Byli dva muži, kteří bydleli vedle sebe. Každé odpoledne spolu pili na verandě kávu, což bylo takové jejich neodmyslitelné denní společenství. Pan Odborník byl známý jako dobrý spisovatel o zahradničení a pana Kritika si lidé zařadili jako někoho, kdo má trochu vědomostí o obrovském množství věcí a kdo je dost ochotný se o tyto vědomosti rozdělit. Ale dohromady nevěděl o ničem nic. Oba muži stále hovořili o tom, jak moc mají rádi doma vypěstovanou čerstvou zeleninu, i když ani jeden z nich nikdy nic na zahradě nepěstoval. Jejich zahrady sousedily se zahradou člověka, který se jmenoval pan Horlivý.

Pan Horlivý se právě přistěhoval do toho domu a jedna z prvních věcí, kterou udělal, byla, že zryl půlku své zahrady. Pan Odborník a pan Kritik si při kávě povídali: „Určitě nehodlá nic pěstovat, na to je přece ještě moc brzy. Nic mu nevyroste." Druhý den vyšel pan Horlivý ven s pytlem kukuřičných zrn a s několika sazenicemi rajčat. Začal kopat řádky pro kukuřici a hloubit jamky pro sazenice rajčat. Pan Odborník cítil, že je jeho povinností informovat pana Horlivého, že to ani zdaleka není ten správný způsob, ani vhodný čas, jak a kdy pěstovat rajčata nebo kukuřici. Podrobně vysvětlil panu Horlivému, jaký je ten správný způsob a čas. Ujistil pana Horlivého, že je odborníkem. Byl přesvědčen, že všechna snaha pana Horlivého je k ničemu.

Poté, co ho pan Horlivý trpělivě vyslechl, odpověděl: „Vážím si vašeho zájmu, ale můj dědeček se vždycky při pěstování zeleniny řídil měsíčními cykly a vždycky měl dobrou úrodu." Pan Odborník měl co dělat, aby se nezačal smát nahlas. Řekl: „Pane Horlivý, napsal jsem více než patnáct knih o zahradničení. Napsal jsem jednu knihu, která nebyla o ničem jiném, než o rajčatech. Věřte mi, ztrácíte čas a energii." Pan Horlivý mu znovu poděkoval za vyjádřený zájem a dál sel kukuřici a sázel rajčata.

Po několika dnech, zatímco pan Odborník a pan Kritik upíjeli kafe a vychvalovali výhody doma vypěstované zeleniny, přišel pan Horlivý s pěti dalšími druhy semen a začal je sázet. Pan Kritik řekl: „Podívej se, jak má ty řady blízko u sebe. Určitě se ty rostlinky zadusí." Jeho přítel s ním souhlasil. Během dalšího měsíce našli pan Odborník a pan Kritik na zahradničení pana Horlivého každý den několik chyb. Smáli se, dělali si z něj legraci a mluvili o tom, že se brzy projeví, jak je pan Horlivý pošetilý.

V polovině června začal pan Horlivý sklízet první zeleninu. Vypadalo to, že má každý den něco nového ke sklizni. Rajčata byla větší a červenější, než jaká jste kdy viděli. Kukuřičné klasy byly plné, šťavnaté a sladké. Prostě nádhera. Pak se stala divná věc. Asi v polovině června pan Odborník a pan Kritik přestali pít kávu na verandě. Nepokračovali v jejich krásném každodenním setkávání, dokud nebylo všechno ze zahrady pana Horlivého sklizeno. Zajímalo by mě, jestli se sami sebe ptali: „Jak je to možné, že on má zeleninu a my žádnou nemáme, když víme všechno a on neví nic?"

Také byli dva sousedé, kteří se jmenovali pan Odborník na Správné Evangelium a pan Kritik Falešného Evangelia. Kdysi popíjeli kávu a mluvívali o tom, jak horlivě touží vidět spasení hříšníků, i když sami nikdy ztraceným lidem nesvědčili. Cítili, že jejich „povolání" je informovat lidi, kteří svědčí, že to všechno dělají špatně. A tak se stalo … sami ten příběh dokončete. Já půjdu a budu plakat.

- John G. Reisinger - (přeložila Iva Suchá)