S těmito čtyřmi pojednáními se ZOD ztotožňuje jen částečně nebo vůbec.

1. Různá optika pohledu na Izrael

Ačkoliv hebrejská bible - Stará smlouva - je text společný židům i křesťanům, jejich výklady se vyvíjely odděleně. Křesťanská církev, ke své škodě, židovskou tradici zavrhla a připravila se tak o požehnání z hlubšího porozumění vlastním kořenům. Je na čase opět začít pít z pramene.

Zpravodaj Operace Ester, IV/02, str. 23

… autoři hebrejské bible byli lidé se všemi pozitivními i negativními lidskými vlastnostmi - integrované, mimořádné a citlivé osobnosti, inspirované sice Bohem, avšak nikoli neomylné, zápasící o pochopení Božího slova, ale ne vždy schopné zachytit a předat Boží vůli ve všech detailech. Řečeno slovy významného britského konzervativního rabína Louise Jacobse: „Bible obsahuje jak lidské, tak božské prvky a v textu najdeme vedle vznešených pravd i chybné pasáže." Tato teorie zjevení proto odráží syntézu věčného lidského hledání Boha a boží odpověď na toto hledání. Moderní teologové zastávají tedy názor, že i když uznávají historicko-vědecky fundované kritiky bible, nemění to nic na jejich významu tóry jako knihy (případně knih) inspirované Bohem, ba naopak umožňuje širší pohled na svět a náročnější - protože člověku bližší - teologii. Teologii, která vede věřícího nutně k tomu, aby uvažoval o Zákonu a jeho interpretaci vždy se zapojením rozumu a ve shodě s vlastním svědomím, což je požadavek, který lze za jistých okolností splnit s mnohem většími obtížemi, než jaké by s sebou neslo sebeuspokojivé a nekritické přijetí tohoto Zákona.

Svár bratří v domě Izraelském str.33, THEMIS 2000

2. Komu patří země Izrael?

Pohled rabína z dávných dob

Proč vlastně začíná bible zprávou o stvoření? Nad tím si před téměř tisíci lety lámal hlavu rabín Šlomo Jicchaki. „Neměla by snad Tóra začínat slovy: ,Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců` (2. Mojžíšova 12,2)?" Vždyť to je první přikázání, které bylo dáno Izraeli, přemýšlel rabín. A svaté Písmo nemá být živnou půdou lidské spekulace, nýbrž má řídit a upevňovat vztah mezi Bohem a jeho lidem.

Rabín Šlomo Jicchaki, jehož jméno se dnes zkracuje na souhrn iniciál jako „Raší", patří k nejvlivnějším autoritám židovských dějin. Jeho střízlivý a Bibli věrný výklad Písma ovlivnil skrze Martina Luthera široké okruhy křesťanů. Raší přísně rozlišuje mezi doslovným výkladem (pšat) a výkladem v duchovním přeneseném smyslu (draš). Přičemž zdůrazňuje, že ho především zajímá „pšat", neboť ten je rozhodující pro pochopení Božího slova a Boží vůle. Jeho komentář je dodnes součástí mnohých výtisků židovských Biblí.

Odpověď na otázku po smyslu zprávy o stvoření nachází Raší v Žalmu 111,6. „Moc svých činů zvěstoval svému lidu…", zní doslovný překlad. Středověký rabín to pochopil takto: „Zpráva o stvoření byla zvěstována Božímu lidu, aby jim tak daroval dědictví pohanů."

„Dědictvím pohanů" nazývá Raší zemi Izrael. Střízlivě jako i bible sama se staví proti všemu sionistickému nadšení. Izraelité nejsou v žádném případě „původní obyvatelé" země Izrael. Ještě nikdy nepřišli židovští osadníci do pusté, neobydlené země. I Jozue dobyl ve své době zemi násilím.

Jako původní obyvatele Kenaanu zmiňuje bible Amálekovce, Emorejce, Anákovce, Gešúrejce, Girgašejce, Girzejce, Chetejce, Chivejce, Jebúsejce, Kadmónce, Kenaance, Kenazejce, Kénijce, Perizejce a Refájce, kmeny, které byly Izraelci vyhnány nebo vymýceny. Mojžíš je shrnul na symbolickou, svatou, dokonalou sedmičku - „sedm národů", které jsou větší a silnější než Izrael (5. Mojžíšova 7,1). Ještě za doby židovského krále Jošiáše mluví prorok Sofonjáš (2,5) přinejmenším o „Přímoří" jako o „Kenaanu", „zemi pelištejské".

Proto se praotcové Abraham, Izák a Jákob sami neoznačovali za „právoplatné majitele", nýbrž za „cizince a hosty" - a sice právě vůči „domácím obyvatelům" (1. Mojžíšova 23,4; 28,4).

Od doby praotců se Izrael pokoušel získat zemi mezi Jordánem a Středozemním mořem „legálním" způsobem. Abraham koupil makpelskou jeskyni v Hebronu (1. Mojžíšova 23,1-20). Jákob později poctivě získal území, na němž bydlel u Šekemu, dnešním Nablusu (1. Mojžíšova 33,19). Jak rád by Izrael dokázal sám sobě a celému světu, že je „právoplatným majitelem" zaslíbené země.

Ale bible si stojí na svém: „Jste hosté a přistěhovalci" (3. Mojžíšova 25,23). Tak to Bůh oznámil svému lidu skrze Mojžíše na Sinajské poušti před vstupem do zaslíbené země.

V druhé polovině 11. století, v nejhlubším středověku, mluvil jeden rabín o době, ve které se izraelský lid opět vrátí do své země. V německém Wormsu a francouzském Troyes učil Raší, že svět pak bude židovskému národu vyčítat: „Jste lupiči, neboť jste násilím pro sebe urvali zemi sedmi národů!" Podle platného práva, na němž se shodnou národy, budou pak židovské osady v srdci Izraele ilegální a židovští osadníci budou označeni za válečné štváče.

Na tuto situaci chtěl Raší připravit své učedníky. Pozice Mezinárodního červeného kříže a Evropské unie by ho sotva překvapila. Spíš by ho překvapilo, že židovský národ není v tomto ohledu schopen slova. Rabín Šlomo Jicchaki chtěl dát Izraeli v tomto sporu rozhodující argumenty pro tento spor. Právě proto je tak důležitá zpráva o stvoření.

Na výčitku, že jsou židovské osady v srdci Izraele válečným zločinem, by měl lzrael podle Rašího odpovědět: „Celá země patří Svatému, buď pochválen. On ji stvořil a dal ji, komu uznal za vhodné. Podle svého zalíbení dal zemi pohanským národům. Podle svého zalíbení jim ji zase vzal a dal nám."

Protože Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův stvořil všechno, „je země, se vším, co je na ní" jeho vlastnictvím (Žalm 24,1), celá země. Ale obzvlášť to platí o malém pruhu země mezi Středozemním mořem a Jordánem, o nějž - podle svatých Písem právě na rozdíl od Egypta! - zvláštním způsobem „pečuje" a „oči Hospodina, tvého Boha jsou na ni neustále upřeny, od začátku roku až do konce" (5. Mojžíšova 11,12).

Bůh naříká nad tím, „co mi bylo nejmilejší", když je to zničeno (Jeremjáš 12,7), a horlí pro „svou zemi", když jde o to ji znovu vybudovat (Jóel 2,18). Erec Jisra'el, země Izrael - jak ji navzdory politické situaci nazývá i Nový zákon (Matouš 2,20.21) - patří jen svatému Bohu samotnému. On ji dává, komu chce. S tím se musí smířit i navenek všemocný dobyvatel a světovládce Nabukadnezar.

V některých obdobích přenechal Bůh „svou zemi" pohanským rukám, protože „Emorejcova nepravost ještě nebyla dovršena" (1. Mojžíšova 15,16), jelikož židovský lid na sebe přivolal Boží hněv a nebo (abych také uvedl příklad z Nového zákona) dokud „se nenaplní čas pohanů" (Lukáš 21,24).

Bůh dává zemi, komu chce podle svého zalíbení a z milosti, jak to odpovídá jeho podstatě a vůli. Nikdo si nemůže zemi ani vydobýt ani zasloužit „Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu", prohlašuje jediný legitimní majitel země, „města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte". (Jozue 24,13).

Izraelskému žalmistovi nezbude nic jiného, než vyznat:

Nezmocnili se země svým mečem, vítězství jim nedobyla jejich paže, nýbrž tvá pravice, tvoje paže, a světlo tvé tváře, neboť jsi v nich našel zalíbení. (Žalm 44,4)

Jako červená nit se táhne Starým zákonem boží zaslíbení dané Abrahamovi: „Tobě a tvému potomstvu dávám do věčného držení zemi, v níž jsi hostem, celou zemi kenaanskou …" (1. Mojžíšova 17, 8).

Později je ještě upřesněno, o jaké „potomstvo" Abrahamovo, s nímž byla uzavřena smlouva o požehnání a zaslíbení země, se jedná. Na Abrahamovu prosbu: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!" (1. Mojžíšova 17,1.8), odpovídá Bůh: „Ne, tvá žena Sára ti porodí syna a nazveš ho Izák. Svou smlouvu s ním ustavím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou" (1. Mojžíšova 17,19).

Protože Bůh tak přikázal, poslal patriarcha Abraham ještě za svého života všechny ostatní syny pryč. „Všechno, co měl, odkázal Izákovi" (1. Mojžíšova 25,5-6).

„Tato země patří mně!", oznamuje živý Bůh svému vyvolenému lidu mimo jakoukoliv pochybnost (3. Mojžíšova 25,23). Izraelci neměli ani právo zemi prodat. Jako „dědictví", ne jako vlastnictví, se kterým je možno svobodně nakládat, svěřil Hospodin Izraeli - ne Izmaelovi! - „svou zemi".

Spravování dědictví je spojeno s povinnostmi. Samařský vinař Nábot si toho byl vědom (1. Královská 21,1-3). Dědictví nemůže být jednoduše prodáno nebo zneužito jako předmět vyjednávání - ani v případě, kdy jde o zachování vlastního života!

Zároveň se zaslíbením dostává Abraham za úkol zemi poznat (1. Mojžíšova 13,17) a „vlastnit". Má ji přijmout jako dědictví a spravovat ji. Rozhodující nejsou práva, nýbrž poslání. Proto je jen spravedlivé, že Levité neobdrží „v zemi dědičný podíl". Jejich „dědictvím" je Pán (4. Mojžíšova 18,20-21), jejich posláním služba ve svatostánku. Proto jsou kněží a jejich příbuzní osvobozeni od správy dědictví.

Když Bůh svěřuje lidem svou zemi, očekává od nich, že ji obsadí, učiní přístupnou, zbudují, budou opatrovat a také bránit. Představa „země mlékem a medem oplývající" nepopisuje z biblického hlediska zemi „kde létají pečení holubi do huby", nýbrž označuje potenciál, jehož využití je spojeno s těžkou prací pod požehnáním Božím.

Předpokladem vlastnictví země je živý vztah k Bohu. Se zaslíbením „vám ji dám do vlastnictví, zemi oplývající mlékem a medem" je neoddělitelně spojen výrok:

Já jsem Hospodin váš Bůh, já jsem vás oddělil od každého jiného lidu… (3. Mojžíšova 20,24).

Tak nesměl bezprostředně po vyvedení z Egypta „nikdo z tohoto zlého pokolení tuto dobrou zemi spatřit", kromě Jozua a Káleba (5. Mojžíšova 1,35), kteří byli ochotni uvěřit Božímu slovu. Jen „spravedliví budou obývat zemi a zůstanou v ní bezúhonní, ale svévolníci budou ze země vyťati, věrolomní budou z ní vyrváni" (Přísloví 2,21- 22). Takže ne prostě každý potomek Abrahamův, Izákův a Jákobův, nýbrž „ … ten, kdo se utíká ke mně, dostane do dědictví zemi, do vlastnictví moji svatou horu" (Izajáš 57,13b).

Pod touto podmínkou mají budoucnost i „domorodci" v zemi:

A jestliže by se pilně učili cestám mého lidu a přísahali při mém jménu: ,Jakože živ je Hospodin! … pak budou bydlet mezi mým lidem" (Jeremjáš 12,16).

Na druhé straně platí pro židovský lid:

Jestliže však přesto na Hospodina, svého Boha, zapomeneš a budeš chodit za jinými Bohy, sloužit jim a klanět se jim, dosvědčuji vám dnes, že docela vyhynete. Jako pronárody, které Hospodin před vámi vyhubí, tak vyhynete za to, že jste neposlouchali Hospodina svého Boha (5. Mojžíšova 8, l9-20).

A Izrael zakusil v průběhu tisíciletí způsobem nevypravitelného utrpení, „jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina svého Boha, a ze mne strach nemáš" (Jeremjáš 2,19). Židovskému lidu se nikdy nevyplatilo převzít způsob myšlení, hodnoty a životní styl pohanských národů.

Jestliže dnes celý svět Izraeli vyčítá: „Jste lupiči a urvali jste tuto zemi pro sebe!", nezbude Židům, kteří chtějí zůstat věrní svému Bohu, jeho slovu a v něm obsaženému poslání, jiná odpověď než ta, kterou dal Nábot pohansky smýšlejícímu králi Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích!" (1. Královská 21,3)

Autor žije v Izraeli a pracuje jako korespondent křesťanského mediálního svazu KEP. Jeho specializací je problematika blízkovýchodního regionu. Johannes Gerloff: Komu patří země Izrael?, str. 87-94, Vydal Návrat domů www.navrat.cz

3. Šoa

A co by to bylo za Boha, který by byl připustil Osvětim? Nu? Neposkvrnil byste jeho jméno, kdybyste uznal, že ji připustil? A nebylo by bývalo zbožnější (ano, zbožnější, říkám: zbožnější) říci, že by ji byl žádný Bůh nepřipustil? A nebylo by poctivější (ano, říkám: poctivější) uznat, že Bůh neexistuje, protože tak nemilosrdný by nemohl být žádný Bůh, tím méně Bůh lásky?

Günther Anders, Ketzereien (Kacířství)

O šoe (hebrejské slovo pro katastrofu) už bylo napsáno mnoho tisíc knih. A i když se v našich zeměpisných šířkách už po celá desetiletí ozývá volání po tlusté čáře za minulostí, ukazují právě události z poslední doby, že dokonce i ti politikové, kteří si tuto tlustou čáru toužebně přejí, ospravedlňují holocaustem mnoho svých činů.

Řada autorů se už věnovala také židovskému přístupu k této katastrofě, který je i nadále předmětem diskusí. Zde si můžeme všimnout jen jednoho malého dílčího aspektu.

V knize „Der Gottesbesgriff nach Auschwitz" (Pojem Boha po Osvětimi) dospěl její autor Hans Jonas k názoru, že Bůh je buď všemocný, nebo dobrotivý. Podobné pochyby a otázky stoupence ultraortodoxie netrápí. Jsou přesvědčeni, že pouze oni dokážou správně rozpoznat smysl šoy. Urputnost, s níž činí za tuto katastrofu odpovědnou asimilaci židů, reformní hnutí nebo dokonce sionismus, pochopíme pouze, budeme-li vědět, že někteří jejich přední rabíni kázali - často již v době nacistické hrůzovlády, aby židé důvěřovali v Boha a nedávali se na útěk. Sami však opustili své stádo a uprchli do bezpečí.

Rabín z Belsu uprchl se svým bratrem z Polska do Maďarska a Maďarsko pak opustili měsíc před německou okupací, v únoru 1944. Ve svém projevu ujišťoval rabínův bratr své souvěrce v Budapešti, že se jim nemůže vůbec nic stát, budou-li dbát zákona. Rabín ze Szatmaru, horlivý protivník „bezbožných" sionistů a odpůrce vystěhovalectví, opustil s nejužší rodinou koncem června 1944 Budapešť a odjel s transportem zorganizovaným sionistou Rudolfem Kastnerem do Švýcarska. Po válce se usadil v New Yorku a pokračoval odtud v agitaci proti sionistům a státu Izrael. Na druhé straně existovali také rabíni, kteří vyzývali židy k útěku před nacisty, případně k odboji. Chasidský rabín Šlomo Teichthall vydal ještě před nacistickou okupací Maďarska knihu, v níž se pokoušel přesvědčit haredim, že jediné východisko pro židy představuje vystěhování do Palestiny. Další chasidští rabíni však jeho knihu napadli a zcela anulovali její možný účinek.

Jak si vysvětlují ultraortodoxní židé šou? Všichni společně ji prostě a jednoduše prohlašují za trest z nebes, o němž rozhodl přímo Bůh. Podle jejich pojetí nemůže být taková spousta násilí rozpoutána a provedena samotnými lidmi. Jakýkoli pokus nevidět za těmito činy přímý Boží zásah označují za kacířství. To pochopitelně nesnižuje odpovědnost zlých lidí ze všech národů, případně míru jejich zločinnosti. Z ultraortodoxního hlediska se v tomto zločinu projevuje nejenom „nenávist národů k Izraeli", ale - především - zlovolné popírání Boha a revolta proti jeho učení. V holocaustu spatřují jen potvrzení své představy Izraele jako vyvolené země a hlubokého protikladu mezi Izraelem a ostatními národy. V jejich očích neexistuje rozpor mezi pojetím holocaustu jako důsledku přímého Božího zásahu a zároveň nejhoršího zločinu spáchaného na židovském národu. Skutečnost, že šlo o Boží rozhodnutí, nezbavuje nacisty a jejich pomahače odpovědnosti za strašlivé zločiny. V obecně rozšířeném ultraortodoxním pojetí je šoa trestem za sekularizaci a asimilaci židů v důsledku osvícenství a emancipace. Na holocaust pohlíží ultraortodoxie na jedné straně jako na důkaz, že všechny judaistické směry založené na emancipaci a humanismu byly jen podvod a klam, který rozpoutal pohanskou zlobu; na druhé straně jim holocaust dokazuje, že Bůh shlíží na svůj lid a zasahuje do jeho osudu.

Vzorový příklad takového vysvětlení najdeme v hebrejské brožurce „Víra a věda" (1976/77), v níž odpovídá na otázky o holocaustu „Jeho svatost, náš pán, učitel a rabín z Lubavice". Zde je zhuštěná podoba tohoto dialogu:

„Jak mohlo dojít k tak strašlivému zahubení šesti milionů židů?" vždyť trestá-li Bůh, pak v náležité míře?

Uznáváme-li Boha jako „soudce celého světa", to znamená, že posuzuje a řídí činy milionů lidí, pak tím také uznáváme, že jednotliví lidé nedokážou vždy pochopit logiku jeho ortelů.

Vyjdeme-li ovšem z toho, že Bůh je spravedlivý - i když ho nechápeme -, jak si můžeme vysvětlit šou?

Při vší bolesti nad touto tragedií je zřejmé, že z nebe na zem nepřichází nic špatného a že i ve špatnosti a utrpení jsou skryty duchovní statky a vznešenost. Musíme chápat, že tělo a duše jsou dvě různé věci. Co zraňuje tělo, nemusí se dotýkat duše. Naopak existuje možnost, že je fyzické zranění pro duši dobré, ba přímo spásné. Každý chirurg bude například amputovat otrávený úd, hrozí-li nebezpečí, že otrava zasáhne celý organismus. Bůh ví, co zamýšlí, a chce výhody pro Izrael, a proto je jasné, že vše, co učinil, učinil správně.

Proč ovšem - je-li tomu tak - byly zavražděny i nejlepší osobnosti haredského židovstva?

Zpočátku se pokouší vychovatel polepšit svého chovance jen lehkým trestem. Pokud ovšem tento trest nepomůže, pak je nucen trestat tvrději. Aby byl trest efektivnější, udeří chovance do tváře, protože tam je podstata člověka, i když spáchal svůj přestupek rukama. Tak se stalo také lidu izraelskému, že byl z kvantitativního hlediska potrestán těžce (6 000 000 obětí) a že byl trest sedmkrát tak těžký, postihl-li obec, jež byla nejlepší ze své generace …".

Uveďme si ještě dva příklady, jak ultraortodoxie využívá holocaustu pro své ideologické či politické cíle:

V ultraortodoxním časopisu „Diglenu" vyšel roku 1990 článek, v němž je citován výrok vůdce „Agudat Israel" rabína A. I. Karlitze (Ha Chason Iš): „Sionismus způsobil veškeré neštěstí, které musel židovský národ snášet - mezi jiným pravděpodobně i holocaust."

Koncem roku 1996 prohlásil místopředseda ortodoxního „Agudat Israel" Pinchas Horowitz na tiskové konferenci své organizace v Jeruzalémě: „Budeme-li dodržovat šabat, bude náš stát dál existovat, nebudeme-li ho dodržovat, pak se zde zrodí nový Hitler." A dále: „Devadesát pět procent židů v Německu patřilo k reformnímu hnutí a byli asimilovaní a právě tam se dostal k moci Hitler, který šest milionů židů zabil. Je jasné, že za holocaust je odpovědné reformní hnutí. To je fakt. Tam nežili žádní nábožensky založení židé. Z toho pro nás plyne poučení, že zničíme-li židovství, šabat a víru v Boha, zrodí se nový Hitler." (Haaretz, 2. 12. 1996).

Mnoho ultraortodoxních věřících tedy obrací hrot kopí a z odpovědnosti za holocaust viní „sionismus". Humanisté vyvozují sice z holocaustu zcela jiné důsledky, ale ultraortodoxní kruhy ho považují za potvrzení své ideologie. Místo aby se zabývaly skutečnými problémy judaismu, omezují se na rituální kult a důsledně odmítají všechno „cizí" a „nové". Ale i zde existuje jasný rozdí1 mezi konzervativními ultraortodoxními věřícími, kteří se nepletou do všední politiky a pouze pasivně čekají na vykoupení z nebe, a ultraortodoxními hnutími, která útočí nejen na izraelské sousedy, ale i na „asimilované" kacíře uvnitř židovstva.

Není pochyb, že sílící náboženský fanatismus vede k tomu, že se z bohatých západních zemí stěhuje do Izraele stále více ultraortodoxních židů. Avšak čím více se v Izraeli šíří fanatismus, tím menší atraktivnost má tato země pro sekulární židy, kteří tvoří většinu. A jestliže tito fanatici prohlašují, že by chtěli působit svým příkladem proti asimilaci, pak dosahují pravého opaku, protože takové náboženství nedokáže průměrný žid v zahraničí akceptovat a mnohý, kdo není schopen vnímat jiné židovství, zpřetrhá pak všechna pouta, která ho vážou k judaismu, to znamená, že vylije s vaničkou i dítě. Mnozí politici se pokoušejí ve svých projevech dodat holocaustu zpětně jakýsi smysl. Tuto katastrofu kompenzují vznikem židovského státu. Instrumentalizace holocaustu a nabubřelé fráze o „spáse židovského národa" mají pouze odvádět pozornost od skutečnosti, že se židovský stát musí v praxi vypořádávat s podobnými problémy jako všechny ostatní malé státy, s problémy, které nelze řešit ve smyslu dobrovolného ghetta, vedoucího permanentní válku se svými sousedy. Obecně rozšířené pojetí, že každý národ může a musí prokazovat svou životaschopnost jedině používáním násilí, je vysvětlitelné pouze faktem, že židovský národ byl na dlouhá staletí zbaven jakékoli moci a svou samostatnou existenci v několika uplynulých desetiletích mohl uhájit jen se zbraní v ruce.

V posledních letech vedou ultraortodoxní věřící diskusi o tom, co má mít prioritu, zda lidský život, anebo posvátné území. A dokonce i v této diskusi se snaží extremisté namluvit národu zatíženému traumatem holocaustu, že se každý kompromis, každé vrácení byť jediného čtverečního centimetru území dobytého roku 1967 rovná nové šoe.

Je zvykem, že před posledním veršem kadiše, židovské smuteční modlitby - „Kdo vytváříš mír ve svých výšinách, vytvoř mír rovněž mezi námi a nad celým lidem izraelským. Amen!" - , ustoupí modlící se dva kroky vzad na důkaz své ochoty ke kompromisu a touhy po míru. I to patří k nejlepším židovským tradicím.

Výhled

Kdo kriticky a podrobně sleduje neshody a konflikty uvnitř judaismu a zejména „svár bratří v domě izraelském", ocitne se snadno v nebezpečí stát se falešným prorokem, neboť příliš mnoho věcí je nevypočitatelných a každou prognózu ovlivňují také subjektivní sympatie pozorovatele.

Nejprve tedy optimistický scénář: Izrael si napíše ústavu nebo alespoň rozšíří základní zákony tak, aby byla dalekosáhle zajištěna lidská práva všech občanů. Tato skutečnost spolu s úplným mírem se sousedy pak povede zemi nejen k hospodářskému rozmachu, ale podstatně také zvýší přitažlivost izraelského státu pro přistěhovalce a silněji k němu připoutá židy ze západních demokratických zemí.

Židé na celém světě jsou v převážné většině sekulární. Mimo izraelské hranice se sdružuje značná část těchto sekulárních židů v židovských obcích, neboť svou náboženskou příslušností podtrhují svou židovskou identitu. Teprve budoucnost ukáže, zda se zde stane reformní a konzervativní hnutí tak významnou silou, jakou už je ve Spojených státech. V tomto bodě se názory výrazně rozcházejí. Izraelští demografové a spisovatelé mají spíše sklon malovat na zeď smutnou vizi postupného zániku židovství, protože se uzavírá příliš mnoho „smíšených manželství", a v západním světě se už zpravidla „nenosí" politický antisemitismus. Všechny judaistické náboženské proudy naproti tomu věří, že dokážou tento trend zastavit, a snaží se tedy přivést židy zpátky „k odpovědi", to znamená zpět k víře a praktikovanému náboženství.

V Izraeli se mají věci jinak. Občané zde žijí v převážně židovské společnosti a židovská identita pro ně není otázkou náboženské praxe. I zde se pokoušejí náboženská hnutí přivést židy zpátky „k odpovědi", na druhé straně přivádí sekulární prostředí mnohé ortodoxní věřící „k otázce", k vymanění se z dobrovolně přijatého nebo zděděného ghetta, v němž žije mnoho přísně ortodoxních židů. Mimořádná agresivita části ortodoxní společnosti, kterou jsme líčili ve své knize, vyplývá mnohdy z jejích oprávněných obav z otevřené, demokratické společnosti.

Kyvadlo se může pochopitelně vychýlit i opačným směrem. Další zvýhodňování ortodoxní společnosti povede k růstu její politické moci, takže získá rozhodující vliv na státní priority. Tento vývoj silně poškodí izraelský stát a sníží jeho atraktivnost pro většinu židů na světě.

Nesmíme také zapomínat, že Izrael leží na Blízkém východě, v jehož komunitách rovněž probíhá boj mezi osvícením a fanatismem. Vývoj v arabských zemích ovlivňuje rovněž Izrael a lze očekávat, že budoucí mír přispěje svým dílem k ústupu od fanatismu na obou stranách. Bylo by však bláhové zavírat oči před hrozícím nebezpečím. Musíme „doufat v nejlepší a být připraveni na nejhorší".

V Izraeli se celá léta diskutuje o tom, zda už samotná definice Izraele jako židovského a demokratického státu neobsahuje rozpor. Pokud by se podařilo uvést v soulad ideu národa s ideou lidských práv, pochopila by většina obyvatelstva, že Izrael musí zlepšit svou politickou kulturu, aby zde mohly žít vedle sebe a spolu všechny větší i menší proudy judaismu. Takový vývoj je možný a žádoucí, protože mezi obecně lidskými a židovskými hodnotami neexistuje sebemenší rozpor.

Pokud se vykročí cestou trvalého míru a židovský a demokratický Izrael začne rozkvétat, pak by mohl bratrský svár utichnout nebo se alespoň zmírnit. S touto nadějí jsme psali svou knihu.

Dr. Theodor Much a Karl Pfeifer z knihy „Svár bratří v domě izraelském", str.122-128

Studii sepsali dva liberální židovští autoři žijící ve Vídni; motivovaly je obavy, že náboženský fundamentalismus a politický extrémismus rozloží demokracii a právní systém izraelského státu, poškodí obraz židovstva ve světě a především znemožní urovnání vztahů s Palestinci.

4. Pohled politický

Postoj USA a západní Evropy na stát Izrael

Konvenční mediální obraz nám prezentuje, jak západní země - a především USA - pevně stojí za Izraelem. Tento obraz je však značně nepřesný - máme-li to říci co nejmírněji.

Již samotný vznik státu Izrael se však tomuto obrazu vymyká: Británie byla v roce 1948 protiizraelská, i když na druhé straně se americký president Truman o nezávislost Izraele zasadil. Vojenská pomoc Izraeli ve válce za nezávislost a holé přežití v letech 1948-49 však nepřicházela ani tak ze Západu jako spíš z východního bloku - a to především přes Československo. V 50. letech byla republikánská Eisenhowerova administrativa k Izraeli o poznání chladnější než předchozí demokratická administrativa Trumanova - a to především z důvodu snahy udržovat dobré vztahy s arabskými monarchiemi bohatými na ropu, především se Saúdskou Arábií. V roce 1956 - poté, co Násirův Egypt blokoval izraelský přístav Ejlat, Izrael následně obsadil celý Sinajský poloostrov a Británie s Francií obsadily Suezský kanál - Eisenhowerova Amerika společně se Sovětským svazem (sic!) diplomaticky vystoupila proti Británii, Francii a Izraeli. Izrael přinutila vyklidit Sinaj - ovšem výměnou za slib, že pokud Egypt bude opět blokovat Ejlat, Amerika Izraeli pomůže.

V letech 1956-67 byla nejlepším izraelským spojencem Francie - což dnes zní téměř neuvěřitelně vzhledem k tomu, že po Šestidenní válce v roce 1967 Francie zastavila Izraeli jakoukoli pomoc, dnes patří k jeho hlavním kritikům a k hlavním diplomatickým podporovatelům Aráfata na Západě.

V 60. letech Izrael poprvé získal výrazně přátelské vlády v Americe - konkrétně demokratické vlády Kennedyho a Johnsona, jenž Izraeli ve válce 1967 výrazně pomohl. Od nové republikánské vlády Richarda Nixona, jež nastoupila v roce 1969, se čekalo, že bude méně proizraelská a více proarabská. Jenomže tato očekávání se nesplnila. Jednak proto, že Sovětský svaz byl již v té době pevně na straně arabských diktátorů, kteří si toužebně přáli Izrael zničit a Izraelce zmasakrovat - a tedy Izrael byl logickým, vojensky efektivním a statečným spojencem USA ve studené válce. A jednak proto, že západní levice již začala Izrael nenávidět; krom toho vždy nenáviděla i Nixona, a tak nepřekvapuje, že Izrael a Nixon v sobě vzájemně nalezli zalíbení.

V Jom Kippurské válce v roce 1973, kdy Izraeli poprvé od období jeho vzniku vážně hrozila těžká vojenská porážka a zánik, Nixon a jeho ministr zahraničí Kissinger Izrael de facto zachránili. Neumožnili mu ale zničit pak obklíčenou egyptskou 3. armádu na Sinaji, neboť usilovali o udržení statu quo v regionu, a rovněž i o postupné odpoutání Egypta od Sovětů - což se jim povedlo.

Základy pozdějšího míru mezi Egyptem a Izraelem (Sadatem a Beginem) byly tedy položeny již za Nixona. Tyto základy byly dobudovány za demokratické Carterovy vlády v druhé polovině 70. let. Jak byl ale Nixon více proizraelský, než se očekávalo při jeho nástupu do funkce, tak byl Carter méně proizraelský, než se všeobecně čekalo, když se stával presidentem. To proto, že Carter nutil Izrael - celkem bezúspěšně - k poskytnutí autonomie palestinským Arabům, což v té době bylo pro Izrael naprosto nemyslitelné vzhledem k nesmiřitelnému nepřátelství Arabů.

Skutečně a velice proizraelskou byla následná republikánská Reaganova administrativa - bylo to období vrcholící studené války a americko-izraelské spojenectví bylo silné jako málokdy předtím - a již nikdy potom.

Po skončení studené války se stal americkým presidentem republikán George Bush (starší) a jeho ministrem zahraničí James Baker. Izraelským premiérem v té době byl likudnik tvrdé linie Jicchak Šámir, jehož vztahy s Bakerem byly napjaté až nepřátelské. Baker s Bushem totiž Šámira nutili k jednáním s Arafátem o palestinsko-arabské autonomii, což Šámir vytrvale odmítal. Jeho vláda však byla v první polovině 90. let nahrazena vládou Strany práce, v níž byl premiérem Jicchak Rabin a ministrem zahraničí Šimon Peres. Tato vláda byla ochotna jednat s Arafátem o „výměně území za mír" (Izrael umožní palestinskou autonomii, Arabové zastaví své útoky proti Izraelcům) - a výsledkem byla známá dohoda z Oslo, která byla podepsána v létě 1993 na trávníku Bílého domu, jehož správcem v té době byl již demokrat Bill Clinton. Zdálo se, že americko-izraelské vztahy jsou opět na dobré cestě.

Jenomže dohody z Oslo se nesplnily. Konkrétně, palestinští Arabové nesplnili svůj díl závazků - autonomii sice dostali, ale palestinští extremisté i nadále podnikají smrtící útoky proti izraelským občanům. Dohoda z Oslo se ukázala být postavena na iluzi - konkrétně na iluzi, že stávající generace palestinských Arabů a jejich vůdců je již smířena s existencí státu Izrael a je ochotna s ním žít v míru - a jako taková se stala v Izraeli nepopulární: v roce 1995 byl premiér Rabin zabit židovským extremistou, parlamentní volby vyhrál Likud a premiérem se stal jeho vůdce Binjamín Netanjahu.

Ten věděl, že mírový proces z Oslo selhal, byl však pod nesmírným americkým tlakem vydávat Arafátovi další území. Americko-izraelské vztahy se opět výrazně zhoršily: nejenže Clintonova vláda v izraelských volbách v roce 1995 bezprecedentně podporovala Peresovu Stranu práce proti Netanjahuovu Likudu, nýbrž po zvolení Netanjahua na něj vyvíjela tlak srovnatelný s tlakem, jejž předtím (mnohem méně úspěšně) vyvíjel Baker na Šámira.

Stojí za zmínku, že vývoj po Oslu otřásl i politickou orientací izraelské intelektuální levice. Řada intelektuálů, kteří viděli v dohodách z Osla signál pro skutečný konec arabsko-izraelského konfliktu, se začala přiklánět napravo, konkrétně k osobě Bibi Netanjahua.

Netanjahuova vládní většina se nakonec rozpadla a premiérem se stal nový vůdce Strany práce Ehud Barak. Izraelská společnost se dostala do stávajícího konfliktu s Araby: území jim vydali, žádný mír či bezpečí od nich nedostali, a konflikt trvá.

Tento dějinný přehled má naznačit, že ačkoli jsou Spojené státy dlouhodobě hlavním a nejspolehlivějším spojencem Izraele, nelze vůbec říci, že Izrael se vždy těšil jejich nekritické podpoře. Naopak, vztahy některých amerických vlád k některým vládám izraelským lze označit za velice napjaté, místy až nepřátelské. Přitom diplomatická podpora, kterou Izrael dostává od USA, je mnohonásobně vyšší než podpora, kterou Izrael dostává od západoevropských vlád. Ta se vesměs rovná nule - na rozdíl od jejich výrazné podpory Arafátovi. Mediální obraz, který líčí, jak Amerika konkrétně a Západ obecně silně stojí za Izraelem, je tudíž falešný.

Děti v obrazu konfliktu a v jeho realitě

Asymetričnost zpravodajství je v nemalé míře určována skutečností, že do konfliktu jsou zatahovány nezletilé osoby. Argumentuje se často počty adolescentů a dětí zabitých na palestinské straně. Už jsme se zmínili o tom, že ve veřejnosti se stále častěji vynořuje otázka, proč se nezletilci a děti ocitají v liniích střetu. Agentura Palestinian Media Watch ve zprávě z 30. listopadu 2000 uvádí, že děti jsou pro střet s Izraelci formovány jak veřejnými institucemi, tak rodinami. Zpráva dále říká, že s tím, jak počet zabitých dětí stoupá, roste i nadšení pro mučednickou smrt. Cituje např. palestinský list Al Hajat Al Jadida, který referuje o zabitém chlapci, jehož spolužáci přísahali, že budou v jeho úkolu pokračovat, i o výrocích matek, jež vidí v mučednické smrti svých dětí svůj vlastní cíl.

Přes 200 amerických pediatrů vytvořilo neformální koalici, jejímž cílem je bránit tomu, aby se ze smrti dětí získával politický kapitál. Podepsali prohlášení, které vyzývá rodiče i veřejné instituce k ochraně dětí před účastí na veřejných akcích, jež nemají pokojný charakter. „Děti se naopak musejí učit nenásilnému řešení konfliktů," říká se v prohlášení.

Bohužel získávání politického kapitálu za cenu dětských životů je na palestinské straně stálým prostředkem a světová média tomu napomáhají. Příkladem z poslední doby je rekonstrukce incidentu na křižovatce Necarim: snímek dvanáctiletého chlapce krčícího se za otcem obletěl celý svět. Rekonstrukce však ukázala, že výstřely nemohly přijít z izraelské strany: také poslední snímek živého chlapce ukazuje jeho vyděšený pohled přímo do palestinské kamery: střelec tedy stál za kameramanem, o čemž svědčí i tvar stop po kulkách.

Izraelci naopak nejen chrání životy svých dětí, ale snaží se jim v současné dramatické situaci uchovat i duševní zdraví. Když po televizních záběrech lynče v Ramalláhu začali učitelé upozorňovat, že si děti odreagovávají děsivý zážitek „hrou na lynč", zahájilo dětské centrum Herzogovy nemocnice v Jeruzalémě zvláštní program, který pomáhá dětem vyrovnat se s tímto traumatem bez agrese. Program už byl zahájen na čtrnácti školách a je o něj velký zájem.

Jerusalem Post z 5. listopadu 2000 přinesl emotivní příspěvek stálé dopisovatelky, který poukazuje právě na tuto asymetrii. Paní Naomi Ragenová v něm píše: „Za těch sedm let od jednání v Oslu se izraelské děti učily kreslit holubičky a zpívat písně o míru; palestinské děti jezdily na letní tábory, kde se učily střílet a zpívat vlastenecké písně. Zatímco učebnice našich dětí byly upraveny tak, aby co nejvíce zdůrazňovaly demokracii a respekt k jiným kulturám, palestinské učebnice z téže doby nezobrazují Izrael na mapě a systematicky démonizují Židy … Lze se pak divit, že si tyto děti chtějí smočit ruce v židovské krvi? Jeden poblázněný palestinský adolescent řekl na kameru (jinak bych tomu nevěřila): 'Chci jíst židovské maso'."

Paní Ragenová navrhuje, aby se izraelští rodiče obrátili s apelem na palestinské rodiče a vyzvali je k uplatnění rodičovské zodpovědnosti. Přála by si také, aby UNICEF vybudoval výchovná zařízení pro ty děti, jejichž rodiče takovou zodpovědnost nemají.

Teprve až v prosinci 2000 začaly proskakovat zprávy, že také mezi Palestinci se objevují iniciativy rodičů, kteří nechtějí své děti vystavovat nebezpečí ve srážkách s izraelskými hlídkami. Pobočka Palestinské unie žen v městečku Tulkarm v pásmu Gazy se obrátila na Arafáta s dopisem, kde se říká: „Naše děti jsou posílány do ulic, aby tam čelily těžce ozbrojeným izraelským vojákům. Žádáme vás, abyste vydal vaší policii instrukce, že nemá posílat nevinné děti na smrt."

„Tulkarmský dopis" tedy z palestinské strany potvrzuje opakovaná obvinění izraelských činitelů, kteří tvrdí, že Hamás odváží děti z domovů a ze škol autobusy přímo ke stanovištím izraelských hlídek. Dopis ovšem vyvolal negativní reakci již citovaného listu Al Hajat Al Jadida, jehož úvodník označil rodiče bránící své děti před účastí v ozbrojených střetech za „pátou kolonu v palestinské společnosti".

Domníváme se, žel Bohu, že zneužívání palestinských dětí v nynějším konfliktu bude trvat tak dlouho, dokud bude představovat „tučná sousta" pro světová média.

Tak jako média zneužívají ztráty dětských životů, těží i ze skutečnosti, že i po zuby ozbrojený Palestinec zůstává civilistou: oproti tomu z izraelské strany udržují pořádek vojáci. Ztráty na životech civilistů vnímá veřejnost jinak než ztráty na životech vojáků; to je stará potíž zpravodajství z partyzánských válek. Na druhé straně není fér, nezapočítávají-li novináři do civilních ztrát protižidovské útoky mimo území Izraele.

Přitom podle listu Boston Clobe konstatuje Wiesenthalovo centrum, že intenzita protižidovských útoků od září 2000 je největší od konce 2. světové války. Centrum začátkem prosince 2000 referovalo o padesáti útocích na synagogy jen ve Francii; Molotovovy koktejly dopadají na synagogy v Německu i ve Velké Británii. Začíná se hovořit i o protižidovských letácích muslimských skupin v Británii, i když podle našich zkušeností se takové letáky rozdávají např. před budovami londýnské university už řadu let, aniž by úřady zasáhly. V Austrálii bylo do konce listopadu 2000 zaznamenáno 90 žhářských útoků např. na obydlí rabínů a na modlitebny.

Elie Wiesel se v této souvislosti vyjádřil, že už nejde o protiizraelské, ale o prožidovské útoky. Nepovažujeme to za překvapující zejména proto, že řada autorů už dávno upozorňuje, že nenávist ke státu Izrael je levicovou variantou antisemitismu. Šéf Wiesenthalova centra Marvin Hier řekl, že není poctivé, hovoří-li se o izraelských útocích na civilisty, „zatímco židovské školy, centra a synagogy jsou terčem palestinských útoků všude na světě".

Institut pro studium antisemitismu telavivské university konstatuje, že epicentrem protižidovských útoků je Francie; z 200 vážnějších útoků zaznamenaných v poslední době se jich 80 odehrálo ve Francii. Francouzští diplomati na to namítají, že tyto útoky jsou jen odrazem blízkovýchodního konfliktu; ve Francii žijí 4 miliony muslimů a 600 000 židů, což je třetí největší židovská populace na světě.

Bulletin OI ř. 113 leden 2001, Izraelsko-arabský konflikt ve světových médiích str. 9-12