti Bohu. Jak prokurátora posloucháme, získáváme dojem, že ať je ten obviněný kdokoli, je hoden toho nejpřísnějšího trestu. A když se Bohu Duchu svatému zlíbí otevřít naše srdce pravdě, ukáže nám, že prokurátorův ukazováček je namířen přímo na nás. Pochopíme, že my jsme ti provinilí hříšníci, kteří „propadli Božímu soudu".

V listu Římanům je jen jediné slovo, kterému musíme porozumět, abychom celý list pochopili. Není to víra, milost ani ospravedlnění. Je to slovo proto. Všechno, co potřebujeme, abychom mohli sledovat Pavlovu argumentaci, je přijít na to, proč tam vlastně každé to proto je. To myslím vážně. Apoštol případ předkládá tak, že v každé chvíli dokazuje jen jediný bod. Na jedinou věc věnuje dvě a půl kapitoly. Od začátku listu až do poloviny třetí kapitoly dokazuje, že všichni bez výjimky - a to znamená včetně mne a včetně vás - jsou v Božích očích vinni. Žid, se všemi svými vědomostmi, je vinen. Pohan, který ví mnohem méně, je neméně vinen a odsouzen. To veliké proto ve verši 3:20 (které je překládáno jako vždyť) Pavlovu výchozí argumentaci uzavírá. Všichni lidé po právu „propadli Božímu soudu", protože jsou všichni vinni a

• Vždyť (proto) ze skutků zákona‚ nebude před ním nikdo ospravedlněn'… (Římanům 3:20).

Nemáme žádnou naději, že bychom si mohli pomoci sami, nebo že by nám mohl pomoci zákon. Pokud hříšníka nezachrání sám Bůh, musí hříšník zahynout.

Ve čtvrté kapitole pak Pavel zdůrazní pravdu ospravedlnění z víry. Jakmile tento bod dokáže, dostane se k dalšímu velkému proto (které je zde přeloženo jako tedy). Nyní staví na faktech, která právě prokázal:

• Když jsme tedy (proto) ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista … (Římanům 5:1)

Je-li hříšník v Božích očích opravdu ospravedlněn, vyplývá z toho logicky že má opravdový „pokoj s Bohem". Už pro něj „není žádného odsouzení" (Ř 8:1), ale je nyní naprosto přijat do Boží rodiny. Má také přístup do Boží přítomnosti. Toto jsou nepochybné důsledky ospravedlnění. Nemáme prostor na to, abychom prošli celý list Římanům a studovali všechna proto, ale můžete to udělat sami. Prostě si podtrhněte všechna proto podtrhněte a položte si otázky: „Co apoštol právě dokázal? Jakou konkrétní doktrínu vyzdvihl? Jak nyní staví na pravdách, které prokázal?" Když to uděláte s každým proto, ručím vám za to, že vám list Římanům bude jasný.

Své úvodní prohlášení činí právník Pavel v Římanům 1:16,17:

• Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: „Spravedlivý z víry bude živ."

Právník ve svém úvodním prohlášení představuje to, k čemu svou argumentací hodlá dospět. Potom předkládá fakta, která jeho tvrzení dokazují. Římanům 1:16,17 představuje úžasné shrnutí listu Římanům a celé evangelijní zvěsti. Toto Pavlovo prohlášení vysvětluje, proč tak horlivě usiluje o to, aby všichni lidé slyšeli jeho evangelium.

Především: „nestydím se za evangelium" je jiný způsob, jak říct „jsem na evangelium velmi hrdý". Pavel mluví způsobem, jakým mluví Jižané. Nikdy nezapomenu, jak jsem jednoho bratra v Alabamě požádal, aby mne svezl k nákupnímu středisku. Řekl: „Bratře Johne, bude mi nesmírnou ctí tě tam odvézt." Pavel se pyšní evangeliem kvůli tomu, čím evangelium je a co dokáže. Není to nic menšího než Boží moc, která může hříšníka změnit skrz naskrz a také to činí. Toto evangelium naplňuje všechny hříšníkovy potřeby a všechny Boží nároky.

Když Pavel v tomto textu říká, že se nestydí, nemluví o tom, že se nestydí svědčit svým sousedům nebo hlásat evangelium na ulici. To je samozřejmě pravda, ale o to tady nejde. Pavel mluví jako filosof. Říká: „Nestydím se přinést toto evangelium na volný trh myšlenek. Budu se přít s filosofy na Areopagu, ať jsou to epikurejci nebo stoikové. Rozdám si to s freudiány i se skinnerovci. Vsadím na toto evangelium proti každé sektě, proti každému hnutí, proti každému falešnému proroku, proti každému pseudointelektuálovi na kterékoli univerzitě nebo kdekoli jinde, a toto evangelium vždy zvítězí, neboť za ním stojí Boží moc. Pouze toto evangelium bere v úvahu skutečnou lidskou hříšnou a sobeckou přirozenost a zároveň si troufá tvrdit, že navzdory tomu všemu je tu naděje na milost a milosrdenství. Toto evangelium je jediné učení, které rozumí člověku v jeho hříšnosti a vině a přesto tvrdí: ‚Boží milost je větší než náš hřích.'"

Pokud si verš 17 přečteme pozorně, měl by nás překvapit. Pavel evangeliu tolik důvěřuje proto, že „se v něm zjevuje Boží spravedlnost". Čekali bychom, že bude oslavovat pravdu, že evangelium zjevuje Boží lásku - a evangelium samozřejmě opravdu zjevuje Boží lásku. To nicméně není Pavlův hlavní důvod, proč evangelium tak vychvaluje. Evangelium není především zjevením Boží lásky, ale zjevením Boží spravedlnosti. To je životně důležitý bod.

Mohli bychom očekávat, že Pavel bude evangeliem tak nadšen proto, že zjevuje Boží úžasnou milost nebo Boží úžasné milosrdenství. Ačkoli to obojí je fascinující pravda, na tomto místě to pro Pavlovu argumentaci není tou první a nejdůležitější charakteristikou evangelia. Pavel je unesen tím, že evangelium „zjevuje Boží spravedlnost". Pavel žasne nad tím, jak evangelium dokazuje, že Bůh je spravedlivý, když ospravedlňuje ty nejhorší hříšníky. To ještě prozkoumáme. Prozatím si musíme uvědomit, že Pavlovo evangelium se ze všeho nejvíce soustřeďuje na to, aby se v plánu milosti projevila Boží spravedlnost! Předvede nám, jak evangelium dokazuje, že Bůh může být zároveň spravedlivý a zároveň ospravedlňovat bezbožné.

Připomeňme si, že základní otázka nezní, jak přimět hříšníka, aby miloval Boha, ale: „Jak může svatý Bůh milovat hříšníka, jako jsem já?"

Chceme-li zjistit, zda opravdu rozumíme a věříme tomu evangeliu, na které je Pavel tak pyšný, můžeme své srdce prověřit dvěma způsoby. První je intelektuální, druhý je zkušenostní. Jak jsem právě řekl, Pavel mluví ve verši 16 o tom, že se intelektuálně nestydí za evangelium. Za Bibli nebo její jasnou zvěst o svrchované milosti v Kristu se nikdy nesmíme intelektuálně stydět. Souhlasím, že se často musíme stydět za to, co dělá nebo říká církev nebo kazatel, ale nemůžeme si dovolit stydět se za Krista nebo za apoštoly. Pokud se domníváte, že psychiatr může lidskému srdci a jeho potřebám rozumět lépe než pisatelé Bible, potom ve svém srdci pravděpodobně buď nerozumíte nebo nevěříte poselství Písma a je možné, že jste pravou biblickou zvěst dosud neslyšeli. Někteří lidé vyrůstají v domněnce, že Bible učí: „Netancuj, nepij, nekuř a s děvčaty, která to dělají, nechoď." To není evangelium. Evangelium je Kristus sám a záchrana skrze spojení s ním. Pokud se intelektuálně stydíme za Bibli nebo za její poselství, pak mu buď nerozumíme nebo nevěříme.

Druhou zkoušku najdeme v Římanům 5:5, kde Pavel říká, že „naděje nezahanbuje (nezklame)". Pavel tu mluví o zkušenosti. Tvrdí, že nikdo, kdo kdy vložil nebo vloží svou víru v Ježíše Krista, nikdy nebyl a nebude zahanben nebo zklamán. Znám lidi, kteří tvrdí: „Evangelium už jsem jednou zkusil, ale nefungovalo to." Když je ale přinutíte, aby vám řekli to „evangelium", které „vyzkoušeli", zjistíte, že to bylo falešné evangelium od náboženského hokynáře a ne z Bible. Pokud věříme tomu náboženskému braku, který dnes slyšíme od mnoha kazatelů, pak se nepochybně brzy dočkáme zklamání (narážka na americké, převážně televizní vysílání evangelia zdraví, bohatství a prosperity, pozn. ZOD). Pokud vám někdo tvrdí, že budete uzdraveni, budete-li dost silně věřit, a vy uzdraveni nejste, brzy budete Boha obviňovat, že nedodržuje, co slíbil. Podobně, pokud vám v televizi vykládá falešný prorok, že je Boží vůlí, abyste dostali nový Cadillac a abyste ho dostali hned, pokud jen budete dost věřit, budete skutečně zklamáni.

Opakuji, pokud jsme zklamáni evangeliem, je to buď proto, že nevěříme pravému evangeliu, nebo dosud nechápeme jeho skutečná zaslíbení.

Když si uvědomíme Boží naprostou svrchovanost a svatost a porovnáme je s lidskou naprostou duchovní zkažeností a hříšností, snadno se stane, že zvoláme: „Jak by vůbec bylo možné překlenout tu nesmírnou vzdálenost mezi svrchovaným svatým Bohem a nepatrným hříšným člověkem?" Opravdu, jak v tom případě může být člověk, provinilý hříšník, v Božích očích ospravedlněn?

Všechna náboženství se snaží najít na tuto životně důležitou otázku odpověď a dát Boha a hříšníka znovu dohromady. Všechna náboženství s výjimkou evangelia odpovídají nesprávně. Chyby se dopouštějí

(1) buď v tom, že snižují Boží charakter (upírají mu naprostou svrchovanost nebo popírají, že svatost je podstatou jeho existence),

(2) nebo v tom, že vyvyšují člověka (popírají, že je zcela zkažený, a tvrdí, že má schopnost vytáhnout se z bahna sám za vlastní cop, když dostane jenom trochu šanci).

Jinými slovy: většina falešných náboženství snižuje Boží svatý charakter na pouhou lásku, vyvyšují vlastní schopnosti člověka a popírají jeho vinu. Ovšem ve chvíli, kdy přijmeme biblický pohled na Boha a člověka, se musíme ptát: „Jak potom, ve světle těchto skutečností, může být hříšný člověk v Božích očích ospravedlněn?"

Jenom evangelium má na tuto otázku odpověď, a měli bychom si všimnout, že těm, kdo nechápou Boží milost a svatost, zní tato odpověď jako rouhání. Toto jsou Pavlova známá slova:

• Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost (Římanům 4:5)

Dovedete si představit Žida, který slyší, jak Pavel tvrdí, že svatý Bůh Izraele „dává spravedlnost bezbožnému"? Začal by křičet: „To je rouhání a ten člověk zaslouží vytrhnout jazyk." Pokud Pavlovi opravdu rozumíme, řekneme: „Tato námitka by evangelium nazývala rouháním zcela oprávněně, kdyby Bůh nebyl na kříži obětoval svého Syna jako smírnou oběť."

Proč by tento Žid a další ztracení lidé mohli Pavlovo prohlášení, že Bůh „dává spravedlnost bezbožnému", považovat za rouhání nebo něco podobného? Protože dobře chápou skutečný základ spravedlnosti, totiž že každý by měl dostat to, co si zaslouží. Nechápou ale, že Kristus dostal celý trest, který jsme si zasloužili. Milost chápou! Nechápou ale kříž.

Dovolte, abych to ilustroval. Bible docela jasně říká, jaké jsou Boží principy spravedlnosti. Najdeme je na mnoha místech. Svět Božím principům spravedlnosti rozumí, protože právě na těchto principech je pevně postavena naše vláda:

• … nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý, neboť svévolníka neospravedlním. (2. Mojžíšova 23:7)

V tomto verši jsou dva základní kameny spravedlnosti podle Boží vlády i podle amerického právního systému. První: „Nikdy nepopravíš nevinného." Druhý. „Nenecháš viníka bez trestu." A Bůh nejen, že položil tyto dva základní kameny, ale říká nám také, že nenávidí ty, kdo tyto principy poruší:

• Prohlásit svévolníka za spravedlivého a spravedlivého za svévolníka, to obojí je Hospodinu ohavností. (Přísloví 17:15)

Jistě se mnou budete souhlasit, že každý ztracený člověk tyto dva principy chápe a souhlasí s nimi. Nicméně mnozí lidé si neuvědomují, že právě proto nedokáže ztracený člověk pochopit smysl milosti. Uvažuje pouze v pojmech „dostat po zásluze". Nevidí, že evangelium je založeno na milosti a ne na skutcích.

Dovolte mi uvést příklad ze současnosti. Představte si, že soudce ve vašem městě vědomě a záměrně odsoudí k smrti nevinného člověka. Všichni obyvatelé města budou pobouřeni: „To je tak zlé, že horší to už být nemůže." Nebo dejme tomu, že (a dnes se to stává běžně) soudce vědomě propustí viníka na svobodu. To by se lidé také bouřili a volali, že to vůbec není v pořádku. Horší by mohlo snad už jen to, kdyby soudce odsoudil toho nevinného k smrti výslovně z toho důvodu, aby mohl viníka nechat běžet. Většina lidí by ochotně podepsala petici, aby byl takový soudce sesazen a pohnán k zodpovědnosti. Křičeli by, že takové zneužití spravedlnosti se prostě nesmí tolerovat!

Určitě už víte, kam mířím. Bůh udělal obě dvě věci, o kterých říká, že je nenávidí. Bůh udělal obě dvě věci, které sám prohlásil za nespravedlivé! Říká snad tento text něco jiného?

• Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za ne- spravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. (1 Petrův 3:18)

Ano, Bůh ty dvě věci, které nenávidí, udělal. Potrestal toho jediného spravedlivého, který kdy žil, našeho Pána Ježíše Krista, a výslovně řekl, že tohoto nevinného trestá proto, aby ti nejhorší hříšníci ušli trestu. Nejenže Bůh, jak to tak „vypadá", překročil své vlastní principy spravedlnosti, ale dokonce nám - mně i vám - přikázal, abychom to, co udělal, kázali jako „evangelium svrchované milosti"! Ale ani to ještě není to nejnepochopitelnější. Máme kázat, že Bůh toho jediného nevinného člověka, který kdy žil, nechal popravit výlučně proto, aby ty nejhorší hříšníky zachránil. A právě tento čin poskytuje základ pro dosažení a uspokojení Boží spravedlnosti. To, co vypadá jako něco naprosto nespravedlivého, je ve skutečnosti tím, co prosazuje Boží spravedlnost. Toto chce Pavel dokázat.

Tyto dva velké Boží činy jsou podstatou zvěsti evangelia. Jsou odpovědí na tu velkou otázku. Provinilí hříšníci mohou být ospravedlněni, aniž by nějak utrpěla Boží svrchovanost nebo jeho spravedlnost. To, co Kristus vykonal na kříži, zajistilo základ „spravedlnosti" evangelia.

Jakmile porozumíme tomuto, snadno pochopíme, proč Pavel říká:

• Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě (1K 1:18)

Kázání o Boží lásce není bláznovstvím nikomu. Lidé se nerozčilují, když kážete o Boží lásce. Naopak: rozčilují se, když o Boží lásce nekážete. Většina lidí se nám nevysmívá ani kvůli tomu, že kážeme o Kristových zázracích. Někteří ano, ale není jich mnoho. Proč se tedy začnou bouřit a povykovat, když kážeme „slovo o kříži"?

Musíme si položit otázku, co to vlastně znamená kázat „slovo o kříži". Odpověď je prostá: znamená to kázat o usmiřující krvi, kterou za nás zástupně prolil Kristus. Znamená to kázat, že jedině Kristova smírná oběť může uspokojit Boha a hříšníkovo provinilé svědomí. Kázat kříž znamená kázat učení o smíření - o přinesené oběti, která odvrací Boží svatý a spravedlivý hněv.

Proč lidé toto učení tolik nesnáší a tak usilovně se proti němu staví? Protože mají nesprávný názor jak na Boží charakter, tak na lidskou přirozenost. Jednak nevěří, že člověk je tak zkažený, že nic menšího než oběť krve nemůže přikrýt jeho hroznou vinu, jednak Boha považují pouze za lásku a pomíjejí jeho svatost a svrchovanost. Lásku není třeba smiřovat. Jen pomyšlení na to, že by milující Bůh potřeboval pro své odpuštění krvavou oběť, je strašné zkreslení Božího obrazu. Láska se nikdy nemůže hněvat. Lásku nikdy není třeba smiřovat. Museli bychom souhlasit - kdyby Bůh byl pouze láska. Bůh je ale také svatý a spravedlivý. Tyto Boží atributy nesmí být zapřeny a nic než krev Božího Syna jim neučiní zadost. Boží neuvěřitelná a úžasná láska se k hříšnému člověku musí dostat po dálnici svaté spravedlnosti.

- John G. Reisinger -