• A tak již nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny. Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Ježíš Kristus. V něm se celá stavba spojuje a roste ve svatý chrám v Pánu. V něm se i vy společně budujete, abyste byli Božím příbytkem v Duchu. (Ef 2:19-22)

Dovolím si tvrdit, že mnozí křesťané nemají správnou představu o tom, co je funkcí místního sboru. Možná se vám zdá, že je to radikální prohlášení, ale dovolte mi, abych jej obhájil. Nejdříve chci říci, že mnozí křesťané považují nedělní bohoslužby za hlavní důvod existence sboru. Nedělní shromáždění je pro ně dobrým zakončením týdne, pokud právě nemají jiný plán nebo zrovna v sobotu večer někde neponocovali. Do sboru přicházejí podobně jako do divadla s očekáváním, že program bude zajímavý a záživný, aby se dobře naladili a cítili se spokojeně. Po shromáždění se většina sešlosti navzájem pozdraví a pak každý spěchá domů, protože se těší na nedělní oběd a na odpočinek u televize. Ani jim na mysl nepřijde, že jsou živou součástí Boží rodiny, že společně s ostatními svatými tvoří Boží chrám, kde v srdcích jednotlivců přebývá Bůh sám.

Abych podpořil své tvrzení, z Gallupova průzkumu vyplývá, že polovina obyvatel [USA, pozn. překl.] sice navštěvuje nedělní bohoslužby, ale jen asi 6-10 % věřících bychom mohli označit jako „duchovně hluboce oddané".

Druhý důvod, proč si myslím, že většina křesťanů má nesprávný nebo zkreslený pohled na církev, spočívá v tom, že si sbor vybírají spíše jako duchovní zákazníci, ale ne jako místo pro osobní duchovní růst a službu, která buduje a prohlubuje křesťanskou víru. Rozhlížejí se kolem a hledají program, který jim poskytne ty nejlepší služby, podle toho, jaké potřeby právě mají. V konci konců se rozhodují stejně, jako když si vybírají nákupní středisko. Pokud se jim nabízené služby líbí a jsou pro ně užitečné, pak do sboru docházejí. Někteří z nich nabídnou sboru i své služby. Alespoň na nějakou dobu. Když začnou pociťovat neklid, nudu nebo pocítí, že jejich potřeby už nejsou naplňovány, začnou hledat další sbor, který jim bude vyhovovat lépe. Jejich hodnocení sboru obvykle není založeno na obsahu bohoslužby, nezajímá je, zda se tam vyučují zdravé doktríny, ani zda je sbor evangelizačně zaměřen. Jejich hodnocení a rozhodování je zaměřeno na to, jak jsou naplňovány jejich citové prožitky a osobní potřeby.

Charles Colson vyprávěl o svém známém, který mu řekl, do kterého sboru začal chodit. Colson reagoval s překvapením a zeptal se: „Prosím tě, jak můžeš jako křesťan do takového sboru chodit?" „Co tím myslíš?" Divil se muž. Colson odpověděl: „Vždyť nevěří ve vzkříšení, ani že existuje jeden pravý Bůh." Pak se ozvala přítelova manželka. „Ale nám se tam líbí. Vždycky odcházíme povzbuzeni a cítíme se mnohem lépe." Tuto příhodu Colson komentoval slovy: „Co to znamená - cítíme se lépe? Je to vše, o čem církev je? Pro mnohé lidi je to, jak se ve sboru cítí, obrazem hloubky jejich víry."

Třetí výrok, podporující důkaz, že většina křesťanů má zkreslený pohled na roli církve, popsal Joshua Harris, ve své knize Přestaňme s církví koketovat, kde popisuje sborové námluvy, které nevedou k manželství. Popisuje sborového nápadníka jako toho, kdo je upřen jen na své já. Jde za tím, co může získat, ale zůstává nezávislý. Nechce se zavázat, nechce se odevzdat, nechce se angažovat, ani se zapojit s ostatními. Tak se většinou chovají lidé, kteří se spálili v předchozích sborech. Ale přiznejme si, že pokud jsme součástí místního sboru již delší dobu, vždycky jsme byli někým nebo něčím zraněni, znechuceni nebo zklamáni. Zde si dovolím dodat, že pokud jste vdaní nebo ženatí dlouhou dobu, jistě jste byli také zraněni, znechuceni a zklamáni. Přesto doufám, že vaše manželství přestálo i takové zkoušky! Manželský slib je závazek a vůle, která manželství spojuje, buduje a posiluje. Rozhodně nejde jen o to, jak se právě jeden nebo druhý cítíme.

Další skupinou nápadníků bývají ti, kteří jsou nároční, vybíraví, kritičtí a mají výhrady vůči všem a všemu. I u nich se projevuje jistá míra zákaznické mentality. Chtějí získat co nejvíce za co nejnižší cenu a jsou ochotni skutečně hledat, srovnávat a vybírat si. Jsou nestálí, přelétaví a stále se ohlížejí po něčem lepším. Většinou do duchovního sborového manželství nikdy nevstoupí.

Proto bych vám rád ukázal, proč věřícím nestačí jen sborové námluvy, ale potřebují opravdový závazek, který vede ke sborovému „manželství". Vždyť Ježíš Kristus miloval církev jako svoji nevěstu a sám sebe za ní vydal. Když chci být jako Kristus, pak bych měl milovat místní sbor a církev jako sám sebe, i když mohu být zraněn, zklamán a znechucen. Víte proč? Protože jen „manželský" slib, povinnost a závazek ke společenství buduje takovou víru, která umožňuje zdravý růst. Kdo neučiní slib věrnosti, kdo se nechce vydat a stát součástí Boží rodiny, zůstává mimo a jen stěží ponese ovoce. Proto je důležité rozhodnout se, komu patříte a komu sloužíte.

Hlavní myšlenkou Pavlova vyučování je, že místní sbor je součástí Boží rodiny. Je to Jeho dům a chrám, kde s námi přebývá On. Pavel nepoužívá slovo „církev" ve stejném smyslu jako v Ef 1:22, kdy říká, že církev je jeho tělem, ... nebo v 3:10, kde chce Bůh skrze církev ukázat vládám a mocnostem v nebesích svou přerozmanitou moudrost. Pavel nás specificky nevyzývá, abychom byli plně oddáni církvi, i když je to jediné vysvětlení, k němuž můžeme dospět, pokud chápeme význam jeho slov. Pavel klade důraz spíše na naše správné chápání toho co místní církev je, abychom byli motivováni ke vztahu odpovídajícímu sounáležitosti a členství v Boží rodině. A nejen to:

Křesťan by měl být oddán místnímu sboru, protože je součástí Božího království.

„V něm se i vy společně budujete" představuje následky předchozího verše o tom, že „již nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a členové Boží rodiny". A nejen to, 3:6 nám říká, že Židé a pohané byli skrze kříž Pána Ježíše Krista přijati do jedné rodiny: „že totiž pohané jsou skrze evangelium spoludědicové, spoluúdy téhož těla a spoluúčastníci jeho zaslíbení v Kristu". Proto Pavel používá analogii církve a Božího lidu nebo království. Od Abrahama až po Krista byli Židé Boží vyvolený lid. Zjevil se jim takovým způsobem, jako žádnému jinému národu na světě. Uzavřel s nimi mnohé smlouvy a dal jim zvláštní zaslíbení. Izraelitům byla svěřena Boží slova, sláva i smlouvy. Byl jim dán Zákon, bohoslužba i zaslíbení, ... (Ř 3: 1-2; 9:4-5). Ale nyní Bůh stvořil nový národ - církev, zrozenou z Židů a pohanů. Církev je totiž královstvím Božího lidu celé země. Pohané již nejsou druhořadí občané království, ale spoluobčané spolu se svatými (všichni Boží svatí).

Všimněme si, že Pavel znovu připomíná pohanům, že i oni kdysi byli: cizinci a přistěhovalci, ale nyní jsou: spoluobčané svatých a členové Boží rodiny. (Ef 2:19) Nechce, abychom zapomněli, kde bychom byli, kdyby nás k sobě láskyplně nepřitáhl. Oba výrazy jsou do jisté míry synonyma, ale každý vyjadřuje určitý rozdíl - cizinec je návštěvník, který se opět vrátí domů, zatímco přistěhovalec je cizinec, který se usadil v nové zemi a žije zde dlouhodobě nebo trvale. Obě slova vyjadřují výlučnost, která znamená, že jsi cizí člověk. I když budeš žít v zemi legálně, nemáš vždy stejná práva jako skuteční občané. Budou s tebou jednat jinak. Nepatříš mezi ně. Takový byl status pohanů před křížem.

Ale teď, říká Pavel, „jste spoluobčané svatých a členové Boží rodiny". Vaše duchovní znovuzrození v Kristu z vás udělalo přirozené občany Jeho království. Nyní žijete pod Jeho zákony. Získali jste určitá privilegia a povinnosti, jako ostatní členové duchovního království. Nyní můžete využívat výhody, které On poskytuje, jako je např. ochrana před nepřáteli. Ale také musíte respektovat a poslouchat Jeho svrchovanou vládu. Když nás povolá do boje, musíme jít a hájit Boží věc. Když bude vyžadovat určitou službu a reprezentaci, rádi úkol splníme. Jako člen nebeského království světla jsem odlišný od občanů pozemského království tmy. Proto Pán nebeského království vyžaduje naprostou oddanost a věrnost. Pavel pokračuje a zdůrazňuje:

Židé a pohané, kteří si byli vzájemně odcizeni a odloučeni, jsou nyní spoluobčany Kristova království.

To znamená, že v Božím lidu byly překonány všechny rasové, etnické a kulturní rozdíly. Všichni máme v Ježíši Kristu před Bohem rovnocenné postavení. A protože církev je součástí Jeho království, musí každý z nás vědět, komu patří a komu slouží. Petr vše shrnul následovně:

• Vy jste však vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid získaný do vlastnictví, abyste hlásali ctnosti Toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ani nebyli lidem, ale teď jste lid Boží; nedocházeli jste milosrdenství, ale teď jste milosrdenství došli. (1 Pt 2:9-10)

Z toho podle Petra vyplývá následující výzva:

• Milovaní, jsme tu jen cizinci a přistěhovalci, a tak vás vyzývám: Zdržujte se tělesných žádostí, jež ohrožují duši, a veďte mezi pohany poctivý život. (1 Pt 2:11-12a)

Ale protože jedna analogie obvykle nestačí, Pavel přidává další:

Musíš se stát součástí místní církve, protože ta je součástí Božího domu.

Rozšiřuje myšlenku členství v Božím království nebo národu. Být občanem království je velké privilegium, ale ve své velikosti zůstává neosobní. Neznám ani jednoho vládního představitele osobně a oni neznají mne. Každý národ a každá země má miliony občanů. Teprve když je někdo součástí určité domácnosti, poznává, že jde výhradně o osobní a intimní vztahy. V Pavlově době být součástí rodiny znamenalo mít útočiště, ochranu a osobní identitu. Pocit sounáležitosti je mnohem silnější v rodině, než v samotné národnostní příslušnosti. Četl jsem o studentovi, který odešel ze svého rodného města na studia. Večer chodíval na dlouhé procházky. Bylo mu smutno, protože byl odloučený od rodiny. Často se díval do osvětlených oken domu, kde viděl rodinu kolem stolu. Občas se stalo, že si toho někdo z rodiny všiml a zatáhl záclonu. Tehdy cítil, že do této rodiny nepatří! Ale Pavel říká, dříve jste nebyli součástí, ale nyní jste součástí Božího domu. Nyní jste jedna rodina. A protože jsou spolu, znají se nejlépe. Když se má rodina sejít, chcete být s nimi, protože je to potěšení a privilegium. Když spolu mluvíte o tom, co je pro rodinu nejdůležitější, pokud jsou to Boží záležitosti, jistě vám duchovní jednomyslnost působí radost. Když Boží rodina vyjadřuje své chvály Bohu a vděčnost jeden za druhého, cítíte dvojnásobnou radost a sounáležitost. Když se máte sejít ke společné hostině, nemůžete se dočkat a rádi se připojíte. Když se sejdete, abyste hovořili o rodinných záležitostech, budete jistě na svém místě. Vaše oddanost rodině je stálá, protože jste její součástí. Vidíte, jaký je rozdíl mezi pouhým navštěvováním sboru a být součástí Boží rodiny? Duchovní rodinou se jedinec stane na základě dobrovolného osobního rozhodnutí, když složí duchovní slib, vstoupí do „manžel ského stavu", prostě se plně vydá. A Pavel jde ještě o stupeň dál:

Osobní oddanost a závazek vůči místnímu sboru je nutnost, protože jde o stavbu.

Nejde o stavební materiál pro jakoukoliv budovu, ale o chrám, kde Bůh přebývá nadpřirozeným způsobem. Bůh je všudypřítomný, ale Jeho přítomnost mezi námi je o to vzácnější. Pamatujte si, že Pavel hovoří o církvi jako lidu, ne o skutečné chrámové budově. Židé toto vše prožívali jako Shekinah (Boží přítomnost), jako úžasnou manifestaci Boží slávy. Teď Pavel říká, že církev je chrámem, kde Bůh přebývá. Věřící Nové smlouvy již nemají chrám, ani žádné posvátné budovy. Boží chrám tvoří Jeho lid. Nová smlouva někdy hovoří o jednotlivcích jako stavebních kamenech Božího chrámu, kde přebývá Duch svatý. Pavel má na mysli všechny svaté v dané lokalitě. Pavel říká Božímu lidu:

• Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Ctěte proto Boha svým tělem i svým duchem - vždyť to obojí je Boží. (1 K 6:19-20)

Základy, stavba a funkce nového chrámu

A. Bůh postavil církev na pravdě Nové smlouvy a Kristus je středobodem všeho

• Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Ježíš Kristus. (Ef 2:20)

Jde o dvanáct apoštolů, na které se Pavel odvolává, Jakub a možná i Barnabáš. (1K 15:7; Ga 1:19; 2:7-9; 1K 9:6) Oni všichni viděli vzkříšeného Pána a On je pověřil zvláštním úkolem při vzniku církve. Proroky, které má na mysli, jsou novosmluvní proroci rané církve (Ef 3:5; 4:11). Předtím, než byl kánon Nové smlouvy uzavřen, měli proroci zjevení přímo od Boha, budovali církev a povzbuzovali vznikající sbory a obecenství. (Sk 15:32; 1K 14:3,2932). Dodnes se vedou mezi věřícími diskuze o tom, zda prorocký dar nebo autorita proroků funguje v každé době. Pavel na tuto otázku neodpovídá, ale zdůrazňuje, že církev byla založena na pravdě, kterou můžeme nalézt v Písmu, a tou je svědectví o Ježíši Kristu. Což znamená, že nejdůležitějším měřítkem pro „manželský svazek" s místním sborem je otázka, jak velký důraz klade na zdravé učení a kázání Božího slova jako absolutní pravdy. Pokud vedení církve záměrně obchází nebo zamlčuje některé biblické pravdy, aby nebyl nikdo pohoršen, protože jsou to v dnešní době nepopulární nebo nepříjemné otázky, nebo podřizují některé základní doktríny době jen proto, aby byla zachována „jednota" s ostatními sbory, které se těchto pravd nedrží, nemějte s takovým sborem raději nic společného:

• Zapřísahám tě před Bohem a před Pánem Ježíšem Kristem, který bude soudit živé i mrtvé, až přijde nastolit své království: Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, napomínej, povzbuzuj a vyučuj s nejvyšší trpělivostí. Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch. Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím. Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svou službu. (2 Tm 4:1-5)

Někteří argumentují tím, že tato slova jsou posledním kamenem, který stavbu dokončuje. Ale z kontextu vidíme, že Pavel hovoří o kameni, který byl položen jako kámen základní. Ten musí být umístěn přesně, protože z něj vycházejí všechny stavební linie. Izajáš 28:16-17:

• Proto praví toto Panovník Hospodin: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat. Za měřicí šňůru beru právo, za olovnici spravedlnost. Lživé útočiště smete krupobití a skrýši zaplaví vody".

V Žalmech 118:22 čteme:

• Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.

V Matoušovi 21:42 je psáno:

• Ježíš jim řekl: „Nikdy jste nečetli v Písmech? 'Kámen staviteli zavržený stal se kamenem úhelným'. Přišlo to od Hospodina a v našich očích je to div."

Chrám je tedy budován a postaven na tom, co bylo zjeveno v Kristu, spolu s apoštoly a proroky, kteří podrobně rozvinuli a vysvětlili tajemství, které jim bylo zjeveno Duchem svatým. Bylo to zcela nové tajemství, které nebylo do té doby lidem odhaleno:

• Z toho můžete vyčíst, že jsem porozuměl Kristovu tajemství, které v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům:že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia. Jeho služebníkem jsem se stal, když mě Bůh obdaroval svou milostí a působí ve mně svou mocí: mně, daleko nejmenšímu ze všech bratří, byla dána ta milost, abych pohanům zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství a vynesl na světlo smysl tajemství od věků ukrytého v Bohu, jenž vše stvořil: Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou. (Efezským 3:4-12)

To znamená, že církev nebo sbor, který zmenšuje, zlehčuje nebo popírá význam Kristova Božství, Jeho oběti za naše hříchy, není pravou církví. Sbor, který zpochybňuje autoritu Písma, pochybuje o jedinečnosti a pravdivosti Písma, nestojí na pevných základech a ve skutečnosti nás odvádí od jediné Pravdy.

B. Formace: Bůh používá jednotlivé členy jako stavební kameny, celou stavbu buduje a spojuje v jedno dílo. Vše závisí na jednotě s ním:

• V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží. (Ef 2:21-22)

Pavlova metafora se nejdříve odvolává na církev jako kameny chrámové stavby, které tvoří jeden celek. Ale protože stavební kameny jsou neživé, jde o nedokonalý obraz, proto používá oživenou analogii, když říká, že rostou ve svatý chrám. Stejně jako Petr vidí církev jako živé kameny, což je logicky takříkajíc protimluv!

• Když přicházíte k němu, k živému kameni zavrženému lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, sami se stáváte živými kameny ve stavbě duchovního chrámu a svatým kněžstvem přinášejícím duchovní oběti přijatelné před Bohem díky Ježíši Kristu. (1 Petrův 2:4-5)

Při stavbě Šalamounova chrámu byly stavební kameny těženy a opracovávány na místě, mimo stavbu samotnou. Teprve potom byly dovezeny na stavbu a přesně umístěny na své místo:

• Dům se stavěl z kamenů již opracovaných v lomu, takže se v Domě během stavby neozývalo kladivo, dláto, ani jiné železné nářadí. (1Kr 6:7)

To je obraz, jak nás Pán spojuje dohromady tak, aby každý jednotlivý stavební kámen byl nedílnou součástí každé zdi. Jednotlivé kameny nemají samy o sobě valnou cenu, ale když se spojí dohromady, celá stavba se stane krásným a účelným místem, kde může být Bůh uctíván a chválen. Pak jsou shromážděni v Jeho jménu:

• ... aby byli povzbuzeni v srdci a spojeni láskou, aby dospěli k veškerému bohatství plné jistoty porozumění, k poznání tajemství Boha - jak Otce, tak Krista,v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. (Koloským 2:2-3)

Důsledek všeho je poznání, že pouze blízký a láskyplný vztah mezi jednotlivci je Bohem použit pro Jeho účel a slávu. Aby se to mohlo stát skutečností, je třeba obrousit ostré hrany a to může být bolestný proces! Často jsou to právě konfliktní vztahy ve sboru, které nás učí, jak se potřebujeme změnit a růst. A pokud tímto procesem projdeme, bude to jen k našemu užitku!

C. Užitečnost: Bůh nás buduje v jednotě:

• V něm se i vy společně budujete, abyste byli Božím příbytkem v Duchu. (Efezským 2:22)

Jak úžasná pravda to je! V době Staré smlouvy byl chrám místem, kde se kněží setkávali s Bohem a On jim oznamoval své záměry. Nyní již není ve skutečné chrámové budově, ale přebývá v srdcích svého lidu. Jak je řečeno zřetelně ve verši 21 a jak vyplývá nepřímo z verše 22, církev jako Boží příbytek musí být svatým místem. Chrám hovoří o svatyni, nejsvětějším místě chrámu. Bůh nepřebývá tam, kde je hřích tolerován nebo omlouván. Změnilo by se vaše chování, kdybyste cítili, že se scházíte na místě, kde přebývá Bůh ve své plné svatosti? Kdybyste skutečně cítili Boží přítomnost ve svém osobním životě, chovali byste se jinak? V jedné z knih Watchman Nee říká, že pokud máte v kapse jen pár drobných, budete se pohybovat kdekoliv celkem bezstarostně. Kdyby vám však byl svěřen velký obnos, jistě byste byli ostražitější a pozornější k tomu, kde se pohybujete.

Ve chvíli, kdy si uvědomíme, jako jednotlivci i jako celé obecenství, že Bůh přebývá mezi námi, neměli bychom osobní svatost přehlížet. To také znamená, že když se sejdeme jako sbor, chceme pociťovat jeho přítomnost mezi námi. Tak, jako se modlil Mojžíš:

• ... Kdyby s námi neměla být tvá přítomnost, pak nás odtud nevyváděj! (Ex 33:15)

Pokud Boží přítomnost není mezi námi, nemáme důvod, proč někam chodit. Proto před tím, než přijdete mezi svaté, připravte své srdce a modlete se:

Bože, chci se s tebou setkat, chci ti vyjádřit svoji chválu a úctu ve tvém chrámu!

Závěrem se tedy podívejme, co to znamená vstoupit do „manželského svazku" s církví. Jak takový „sborový sňatek" vypadá? J. Harris jej popisuje v sedmi bodech. Zaměřím se jen na to nejdůležitější:

1. Staneš se členem. Oficiálně vstoupíš do sboru tak, aby kazatel a ostatní věděli, že jsi součástí týmu a mohou s tebou počítat. To také znamená, že je dobré projít vyučováním pro nové členy, počínaje vyplněním aplikace a pohovorem se starším/staršími. Tím, že se staneš členem, vyjadřuješ svůj slib, že budeš sloužit společně s ostatními.

2. Místní sbor bude na prvním místě. Celý tvůj život je založen na prioritách, takže ostatní záležitosti nebudou přednější. Harris radí, aby každý odpovědně zvažoval i přijetí nového zaměstnání, stěhování, studií, pokud to znamená, že odejdeš z dobrého sboru. Může se stát, že na novém místě nenajdeš sbor ani podobný tomu svému.

3. Snaž se, aby se pastorova práce a služba v místním sboru stala potěšením. Harris cituje Žd 13:17:

• Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a buďte poddajní; bdí totiž nad vašimi životy jako ti, kdo budou muset složit účty. Ať to mohou dělat s radostí a ne s naříkáním - to by vám přece nebylo prospěšné.

Radí, abychom Boží slovo s láskou přijímali a bez výhrad jej poslouchali. Dále, modlete se za svého kazatele a vyhýbejte se jakýmkoliv pomluvám a osočování proti němu.

4. Najdi si způsob, jak sloužit. Harris říká, že služba je nejrychlejší způsob, jak získat vlastnický pocit - toto je můj sbor. Je to také nejlepší způsob, jak budovat vztahy s ostatními.

Nečekej, až budeš požádán o službu, hledej sám cestu a způsob, jak a kde můžeš sloužit.

5. Dávej a přispívej finančně na sborovou práci. Protože místní sbor je místo, kde duchovně získáváš, je to první místo, kde bys měl časově a finančně investovat.

6. Navaž kontakt s ostatními lidmi. Žít v manželství se sborem znamená znát některé členy lépe, než jak tomu bývá při setkání v neděli ráno.

7. Sdílej své nadšení pro Boží věci s ostatními. Když je člověk zamilovaný do svého sboru, nemůže si to nechat jen pro sebe. Chce, aby i ostatní mohli prožívat stejnou radost. Harris cituje Johna Stotta,

Když je církev prostředkem Božího cíle, jak vidíme z historie a evangelia, musí být místní sbor cílem a středem pozornosti našeho života. Jak můžeme brát na lehkou váhu to, co Bůh bere tak vážně? Jak si můžeme dovolit odsunout sborový život někam na okraj našich zájmů, když má být středem našeho zájmu?

Když vnímáš svůj sbor jako část Božího království, jako Jeho dům, chrám, kde přebývá On, měl bys být motivován k plné pozornosti a zájmu o sborové dění, nebojme se říci i zamilovanosti a závazku, který je obdobou manželského slibu. Kristus miloval církev tak, že za ni položil svůj život. Totéž by mělo platit i o tobě.

Otázky k odpovědi a zamyšlení:

1. Zmínil jsem se o třech oblastech, ve kterých mívají křesťané zkreslené představy o místním sboru. Můžeš jmenovat další?

2. Kdy by měl věřící raději opustit sbor, než v něm setrvávat? Jaká kritéria použít, když se vyskytne problém?

3. Zmínil jsem ke zvážení dvě kritéria, jak a proč se stát členem sboru, či ne (jděte do celého světa a velké poslání). Jaká jsou další důležitá kritéria?

4. Prvotní církev neměla oficiální členství. Proč bychom se členy měli stát my?

- Copyright, Steven J. Cole, 2007 -