"Mám pocit, že sbor je v krizi," řekla mi sestra X.

"A z čeho usuzuješ, že je to špatné?" zeptal jsem se.

"Mám pocit, že pro lidi je chození do sboru jen jakousi rutinou. Nikdo se nechce modlit a na biblické hodiny chodí stále méně lidí. Nikdo se o nikoho nezajímá. Nikdo nikomu neříká svědectví - taky už dlouho nepřišel žádný nový člověk ze světa a neobrátil se."

Bylo toho víc. Sestru X. jsem uklidňoval, jak se dalo, ale příznaky určité duchovní únavy ve sboru jsem pozoroval také. A co je nejhorší, pozoroval jsem je jak u sestry X., tak u sebe.

Co je to vlastně duchovní únava? V Bibli toto slovo nenajdeme. Musíme si je tedy vyložit sami. Vlastně nám je vyložila sestra X., když popisovala svůj dojem ze sboru. Můžeme říci, že je to jakýsi pocit vlažnosti a nedostatku nadšení. Odkud se tento pocit bere?

V první řadě musíme uvést příčinu skutečného duchovního úpadku. Touto příčinou je hřích. Hřích mě vždy oddělí od vědomí Boží blízkosti. Hřích tvoří bariéru mezi mnou a druhými lidmi. Hřích je příčinou nepokoje. Jaký hřích? Každý. Lež, zlost, neodpuštění, podvod, nečisté myšlenky, lenost, obžerství, pomluvy, bezohlednost, neúcta k rodičům a starším lidem... Hřích je třeba vyznat a opustit. Jít se omluvit za špat jednání a přitom chovat v srdci zlost, to není opuštění hříchu.

Rád bych se zamyslel nad jinými příčinami pocitu duchovní únavy. Začněme otázkou: Je tento pocit duchovní únavy skutečně vždy duchovní záležitostí? Domnívám se, že nikoli. Jeho původ je v oblasti duše. Nezapomeňme, že jako bytosti duševní jsme náchylní ke změnám nálad a rozpoložení. Změna nálady může způsobit pocit, že se změnil také můj duchovní vztah.

Uveďme si příklad. Jsou chvíle, kdy je kolem nás spousta lidí, které máme rádi a kteří mají rádi nás. Jsou to mladí lidé, křesťané, jsou veselí a bezstarostní. Samotný kontakt s nimi nás inspiruje a dává nám křídla. Uprostřed takové skupiny mladých lidí se modlíme, společně evangelizujeme, "máme spolu obecenství" a Pán je tak blízko! Život ale přináší změny. Takovou změnou může být konec studií, ženitba a následné rodičovství, stěhování či nástup do náročného zaměstnání. Okruh lidí kolem nás se mění. Najednou mizí ti, kteří nás naplňovali radostí svojí přítomnosti, kteří nás tolik inspirovali i k "duchovním výkonům" a zůstáváme sami se sebou. A v tu chvíli na nás padá malomyslnost. Už necítíme to "obecenství", tu radost z blízkosti milých lidí. Padáme jakoby z výšin dolů. Ale co hůř - proměňuje se náš duchovní život. Přestane nás těšit modlitba. Modlíme se, ale nevíme, zda to má vůbec cenu. Nechce se nám číst Bible. Nevíme, jak oslovit lidi se zprávou o Kristu, jsme jakoby ochromení. Po čase se pokoušíme situaci změnit. Asi jsem se dostal do krize, myslíme si. Zpytujeme sami sebe a hledáme zda v našem životě není hřích. Něco najdeme, vyznáme, opustíme, ale je to stejné. Začneme tedy pomalu zaplňovat prázdnotu časopisy, televizí, hudbou, sportem, prací, rodinou... Budeme myslet jen na to, co je třeba udělat, a postupně můžeme ztrácet sebedůvěru i důvěru v Boha.

Uvedli jsme jednu možnou variantu. Možností, jak se dostat do této "duchovní únavy", je víc (stáří, nemoc, období přechodu...). Pokaždé je zde však něco společného: vnitřní duševní rozpoložení ovlivňuje prožívání duchovních věcí. Jinými slovy: žijeme z duše, ne z ducha. Je-li tedy duše jakkoli zarmoucena, poraněna, zneklidněna či dostane-li se do apatie, máme pocit duchovní prázdnoty, únavy a vlažnosti.

Je někde řešení? Domnívám se, že řešení je jediné: vědomě a trvale budovat vlastní vztah k Bohu. Začněme být ve svém křesťanství zdravě nezávislí na druhých lidech. Uvědomme si, že na prvním místě je zde můj osobní vztah s Bohem. Ten mi nemůže zprostředkovat ani kazatel, ani sbor, ani skupinka křesťanů. Vztah s Bohem vzniká pomalu skrze četbu Písem, modlitbu, zkušenosti a prožitky v životě. Neztotožňujme jej nikdy se vztahem s druhými lidmi. Sdílení ve skupince křesťanů mi přinese blahý pocit, ale se vztahem s Bohem to nemá moc společného. Zkusme si ve chvíli euforie říci: až ti lidé jednou zmizí a tento blahý pocit s nimi, nepadne pak na mne duchovní únava? Jedinou ochranou je naučit se být s Bohem sám už v době, kdy je ještě kolem mne mnoho lidí a kdy život je tak báječný.

Velmi užitečné je také naučit se bránit před stálým probíráním a zkoumáním svého stavu, svých pocitů a stavů malátnosti. A pokud se vtírají, je nutné orientovat se v myšlenkách na Boha. Vždyť pouze ON, živý Bůh, může duši přinést úlevu. Proto je důležité být s Ním, dávat Mu dostatek prostoru v myšlenkách i v životě. Naučme se více zpívat Bohu, více na něj myslet, více přemýšlet o jeho díle na zemi.

Další příčina vzniku pocitu duchovní únavy je ve falešných představách. Vzpomeňme si, jak sestra X. charakterizovala sbor: lidé něco nedělají, někam nechodí. To znamená, že ona očekávala, že budou něco dělat, někam chodit. Odkud vzala své očekávání? Z Bible? Ó nikoli, ze své představy o správném křesťanském sboru. Stejně tak já mohu mít pocit duchovní únavy, jestliže se sníží má modlitební aktivita či přestanu-li chodit do sboru pětkrát týdně. Kde je ale psáno, kolik se toho má křesťan denně "odmodlit"? Kde je v Bibli řeč o tom, že ve sboru máme být denně? Nechci hájit duchovní lenost, ale chci prozkoumat, odkud se berou naše představy o správném křesťanství. Učinit např. Jiřího Müllera prototypem správného křesťana je nesmysl. Müller byl dříč s neobyčejnou vůlí, bez sentimentu, snad až příliš silný. Skoro žádný křesťan z těch mnoha set, které znám, takový není. Jeho svědectví jsou navíc psána na konci života, kdy měl dost času a byl již bez starostí o rodinu. Očekávat od každého křesťana, že bude mít víru jako Müller či že se bude tak modlit, jako on se modlil, je nakládání břemen, jež lidé neunesou.

Zbavme se falešných představ o tom, jak by mělo naše křesťanství vypadat. Zbavme se představ o tom, kolik hodin máme prožít na modlitbách, kolik úseků z Bible máme denně přečíst. Zbavme se už jednou představ o tom, jak "správný křesťan" musí být výkonný. Opusťme představy o tom, jak má vypadat duchovní partnerství duchovních lidí. Přestaňme od matek malých dětí automaticky očekávat, že si denně najdou chvíli na čtení Bible a modlitbu. Pro někoho to není problém, jiná to prostě při nejlepší vůli nedokáže. Je to vlažná křesťanka v krizi? Nikoli. Přestaňme očekávat v našem životě něco, co v něm nemůže být, protože jsme jiní než ti, podle kterých jsme si své představy vytvořili. Zbavme se také falešných nároků na církev. Nechtějme po ní něco, co nemůže poskytnout. Církev není dárkyní dobrých pocitů a poskytovatelkou příjemných zážitků. Církev je místem, jež nabízí obecenství, kontakty, společné uctívání a společné poznávání Boha.

Znovu opakuji: v křesťanském životě jde především o poznání Boha, ne o pracovní výkony na "díle Páně", o modlitbu či evangelizaci. A tak se modleme tehdy, když chceme být s Bohem, Bibli čtěme, máme-li touhu vědět o Něm víc. Jde přece o můj život s Pánem - žijme jej tedy přirozeně a pravdivě.

Duchovní únava je většinou ukazatelem toho, že nám nastal normální život. Překonat duchovní únavu tedy znamená - naučit se normálně a samostatně žít. Chodit do práce, budovat rodinu, žít ve sboru... Normálně žít znamená chovat se správně a přirozeně ve všech všedních a banálních situacích, bez křečí a umělého křesťanství. Znamená to také být důslední ve svých postojích - tmě říkat tma a světlu světlo. Utíkat před hříchem, registrovat skutečné (ne domnělé) nástrahy světa a vyhýbat se jim. Normálně žít znamená také svědčit o Kristu - o tom, co jsme s ním na vlastní kůži prožili (ne to, co jsme vyčetli z brožur o evangelizaci). Normální život je život, v němž počítám se stálou Boží přítomností, s jeho vedením a svrchovaností.

Rozhovor s onou sestrou si občas připomenu. Jsem duchovně unavený? Ne, jen se tak někdy cítím. Pak je hned na místě vzít Bibli a číst. Hledat, zkoumat, poznávat, připomínat si Boží zaslíbení, poznávat Boží cesty. Není to tak dávno, co mi Pán - v takové chvíli hledání pevné půdy pod nohama - připomněl vyznání Izraele z Iz 12,2K:

• Aj, Bůh mocný jest spasení mé, doufati budu a nebudu se strachovati, neboť síla má a píseň a spasení mé jest Bůh Hospodin.

S vděčností Bohu, že totéž mohu vyznat i já, jsem se pak pustil do všedních každodenních povinností. A duchovní únava? Na ni jsem v tu chvíli úplně zapomněl.

- Petr Vaďura-