Dědičnost hříchu

Řekli jsme si, že člověk má přirozenou svobodu, může činit, co se mu zlíbí, ale z této skutečnosti nevyplývá, že má svobodu činit, co by chtěl nebo měl konat. Naše přirozené sklony k hříchu je nutno chápat jako výraz lidské svobody, nikoli jako její porušení. Jsme-li ve své podstatě hříšní, pak i to, jak se rozhodujeme, je hříšné:

Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka. (Marek 7:21-23)

Hříšník nemá sebemenší potřebu uctívat Boha, není, kdo by hledal Boha. V mravním smyslu - přirozený člověk nemá sebemenší svobodu, pokud ji v něm Duch Boží svrchovaně nevyvolá. Proto spása nemůže být výsledkem usilovné spolupráce mezi Bohem a člověkem. Bible učí v mravním smyslu, že přirozený člověk nemá naprosto žádnou svobodu, protože je otrokem hříchu. Ironicky - právě v tomto bodě mnozí křesťané takovou mravní svobodu požadují. Bible je zcela jednoznačná. Člověk jako stvoření má pravou přirozenou svobodu, ale člověk jako hříšník nemá žádnou mravní svobodu:

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, sobícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (Efezským 2:1-3)

V této pasáži Pavel efezským říká, že předtím, než je Bůh duchovně vzkřísil, byli zcela mrtvi, nikoli nemocní či churavějící. Pavel nebyl lékař přesvědčující své pacienty, aby si vzali patřičný lék. Byl spíše jako Ezechiel, který kolem sebe viděl samé suché kosti. Duchovní a mravní mrtvola nemůže Bohu pomoci ke svému duchovnímu vzkříšení; duchovně a mravně churavějící člověk by Bohu mohl trochu pomoci. Člověk je ale ve svém hříchu duchovně a mravně mrtev; není nemocný! Mrtvolný stav přirozeného (nezregenerovaného, neznovuzrozeného, nevzkříšeného) člověka je vrozený; není dočasný, způsobený prostředím a nešťastnými okolnostmi. Přirození lidé jsou všichni děti hněvu a jako takoví mají vrozené nepřátelství vůči čemukoli Božímu. S tímto vrozeným odporem pak nemohou sami o sobě učinit naprosto nic. Svůj současný stav ani nechtějí změnit, protože mají přirozenou svobodu činit to, co vychází z jejich přirozenosti:

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Římanům 8:7-8)

K soustředění se na sebe, k neochotě podřídit se Božímu zákonu člověka nikdo nenutí. Přirozený člověk není bezmocná oběť, která prosí Boha, aby se mohl obrátit a činit pokání. Neschopnost člověka chtít vyvstává z jeho vrozeného nepřátelství vůči Bohu:

• Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Římanům 3:10-12)

Věříme-li, že celá Bible je vdechnuté zjevení Boha, pak vidíme, že Bůh chce, abychom věděli, že žádný přirozený člověk nikdy nehledal Boha - není ani jeden jediný:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. (1 Korintským 2:14)

Pavel na mnoha místech opakuje jeden a tentýž fakt - dokud Bůh člověka nepřitáhne, nevzkřísí prvním, tj. duchovním vzkříšením, člověk nemůže přijmout evangelium, nemůže přijít k Bohu. Ježíšova slova jsou stejně zřejmá:

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. ... A řekl: "Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." (Jan 6:44,65)

V tomto verši Ježíš také hovoří o druhém, tj. tělesném vzkříšení v poslední den. Mnozí se od Krista odvrací, protože chtějí, ale nikdo Krista nemůže přijmout, pokud mu Bůh toto chtění neumožní. Z toho, že přirozený člověk nechce přijmout evangelium, ještě nevyplývá, že si Bůh nemůže vyvolit právě jeho, hříšníka. Bůh hříšného člověka miluje víc, než hříšný člověk miluje hřích. Boží čistá láska je větší než naše poskvrněná, a proto dobývá a bude dobývat lidská srdce. Boží slovo nás učí, že spása člověka je podmíněna nepodmíněnou láskou Boha, který si vyvolil vzdorující a nevděčné hříšníky za své vlastní na věčnosti, ještě "před založením světa".

Vyvolení

V 9. kapitole listu Římanům apoštol Pavel klade otázku, zda hrnčíř nemá právo vytvořit z téhož kusu hlíny jednu nádobu k poctě a druhou k zahanbení? Jistěže má! Proto by pro nás nemělo být žádné překvapení, že Bůh, jakožto svrchovaná autorita, učinil totéž před stvořením světa, když z jedné masy padlého lidstva vyvolil některé (mnohé k milosti), kdežto druhé k nemilosti. A to vše proto, aby mohlo být oslaveno Jeho jméno.

Chceme-li hovořit o vyvolení, pak se musíme nejprve vypořádat se skutečností, že Bible opakovaně odkazuje na křesťany nejen jako na svaté, ale také jako na vyvolené. Škoda, že mnozí křesťané popírají význam těchto slov, anebo - což je ještě větší škodě - po nich bez povšimnutí šlapou. Všichni, dokonce i nekřesťané, citují verš:

• Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. (Matouš 22:14)

Jak často je tento verš v nejrůznějších výkladech zkreslován tak, aby z něj jako činitel výběru svatebčana vyšel člověk. Jako by bylo mnoho povolaných, ale jen málo jich na pozvání odpovědělo kladně. Nic takového z Bible nevyplývá. V Matoušově podobenství čteme, "že vše bylo připraveno, služebníci měli přivést na svatbu všechny pozvané, ale oni nechtěli jít, nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem." (v.4-5) Pozvaní vědomě a aktivně svatební hostinu odmítli. "Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je." (v.6) Ti, kdo byli nakonec mezi stolovníky, ať dobří nebo zlí, byli bez vlastního přičinění a zásluh vybráni a shromážděni na rozcestí (a koho najdete, pozvěte... v.9). Nepřítomnost činitele ve větě ještě neznamená, že si vybírá člověk. Teprve až si uvědomíme, že vyvolení je neomylná doktrína Písma, pak můžeme postoupit k další otázce - kdy a proč tuto volbu Bůh činí nebo učinil. Vhodným úvodem bude následující text, kde Petr popisuje členy církve:

• Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, který vás povolal do svého podivuhodného světla. (1. Petrův 2:9)

Apoštol Pavel říká, že jsme byli povoláni podle Božího záměru a podle milosti, která nám byla dána "před založením světa". Povoláni jsme nebyli až v okamžiku kdy jsme uvěřili, ale dávno před tím. Uvěřili jsme, protože jsme byli povoláni před stvořením času, před stvořením světa, a to ne na základě našich skutků, ale Božího svrchovaného plánu a milosti, která nám byla dána a zjevena v Kristu Ježíši:

• Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh, který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy. (2. Timoteovi 1:8-9)

Naše vyvolení bylo předurčeno, ustanoveno samotným Bohem před začátkem historie:

• ... všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal! (Žalm 139:16)

Boží rozhodnutá historie nemůže být ničím zrušena. Bohu nelze překazit plány. To dává věřícím neotřesitelnou jistotu.

Boží svrchovanost vyvolává v mysli přirozeného člověka pocit nespravedlnosti a nenávisti, zatímco srdce znovuzrozeného duchovně vzkříseného člověka vyjadřuje vděčnost a lásku. Je-li Bůh svrchovaný, pak žádný člověk Jeho volbu nemůže změnit, natož odstranit, tj. ani ten, na něhož se Jeho požehnání vztahuje. Má-li nám toto učení sloužit jako základ víry, pak nemůže zůstat skryto ve věrouce církve, ale má být kázáno tak, aby z něj křesťané čerpali jistotu a útěchu. Pravda o vyvolení není jen útěchou v období těžkostí, ale je základem zbožného života:

• Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. (Koloským 3:12-14)

Vyvolení se musí nutně projevovat v posvěceném životě a o svatost musí křesťané usilovat:

• Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny. (Efezským 1:3-5)

Výroky o Božím vyvolení se vyskytují na mnoha dalších místech v Písmu. Z knihy Skutků vyčteme, že Boží vyvolení předchází víru:

• "Ustanovil jsem tě, abys byl světlem pohanům a nesl spásu až na sám konec země." Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. (Skutky 13:47-48)

Z této pasáže se dovídáme, že evangelium bylo hlásáno pohanům, ale tak jako v mnoha dalších případech někteří uvěřili a jiní ne. Víra je podmíněna Božím vyvolením. I dnes platí, že uvěří pouze ti, kdo jsou vyvoleni k věčnému životu. Ti ostatní pokračují ve své hříšné cestě. Bůh před stvořením světa vyvolil určité (mnohé?) k věčnému životu. Ti vytrvají až do konce, do konečného vykoupení těla:

• A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Římanům 8:23)

Nemění-li se činitel volby, pak se nemění ani volba sama. Apoštol Pavel tuto skutečnost zdůrazňuje:

• On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. (Efezským 1:11-12)

Jazyk pasáže nám nedává možnost do něj vkládat smysl, že předurčení platí pouze pro apoštoly nebo první generaci křesťanů. Bůh "všechno" působí a udržuje rozhodnutím své vůle. Klasickou pasáží, která Boží vyvolení neomylně učí, je 9. kapitola listu k Římanům:

Slovo zaslíbení zní takto: ,V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.' A nejen to: Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: ,Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.' Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ,Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým selituji.' Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Římanům 9:9-16)

Apoštol Pavel pečlivě zdůrazňuje několik závažných skutečností, které zapadají do rámce této diskuse. Pravdou zůstává, že Bůh si vyvolil Jákoba před Ezauem ještě před jejich narozením. Jákoba vyvolil a Ezaua zavrhl před stvořením světa, aniž by tato volba byla založena na Jákobových "dobrých skutcích". Tato pasáž není lekcí historie o národu izraelském (pocházejícím od Jákoba) a edómském (pocházejícím od Ezaua). Takové vysvětlení může zakrýt nejen konkrétní problém, který Pavel vyslovuje, ale i řešení, které nabízí. Pavel totiž odpovídá na konkrétní námitku, že etnický Izrael je v určitém smyslu vyvolený, i když stále zůstává v nevíře.

V prvních pěti verších 9. kapitoly listu římským křesťanům Pavel lamentuje nad nevírou spoluobčanů, kteří byli předmětem Boží adopce, vlastníky smluv, zákona a zaslíbení o Kristu. To bylo právě otázkou sporu! Jak mohl etnický Izrael, vyvolený národ, odmítnout svého vlastního Mesiáše?

V 6. verši nám Pavel říká, že z nevíry etnického Izraele nemáme činit závěr, že Boží Slovo nemělo žádný účinek. Dále Pavel tvrdí, že ne všichni, kdo jsou vyvolení ve smyslu národních privilegií, jsou vyvolení, co se týká osobní spásy (verše 6b-7a). Jinými slovy - Pavel uvádí, že Boží Slovo nebude nikdy zneplatněno a že Boží svrchované vyvolení jednotlivce platí. Pokud by zde Pavel hovořil o národním vyvolení, pak Slovo Boha nemá, ani nemůže mít žádný účinek, což Pavel výrazně popírá. Národní vyvolení tedy není řešení, ale samotný problém.

Z 9. kapitoly lze vyvodit pouze jediné - Bůh si vyhrazuje právo dát Svou milost podle Své vůle na základě Svého úmyslu a plánu, aniž by na Jeho straně ulpěla nespravedlnost. Právě to je Boží způsob spásy hříšného člověka. Proto můžeme říci s apoštolem Pavlem, že skutky nejsou příčinou spásy těch, kdo "chtějí" ani kdo "běží", ale účinkem milosti Toho, kdo se smilovává.

Věčné zatracení (reprobace):

Obrátíme-li minci, pak na její druhé straně vidíme následující skutečnost. Jestliže Bůh volí ty, kdo jsou spaseni, a ne každý je spasen, pak Bůh také rozhoduje o tom, že některé nespasí. Ti zůstávají Božím rozhodnutím věčně zatraceni. Jedna strana mince se nazývá vyvolení a druhá věčné zatracení - proces, jímž Bůh ponechává nevyvolené jejich hříšnému stavu navěky. Boží slovo navíc říká, že Bůh je zatvrzuje. Jak se s tímto pro nás velmi těžkým biblickým faktem vyrovnáme, je základem pochopení principu samotného vyvolení.

Pasáže, které zatvrzení odhalují, jsou důležité proto, že poukazují na rozlišující (diskriminativní) povahu vyvolení (jedni jsou vyvoleni, druzí ne). Pokud Bůh nevyvolené nezatvrzuje, jak někteří tvrdí, pak musíme odmítnout samo vyvolení, protože zatvrzení je opačná strana vyvolení. Zvažme Bohem vdechnutá slova apoštola Pavla:

• Písmo přece říká faraonovi: ,Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.' Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?" Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. (Římanům 9:17-24)

Z této pasáže vyplývá svrchovaná Boží milost naprosto jasně. Bůh se smilovává, nad kým se smilovává, a zatvrzuje, koho zatvrzuje; to vše podle Své svrchované vůle.

Člověk má a vždy měl snahu Boží svrchovanost znevažovat. Proto často klade otázku - proč? Tato otázka vyžaduje odpověď. Ve zmíněné pasáži přímou odpověď nenajdeme. Přesto Pavel po napomenutí lidského ducha naznačuje, jaká by tato odpověď měla být. Pavel říká, že Bůh ve své veliké trpělivosti trpí věčně zatracené (což jim přináší druhotné požehnání), i když by je mohl spravedlivě odsoudit a potrestat ihned. Trpí je proto, aby se zjevila Jeho moc a hněv. Mnozí byli v průběhu naplnění Božích záměrů zničeni, ale Bůh s nimi měl rozhodně větší trpělivost, než si zasloužili. Typickým příkladem je faraon. Bůh tuto skutečnost vyvolení neskrývá. Ani křesťané nemají důvod se za tuto biblickou doktrínu stydět nebo kolem ní našlapovat po špičkách. Bible ji učí zcela jasně. O dvě kapitoly dále apoštol Pavel předkládá kontrast mezi vyvolenými a nevyvolenými znovu:

• A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti. Když z milosti, tedy ne na základě skutků, jinak by milost nebyla milostí. Co z toho plyne? Izrael nedosáhl, oč usiluje. Dosáhli toho jen vyvolení z Izraele, ale ostatní zůstali zatvrzelí, jak je psáno: ,Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.' (Římanům 11:5-8)

To, co kontrastuje, je pasivní vyvolení z milosti a aktivní skutky s marným úsilím. Pavel dospívá k závěru, že vyvolení obdrželi spásu a zbytek byl zatvrzen; Bůh jim dal ducha vzpoury. Tento kontrast najdeme nejen v listu Římanům, ale i na dalších místech Písma. Lidské činy a vyvolení z milosti jsou základní protiklady - antiteze; pokud je milost biblicky chápána.

• Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. (1. Tesalonickým 5:9)

Každá lidská bytost směřuje k jednomu ze dvou cílů - ke spáse, nebo věčnému zavržení. Každý lidský jedinec je předurčen k jednomu nebo druhému, aniž by toto předurčení znamenalo, že na někom byla spáchána křivda. Ti, kdo lamentují, že Boží předurčení je nespravedlivé, projevují jen vlastní zatvrzelost: Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu?! Křesťané by tedy neměli mít s výtkami Bohu žádné soucítění, natož je jakýmkoli způsobem "chápat". Není třeba osobně kráčet v labyrintu chodeb pekla, aby tělesní lidé nalezli poznání o povaze spravedlnosti.

Učení o Božím zatvrzování hříšných není předkládáno pouze apoštolem Pavlem. Petr také odkazuje na nevěřící Židy:

• Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu byli také určeni. (1. Petr 2:8)

V tomto textu Petr udává dva důvody, proč je Kristus pro nevyvolené kamenem úrazu:

První Petrův důvod je svévolná lidská vzpoura proti Slovu. Tito lidé jsou zcela jasně a aktivně zodpovědni za své odsouzení.

Druhý Petrův důvod, který mimochodem stojí za každou vzpourou, je Boží předurčení.

Mnozí tuto pravdu víry odmítají uznat a tvrdí, že Bůh je nespravedlivý anebo je původce hříchu.

Je Bůh nespravedlivý?

Někteří věřící polemizují o biblické doktríně Boží svrchovanosti tak, že navozují pochybnost otázkou, jak může svrchovaný Bůh shledávat vinu na Svém vlastním stvoření. Na tuto otázku odpovídá apoštol Pavel tím nejjednodušším způsobem v 9. kapitole své epištoly k Římanům. Předkládá zde výsadní práva Boží svrchovanosti tak důrazně, jak je to jen možné. Říká, že Bůh "se smilovává, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým". (v. 18)

Pavel rozuměl lidské povaze velmi dobře. Přesně věděl, co bude po takovém prohlášení následovat. Proto pokračuje dál vkládáním slov do úst každého oponenta:

• "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?" (v. 19)

Povaha námitky je tedy docela zřejmá - jestliže se Bůh smilovává, nad kým se smilovává, a zatvrzuje, koho zatvrzuje, jak potom může člověka vinit za to, co sám předem určil? Všimněme si, jak Pavel odpovídá:

• Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mne udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (v. 21-22)

Řadou řečnických otázek Pavel tuto námitku umísťuje tam, kam patří. Stvoření nemá žádné právo odmlouvat Stvořiteli. Tvůrce má veškerá práva určit stvoření k různým účelům podle vlastní vůle. Pavel se neostýchá použít danou námitku, aby skrze ní potvrdil Boží svrchovanost. Ta by nás neměla vést k pozvedání zaťatých pěstí k nebi, ale k pokorné vděčnosti za projevenou Boží milost. Naše mysl by měla o těchto pravdách rozjímat s Písmem v ruce.

Doktrína Boží svrchovanosti je v mnoha církvích a sborech opomíjena a přehlížena. Kde se tato biblická pravda nevyučuje, tam zůstávají zcela nezodpovězeny otázky starých Římanů: "Cožpak je člověk jen loutka?" Budeme-li hlásat evangelium tak, jak stojí v Písmu, pak se s podobnými otázkami nevyhnutelně setkáme a je třeba je chápat v širších souvislostech Písma. Pokud se s nimi nesetkáváme, zřejmě hlásáme jiné evangelium než apoštol Pavel.

Je Bůh původce hříchu?

Někteří lidé odmítají biblické učení o trvalém zatracení a zatvrzení s tím, že Boha obviňují z nespravedlnosti. Jiní pak o Bohu přímo tvrdí, že člověka pokouší ke zlu, tedy, že je původcem hříchu. Existují dva způsoby, jak na tuto námitku odpovědět.

Nejprve lze uvést, že pro křesťana je zcela nepatřičné a nemístné, aby "obhajoval Boha" proti "obžalobám" vycházejícím z úst stvoření. Reptaly a pošetilce lze napomenout, ale nemůžeme k nim patřit, tak jako k nim nepatřil ani Izajáš, Pavel nebo Ježíš.

Dále - z Písma víme, že Bůh je svatý a svrchovaný. Proto nemáme ani právo "nehodící se" část Písma odmítat kvůli druhé "hodící se" části. Pokud tak činíme, dokazujeme, že nerozumíme ani jedné. Bible nás ujišťuje, že Bůh je svatý a není autorem hříchu:

• Nechť nikdo, kdo prochází zkouškou, neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. (Jakub 1:13)

Jestliže si Písmo nemůže protiřečit, pak toto učení o trvalém Božím vyvolení a zatvrzení musí být v souladu s Jeho výlučnou svrchovaností. Námitky proti Božímu zatvrzení, údajně založené na "obraně" Boží svatosti, nejsou zakořeněny v Písmu, jsou zakořeněny v humanistickém uvažování.

Námitky, které se dovolávají Boží svatosti, se soustřeďují jen na ty biblické oddíly, které potvrzují Boží dokonalou svatost; ta jistě platí, protože je tak psáno! Na základě těchto vybraných oddílů potom tyto námitky vytváří stavbu nebiblického racionalismu, rozumování, jež stojí na vratkém předpokladu lidské intelektuální nezávislosti. Podle těchto úvah, Svatý Bůh Svou svrchovanost v otázkách jak vyvolení, tak zatvrzení prý neuplatňuje; obojí nakonec prý závisí na svobodném a nezávislém rozhodnutí jednotlivce. Předpoklad této úvahy, tj. Svatý Svrchovaný Bůh, je jistě biblický; ale závěr, svrchovanost jedince, z něj nelze biblicky odvodit, je vlastně Písmem výslovně popírán.

Navíc - tato námitka onu obtížnou otázku nijak neodstraňuje ani neřeší. Všichni křesťané věří, že Bůh má moc hřích a zlo kdykoli zničit. Mohl to učinit již dávno. A přece se Bůh rozhodl, že to neučiní, alespoň ne právě teď. Nikdo z nás nezná Boží plnost toho, co nadekretoval:

• ... všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal. (Žalmy 139:16)

Pokud se ve své představivosti domníváme, že Bůh může být povolán na naše soudní přelíčení a zde obviňován z hříchu, pak vězme, že takový Bůh by musel odložit svou absolutní svrchovanost a všemohoucnost, musel by přestat všechno ovládat a řídit, což by znamenalo nejen konec Jeho existence, ale i konec všeho, co jest. Žádnou takovou úvahu však nelze z pozice křesťana tolerovat. Bůh se lidem nemusí zpovídat ze své volby a rozhodnutí. Víme, že je dokonalý a absolutně dobrý, tj. bez jakéhokoli mravního kazu. Stejně tak víme, že je svrchovaný a že dokonale řídí a ovládá vše, co se děje. Dokonale ovládá ty, kteří ho nenávidí, a ty v určený čas odsoudí k trvalému zatracení. Před soudnou stolicí Kristovou nebude o Boží svrchovanosti nikdo ani pochybovat ani o ní diskutovat.

Pokračování příště

Zpracoval Pavel Bartoš, (redakčně upraveno)