Cesta cizinou do země otců

To, co vám chci povědět o našich předcích a jejich dlouhém putování po zemích evropských vychází především z ústního vyprávění, které se zachovalo v našich rodinách. Dále jsem čerpal z práce Edity Štěříkové o pobělohorských exulantech a mohu říci, že se vše shoduje s tím, co jsem slyšel doma. Matriky, které Steriková studovala a zveřejnila ve svých knihách obsahují všechna jména exulantů, kteří přišli do Minitonas.

Můj dědeček vypravoval, že Markova rodina přešla koncem 17. století hranice do Pruska. Pravděpodobně většina bratří, kteří se nakonec dostali do Kanady, odcházela z Čech za doby Karla VI., který v roce 1717 vydal několik patentů proti „jinověrcům". Znovu začala doba těžkého pronásledování Českých bratří a historické dokumenty přesně popisují těžké okolnosti, za nichž opouštěli vlast. Zbaveni svých majetků, zcela ochuzeni, odcházeli neradi do ciziny. Dostali azyl v Německu, kde se snažili začít nový život.

Z Německa se postupně přesouvali dál na východ ze dvou příčin. V Německu nebyl dostatek zemědělské půdy, ani možnost uplatnění řemesla a z německé strany byl velký tlak, aby Češi s Němci splynuli. Mým předkům šlo především o zachování víry a jazyka s tím, že se jednou vrátí domů. Když Němci požadovali, aby v českých školách vyučovali němečtí učitelé, když jim vnucovali luterské kazatele, rodiny byly připraveny odejít hledat náboženskou svobodu a úrodnější půdu. V té době nebyl v Německu ani dostatek jiné práce pro mladé lidi. Proto odcházeli do Polska, aby našli prostor pro své uplatnění. V r. 1803 bratři, kteří přišli z Německa, založili osadu Zelow. Minulý červen se sjeli potomci exulantů z celého světa, aby oslavili 200 let trvání Zelowa.

Zdá se, že naše rodina žila v Německu asi 100 let, než se přestěhovala do Zelowa. Život v Zelowě byl těžký. Dědeček vyprávěl, že měli v chalupě rozestavené tkalcovské stavy, kde společně s rodiči pracovalo sedm sester. I při takové námaze měli sotva co na sebe a na stůl. Proto se počátkem 20. století začali stěhovat do Ruska na Volyň, kde jim byla nabídnuta možnost hospodaření.

Babička, rozená Neswarbová vyprávěla, jak její otec ještě s jedním bratrem jeli jako delegace do Petrohradu, kde měli předat carovi žádost o přidělení půdy. Byli předem ohlášeni, ale když přijeli, car v paláci nebyl. Měli štěstí, protože jim domácí dvora poradili, aby šli do parku, kde je carevna na vyjížďce a žádost předali jí. Před klečícími rolníky zastavil kočár s carevnou a dědeček Neswarba do ruky v jemné rukavici, která byla z okénku kočáru nastavena, vložil žádost. Následovalo napjaté očekávání. Za nedlouho dostali čeští rolníci půdu, o kterou cara požádali. Krátce na to začalo stěhování ze Zelowa na Volyň.

Babička vyprávěla, jak všechno naložili do vozů a jeli celý den i celou noc. Na noc se neodvažovali zastavit, protože se báli, že by mohli být přepadeni a okradeni. Děti spaly ve vozech na pytlích s obilím. Ráno, když zastavili, poznali, že se k nim lupiči skutečně přiblížili, protože pytle, na nichž spaly děti, byly rozřezané. Lupiči hledali zlato a šperky, ale spícím dětem neublížili.

Na Volyni žili moji prarodiče v české vesnici Michalovka. Půda byla dobrá, ale pokrytá lesy velkých stromů, které měly tvrdé dřevo a jejich zpracování vyžadovalo obrovskou námahu, než byla připravena k zasetí úrody. V tu dobu bylo v lesích množství divoké zvěře. Babička vyprávěla, jak se jednoho rána rozštěkali psi. Děti stály u oken a dívaly se, jak kolem stavení krouží smečka vlků. Na Volyni se žilo lépe. Půda byla úrodná a česká řeč, české bohoslužby se konaly bez jakýchkoliv překážek. V mnoha rodinách však žila stálá touha vrátit se jednou do vlasti. Proto, když vznikla Československá republika a vláda pozvala exulanty domů, dědeček neváhal a spolu s dalšími rodinami, bylo jich asi osm, se rozhodli k návratu. V naší rodině zavládlo obrovské nadšení. Po několika stoletích v cizině se exulanti mohli vrátit do země svých otců. V roce 1923 objednali vlak, na ten naložili vše co měli, dobytek a koně, stroje i obilí a vyjeli k českým hranicím. Byli prvními exulanty, kteří se z Michalovky vraceli domů. Pár kilometrů po překročení hranice se jedné rodině narodil synek, první exulant narozený v Československu.

Markovi se usadili v Zábřehu na Moravě. Tam je čekalo milé přijetí a uvítání představitelů města i Bratrské církve. Většina rodin se usadila na starém panském dvoře. Poblíž města nakoupili pozemky a začali hospodařit. Děti začaly chodit do českých škol. Můj tatínek začal chodit do Sokola. S velkým nadšením se zapojili do života mladého státu. Všichni moji příbuzní vzpomínali na to období jako na skutečně zlatou dobu. Československá republika vedená presidentem T.G. Masarykem se stala jejich vysněným domovem. Všichni byli přesvědčeni, že se naplnilo proroctví J.A. Komenského o tom, že se vláda vrátí do českých rukou. V tomto nadšení žila rodina dalších 12 let.

V roce 1935, když už rodina zcela splynula s životem v Československu, začal můj dědeček Josef tušit, že se nad obzorem stahují mračna, která se k malé zemi nebezpečně blíží. Poslouchal rozhlas a když slyšel Hitlera, byl si jistý, že zanedlouho vypukne nová bouře. Hrozně jej překvapilo, když byl můj otec povolán do vojska. Moje matka byla v té době těhotná. Na cestě jsem byl já. Jednoho dne dědeček oznámil celé rodině, že se budeme všichni stěhovat do Kanady, kde žila jeho sestra. Sliboval, že už nikdy nedovolí, aby jeho rodina prošla hrůzami dalších válek. On sám byl za první války legionářem a dobře věděl, co válka znamená.

Rodina byla tímto rozhodnutím zcela zdrcena. Babička s pláčem prosila, odporovala, ale dědeček, s podporou mého otce, se od svého předsevzetí nedal odradit. Bylo nutné okamžitě jednat s vojenskou kanceláří, aby můj otec nemusel narukovat. Měli přítele, agenta, který se postaral o to, aby bylo vystěhování možné. Jakmile se dědovi podařilo dostat syna z armády, začal jednat s kanadskými úřady o emigraci. Největší překážkou se stala moje matka. Ta byla v sedmém měsíci těhotenství. Normálně na loď těhotné ženy nebrali, ale když šla po nástupním můstku, nikdo si jí nevšiml.

Loučení s příbuznými a přáteli v Zábřehu nebylo lehké. Nejstarší z dětí, moje teta Věra, už měla vážnou známost. Musela se rozhodovat mezi rodinou a životem v Zábřehu. Odjela s rodinou a v Kanadě si už nikoho nenašla a zůstala svobodná. Ani pro rozhodného dědečka nebyl odchod lehký. Rodina pozorovala jak šel do chléva, aby se rozloučil se svými milovanými koňmi.

A tak se stalo, že v červnu roku 1935 se Markova rodina objevila ve středu Kanady, na hospodářství sestry mého dědečka. Já jsem se krátce na to narodil. Už ten podzim dědeček a můj otec koupili pozemky. Táta mi pak vyprávěl, že měl pocit absolutního bezpečí a blaženosti ze svobody, když se poprvé procházel hospodářstvím a divokým lesem. Ale babičky z obou stran chodívaly do kanadského pralesa a vzpomínaly na starou vlast a často plakaly. Babička říkala „posadily jsme se na klády a řvaly na celé kolo". Mužové budovali hospodářství a rodina se pomalu začínala cítit jako doma.

Dědeček však na starou vlast nezapomněl. V roce 1945 nařídil nejmladšímu synovi, který byl stihačem v československém zahraničním letectvu, aby se po válce podíval po nějakém pozemku v Československu. Strýc se zúčastnil slavnostního průvodu Prahou a pak se zajímal o to, zda by šlo něco koupit. Ale z tamní atmosféry neměl dobrý dojem. Přijel domů a řekl dědovi, že se nikam stěhovat nebudeme, prý to tam po válce nevypadá dobře. Zkrátka nebyla to ta Československá republika, kterou v roce 1935 opouštěli.

Moje tety, obě svobodné, měly na podzim roku 1947 zabalená zavazadla a večer se loučily s rodinou. Byly připraveny odjet do Československa, kde měly nastoupit jako pomocnice při výchově dětí v sirotčinci. Když jsme byli všichni pohromadě, zazvonil telefon a přišla špatná zpráva. Bylo jim řečeno, ať nikam nejedou. Prý se chystá něco politického a nebylo by moudré se právě teď stěhovat zpět. Krátce na to vznikla železná opona. Pak už se dlouhou dobu nikdo z rodiny do vlasti nepodíval. Po dalších 40 letech konečně přišla doba, kdy jsme se my, potomci našich dědů, mohli podívat na delší dobu do země našich předků.

Měli jsme několik příležitostí jít po stopách naší minulosti. Jeden lednový podvečer jsme šli po Václaváku, přes Staroměstské náměstí, po Karlově ulici směrem ke Karlovu mostu. Když jsme se přiblížili k mostu, objevily se před námi Hradčany kouzelně osvětlené slabými paprsky zimního slunce. Vzpomněli jsme si na České bratry, kteří právě tudy šli, když měli audienci s arcibiskupem Rokycanou, aby byli přijati králem Jiřím pro svoji odlišnou a odvážnou víru.

O týden později jsme navštívili Národní muzeum. Je to impozantní budova a průvodce nás poslal nejdříve do Panteonu. Tam jsme procházeli kolem nejslavnějších postav českých dějin. Nakonec jsme přišli k sochám velikánů české historie, kteří mají velmi blízko k našim srdcím: mistr Jan Hus, J.A. Komenský a T.G. Masaryk. Když jsme před nimi stáli, cítili jsme hlubokou úctu a vděčnost za to, co přinesli do života našich předků a našich životů.

Mají nám co říci ještě dnes? Nebo patří jen do panteonu? Žijeme v 21. století a to vše už bylo dávno. To, že velké osobnosti mají vliv na vývoj národa, historie opakovaně potvrzuje. Ale co nám řeknou osobně, mají ještě co říci českému národu? Mám za to, že ano. Nejde jen o svobodu, demokracii a volný trh. Jde o mnohem více. Víme, jak žalostně dopadá situace v některých zemích, kde sice svoboda je, ale občané nevědí, co mají se svobodou dělat. Svoboda bez mravnosti a odpovědnosti přináší národu mnohé problémy.

To, co měl Hus, Komenský a Masaryk, podobně jako řada mnohých Čechů, byla jejich víra. Za železnou oponou vznikl systém, který vystupovat tvrdě proti náboženské víře a víru v Boha považoval ze nepřátelský postoj vůči státu. Velikáni českých dějin považovali víru v Boha za nejdůležitější podstatu člověka. Hus hájil pravdu Bible jako to, co člověka osvobozuje. Masaryk řekl: „Ježíš, ne César". Neviděl budoucnost národa jen v osvícené politice, ale ve víře. Přesněji řečeno, byla to víra v Pána Ježíše Krista, která pro ně byla předpokladem pro budování zdravé a svobodné společnosti. Mám za to, že pro nás platí stejný princip i dnes. Víra vede člověka tak, aby hledal své zakotvení v něčem vyšším, než je člověk sám. Víra v Krista umožňuje vnitřní proměnu člověka. Víra v Boha dává příležitost vzniku nového člověka, který dovede milovat, odpouštět, sloužit, který nikdy nezklame, nepodvádí, nelže a nezradí. Tato životní zkušenost provází naši rodinu po staletí a vřele ji mohu doporučit i vám.

• Moudrost, která je shůry, je ale především čistá, dále pokojná, vlídná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nestranná a nepokrytecká. (Jakubův 3:17)

Bez dobrého ovoce víry, bez lásky k bližnímu jsou všechna slova marná:

• Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. (1 Korintským 13:1)

- Jaroslav Marek, Kanada -

P.S.: Pro zájemce o sborový růst připravujeme studijní manuál Jaroslava Marka vhodný pro zamyšlení, inspiraci a praktické použití pro kazatele, jednotlivce či skupinky. Pokud nevyjde knižně, bude dostupný jako e-kniha.