Jerry Falwell o něm mluví jako o „jednom z mých hrdinů“ a jako o „hrdinovi mnoha evangelikálů, včetně Billyho Grahama“. Vzpomínám si, jak jsem se před pár lety procházel Centrem Billyho Grahama a pozoroval jsem, jaké zvláštní úctě se těší Charles Finney v rámci evngelikální tradice. Cítil jsem se tehdy povzbuzen i první hodinou teologie na křesťanské univerzitě, kde se po nás vyžadovala četba Finneyho díla. Tento zastánce probuzenectví z New Yorku byl často citovaným a slavným šampiónem křesťanského zpěváka Keithe Greena a organizace Mládež s misií (Youth With A Mission). Je obzvláště uznáván mezi lidmi ve vedení křesťanské pravice i křesťanské levice, cení si ho tedy jak Jerry Falwell, tak Jim Wallis (z časopisu Sojourners) a jeho vliv je zřetelný v různých hnutích, která se navzájem mohou velmi lišit, ale ve skutečnosti jsou pouhými dědici Finneyho odkazu. Od hnutí Vineyard a hnutí církevního růstu (Church Growth Movement) až po politické a společenské meetingy, televizní evangelizace a hnutí Dodržovatelů slibů (Promise Keepers), jak jednou dosti nadšeně zajásal někdejší prezident Wheatonské univerzity, prostě „Finney žije dál“!

Je to tím, že Finneyho moralistický podnět dal vzniknout vizi církve, která je vesměs spíše zprostředkovatelkou osobní a společenské reformy než institucí, v níž jsou prostředky milosti, slovo a tělo Páně učiněny dostupnými pro věřící, kteří potom nesou evangelium dál do světa.  V devatenáctém století se evangelikální hnutí čím dál více ztotožňovalo s politickými záležitostmi – od zrušení nevolnictví a legislativy týkající se dětské pracovní síly až po rovnoprávnost žen a zákaz alkoholu. V zoufalém úsilí o znovunabytí této institucionální moci a slávy „křesťanské Ameriky“ (vize, která je vždycky působivá v představách, ale od rozpadu puritánské Nové Anglie už je prakticky nedostižná) spustila protestantská zavedená moc z přelomu století morální kampaně na „poameričtění“ imigrantů, na posílení mravní výchovy a „budování charakteru“. Evangelisté vykládali své americké evangelium v tom smyslu, že prosazovali jeho praktickou užitečnost pro jednotlivce i pro národ.

Proto je Finney tak populární. On je tím nejzřetelnějším ukazatelem na cestě od reformační ortodoxie, zjevné při velkém probuzení (za Edwardse a Whitefielda), k arminiánskému (a ano, dokonce i pelagiánskému) probuzenectví, které lze zaznamenat od druhého velkého probuzení až po současnost. Abychom si mohli ukázat, jak moc Finney ovlivnil dnešní evangelikalismus, musíme si nejprve všímat, od čeho se teologicky odrážel a v čem se odchýlil. Kvůli těmto odchylkám se Finney stal otcem předchůdců některých největších problémů dneška v rámci evangelikálních církví, a to konkrétně hnutí církevního růstu, letničního hnutí a politického probuzenectví.

Kdo je Finney?

V reakci na šířící se kalvinismus velkého probuzení se následníci tohoto velkého hnutí Božího Ducha obrátili od Boha k lidem, od kázání objektivního obsahu (tedy Krista, toho ukřižovaného)  k důrazu na to, že je potřeba člověka přimět, aby „učinil rozhodnutí“.

Charles Finney (1792–1875) působil v době takzvaného „druhého velkého probuzení“. Během svého presbyteriánského mezidobí zažil jednoho dne „mocný křest Duchem svatým“, který „mnou procházel skrz naskrz jako elektrická vlna“ a „jakoby přicházel ve vlnách tekuté lásky“. Následujícího rána sdělil svému prvnímu klientovi toho dne: „Obdržel jsem žádost o právní zastupování od Pána Ježíše Krista, abych hájil jeho věc, a tak nemohu hájit tu Vaši.“ Odmítl se zapsat na princetonském semináři (totiž vlastně na jakémkoli semináři) a začal vést různá probuzení  v severní části státu New York. Jedním z jeho nejznámějších kázání bylo „Hříšníci musejí změnit svá vlastní srdce“.

Ke každému danému učení Finney přistupoval s jedinou otázkou: „Je vhodné k tomu, aby se jím hříšníci obrátili?“ Jedním z výsledků Finneyho probuzenecké aktivity bylo rozdělení presbyteriánů ve Filadelfii a v New Yorku na dvě frakce, arminiánskou a kalvinistickou. Jeho „nová opatření“ zahrnovala i takzvanou „lavici pokání“ (předchůdce dnešních výzev, aby šel člověk dopředu k oltáři či ke kazatelně), emocionální taktiky, které vedly k omdlévání a k výlevům pláče a jiným „vzruchům“, jak je Finney a jeho následovníci nazývali.

Finneyho teologie?

Není ani třeba zacházet dále než k obsahu jeho Systematické teologie a hned pochopíme, že celá Finneyho teologie se točí kolem lidské morálky. První až pátá kapitola se zabývají morálním ovládáním, morální povinností a jednotou morálního jednání; kapitoly šest a sedm jsou o „naprosté poslušnosti“, zatímco v kapitolách osm až čtrnáct se diskutuje o atributech lásky, o sobectví a o ctnostech a neřestech obecně. Teprve až v jedenadvacáté kapitole se člověk dočte o něčem, co je svým zaměřením především křesťanské, tedy o usmíření a vykoupení. Následuje diskuze o znovuzrození, o pokání a o víře. Je zde jedna kapitola o ospravedlnění a potom dalších šest o posvěcení. Jinými slovy, Finney ve skutečnosti nenapsal systematickou teologii, ale soubor esejí o etice.

Nicméně to neznamená, že by Finneyho Systematická teologie neobsahovala některé důležité teologické výroky.

Za prvé, na otázku „Přestává být křesťan křesťanem, kdykoliv hřeší?“ Finney odpovídá:

„Kdykoliv hřeší, musí nutně, byť jen dočasně, přestat být svatý. Dokazuje se to samo o sobě. Kdykoliv hřeší, musí být odsouzen; musí být vystaven trestu ze zákona Božího... Pokud bychom řekli, že nařízení je pro něj stále závazné, ale vzhledem k tomu, že jde o křesťana, je trest navždy odstraněn, čili zrušen, na to já odpovídám, že zrušit trest znamená prohlásit nařízení za neplatné, neboť nařízení bez trestu není zákonem. Je to pak pouhá rada nebo doporučení. Křesťan je tedy ospravedlněn pouze tehdy, pokud je poslušný, a musí být odsouzen, když poslušný není, jinak by měl pravdu antinomianismus... V tomto ohledu je na tom tedy hřešící křesťan úplně stejně jako neobrácený hříšník.“ (s. 46)

Finney věřil, že Bůh vyžaduje naprostou dokonalost, ale místo toho, aby ho to vedlo k hledání své dokonalé spravedlnosti v Kristu, došel k závěru, že:

„... nynější plná poslušnost je podmínkou ospravedlnění. Ale opět k otázce: může být člověk ospravedlněn, zatímco v něm zůstává hřích? Samozřejmě že ne, ani podle principů zákona ani podle principů evangelia, jedině že by byl zákon prohlášen za neplatný... Avšak může takový člověk dojít odpuštění a být přijat a ospravedlněn v tom smyslu, jak káže evangelium, zatímco v něm zůstává hřích v jakékoli míře? Zajisté ne.“ (s. 57)

O reformačním rčení simul justus et peccator neboli „ospravedlněn a zárověň hříšník“ Finney prohlašuje: „Obávám se, že tento omyl už zahubil více duší než celý universalismus, který kdy dostal svět do prokletí.“ Neboť „kdykoli křesťan hřeší, vztahuje se na něj odsouzení, a tudíž musí činit pokání a navrátit se k prvním krokům, nebo bude ztracen.“ (s. 60)

Finneyho doktrína ospravedlnění spočívá v popření doktríny prvotního hříchu. Toto biblické učení, které zastávají jak římští katolíci, tak protestanté trvá na tom, že my všichni se do tohoto světa rodíme jako dědicové Adamovy viny a zkaženosti. Jsme tudíž v otroctví hříšné přirozenosti. Jak někdo říká: „Hřešíme, protože jsme hříšníci.“ Je to spíše tak, že hříšnost určuje hříšné jednání, a ne naopak. Ale Finney popřením této doktríny následoval Pelagia, heretika z pátého století, který byl odsouzen více církevními koncily než kterákoli jiná osoba v církevní historii.

Finney věřil, že lidská bytost je schopna si vybrat, zda bude ve své přirozenosti zkažená anebo vykoupená, a o prvotním hříchu se vyjadřoval jako o „nesmyslném dogmatu, které jde proti Písmu“ (s. 179). Zkrátka a jasně Finney popíral poznatek, že lidské bytosti mají hříšnou přirozenost (ibid.).  Z toho plyne, že jestliže nás Adam vede do hříchu ne svou dědičnou vinou a zkažeností, ale tím, že jen následujeme jeho ubohý příklad, vede nás to logicky k náhledu na Krista, toho druhého Adama, jako na toho, který nás spasí svým příkladem. Kde přesně k tomu Finney přišel, poznáme z jeho vysvětlení smíření.

První věc, které si ohledně smíření musíme všímat, je podle Finneyho to, že Kristus nemohl zemřít za hříchy nikoho jiného než sebe samého. Jeho poslušnost zákonu a jeho dokonalá spravedlnost stačily na jeho vlastní záchranu, ale nemohly by být právně uznány zástupně za někoho jiného. Právě v tomto bodě je zcela zřejmé, že Finneyho celá teologie je poháněna jen vášnivým zapálením pro morální zdokonalování: „Jestliže byl [Kristus] poslušen zákonu jako náš zástupce, proč by se potom tolik trvalo na tom, abychom se navrátili k naší osobní poslušnosti, a považovalo by se to za nutnou podmínku našeho spasení?“ (s. 206) Jinými slovy, proč by Bůh trval na tom, že se máme zachránit svou vlastní poslušností, kdyby bylo Kristovo dílo dostačující? Čtenáři by se v tomto ohledu mohla vybavit slova apoštola Pavla: „Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.“ Mohlo by se zdát, že Finneyho odpověď je souhlasná. Rozdíl je ale v tom, že Finney nemá problém věřit v oba z těchto dvou předpokladů.

Samozřejmě že se to tak úplně nedá říct, protože Finney opravdu věřil, že Kristus za něco zemřel – jenže jen za něco, ne za někoho. Jinak řečeno zemřel za určitým účelem, ale ne za lidi. Účelem té smrti bylo znovu nastolit Boží morální nadvládu a vést nás k věčnému životu skrze následování příkladu, tak jako Adam nás svým příkladem podnítil k hříchu. Proč Kristus zemřel? Bůh věděl, že:

„Smíření by bylo pro stvoření tou nejvyšší možnou motivací ke ctnosti. Příklad má ten největší morální vliv, jaký kdy lze uplatnit... Jestliže si tato laskavost a dobrota prokázaná ve smíření nedokáže podmanit sobecké hříšníky, pak je jejich případ už beznadějný.“ (s. 209)

Takže my nejsme beznadějní hříšníci, kteří potřebují být vykoupeni, ale jsme svévolní hříšníci, kteří potřebují natolik dojemný projev nesobeckosti, že pak s nadšením zanecháme svého sobectví. Finney nejenže věřil, že tato teorie o „morálním vlivu“ vykoupení je tou hlavní cestou k pochopení kříže; on také výslovně popřel zástupné vykoupení, které:

„předpokládá, že vykoupení bylo doslovně splacením dluhu, což už víme, že neodpovídá povaze vykoupení... Pravda je, že vykoupení samo o sobě nikomu spásu nezajistí.“ (s. 217)

Pak je tu ještě i otázka aplikace vykoupení. Ve své kritice reformační ortodoxie Finney usilovně argumentoval proti víře v to, že znovuzrození je dar Boží, a tvrdil, že „znovuzrození spočívá ve změně hříšníkovy konečné volby, záměru, preference; neboli ve změně ze sobectví na lásku a dobrotu“  v důsledku pohnutí vyplývajícího z morálního vlivu Kristova dojemného příkladu (s. 224). „Prvotní hřích, fyzické znovuzrození a všechna tomu příbuzná či z tohoto vyplývající dogmata podvracejí evangelium a příčí se lidské inteligenci.“ (s. 236)

Nemaje co do činění s prvotním hříchem, zástupným smířením a nadpřirozenou povahou znovuzrození jde Finney dál a útočí na „článek, na kterém církev buď stojí, anebo padá“ – ospravedlnění jedině milostí a jedině skrze víru.

Překroucení základní doktríny ospravedlnění

Reformátoři na základě jasných biblických textů trvali na tom, že ospravedlnění (v řečtině ve významu „prohlásit za spravedlivého“ spíše než „učinit spravedlivým“) je forenzní (tj. právní) rozsudek. Jinými slovy, zatímco Řím tvrdil, že ospravedlnění je proces, kterým se ze špatného člověka dělá člověk lepší, reformátoři namítali, že jde o prohlášení nebo vyjádření, jehož základem je spravedlnost někoho jiného (tj. spravedlnost Kristova). Tudíž jde o dokonalý rozsudek jednou pro vždy, který uznává něčí pozici právní spravedlnosti.

Toho prohlášení mělo být učiněno na samém začátku křesťanského života, nikoliv uprostřed anebo na konci. Klíčová slova v evangelické doktríně jsou „forenzní“ (právní) a „přisouzení“ (připočtení na něčí účet, oproti myšlence, že by se spravedlnost „vlévala“ přímo do lidské duše). Vědom si toho všeho, Finney prohlašuje:

„Ale že by hříšníci mohli být právně prohlášeni za spravedlivé, to je zhola nemožné a absurdní... Jak uvidíme, existuje celá řada podmínek, zatímco důvod ospravedlnení hříšníků je jediný... Jak už bylo řečeno, nelze mluvit o žádném ospravedlnění v právním či forenzním smyslu, ale jedině na základě všeobecné, dokonalé a nepřerušované poslušnosti zákonu. Toto samozřejmě popírají ti, kdo tvrdí, že ospravedlnění z evangelia, neboli ospravedlnění kajících se hříšníků, je svou podstatou forenzní či soudní ospravedlnění. Drží se přitom právní zásady, že co člověk udělá zásluhou někoho jiného, jakoby to udělal on sám, takže zákon pokládá Kristovu poslušnost za naši na základě toho, že Kristus byl poslušný místo nás.“

Na to Finney odpovídá: „Doktrína připsané spravedlnosti, neboli toho, že Kristova poslušnost zákonu nám byla započtena jako naše poslušnost, se zakládá na tom nejfalešnějším a nejnesmyslnějším předpokladu.“ Koneckonců Kristova spravedlnost „nemohla učinit více než ospravedlnit jeho samotného. Nikdy nemůže být započtena nám... je tedy přirozeně nemožné, aby byl Kristus poslušný místo nás.“ Toto „pojetí smíření jako důvodu hříšníkova ospravedlnění se stalo pro mnohé smutným kamenem úrazu“ (s. 320–2).

Názor, že víra je jedinou podmínkou ospravedlnění je „antinomiánským názorem“, tvrdí Finney. „Měli bychom uznat, že i setrvání v poslušnosti až do konce života je rovnež podmínkou ospravedlnění. Někteří teologové udělali z ospravedlnění podmínku posvěcení, místo aby  z posvěcení udělali podmínku ospravedlnění. Tohle je ovšem, jak uvidíme, chybný pohled na věc.“ (s. 326–7)

Finney dnes

Jak velmi výmluvně poukázal známý princetonský teolog B. B. Warfield, v průběhu historie můžeme zaznamenat jen dvě náboženství: pohanství, jehož náboženským projevem je pelagiánství, a nadpřirozené vykoupení.

Spolu s Warfieldem a těmi, kdo vážně varovali své bratry a sestry před těmito omyly stran Finneyho a jeho následovníků, i my se musíme vypořádat s divoce heterodoxním napětím  v americkém protestantismu. S kořeny ve Finneyho probuzenectví tomu dost možná dnešní evangelikální a liberální protestantismus není až tak vzdálen. Finneyho „nová opatření“ jako třeba dnešní hnutí církevního růstu učinila z lidské volby a emocí středobod církevní služby, zesměšnila teologii a nahradila kázání Krista kázáním o obrácení.

Právě na Finneyho naturalistickém moralismu si křesťanské politické strany a společenské kampaně vybudovaly svou víru v lidství a v jeho zdroje v sebespasení. Ne náhodou nám bude znít poněkud deisticky Finneyho prohlášení: „Mimo běžné přírodní síly není v náboženství nic navíc. Náboženství spočívá právě ve správném užívání přírodních sil. Jde v něm jen o to a o nic víc. Když se lidstvo stane opravdu nábožné, není schopno vyvinout nějaké zvláštní úsilí, kterého by nebylo schopno už předtím. Používá sil, které už mělo k dispozici předtím, akorát že jiným způsobem, a používá je pro slávu Boží.“ Znovuzrození je podle Finneyho přirozeným jevem a stejně tak je to i  s probuzením: „Probuzení není zázrak, ani na zázraku v žádném smyslu nezávisí. Je to čistě filozofický výsledek správného zacházení s danými prostředky – úplně stejně jako jakýkoliv jiný efekt vyvolaný užitím příslušných prostředků.“

Věřit, že znovuzrození a probuzení nutně závisejí na Boží činnosti, je zhoubné. „Žádná doktrína,“ říká Finney, „není pro blaho církve nebezpečnější a zároveň i absurdnější než tato“ (Revivals of Religion (Náboženská probuzení) [Revell], s. 4–5).

Jestliže vedoucí z hnutí církevního růstu tvrdí, že teologie brání v růstu, a trvají na tom, že nezáleží, čemu vlastně konkrétní sbor věří, protože růst je přece záležitostí dodržování příslušných principů, právě v tom se projevuje jejich návaznost na Finneyho.

Když vedoucí hnutí Vineyard pějí chválu na tuto podružnou křesťanskou iniciativu a na štěkání, řvaní, pištění, smích a jiné další podivné úkazy s tím, že „to funguje“ a že člověk musí posuzovat pravdivost jevu podle toho, jaké nese ovoce, pak opět následují Finneyho a navíc ještě otce amerického pragmatismu Williama Jamese, který prohlásil, že pravdu je potřeba posuzovat na základě „její peněžité hodnoty z hlediska zkušenosti.“

Takže ve Finneyho teologii Bůh není svrchovaný, člověk není od přirozenosti hříšný, ve smíření a vykoupení nejde o skutečné zaplacení za hřích, ospravedlnění zástupným přisuzováním je urážkou pro rozum a morálku, znovuzrození je prostě jen účinek úspěšných technik a probuzení je přirozeným výsledkem chytrých kampaní. Ve svém čerstvém úvodu k dvousetletému výročnímu vydání Finneyho Systematické teologie se Harry Conn pochvalně zmiňuje o Finneyho pragmatismu: „Mnozí služebníci našeho Pána by měli poctivě pátrat po evangeliu, které ‚funguje’, a já mám tu čest prohlásit, že ho mohou najít v tomto svazku.“

Jak pozorně zdokumentoval Whitney R. Cross, rozsáhlá oblast, ve které byla Finneyho probuzení nejčastější, se také stala kolébkou kultu perfekcionismu, který se v daném století šířil jako mor. Evangelium, které jednou „zafunguje“ horlivému perfekcionistovi, pouze vytváří zítřejší zklamané a vyhaslé supersvaté. Netřeba dále zdůrazňovat, že Finneyho poselství je radikálně odlišné od víry založené na evangeliu, stejně tak jako základní nasměrování různých hnutí, která dnes vidíme kolem sebe a která nesou jeho pečeť. Je to například probuzenectví (se svým moderním označením hnutí církevního růstu), letniční perfekcionismus a emocionalismus, politický triumfalismus zakládající se na ideálu „křesťanské Ameriky“ anebo anti-intelektuální či anti-doktrinální tendence mnoha amerických evangelikálů a fundamentalistů.

Stoupenec probuzení nejenže opustil doktrínu ospravedlnění, a stal se tak odpadlíkem od evangelikálního křesťanství; on též zapudil doktríny jako třeba prvotní hřích či zástupné vykoupení, které bez rozdílu přijímají jak římští katolíci, tak evangelikálové. Z toho plyne, že Finney není jen arminián, ale také pelagián. On není jen nepřítelem evangelikálního protestantismu, ale také odpůrcem historického křesťanství v tom nejširším slova smyslu.

V jediné věci měl Finney naprostou pravdu: evangelium zastávané reformátory, na které měl otevřeně spadeno, a zároveň stále totéž evangelium, které zastávají celé zástupy evangelikálů, je vskutku „jiné evangelium“ než to, které hlásá Charles Finney. Nám teď náleží otázka: Na stranu kterého evangelia se přidáme my?

Není-li uvedeno jinak, všechny citace jsou z Charles G. Finney, Finneyho systematická teologie (Bethany, 1976).

Tento článek původně vyšel v časopise Moderní reformace, Leden/Únor 1995 a je přetištěn s povolením vydavatele. Z angličtiny pro Spolek Reformace.cz přeložila Kateřina Gjergji-Holzerová. Veškerá práva vyhrazena.