Je vůbec zapotřebí? Vždyť v této uspěchané době a přeplněné společnosti je těžké být sám, tak proč recept? Jenomže samoty jsou dvě. Ta, po které toužíme a je nám přínosem, a ta, která nás může i zahubit. Ta druhá vyžaduje přísná preventivní opatření, jinak skončíme na prášcích proti depresím a kdo ví, čem ještě.

Senioři jsou často zarmouceni nad tím, že jim ze strany jejich potomků, tj. dětí a vnuků, není prokazována dostatečná pozornost. Pravdou ovšem je, že nám důchodcům ubíhá pracovní týden nějak jinak, než těm našim „mladým".

Protože jsem se i já před pár lety se samotou, která mne tížila víc a víc, potýkal, hledal jsem nějaký zaručeně dobrý recept, který by mne tohoto neduhu zbavil. Dnes už si myslím, že to bylo řízením osudu, že jsem se přišel podívat do Denního stacionáře na Arménské ulici v Brně, trochu ostýchavě, ale více nedůvěřivě. Příjemné společenství lidí, se kterými jsem se tu setkal a postupně seznámil, mne mile překvapilo a moje nálada se vrátila opět do normálních kolejí. Necítím se sám, setkávám se s mladými lidmi i se svými vrstevníky, navštěvuji také zajímavé přednášky a kulturní pořady, které pro nás seniory na Arménské ulici připravují. Jsem vděčný těmto lidem za prostý lidský zájem o nás a za jejich smysluplnou práci. Ale aby byla vděčnost naplněna, má být vyjádřena slovy, či jiným způsobem. Ocenění je totiž jednou z nejzákladnějších duchovních potřeb člověka, provokuje k pokračování v činnosti. Jak praví latinské přísloví Gratitudo est beneficiorum calcar; což znamená, že vděčnost jako ostruha pobízí k dalším dobrodiním.

Rád bych pozval své vrstevníky, neboli seniory, na návštěvu Denního stacionáře, protože dnes už vím, že totiž nejlepším a spolehlivě pomáhajícím receptem proti samotě je komunikace. V únoru, měsíci studeném, pošmourném a nevlídném, pořádala pobočka na Arménské ulici Karneval. Sál hýřil barvami masek, které jsme sami vyráběli. Nechybělo ani krásné vystoupení tanečníků latinsko-amerických tanců a tombola. O tom, že nám starým i mladým bylo krásně a teplo u srdce, už asi nepochybujete.

A. Uhlíř, senior bydlící v Brně Bohunicích, Naděje, březen 2002

Neprosím ani o zdraví ani o nemoc, o život ani o smrt, ale za to prosím, abys použil mého zdraví i mé nemoci, mého života i mé smrti ke své cti a mé záchraně…

- Blaise Pascal -