A. Obtížnost probuzení

Je daleko jednodušší o probuzení mluvit nebo psát než se do něho pustit. Je zapotřebí vymést tolik nepořádku, postavit se tolika samorostlým zábranám, překonat tolik starých zvyků, utkat se  s tolikou leností a lehkomyslností, prolomit tolik rutiny ve službě a tolikrát přibíjet na kříž sami sebe i okolní svět. Dá se o tom mluvit stejně, jako se Kristus vyjádřil o nečistém duchu, kterého učedníci nemohli vyhnat: „Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem“ (Mt 17,21).

Přečtěme si úvahy služebníka ze sedmnáctého století, který poté, co si postěžuje na zlořády a neduhy jak svého života, tak své služby, rozhodne se zavést následující prostředky obnovy:

(1) V následování příkladu Krista a jeho apoštolů a pro dobra činění rozhodl jsem se každé ráno včasně vstávat.

(2) Rozhodl jsem se, že jakmile budu vzhůru, rozmyslím si, jakou práci, kdy a jak mám udělat; vložit se do toho srdcem; a dokonce za to sám sebe volat k zodpovědnosti, ba i plakat nad svými selháními.

(3) Chci strávit každý den dostatek času na modlitbách a také čtením, rozjímáním a duchovním cvičením: ráno, v poledne, večer a než jdu spát.

(4) Jednou v měsíci, buď na jeho konci, anebo v polovině, budu dodržovat den pokořování se za stav společnosti, za lid Páně a jeho bědný stav a za to, aby se vzmohlo dílo a lid Boží.

(5) Kromě toho budu věnovat jeden den svému vlastnímu osobnímu životu, budu bojovat proti duchovnímu zlu a za větší svatost svého srdce, anebo za to, abych zvládl nějaké zvláštní cvičení, jednou za půl roku.

(6) Jednou v týdnu strávím čtyři hodiny v ústraní přemítáním nad sebou samým a přímluvami za zvláštní případy týkající se jak mě, tak druhých.

(7) V sobotu, jak se bude blížit noc, obětuji nějaký čas přípravě na Den Páně.

(8) Jednou za rok v nejpříhodnější dobu strávím 6–7 dní v kuse tím, že se oddám cele a jedině duchovním záležitostem.

B. Potřeba probuzení v dnešní době

Takovýmto způsobem tedy služebník tehdejší doby nastartoval probuzení ve svém osobním životě i ve službě. Vezměme si z něho příklad. Jestliže on tehdy pociťoval silnou potřebu probuzení, my ho dnes potřebujeme ještě víc.

V pátém a šestém století povstali Gilda[1] a Salvianus[2], aby zalarmovali a probudili k životu laxní církev a její formální službu. V šestnáctém století tento úkol připadl reformátorům. V sedmnáctém století to byl mezi jinými Richard Baxter, kdo sehrával důležitou roli svým burcováním proti mdlé a vlažné zbožnosti a probouzením dřímajícího potenciálu ve svých spoluslužebnících. V osmnáctém století dal Bůh povstat několika vybraným a vznešeným mužům, aby probouzeli církev a prošlapávali cestu k vyšší a odvážnější realizaci povolání do služby. Ani v dnešní době nepotřebujeme podobný stimulující vliv o nic méně. Je velká poptávka po nějakém dalším Baxterovi, který by nás burcoval svým hlasem i příkladem. Když se člověk podívá, jak je stále ještě zemdlená, unylá, stagnující a neúčinná duchovní služba v naší zemi, je mu z toho jen smutno. Jak dlouho, ó Pane, jak douho ještě!

Infúze nového života do služby by měla být předmětem jednak přímočařejšího a zvláštního úsilí a jednak také společné a vroucí modlitby. Modlitby křesťanů by měly být více namířeny na studenty, kazatele a na služebníky křesťanské církve. To, co naše země potřebuje, je živoucí služba; a bez takové služby na sebe nenechají Boží soudy dlouho čekat. Potřebujeme muže, kteří budou investovat a vydají sami sebe až do vyčerpání, budou se namáhat a modlit a budou stát na stráži a plakat pro duše.

1) Jak dostal Myconius lekci

V životě Myconia,[3] Lutherova přítele, se v podání Melchiora Adama stáváme svědky nádherného a poutavého vyprávění o událostech, které se nakonec ukázaly být důležitým bodem zlomu v jeho životním příběhu a vedly ho k tomu, že věnoval veškeré své úsilí Kristovým záležitostem. První noc poté, co vstoupil do kláštera s úmyslem stát se mnichem, měl sen: zdálo se mu, jako by procházel sám širou pustinou. Najednou se tam objevil průvodce a vedl ho dál do velice krásného údolí zavlažovaného příjemným pramenem, ze kterého mu nebylo dovoleno okusit, a potom ho vedl ještě dál k mramorové fontáně s čistou a průzračnou vodou. Už si klekal, aby se napil, když před jeho očima najednou stojí Spasitel, z jehož ran tryská mohutný proud. V tom okamžiku ho průvodce vrhá do té fontány. Jeho ústa se dotýkají pryštících ran a jak pije, voda mu sládne v ústech: Ó, už nikdy nebudu žíznit!

Hned jak se osvěžil, byl svým průvodcem odveden pryč, aby se poučil, jak velké věci má ještě vykonat pro toho ukřižovaného, z jehož vzácných ran vytéká živá voda do jeho duše. Přišel na rozlehlou rovinatou pláň, kde se ve větru vlnilo obilí. Jeho průvodce mu nařídil žnout. On se hájil, že je k této práci naprosto nezpůsobilý. Dostal odpověď: „Co neumíš, to se naučíš.“ Pak šli blíž a najednou bylo vidět osamělého žence, jak se namáhá se svým srpem s takovou nadpřirozenou vervou, jako by byl odhodlán sežnout celé to pole sám. Průvodce Myconiovi poručil, aby se k tomu ženci přidal, sám popadl srp a ukázal mu, jak postupovat.

Potom ho průvodce opět vedl k pahorku. Myconius přehlížel tu širou planinu pod sebou a udiveně se ptal, jak dlouho jen bude trvat, než se sklidí takové pole s tak málo dělníky. „Poslední srp musí zaseknout, než přijde zima,“ odpověděl průvodce. „Pokračuj se vší svou silou. Pán žně už brzy pošle více ženců.“ Myconius už byl tou dřinou znaven a na chvíli si odpočinul. Opět se mu po boku ocitl Ten ukřižovaný, zdál se být sedřený a sešlý. Průvodce vložil na Myconia ruce a pronesl: „Musíš být jako on.“

Při těchto slovech se Myconius ze sna probudil. Ale probudil se přitom do života horlivého nadšení a lásky. Našel Spasitele své vlastní duše, vyšel a kázal o něm ostatním. Zaujal místo po boku toho vznešeného žence, Martina Luthera. Byl poháněn jeho příkladem a namáhal se na tom širém poli spolu s ním, dokud z každé strany nepovstali noví dělníci a všechno nebylo sklizeno, než přišla zima. Z toho pro nás plyne ponaučení: napřáhněte své srpy. Pole se bělají ke sklizni a jsou velmi rozsáhlá; dělníků je málo, ale už je tu pár oddaných, kteří se společně mají k dílu. V jiných dobách už jsme viděli muže jako Whitefielda a Hilla vynakládat ohromné úsilí, jako by to celé pole měli sklidit sami. Přidejme se k těmto mužům a Pán sklizně nás nenechá dřít samotné.

2) Práce na Velké sklizni

„Kdy se míníš zastavit?“ zeptal se jednou Rowlanda Hilla jeden z jeho přátel. „Až to všechno sklidíme,“ zněla pohotová odpověď. Naše odpověď je stejná. Pole jsou rozsáhlá, obilí zlátne, sklizeň je za dveřmi; a skrze milost jí půjdeme vstříc se svými srpy a neodpočineme, dokud neulehneme tam, kam nás sám Beránek zavede, u zdroje živých vod, kde Bůh setře pot z našeho unaveného čela a osuší všechny slzy na zemi z našich plačících očí. Někteří z nás jsou mladí a v plné síle: možná nás díky Boží prozřetelnosti čeká ješte mnoho dní. Kéž jsou to dny usilovné, nepřetržité, vytrvalé a ano, dá-li Bůh požehnání, plné úspěšné práce. Budeme se namáhat, dokud neklesneme vyčerpáním a nebudeme uloženi k odpočinku.

C. Kázání obětem moru

Vincent,[4] nonkonformistický služebník, ve svém malém pojednání o velké morové epidemii a o požáru v Londýně (1666), nazvaném „Hrozný hlas Boží ve městě“ („God´s Terrible Voice in the City“), popisuje, jakým způsobem se věrní služebníci, kteří tam zůstali uprostřed nebezpečí, zhostili své závažné a slavné povinnosti vůči umírajícímu obyvatelstvu a jak jim k smrti vyděšené zástupy s dech beroucí dychtivostí visely na rtech, aby se nakojily doušky spásy dříve, než je tolik obávaná nákaza smete do hrobu. Dveře kostelů se rozletěly dokořán, ale kazatelny zůstaly zticha, neboť nebyl, kdo by zastal práci kazatelů; ti, co byli najatí za peníze, utekli před morovou hrozbou (J 10,12–13).

A právě tehdy ze svých úkrytů vystoupila skupina věrných pronásledovaných, aby zaplnili opuštěné kazatelny. Právě tehdy povstali uprostřed umírajících a mrtvých, aby vyhlašovali věčný život lidem, kteří očekávali svou smrt ze dne na den. Tito služebníci kázali vhod i nevhod. Bylo jedno, zda byl všední den či neděle. Hodina mohla být kanonická[5] i nekanonická, na tom nesešlo; nezakládali si na úhledných bodech církevní pravidelnosti či nepravidelnosti; pozvedli své hlasy jako trumpety a nikoho a nic nešetřili. Každé kázání mohlo být jejich poslední. Kolem nich zely otevřené hroby; život se zdál viset ne na vlásku, ale na vlásečku; smrt byla více na dosah než kdy jindy, věčnost vystoupila do popředí v celé své ohromné skutečnosti; každá duše se stala vzácnou; už nebylo radno mrhat příležitostmi; každá hodina v sobě skrývala hodnotu přesahující bohatství všech králů; svět teď byl jen stínem, který se mihne a zmizí, a dny člověka na zemi byly zkráceny z šesti tuctů let bez dvou na jeden okamžik!

Ó jaká to byla kázání! Žádné uhlazené věty, žádné naučené argumenty, žádné vydřené odstavce nekalily jejich naléhavý apel, ani slovo nezatěžovaly tak, že by se stávalo nesrozumitelným. Žádný strach z lidí, žádná touha po uznání či popularitě, žádná přepečlivá snaha vyhnout se silným výrazům nebo způsobům vyjádření, žádný strach z rozruchu anebo z nadšení jim nebránil v tom, aby vylévaly všechnu vroucí vášeň ze svých srdcí, která překypovala nevýslovnou něžností k umírajícím duším.

„Odvěkký,“ tvrdí Vincent, „jako by stál v hlavě kazatelny se svou obrovskou kosou a svým chraplavým hlasem říkal, ‚Pracujte, dokud se ještě říká dnes: této noci vás přijdu sežnout.‘ Ponurá smrt jako by stála vedle kazatelny se svým ostrým šípem a říkala: ‚Vystřel Boží šípy a já vystřelím svůj.‘ U paty kazatelny jako by zel otevřený hrob vystlaný prachem a říkal:

‚Jen hlasitěji zaplač, k Bohu ba i k lidem, tvá důvěra spěj k naplnění;

Tady musíš ulehnout, ústa zamčít klidem, do prachu, kde dechu není.‘“

„Služebníci byli nyní probouzeni a povoláváni, aby brali vážně svou práci a sloužili s horlivostí, aby kázali na pokraji a na hraně propasti, do které se kácely celé tisíce. Kostely, kde tito služebníci působili, byly tak narvány lidmi, že se kazatelé pro ten nával mnohdy ani nemohli dostat ke dveřím od kazatelny a museli k nim přelézat přes řady lavic; a ty tváře, co byly k vidění ve shromáždění, se předtím v Londýně viděly jen málokdy; tak dychtivé pohledy, tak nastražené uši, tak hltavá pozornost, jako by každé slovo, které utrousila kazatelova ústa, bylo k snědku.“

Takto se kázalo a takto se poslouchalo v těch dobách hrůzy a smrti. Lidé to brali vážně, jak v mluvení, tak v naslouchání. Chyběl odtažitý chlad, lenošná zemdlenost i nastudované řečnictví. Vpravdě kázali jako umírající lidé umírajícím lidem. Otázkou ale zůstává: Mělo by to vůbec být jinak? Smí být vůbec někdy v kázání méně zapálení anebo méně dychtivosti v naslouchání než tehdy? Vždyť život byl jen o malinko kratší, nic víc. Smrt a záležitosti kolem ní jsou stále stejné. Věčnost je stále stejná. Duše je stále stejná. Ve hře byl tehdy navíc jen jeden malinký detail, který je ne vždy přítomný v takovém rozsahu; rapidně se zkrátila délka života. A to byl jediný rozdíl.

D. Nevíra oslabuje naše svědectví

Proč by tedy naše kázání mělo být méně zapálené, náš apel méně láskyplný a naše neodbytnost méně naléhavá? Jsme jen o pár kroků dále od břehu věčnosti; toť vše.

Otázka času by dnes možná mohla mít trochu větší váhu než tehdy, ale opravdu jenom trochu. Ty věčné záležitosti kolem času jsou přece pořád stejně důležité a stejně neměnné. Rozdíl bude zajisté jen v naší nevíře!

Je to právě nevíra, která způsobuje, že služebníci jsou ve svém kázání tak studení, tak líní  v navštěvování a tak laxní a nedbalí vůči svým svatým povinnostem. Je to nevíra, která vhání do života chlad a zužuje srdce. Je to nevíra, pro kterou služebníci nakládají s věčnými skutečnostmi  s takovou neúctou. Je to nevíra, pro kterou tak lehkovážným krokem stoupají vzhůru „k tomu hroznému a vznešenému místu – ke kazatelně“, aby se smrtelnými bytostmi probírali otázky nebe a pekla.

Zde je jedna z výzev Richarda Baxtera:

„Přivádí mě k údivu, že když se mluví o tak vážných věcech, jak jen se lidé ve shromáždění mohou udržet, aby neplakali? Nebo spíš jak jen mohou vydržet v klidu, než se odeberou k někomu, kdo jim poslouží, a oni se dozvědí, co mají dělat? Ó kdyby tak nebe a peklo už nemělo mít na člověka vliv! Ó kdyby věčnost už neměla na člověka působit! Ach, jak to jen můžete snést, když jste sami a přemýšlíte o tom, co to znamená žít ve věčné radosti anebo ve věčných mukách! Divím se, ža vás podobné myšlenky nevytrhnou ze spánku; a že vám nepřijdou na mysl, když jste zaměstnáni svou prací! Divím se, jak skoro vůbec můžete dělat cokoli jiného; kde se ve vaší mysli bere klid; jak můžete jíst nebo pít nebo odpočívat, dokud nezískáte aspoň nějaký důvod věčné útěchy!

Je to vůbec člověk anebo je to mrtvola, když zůstává absolutně nedotčen záležitostmi takové důležitosti? Jestliže je mu bližší spánek než třesení, když slyší, jak musí stanout před Božím soudem? Je to člověk anebo hrouda hlíny, když může vstávat a uléhat, aniž by byl hluboce pohnut ohledně svého stavu na věčnosti? Když se může klidně starat o své světské podnikání a nic si nedělá z tak ohromného počinu, jakým je spasení či zatracení; a tím spíš, pokud ví, že je to za dveřmi? Skutečně, pánové, když jen pomyslím, jak závažná je celá věc, divím se, že ti nejlepší z Božích svatých na zemi nejsou, jde-li o tak závažné věci, ještě lepší a nedělají ještě víc. Divím se těm, které svět považuje za svatější, než by měl, a pohrdá jimi kvůli tomu, že dělají mnoho povyku pro nic, že dokáží tak snadno odložit Krista a svou vlastní duši. Divím se, že raději nevylévají svou duši ve veškerých přímluvných modlitbách; že vztah s Bohem neberou vážněji; že ve svých myšlenkách nejsou důkladnější v přípravě na vyúčtování. Udivuje mě, že nejsou ve svých životech stokrát přísnější a pracovitější a neúnavnější ve svém úsilí dosáhnout koruny.

A co se týče mě, stydím se za své otupělé a lhostejné srdce a za těžkopádný a neužitečný průběh svého života. Pán ví, že se stydím za každé svoje kázání, když pomyslím, o čem jsem mluvil a kdo mě poslal a že přitom jde o mnoho – zda lidé budou spaseni nebo zatraceni. Téměř se třesu, aby mě Bůh nesoudil jako toho, který znevažuje jeho pravdy a nedostatečně si cení lidských duší, a abych i ve svém nejlepším kázání nebyl vinen jejich krví. Soudím, že ve věcech tak rozsáhlých následků bychom neměli k lidem promluvit ani slovo, bez toho aniž bychom prolévali slzy, anebo aniž by v tom nebyla největší možná vážnost a upřímnost, jaké jsme schopni. Bylo by tomu tak, kdybychom se tolik neprovinili hříchem, který sami odsuzujeme.“

My to vlastně nebereme vážně ani s kázáním, ani s nasloucháním. Kdyby tomu bylo jinak, mohli bychom snad být tak chladní, tak neochotní modlit se, tak nedůslední, lenošní, světští, tak nepodobní lidem, jejichž celý svět se točí kolem věčnosti? Musíme to brát vážněji, pokud chceme získat lidské duše. Musíme to brát vážněji, pokud chceme jít ve šlépějích svého milovaného Pána či pokud chceme naplnit své sliby, které nás zavazují. Musíme to brát vážněji, pokud chceme být méně pokrytečtí.

Musíme to brát vážněji, pokud chceme svůj běh dokončit s radostí a být korunováni při příchodu našeho Mistra. Musíme pracovat, dokud je den; přijde noc, kdy už nikdo nebude moci pracovat.“