Všichni se shodnou na jedné věci: Se životem není něco v pořádku. Potkali jste už někdy někoho, kdo by vám neřekl něco negativního v průběhu deseti minut vašeho rozhovoru? I kdyby to bylo jenom: „Promiň, neslyšel jsem, co jsi říkal." Každý přiznává: „Něco není tak, jak by to mělo být." A nemluvím pouze o negativistech - i ti, kdo věří v „moc pozitivního myšlení", opravdu přemýšlejí o tom, jak by věci mohly fungovat lépe a ne hůře.

Problém tohoto světa spočívá v tom, říká Jean Paul Sartre, že něco vůbec existuje. Naším problémem je, že něco je. Stojí před námi otázky smyslu světa, ve kterém žijeme. Na jedné straně toužíme po významu a hodnotě. Na druhé straně tolik z toho, co prožíváme, vypadá nesmyslně až absurdně. Žijeme ve světě plném rozporů a napětí.

Jestliže nic nemá smysl, PROČ žiji tak, jako kdyby nějaký smysl existoval? Pokud je všechno jen otázkou náhody, proč se všichni chováme tak, jako kdyby naše plány byly výjimkou? Hladovíme po lásce, ale její požadavky a závazky nám způsobují bolest. Žijeme ve světě očividných paradoxů, když nevěříme v nadpřirozeno, ale toužíme se dotknout hvězd. Toužíme po jistotě, ale žijeme jen náhodou. Toužíme po míru, ale neumíme přestat bojovat. Leonard Cohen to vyjádřil přesně:

Toužím po lásce a po světle, ale musí to být takové těžké a zářivé zároveň.

V našem západním světě existuje množství způsobů, kterými se dá dospět ke spasení. Vymanění se z pod nadvlády vědy se stává primární cestou k porozumění, kým jsme. Zjistili jsme, že věda nám může dát užitečnou odpověď na otázku „Co?", ale když se pokouší odpovědět na otázku „Proč?", upadáme do spekulací. Obě světové války byly vedené silou vědy a nás zanechaly plné pochybností o spáse pomocí vědy a o jejím příslibu nevyhnutelného rozvoje.

Sedíme na kolotoči v zábavním parku a očekáváme spásu skrze požitek. Přejídáme se smyslností. Kouříme, bereme drogy, pijeme alkohol a jíme, dokud nepraskneme, a potom vstáváme s opicí, hladovější než předtím, neuspokojení. Jsme pokoušení leskem a stylovostí spasení skrze krásu. Vzýváme kult mládí, ale rychle a neodvratně stárneme. Nasloucháme také hlasu velkého byznysu, který nám slibuje spásu skrze nakupování. Honili jsme se a nakupovali, dokud jsme nepadli únavou, hromadili jsme, dokud jsme se zcela nevyčerpali. Máme vše, co si jen naše srdce vzpomene, a začínáme se z toho dávit. Jsme však nadále oddaní slibu, který jsme dostali. Jednou jsem v malém anglickém městě viděl pár, který nesl z jarmarku velkou pohovku, a napadlo mě, zda právě tito dva v této chvíli nepředstavují symbol nás všech. Máme místo na sezení, ale nemáme čas, abychom se posadili.

Vstoupili jsme do informačního věku. Internet je zde na to, aby vyřešil všechny naše problémy. Virtuální spása. Jsme uzavřeni v kyberprostoru, pozorujeme blikající kurzor a čekáme ... Učili nás, že jsme, protože myslíme, jen proto, abychom se později naučili, že jsme proto, protože existujeme v bolesti. Stali jsme se cyniky, abychom se vyhnuli bolesti. Stali jsme se cyniky v obraně před bolestí z nevědomosti. A pěstujeme si svoje iluze o přežití, abychom propluli životem co nejlépe, jak je to jen možné. Máme v sobě touhu po jistotě, ale musíme žít v pochybnostech.

Teologie jako popis skutečného stavu věcí

Co vás napadne, když uslyšíte slovo teologie! Předpokládejme, že nejste vzděláním a profesí teologem. Položil jsem tuto otázku mnoha mladým lidem a pozoroval jsem, jak obraceli oči v sloup. V teologii přece nemůžeme najít naději, protože je to něco tak vzdáleného! Kde se vzal takový postoj a proč si myslíme, že by to snad mohlo být i jinak?

Teologie! Abstraktní, irelevantní, zastaralé, slabé, příliš specifické, nepraktické, odtržené od reálného života. Co se stalo s církví? Jak se teologie, která kdysi byla matkou všech věd, stala nemanželským dítětem moderní filozofie? Proč se církev stala tak irelevantní? Proč na jedné straně v církvi souhlasíme se všemi úžasnými myšlenkami, které tam vyslechneme, ale náš skutečný život je od těchto myšlenek tak vzdálený? Holandské přísloví
všichni lidé mají dvě přesvědčení - to, o kterém mluví, a to, podle kterého činí, obsahuje v sobě velkou pravdu a do určité míry platí pro nás všechny. Připouštíme, že děláme chyby, ale přitom voláme spolu s reformátory:

Semper Reformanda - nepřetržitá reformace

Tím myslí (a my spolu s nimi), že se neustále zlepšujeme, úměrně hloubce zjevení, které nám Bůh dává ve svém Slovu. Bez většího zaváhání tedy přiznáváme, že nerozumíme všemu a že zbytek svého života strávíme objevováním toho, co jsme doposud neobjevili. Existuje tu prostor pro omyly, nejsme dokonalí a nevěříme, že jsme dospělí, ale věříme, že každý den, krok za krokem dospíváme skrze Boží milost.

Chceme být autentickými křesťany v reálném světě, být transparentními a upřímnými a zvát k tomu i ostatní. Chceme vytvářet prostor, kde lidé mohou přemýšlet v těchto intencích, pokládat skutečné otázky a poznávat, zda existuje Bůh, který na ně odpovídá. Naším cílem je znovu obnovit smysl Bible jako poselství pro náš každodenní život, a zároveň jako rámec pro naše přemýšlení o životě jako celku. Nejsme náboženští. Nemáme zájem dělit naše životy na rozličné přihrádky, některé praktické, jiné spirituální. Pokud neexistuje způsob, jak být duchovní ve chvíli, když usedám k večeři, nebo když dělám „běžné věci", pak mě takové náboženství nezajímá.

Současné křesťanství je zaneseno řadou klišé, přes která se musíme dostat. Je to tak jednoduché být cyničtí, když přemýšlíme o církvi, nebo o velkých teologických idejích! Vždyť jen co o nich začneme mluvit, jsme v pokušení pochybovat, jsme v pokušení idealizovat a dopouštíme se pokrytectví. Nikdo nedokáže žít přesně podle pravidel, které si stanovil. Když mluvíme o těchto věcech, musíme si uvědomit, že stojíme na svaté půdě. Musíme si vyzout boty, tady je místo pro pokoru. Mluvil jsem o touze po bezpečném místě, ale Bůh není bezpečný. Bůh má stále právo vstoupit do našich životů a povolávat nás do reality, kterou stvořil, aby nás vyvedl z našeho iluzorního světa, plného pout, ostnatých drátů a zrcadel. Když vstoupí Bůh, vyžene všechny naše modly. Setkání s Bohem je hrůzostrašné a nádherné zároveň - nemáme možnost proží t pouze jednu z těchto dvou stránek, bez té druhé. Křesťanství není pouze souborem myšlenek, s kterými souhlasíme, ale zejména vztahem, který nám nabízí trojjediný Bůh. Tento úžasný vztah je skutečností každého okamžiku a je to proces, prostřednictvím kterého se křesťan proměňuje a přechází od iluze k realitě.

Modlářství je život v „podomácku" vytvořené realitě

Existuje realita „mimo" nás, která existuje bez ohledu na to, čemu věříme. Naše víra, nebo nevíra to nijak nezmění. Mění se pouze to, jak se s ní vyrovnáváme - zda s ní bojujeme, nebo ji akceptujeme. Realita je daná. Jsem její součástí a jako takový mohu vypovědět něco o tom, jakým způsobem funguje. Realita není příčinně podmíněná. Nesmíme však tomu rozumět mechanicky. Bůh je vztahový, protože Bůh je Trojice. My vytváříme vztahy, protože jsme stvořeni podle Božího obrazu. Mimo vztahy nemůžeme řádně fungovat. Není pro člověka dobré, aby byl sám - to není rada pro ty, kteří si dosud nenašli životního partnera, ale je to pravda pro všechny lidské bytosti. Svoji identitu nacházíme ve vztazích. V tomto smyslu je všechno vztahové, a tedy i my závisíme na všem ostatním. To je důvod, proč modlářství bylo a stále je tak strašné; proč Bůh tak nenávidí cizoložství - protože je to znesvěcení pravdy. Je to zvrácení správného řádu věcí, které nás činí bezbrannými. To je důvod, proč Jan říká, že Pravda nás osvobodí. Pouze tehdy, když žijeme podle zásad, podle skutečného stavu věcí, můžeme být skutečně svobodní.

Je to tak nejen v myšlenkové rovině, která popisuje pravdu, ale i v oblasti osobní pravdy. Modernismus nás obelstil mýtem, že objektivní realitu můžeme poznávat objektivním pozorováním, ale my nevěříme, že je to pravda. Když, tak pouze ve všeobecném významu, když mluvíme o fyzikálních vědách a i tehdy to není úplná pravda, jak to vyjádřil Michael Polanyi ve své knize s názvem Osobní pravda. Pravdu říkám sám sobě o mně samotném a v pravdě žiji s ostatními lidmi. To je základní poctivost ve vztahu k sobě i k ostatním. Proto je poznání pravdy otázkou morálky. Bible nám říká, že srdce je lstivé, naučili jsme se podvádět sami sebe. Jsme na to opravdu dostatečně lstiví. Každý z nás však poznává skutečnou pravdu ve svém každodenním životě.

Napsal jsem, že teologie je popisem skutečného stavu věcí. Pokud bychom se chtěli vyjádřit přesněji, dá se říci, že teologie je diskusí o tom, jak věci ve skutečnosti fungují a o tom, jak je vnímáme. Věříme, že existuje realita mimo nás, která je zčásti poznatelná. Existuje realita, která je sama o sobě objektivní a subjektivní zároveň. Pavel nám říká, že teď vidíme vše jako v zrcadle, jen v hádance. Všechno je ve vztahu s jinými věcmi, ale existuje i absolutní realita, kterou poznáváme částečně a prostřednictvím vztahů.

My však můžeme poznat dost na to, aby nám to umožnilo skutečnou komunikaci nejen mezi námi a jinými lidmi, ale i mezi námi a Bohem. To je úžasný zdroj radosti. Bůh je nad námi a chce s námi vytvářet vztahy. Je pro nás těžké tomu uvěřit, protože v hloubi srdce víme, že nemůžeme být v Jeho přítomnosti. Křesťanství není pouze souborem myšlenek, ale i vztah, který můžeme zpřístupnit. Bůh však není bezpečný. Žádá od nás to nejlepší, vyhrazuje si právo vstoupit do našich životů a převrátit je naruby, aby nás tak vysvobodil z vězení nereality, které jsme si pro sebe vybudovali. Z pohodlné existence „ze dne na den", kterou jsme si vytvořili, abychom mohli přežít bez něj. Když se setkáváme s Bohem, stáváme se skutečně sami sebou. Ale dříve než se to stane, žijeme ve světě iluzí a modlářství. Realita, v které k nám Kristus přichází tak, jako přišel uprostřed dne k Samařance. Nabízí nám vodu uprostřed naší práce. Vodu, která hasí žízeň. To neznamená, že se napijeme pouze jednou, ale že ji pijeme často a pokaždé nás naplní. To je realita, o které mluví Jan ve 4. kapitole svého evangelia v příběhu o ženě Samaritánce. Všichni žízníme po životě a všichni hrajeme hru s Bohem. Bůh však vyhrává. Jan ve snaze povzbudit své přátele na jejich cestě napsal:

• Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná, (1 Janův 1:1-4)

Konzervativní listí č. 31. září 2006, Marsh Moyle

Autor je ředitelem SEN /CityGate, jejímž posláním je pomoci lidem překlenout propast mezi realitou Krista a každodenním životem. Organizuje studijní komunity, kde se mohou lidé učit o sobě, Bohu a dnešní společnosti.