Milí přátelé,

prosím, abyste mě vyřadili z adresáře odběratelů ZOD. Díky za vše dobré. Krásné jaro přeje,

- Petr V. -

Milý Petře,

jen málo bývalých čtenářů se s námi rozloučilo tak stručně. Kdyby šlo o neznámého čtenáře, nedivili bychom se, ale protože jsi náš dlouholetý osobní přítel a spolupracovník, lámali jsme si několik dní hlavu nad tím, jak je možné uzavřít dlouholetý vztah tak stručně a bezobsažně. Vlastně ani nevíme, jak se máme tvářit, až se znovu při nějaké akci setkáme. Jako zkušený pracovník s mladými lidmi, z nichž jsi vychovával pevné věřící, i jako angažovaný sborový služebník v mnoha křesťanských oblastech, jsi přece s námi na jedné lodi. Ve světle Tvých schopností psát fundované reakce na téměř jakékoliv téma, počínaje řadou recenzí na knihy mnoha křesťanských i světských autorů, až po celorepublikové působení, je to nevysvětlitelný způsob neosobního rozloučení. Víme, že s námi v určitých otázkách nesouhlasíš, ale nikdy jsi se k nim osobně nevyjádřil. Proto pro zajímavost připojujeme dopis Tvého žáka a učedníka, který výstižně vyjadřuje proces růstu a dozrávání, který díky živému Božímu slovu můžeme prožívat v bratrské lásce společně. Je naším přáním, aby se veškeré lidské vztahy, obzvláště bratrské, otevřeně a s velkou trpělivostí budovaly, ne krátkým sdělením ukončovaly.

- steigerovi -

Milí Steigerovi,

již delší dobu sleduji debatu v ZODu o Boží svrchovanosti, odpovědnosti člověka, svobodné vůli atd. A již několikrát jsem chtěl taky přihodit svoji trošku do mlýna teologického dialogu. Předesílám, že na některé mé argumenty či otázky jste možná už někde v předchozích ZODech reagovali, ale bohužel nemám v tuto chvíli duševní ani časovou kapacitu, abych znovu přečetl všechny články týkající se tohoto tématu a pamatoval si jednotlivé věty. Omlouvám se tedy, pokud se budu dotýkat věcí, které se již řešily.

Pro přehlednost se pokusím své myšlenky rozdělit do několika bodů:

1. Některé články ve mne budí pocit, že se duchovní, neviditelnou realitu snažíte (a snažíme) vměstnat do lidského myšlení, do lidské logiky, jako by pouze logika a lidský intelekt byly jediným nástrojem pochopení duchovních skutečností. Nemám nic proti logice a proti selskému rozumu. Pán Bůh nám ji dal k užívání a spoustu věcí v našem světě uspořádal podle jejích principů, ale na druhou stranu jsi i sám, Pavle, přiznal, že náš problém spočívá v tom, že toužíme proniknout do Božího myšlení. A Bůh říká:

Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Ale jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

V pochopení duchovních pravd jsme odkázáni na pomoc Ducha svatého, na Jeho zjevení (myslím tím ne nutně něco nadpřirozeného, ale otevírání očí a myslí) v souladu s modlitbou ap. Pavla:

Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Efezským 1,17-19)

Myslím, že tato modlitba za věřící je a bude naší společnou modlitbou na cestě víry. Kéž nás Bůh přivádí k „vidění" jeho moci a naděje i skrze ZOD a mnohé další časopisy, vysílání, knihy apod.

2. Při čtení negativních reakcí a dopisů v ZODu, které obvykle končí větičkou „už nic neposílejte", často přemýšlím, co za těmito reakcemi stojí. Je to snaha o teologické vyhranění? Je to strach z pochybností o vlastním teologickém systému? Je to strach z přijetí naprosté Boží svrchovanosti, kdy člověk se svou vůlí ztrácí půdu pod nohama? Je to nepochopení vašich článků a domýšlení si věcí, o kterých nepíšete?

Pokud jde o vyvozování závěrů z článků o vyvolení, tak se jich naskýtá hned několik. Uvedu předně dva:

Za prvé je-li otázka spasení plně v rukou Božích, není-li [přirozený] člověk schopen nic udělat pro svoji spásu (ani věřit Bohu), pak je možné složit ruce v klín a čekat, zda si mne Bůh vyvolil anebo ne. Popřípadě si mohu začít užívat života, protože na tom celkem nezáleží, prostě pokud to bude Boží vůle, tak si mne přitáhne, pokud ne, tak se nemá cenu ani snažit cokoliv pochopit či něčemu věřit.

Za druhé si mohou křesťané říct, že je nesmyslné se namáhat s jakoukoliv evangelizací, protože proč pomáhat Bohu, který už stejně všechno naplánoval. Na našich slovech a snaze po obrácení lidí nijak nezávisí. Nakonec můžeme lidem doporučit, ať co nejvíce hřeší, neboť takoví jsou blíže k udělení milosti. Tyto dva závěry mně, ale asi i vám, nahánějí husí kůži. Předně jsou oba chybné a nebiblické. Bible nikde člověka nevyzývá k nečinnosti, např.:

Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. (Skutky 4,18-20)

nebo:

Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí. I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali. Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: „Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!" To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět. (Židům 4,1-3)

A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti. (Židům 4,11)

Co se týká evangelizace (nesení zvěsti), tak sám Ježíš vysílá apoštoly, aby dále nesli zvěst o něm, o evangeliu a přiváděli tak lidi k němu (Sk 1,7-8). Celé Skutky apoštolů jsou plné hlásání evangelia vhod či nevhod, snahou o šíření slova o milosti. Jak to tedy skloubit dohromady s učením o vyvolení? Navrhuji jedno řešení, jak to omezeně chápu já.

Je třeba si uvědomit, že Boží předurčení a vyvolení není vůbec otázka lidská a tudíž nespadá ani do našich měřítek, předně časových. Naše vyvolení se děje u Boha, tedy mimo čas, mimo sféru našeho omezeného chápání, jak dokazují např. verše:

Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny… (Efezským 1,3-5)

K tomu ti dá sílu Bůh, který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. (2.Timoteovi 1,8-10)

Kdo z nás byl u toho? Kdo z nás Bohu radil, co a jak má dělat? Kdo z lidí tedy může kalkulovat s Božím vyvolením? Kdo z lidí může složit ruce v klín a nic nedělat? NIKDO. Člověku je dáno, aby žil v přítomnosti a rozhodoval se v přítomnosti, a aby možná částečně chápal, že nad tou lidskou přítomností bdí nadčasový Bůh, který v principu nemůže mít problém s tím, aby všechno předem určil. Boží svrchovanost v otázce lidské spásy je neoddiskutovatelná, ale je třeba si na druhou stranu uvědomit, že člověk žije v nějakém plynoucím čase a v tomto čase se setkává s Kristem, se zvěstí evangelia a nějak na ni reaguje, nějak se rozhoduje podle své vůle a možná až časem poznává, že bez Božího zásahu a bez vedení Ducha by nebyl schopen ani věřit. Vždyť tak jsme mnozí z nás Krista poznali, rozhodovali jsme se podle našeho svědomí a pak až zpětně nám začalo docházet, že nás k sobě musel přitáhnout Bůh… nelze s tím prostě počítat dopředu. Člověk musí chtít sám o sobě, i když nakonec je to chtění vypůsobeno Duchem… snad mi rozumíte.

Jasná kauzální souvislost se objevuje ve známých verších ep. Římanům:

Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: „Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!" Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izaiáš říká: „Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?" Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova. (Římanům 10,14-17)

Vidíme, že víra vzniká na základě slyšení zvěsti (slova) a tato zvěst je nesena z pověření Kristova, on vydal příkaz a lidé jdou. Není tu ani náznak nějaké nečinnosti. Víra je závislá na slovu. Ale jen někteří reagují … zjevně jen ti, které si Bůh přitáhl.

Jiný text z Nového zákona, který mě přivedl k podobným myšlenkám, je z evangelií:

… Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky. To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří." Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?" Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." Ježíš jim odpověděl: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel." Mínil Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten ho totiž měl zradit, jeden z Dvanácti. (Jan 6,57-71)

Tento text je nabitý zajímavými skutečnostmi. Zaměřím se jen na některé. Citovaný úsek je závěrečnou částí navazující na Ježíšův proslov o lidském hladu a Božím způsobu sycení (ať už se jednalo o manu na poušti jako předobrazu Krista, kterou Bůh sytil izraelské otce, nebo o Ježíše samého, který je pravým chlebem a pravým nápojem, a jako jediná možná alternativa přináší život). Reakce na proslov byla od mnohých učedníků (= těch, kteří s ním chodili a poslouchali jeho proslovy; nebyli tedy nutně věřící) jednoznačná: „To je hrozná řeč." A toto přesvědčení vyvolalo hromadný (a svobodný) odchod mnohých učedníků od Ježíše. Ale na druhou stranu se někteří naopak více přimkli. A jsou tu ty dvě roviny, o kterých jsem hovořil dříve. Boží rovina je vyjádřena Ježíšovými slovy, že nikdo k němu nepřijde, pokud mu to není dáno od Otce. Jasná Boží svrchovanost v otázce spásy! A když se podíváme do lidské roviny, nevidíme v ní nic magického - nějaké loutky ovládané proti své vůli. Vidíme dvě skupiny lidí, kteří se rozhodují podle své vůle a svého cítění. Mnozí odcházejí a je to jejich volba, nikdo je nenutí, prostě chtějí. A naopak Petr vyjadřuje za ostatní hluboké přesvědčení, že nemají kam jinam jít, že nechtějí odejít, vždyť našli to, co je naplňuje, vždyť našli Svatého Božího (anebo jím byli nalezeni?! … to možná časem poznají, jestli to už nepoznali).

Mám za to, že se nám nepodaří plně pochopit tuto určitou bipolaritu. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. 1K 13,12 Vím, že mnozí zastánci absolutní svobodné lidské vůle by mi řekli, že to, co jsem napsal, je vlastně jen jakási pseudosvobodná vůle, že člověk je stejně loutkou a v tom je problém. Ale já v tom problém nevidím. Kdo z nás se nerozhoduje, kdo z nás pociťuje, že je jen loutkou? Jsou tu prostě dvě roviny, které jsou vzájemně provázané způsobem převyšujícím naše chápání. Někdo vnímá jen tu lidskou a myslí si, že je svým pánem (a zatím je otrokem hříchu). A někdo začíná skrze Ducha poznávat, že je tu Boží rovina, a začíná se v pokoře sklánět před moudrostí, milostí a velikostí našeho Boha (a stává se otrokem Božím … možná „loutkou", která ale teprve teď poznává, co je svoboda Božích synů, protože ji vedou milující a spravedlivé ruce).

Pevně věřím tomu, že tento můj pohled má spoustu chyb a slabých míst, možná je příliš šroubovaný, možná není úplně logický, ale chtěl jsem ho přidat k celé diskusi. Dávám ho k dispozici vám všem k hodnocení, napadání, přemýšlení a korekci. A mějte na paměti, že jsem nad popsáním mého pohledu nemohl sedět celé dny, takže popis postrádá propracovanost. (Uff, dá to práci něco napsat)

Jinak mi, prosím, ZOD nadále posílejte. Čerpám z něj inspiraci i duchovní pohledy, které jinde chybí, a tak dochází k určitému vyvážení.

3. Tento třetí bod je poněkud osobní. Přiznám se, že když se poprvé začali v ZODu objevovat „kalvinistické články" (nemyslím to hanlivě), tak jsem byl zaražen určitou povýšeností těch myšlenek a postojů. Připadalo mi, že vy jste poznali jedinou pravdu a teď hodláte druhé poučovat a pokud se nepoučíme, tak jsme duchovní analfabeti … a články s jinak inspirativním obsahem u mě klesly na důležitosti. Vždy, když u někoho podobný postoj postřehnu, tak jsou pro mne myšlenky toho člověka znehodnoceny. Tento postoj se tak často objevuje právě v křesťanských sborech (v mých řadách, i u mě), až mi je z toho ouvej. Jako bychom všichni měli patent na pravdu. Přitom my pravdu nevlastníme, ale pravda v lepším případě vlastní nás - Ježíš nás vlastní).

Po těch pár letech od prvních kalvinistických myšlenek se ZOD změnil (alespoň pro mě) k lepšímu. Vidím, že nejste duchovní povýšenci, kteří svojí iniciativou bortí jeden sbor za druhým. Vidím, že jste schopni přiznávat svoji omezenost, chyby, že jste ochotni polemizovat a pochybovat o svých postojích, že jste ochotni vést dialog … a toho si velice vážím. Díky tomu jsou mi vaše články skutečným přínosem. Navíc ZOD přináší i řadu aktuálních článků, které se dotýkají úplně jiných oblastí, než teologických systémů, a to je taky dobře. Chci vás povzbudit, abyste pokračovali ve své práci, podle svého nejlepšího svědomí před Bohem. Nebudu s vámi vždy souhlasit, ale to mi nemůže a nebude překážet v bratrském vztahu k vám.

Snad jste mě pochopili, těžko se o takových (někdy citlivých a emotivních) věcech píše. S nejsrdečnějším pozdravem váš spolubojovník

- Marek K. -