Realita vnitřních zranění

• Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. (Lukáš 15,20)

Vnitřní uzdravení je poměrně oblíbené téma v soudobém křesťanství a bylo o něm napsáno mnoho knih a pojednání. Někdy bývá vnitřní uzdravení nesprávně spojováno s uzdravením z tělesných nemoci, podrobněji jsme o tom hovořili v kapitole o uzdravení Boží mocí (kapitola 10). Zde bych pouze připomněl, že problémy, ke kterým se vztahuje vnitřní uzdravení, nemají charakter medicínský, ale spíše psychologický a duchovní. Nelze proto libovolně zaměňovat uzdravení z nemoci a vnitřní uzdravení, jak se to mnohdy děje v různých přednáškách a publikacích. Každé z nich má totiž jinou podstatu.

V současné společnosti žije mnoho psychicky zraněných lidi, kteří pociťují bolest, osamělost, zklamání, někdy dokonce i zášť. Jejich zranění často pocházejí z období dětství, kdy prožívali odmítnutí svými rodiči, nedostávalo se jim lásky a bezpečí, nebo dokonce byli zneužíváni těmi nejbližšími. Je známo, že lidé, kteří vyrůstali v disharmonických rodinách a trpěli nedostatkem lásky v dětství, jsou více náchylní k sociálně patologickým jevům jako je drogová a alkoholová závislost, záškoláctví, gamblerství, povalečství, vandalismus, dlouhodobá nezaměstnanost a kriminalita. Svou citovou deprivaci řeší navazováním časných známostí, které ovšem vzhledem k jejich citové nezralosti nemají trvalý charakter a často se rozpadají. A tak začíná začarovaný kruh, kdy jejich původní problém odmítnutí či citového neuspokojení v dětství se rozrůstá do rozměrů, které člověk již není schopen zvládnout. Tento vývoj může nakonec vyústit až do nejrůznějších katastrofálních konců.

Někteří křesťané vidí v citových zraněních člověka také hlavní příčinu, proč tito lidé ve svém životě odmítají Boha a Krista. Podle těchto názorů emočně zranění lidé nejsou schopni se obrátit k Bohu, protože si jej nedovedou představit jako milujícího Otce. Nedostatek lásky, odmítnutí rodiči, špatné zacházení a různé způsoby zneužití v dětství jsou jistě závažnými faktory způsobujícími zranění v lidských citech a duši. Je však otázkou, zda všechny tyto negativní zkušenosti, které mnozí lidé ve svém dětství prožívali, jsou tím skutečným kořenem jejich problémů. Je citová deprivace a zneužívání v dětství tou nejhlubší příčinou, proč lidé berou drogy, stávají se kriminálníky, střídají partnery? Lze vysvětlit různá životní selhání pouze tím, že tito lidé neměli dobré dětství a že jim bylo různě ubližováno? Odmítají lidé Boha jenom proto, že jejich otcové v nich zanechali špatný obraz otce, který neumí milovat a být nablízku?

Největší problém člověka

Nesprávné vztahy v časném dětství nejsou zanedbatelné pro citový vývoj člověka a mohou nepochybně přispět k deformaci vztahů v pozdějším životě. Avšak každá lidská bytost je poznamenána ještě jiným, daleko hlubším problémem, který má svůj původ u našich prvních rodičů. Jejich neposlušností vůči Bohu byl narušen harmonický vztah mezi Otcem a jeho stvořením. Jejich duchovní pád v zahradě Eden způsobil odcizení se Bohu. Prvotní hřích našich prarodičů měl katastrofální následky nejen pro ně samotné, ale i pro celé další generace. Týká se to každého z nás bez výjimky. Od okamžiku pádu Adama a Evy je hřích tou nejhlubší příčinou všech zdeformovaných vztahů. Hřích není jen morální chyba, kterou člověk může sám napravit. Je to něco mnohem horšího. Hřích je zhoubné bujení, které prorůstá celým lidským pokolením, infekce, kterou jsou nakaženi všichni již od svého narození (početí). Odděluje nás navždy od Boha a způsobuje, že jsme objektem jeho hněvu. Pán Ježíš hodnotí lidské nitro jako místo, které je zcela zkažené a odkud vychází všechno zlo, které znesvěcuje člověka:

• Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.

Člověk není hříšníkem proto, že koná zlé věci. On je hříšníkem proto, že má zkažené nitro a je nezpůsobilý k dobrému. Může být civilizovaný, vzdělaný, kultivovaný, dokonce i nábožensky založený, ale zůstává vnitřně zkažený.

Každý člověk přichází na svět jako syn nebo dcera Adamova a přináší se sebou neblahé dědictví v podobě hříšné přirozenosti. Pavel popisuje křesťanům v Efezu duchovní stav nevěřícího člověka. Je duchovně mrtvý pro své hříchy, je pod panováním světa, těla a ďábla. Křesťanům v Římě pak vysvětluje, že lidé, dokud nejsou proměněni Boží milostí, jsou otroky hříchu. Možná budete namítat, že tento obraz člověka, jako úplně zkaženého tvora, je přehnaný. Přece na světě žije tolik dobrých a ušlechtilých lidí a zdaleka ne všichni projevují takový stupeň zkaženosti, jak je to vylíčeno v předchozích větách. Je pravdou, že ne všichni jsou ve svých skutcích vrazi, zloději a cizoložníci, ale všichni máme zkažené srdce a různé zlé věci se objevují v našich myšlenkách. Sami nevíme, jak bychom se zachovali v extrémních podmínkách. Kdo si je jistý, že by obstál za všech okolností? Pamatujme si, že jen díky Boží všeobecné milosti není na světě ještě více vražd, cizoložství, krádeží, pomluv a křivých obvinění.

Pána Ježíše navštívil jednou člověk jménem Nikodém. Tento muž patřil k tehdejší náboženské elitě židovského národa. Byl členem židovské rady a učitelem v Izraeli. Ježíš mu tehdy řekl věci, na které se Nikodém přímo neptal. Ale byla to odpověď na otázky, které Nikodéma v nitru duše trápily a znepokojovaly. Z úst Ježíše uslyšel větu, která u něj způsobila údiv:

• Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.

A protože Nikodém tomu nerozuměl, Ježíš mu tuto duchovní pravdu vysvětlil. Pokud má člověk vejít do Božího království, musí se narodit podruhé, a to z Božího Ducha. Duchovní stav člověka je alarmující a nelze jej napravit nějakými povrchními kosmetickými úpravami. Je zapotřebí radikální, revoluční změna. Je nutný zásah zvenčí v podobě díla Ducha svatého, který způsobuje znovuzrození člověka. Pokud toto znovuzrození potřeboval nábožensky založený židovský rabín, o co víc jej potřebuje každý z nás, tedy i lidé, kteří jsou citově a vnitřně zranění.

Oběť, nebo hříšník?

V přístupu k léčbě vnitřních zranění lze vystopovat dvě cesty. První z nich vychází z koncepce psychologické podmíněnosti vývoje člověka. Podle tohoto pojetí je lidská osobnost, myšlení, chování a jednání podmíněno tím, co člověk prožíval v minulosti, především v útlém dětství. Pokud citově strádal, neměl uspokojeny potřeby, byl zneužíván, bude mít nesnáze ve vztazích, sklony k nesprávnému jednání a problémy s přijetím Boha jako milujícího Otce a Krista jako Spasitele. Citová zranění z dětství jsou podle tohoto názoru příčinou psychických i duchovních problémů v pozdějším věku. V tomto přístupu existuje tendence, aby byl zraněný člověk chápán jako oběť svého okolí, svých rodičů a nesprávných vztahů. Příčina potíží je hledána vně zraněného člověka. Podle toho se řídí i léčba vnitřních zranění. Postižený člověk je veden k tomu, aby zkoumal své zážitky z útlého dětství a hledal situace, kdy citově strádal, nebyl dostatečně milován nebo mu bylo ubližováno. Aby mohlo dojít k uzdravení, musí být všechny tyto negativní zážitky z dětství odreagovány v průběhu psychoterapeutické léčby.

Absolutizace takového přístupu však často vede k zpochybnění i těch vztahů s rodiči a blízkými, které člověk vnímal předtím jako normální. Z otce, který byl pokládán za milujícího člověka, je v průběhu psychoterapeutického vedení vytvářena monstrózní postava, v jejíž bezcitném jednání spočívá údajná příčina všech současných potíží. Jim Owen uvádí ve své knize Christian Psychology v War on God's Word (Válka křesťanské psychologie s Božím slovem) jeden takový příklad.

Ženatý pastor, který pracoval s mládeží, se zapletl do intimního vztahu s nezletilou dívkou, která patřila do jeho skupiny. Když celá aféra vyšla najevo, pastor veřejně činil pokání z tohoto činu, prosil shromáždění o odpuštění a složil svou funkci. Jelikož se však jednalo o trestný čin, byl vzat do vazby, obžalován a obviněn. V rámci trestního řízení se podrobil psychologickému vyšetření a délka trestu měla být, alespoň do určité míry, závislá na psychologickém posudku. Jeho osud byl tedy závislý na psycholozích. On a jeho žena si vyhledali ty nejlepší křesťanské psychology, kteří byli dostupní. Společně se účastnili sezení a očekávali, že poradenství bude vedeno způsobem, který vychází z Božího slova. Avšak brzy zjistili, že tomu tak není. I když každé sezení začínalo modlitbou, středem poradenství bylo odhalení a zpracování pastorova dětství. Terapie byla vedena tak, aby pastor „objevil", že jeho otec pro něj vůbec nebyl tím báječným člověkem, za kterého jej předtím pokládal. Psychoterapie, kterou absolvoval, vedla ve svých důsledcích k hluboké trhlině ve vztazích s jeho matkou, která v té době ještě žila. Také jeho ženě se dostalo od psychologů zvláštní „útěchy". Řekli jí, že její manžel byl předurčen k tomu, aby se dopustil nevěry.

Duchovní přístup k řešení vnitřních zranění vychází z biblické pravdy o člověku. Ve zkaženém světě je nevyhnutelné, že se člověk stává obětí hříchu jiných lidí. Avšak tato skutečnost z něj nečiní nevinnou oběť, která může svést vinu za všechny problémy a nesprávné jednání na traumata z časného dětství. To, že jsme se stali obětí jiných lidí, z nás nesnímá naší vlastní vinu před Bohem. Mohlo být s námi špatně zacházeno, ale to nás nezbavuje odpovědnosti za naše činy před Bohem. Odcizení Bohu, které jsme zdědili po prvních rodičích, v nás vytvořilo duchovní vakuum, které se každý člověk snaží zaplnit. Ve snaze kompenzovat toto odcizení se člověk dožaduje splnění různých potřeb od svých nejbližších - v dětství od svých rodičů, později od svého životního partnera. Často se však jedná o požadavky nesplnitelné, protože mají spíše povahu duchovní než psychologickou. A tak není překvapující, že lidé dorůstají s tím, že mnohé jejich potřeby nebyly uspokojeny. Není však možné obviňovat ze všeho rodiče a okolí, protože skutečná příčina našich problémů a zranění leží mnohem hlouběji než v událostech našeho dětství. K vyřešení problémů dojde až tehdy, když se člověk obrací k Bohu, který v Kristu s námi obnovuje původní otcovský vztah.

Psychologický přístup tedy hledá příčinu vnitřních zranění a jejich důsledků mimo člověka, zatímco Boží slovo hovoří o základním problému, který je uvnitř každého z nás. Psychoterapie nabízí léčbu v podobě odreagování traumatických vzpomínek z dětství, zatímco Boží slovo vede člověka k pokání a obnovení narušeného vztahu s Bohem skrze zástupnou oběť jeho Syna, Ježíše Krista.

Lidé - a žel i mnoho křesťanů - dnes více věří psychologické determinaci vývoje člověka než Božímu slovu, které hovoří o hříchu a jeho následcích. Být obětí svého okolí a být zraněn psychickými traumaty z dětství je dnes módní a zní soucitně; být hříšníkem, který má činit pokání a obrátit se k Bohu, působí příliš hanlivě a zavání středověkem. Není proto divu, že psy-choterapeutický přístup je dnes - a to i v křesťanských kruzích - stále více populární. Ježíš Kristus však nepřišel na svět, aby primárně vyřešil naše frustrace a psychická zranění, která nosíme v sobě v důsledku nešťastného dětství. Přišel proto, aby zachránil hříšníky. Pavel píše Timoteovi:

• Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě.

Pavel se nestyděl za to, že je prvním z hříšníků. Neváhal se přihlásit mezi největší hříšníky. Přicházel ke Kristu jako hříšník, a nikoli jako oběť, i když by se také mohl vymlouvat na zážitky ze svého dětství, na nesprávné ovlivnění svými učiteli, na vedení k nepravé zbožnosti... V oblasti vnitřního uzdravení se psychologický přístup dostává do konfliktu s Božím slovem. Ke Kristu totiž nepřicházíme jako oběti, ale jako hříšníci. Navíc víra ve svrchovaného Boha vylučuje pohled na člověka jako na oběť. Bůh si může použít i naše traumata a zranění k tomu, aby si nás přitáhl k sobě. Vše, co Bůh dopouští v našich životech, slouží nakonec k našemu spasení a k Boží slávě.

V Otcově objetí

Boží slovo říká mnoho o uzdravení zkaženého nitra člověka. Prostředky, které k tomu Bůh používá, jsou však značně rozdílné od psychoterapeutických metod. Je to Boží Duch, který musí proměnit nitro člověka, který dává poznání vlastního stavu člověka a přitahuje ho svou milostí k Bohu.

V Bibli najdeme mnoho příkladů takové proměny. Jedním z nich je marnotratný syn z Ježíšova podobenství o třech ztracených věcech. Mladší syn se rozhodl svévolně naložit se svým majetkem a odchází do daleké země, kde rozmařilým životem rozházel svůj kapitál. Když už všechno utratil, začal mít hlad a cítil nouzi. A tak se snažil hledat pomoc. Nejdříve to zkoušel u lidí. Uchytil se u jednoho občana v této zemi, který jej poslal na pole pást vepře. Neměl však z čeho žít, a tak se musel živit slupkami, které žrali vepři, ale ani toho nebylo dostatek. V určitém okamžiku si vzpomněl, že v domě jeho otce se dokonce i nádeníkům vede mnohem lépe než jemu v současné situaci, a tak se rozhodl, že se vrátí k otci, vyzná mu svá přestoupení a bude jej prosit, aby z něj učinil alespoň jednoho ze svých nádeníků.

Mladší syn je obrazem člověka, který se vzbouřil proti Bohu, chtěl se osamostatnit a vzít svůj osud do vlastních rukou. Člověk však není dobrým hospodářem svého života - všechno promrhá pro své sobecké cíle a uspokojení svých zvrácených tužeb. V důsledku odcizení se od Boha a špatného nakládání se svým majetkem (životem) trpí duchovním hladem. Avšak v tomto světě neexistují žádné hodnoty, které by mohly tento hlad uspokojit. A tak hledá různé atrapy skutečných hodnot, požaduje uspokojení svých potřeb, ale to, co nachází v tomto světě, je potrava velmi podřadné kvality a ještě jí není dostatek. Když si člověk může tento svůj zoufalý duchovní stav uvědomit, je to již známka činnosti Ducha svatého v jeho nitru. Je to práce Božího Ducha, který člověka vede k tomu, aby již nehledal pomoc u lidí, ale obrátil se k nebeskému Otci. V první fázi však člověk často přichází k Bohu a chce si jeho přízeň nějak zasloužit, nějakým způsobem si na ni vydělat, stejně jako marnotratný syn chtěl být nádeníkem.

Podívejme se však na to, jaká je otcova reakce na návrat marnotratného syna. Otec jej netrpělivě vyhlížel, a když jej v dálce spatřil, ihned běžel k němu hnut lítostí. Místo aby jej plísnil, že promrhal svůj majetek, místo aby mu vyčítal, že jej opustil, otec jej objímá a vyjadřuje mu svou lásku polibkem. Syn, který pracoval u vepřů a neměl žádné prostředky k živobytí, musel vypadat mizerně - byl zřejmě otrhaný, hladový, špinavý a možná i bosý. Vyznává svému otci, že zhřešil proti nebi i vůči němu a necítí se již hoden být nazýván jeho synem. Ale otec na to nehledí a přikazuje svým služebníkům, aby ihned přinesli nejlepší oděv a oblékli jej, aby mu dali prsten na ruku a obuv na nohy. Následuje slavnostní hostina, hodování a společenství otce se synem. Celý dům se raduje z návratu člověka, který byl již pokládán za mrtvého a navždy ztraceného.

Toto je mimořádný obraz Boží lásky k hříšníkovi. Nikde v Písmu nečteme, že by Bůh pospíchal. Boží slovo jej naopak představuje jako absolutně svrchovaného, který má všechno s přehledem pod kontrolou a nemá důvod nikam spěchat. Zde je jediné místo v Bibli, kde Bůh Otec pospíchá! Je to neslýchané! Absolutní vládce vesmíru pospíchá, aby se setkal s hříšníkem a vyjádřil mu svou lásku a náklonnost!

Skutečné uzdravení našeho nitra

Vracející se marnotratný syn má jistě velmi bohatou osobní historii plnou různých psychických traumat. Avšak k otci nepřichází proto, aby ze své paměti doloval všechny traumatizující zážitky z minulosti. Neprosí, aby mu otec pozvedl jeho pošramocené sebevědomí a vylepšil jeho vlastní sebeúctu. Přichází k němu jako hříšník a vyznává, že není hoden. Když jej však otec objímá, zapomíná na všechna zranění z minulosti. Otcův polibek lásky a smíření jej plně uzdravuje. Neslyšíme žádné vzpomínky na události z doby, kdy byl mimo domov. Radostné společenství s otcem je úplně vytěsnilo.

Za svůj život jsem slyšel mnoho svědectví lidí, která by bylo možno přirovnat k návratu marnotratného syna k otci. Mezi nimi byli i lidé, které předchozí život těžce poznamenal. Propadli alkoholu nebo jiným závislostem. Jeden bratr vzpomínal, že jej alkohol tak svázal, že přespával v opilosti pod mostem a ztrácel osobní věci. Jeho spolupracovník, věřící křesťan, mu svědčil o Kristu. Pak začal číst Bibli a dostala se mu Boží milost, že uvěřil v Krista. Stal se z něj nový člověk, který žije svobodným životem.

Mohl by se jistě vymlouvat na své dětství. Jeho otec měl rovněž problémy s alkoholem. Ale když hovoří o svém životě, vyznává, že byl hříšníkem (a nikoli obětí), který byl ospravedlněn skrze Krista a milostivě přijat svým nebeským Otcem.

Nechci negovat potřebu uvolnění některých negativních emocí a zranění, které člověk v sobě nosí z doby, kdy žil bez Krista, bez naděje a bez Boha. V praxi je někdy potřeba zvláštního pastýřského vedení u lidí, kteří mají za sebou těžkou minulost. Ale zkušenost nového stvoření, kterým se člověk stává v Kristu po svém obrácení, přehluší tyto negativní zážitky. Apoštol Pavel vyznává:

• Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou".

Věřící člověk není nikde vyzýván, aby se vracel v čase a zkoumal své zážitky z minulosti. Svůj život již nežije pro sebe, ale pro Krista, který si jej zamiloval a vydal za něj sebe samého. A tak se věřící křesťan nemůže do nekonečna točit kolem sebe a vracet se stále ke svým zraněným citům a traumatickým zážitkům. Je přece v Kristu nové stvoření.

Bezesporu mnoho lidí prožilo citová zranění, někteří byli zneužiti, odstrčeni, odmítnuti. V jejich duši jsou četné rány. Avšak tyto rány nelze vyléčit jenom psychoterapií, která není schopna řešit ty nejhlubší a nejpodstatnější problémy lidské duše. Skutečné vnitřní uzdravení může provést jedině Bůh. Při této léčbě Bůh čistí naši zkaženost tím, že nám dává oděv dokonalé Kristovy spravedlnosti a současně v nás vytváří novou přirozenost. Tato léčba je však také nepříjemná, protože je při ní obnaženo nitro člověka a ukazuje se, co vše v něm sídlí. Je to terapie, kterou koná Boží Duch, když člověka přivádí k pokání. V tomto procesu dostáváme pečeť Božího Ducha, stáváme se členy Boží rodiny a máme společenství s Otcem. Po takovém zákroku se vnitřní rány hojí mnohem rychleji, do hloubky a natrvalo. A tak je dobře, když při své službě vnitřně zraněným lidem máme na zřeteli tento nejdůležitější aspekt vnitřního uzdravení člověka podle Božího záměru.

- Štěpán Rucki -

Ukázka z knihy: „Je někdo z vás nemocen?", str. 159nn