• Když někteří ze zástupu slyšeli ta slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ Druzí prohlašovali: „Je to Mesiáš!“ Jiní namítali: „Což přijde Mesiáš z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš vzejde z potomstva Davidova a z Betléma, odkud byl David?“ A tak došlo v zástupu kvůli němu k roztržce. Někteří ho chtěli zadržet; ale nikdo na něj nevztáhl ruku. Chrámová stráž se vrátila k velekněžím a farizeům a ti se jich ptali: „Proč jste ho nepřivedli?“ Oni odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“ Farizeové jim řekli: „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!“ Jeden z nich, Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel, jim řekl: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ Řekli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!“ (J 7,40-52)

Pro kazatele není příliš těžké, aby propadl zklamání nebo znechucení, když lidé nereagují na vyučování tak, jak doufal a modlil se. Zvlášť to platí ve chvíli, kdy kázal jasné a přesvědčivé poselství evangelia, ale nikdo nepožádal o modlitbu nebo radu, jak důvěřovat Kristu jako svému Spasiteli. O co více negativních a nenávistných reakcí pociťoval i Pán Ježíš Kristus ve svém učení.

Připomeňme si úžasné kázání z Janova evangelia:

• „Já jsem chléb života. Vaši Otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.” (J 6,48-51)

Zde vidíme úžasné zaslíbení věčného života, odpověď na všechny lidské potřeby, ale jako kdyby Ježíšova slova minula cíl:

• Židé se mezi sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,48-56)

Posluchači se nejen přeli mezi sebou, ale protože jim ještě nebyl dán Duch svatý, nevěřili a reagovali podrážděně:

• Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (J 6,60)

Ježíšova „hrozná řeč” vedla až k tomu, že jej mnoho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Zůstalo jich nakonec jen dvanáct, a jak víme, jeden z nich byl zrádce. Nakonec tato „hrozná řeč” vedla až k Ježíšovu ukřižování!

I když Ježíš mluvil před svým ukřižováním naléhavě a přesvědčivě vysvětloval, nikdo na to, co říkal, nereagoval pozitivně:

• V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘.“ (J 7,37-38)

Davy, které tato slova slyšely, reagovaly všelijak. Jedni si mysleli, že k nim hovoří skutečný Prorok, druzí se kvůli Němu mezi sebou přeli, až došlo k roztržce. I chrámová stráž, která jej měla zatknout, odešla s prázdnou. Jediný, kdo v celé situaci nějak zareagoval, byl Nikodém, který na Jeho obranu řekl:

„Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (J 7,51)

Jedni šli tak daleko, že připouštěli, že je to Kristus, zatímco druzí takovou myšlenku odmítali. A židovští vůdci, ti chtěli Ježíše nejen zatknout, ale rovnou i popravit. Co si o tom všem myslíte vy? Byl Ježíš ten, kdo rozděluje? Nebo jako většina dáváte přednost slovům Pána Ježíše, která známe z Janova evangelia, 13. kapitoly, kde je psáno:

• „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (J 13,34-35)

Na první pohled se zdá, že obojí nejde dohromady. Ale je tomu tak doopravdy? Když se nám vybaví Ježíšova modlitba ze 17. kapitoly, kde před svým ukřižováním říká:

• Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. (J 17,11)

Čteme zde o jednotě těch, kteří Mu byli dáni Otcem. A tentýž Ježíš na jiném místě říká:

• Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. (Mt 10,34-36)

V Lukášovi čteme, že prorok Simeon požehnal rodičům Ježíše a Jeho matce Marii řekl:

• „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (Lk 2,34)

Nikdy nemůžeme získat pravdivou představu o tom, kdo Ježíš skutečně je, pokud nepřipustíme, že právě On lidstvo rozděluje. Je na místě, abychom se ptali, co je příčinou takového rozdělení? Jeden z důvodů je, že On je Pravda a pravda, obzvláště ta Boží, vždy rozděluje. A to navzdory tomu, že se nám postmoderní svět snaží namluvit, že v otázkách filosoficko-náboženských něco takového jako absolutní pravda neexistuje, to znamená, že ani postmodernismus nemá pravdu. Jak tedy můžeme vědět, zda nějaká pravda existuje a pokud existuje, jak to víme, že jsme ji poznali? Postmodernisté nám odpověď nemohou dát, protože ji nemají a sami neznají. Aby nebylo o čem pochybovat, Ježíš na tuto otázku odpovídá sám:

• „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6)

Petr, bez nejmenšího zaváhání a jakýchkoliv ohledů na ty, kdo měli jiný názor, řekl:

• „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12)

Jasně řekl, že ke spáse vede jen jedna cesta. Populární víra v to, že k Bohu mohou vést i jiné cesty, stačí mít upřímnou víru, je falešná víra. Upřímnost mylného učení a falešné víry nikoho nespasí! Nedostatek rozlišování spolu s upřímnou vírou v lidské představy o možném spasení vedou do záhuby. Od každé víry, která se odchyluje od Boží pravdy, je třeba udělat čelem vzad, oddělit se a nemít s ní nic společného. Kdo nerozlišuje pravdu a lež, kdo šíří nepravdy a polopravdy dál, ohrožuje sám sebe i ostatní! Jsou to vlci v rouchu beránčím. Stačí se podívat na stránky Nové smlouvy, do Skutků, kde apoštol Pavel varuje věřící v Efezu:

• „Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.“ (Sk 20,29-30)

Satan Ježíšovu Pravdu nenávidí a v každé církvi, v každém sboru a každém obecenství rozsévá semínka nepravdy. I proto máme mezi sebou tolik rozbrojů. Je smutnou skutečností, že mnozí dávají přednost pochybnostem a nepravdám. A jsme u kořene problému. Pán Ježíš vyžaduje exkluzivní věrnost a loajálnost Pravdě – není divu, že důsledné biblické vyučování působí mezi lidmi rozladění i rozdělení. Mohli bychom jmenovat celou řadu dalších varování v listech apoštola Pavla, Petra s Jana na téma falešných učitelů, kteří do sboru vnášejí duchovní morovou nákazu. S takovými učiteli a nositeli nepravd nemějme nic společného. Nezáleží na tom, jak láskyplně a upřímně vystupují, jak čisté se zdají být jejich motivy, buďte ostražití, nedejte se svést ani odradit. I kdyby proti vám stáli všichni, váš vlastní sbor, kazatel sám; pokud nestojí za Boží Pravdou, nebo proti ní otevřeně vystupují, zpochybňují slova Pána Ježíše Krista, oddělte se a nemějte s nimi nic společného! Abychom zůstali věrni Ježíši, někdy musíme jít za hranice toho, co vypadá na první pohled jako jednota církve. Projděme si text, který nám ukáže, jaké rozdělení způsobil Kristus mezi náboženskou elitou, horlivci a předními muži, kteří měli v církvi autoritu:

1. Kristus způsobil rozdělení mezi věřícími (7,40-44)

Podívejme se na tři různé názory a reakce vycházející z jednoho davu:

A. Někteří z nich měli správný pohled na Krista, který ale nikam nesměřoval

• Když někteří ze zástupu slyšeli ta slova, říkali: „To je skutečně ten Prorok!“ (J 7,40)

„Ten prorok“, kterého měli na mysli, se týkal Mojžíšova proroctví:

• Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. (Dt 18,15)

V době Ježíšova působení na zemi vnímali věřící zaslíbení Proroka a Mesiáše jako dvě různé postavy. Jan Křtitel stál před stejnou otázkou: „Kdo jsi?“

• Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ (J 1,20-21)

Když lidé viděli Ježíšovy zázraky a znamení, poté, co nasytil davy pěti chleby a dvěma rybami, dospěli sami k závěru:

• „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět! (J 6,14-15)

A chtěli vzít věci do svých rukou. Chtěli se Ho „zmocnit, aby ho provolali králem“. Zajisté, Ježíš byl „ten Prorok“, o němž hovořil Mojžíš. Byl ale daleko větší než Mojžíš, nejen v divech a znameních, které konal, ale i v učení.

Nejdříve si ukažme, že věřit tomu, že Ježíš je „ten Prorok“, samo o sobě nestačí. Prorok, ať už byl jakkoliv důležitý, nemohl s autoritou prohlásit to, co prohlašoval Ježíš:

• „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´ …“ (J 7,37-38)

Něco takového mohl říci jen Bůh v lidské podobě. I dnes je mnoho věřících, kteří si Ježíše a Jeho učení váží, ale to, že je Bůh, svrchovaný vládce celého vesmíru, pro ně nic neznamená. Jejich život Mu není podřízen a není jejich Pán a Bůh. Jejich víra je správná, ale není jim k užitku, protože nedoceňují Ježíšovu jedinečnost.

B. Někteří z nich měli na Ježíše správný pohled, ale ten je k ničemu nezavazoval.

Ježíš sám se zeptal farizeů:

• „Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?“ Odpověděli mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘ Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?“ (Mt 22,42-45)

Nedokázali se srovnat s tím, že je psáno: „Jeho budete poslouchat.“ On bude panovat na Davidově trůnu. Víra věřícího může být správná, ale bez osobního sebevydání a podřízenosti Ježíši jako Pánu a Kristu je neúčinná. Mnozí očití svědci byli ochotni na toto téma s ostatními diskutovat, ale nestali se z nich učedníci, kteří byli ochotni Ježíše následovat za každou cenu. Boží spasení je určeno jen těm, kteří se před Kristem skloní jako před Králem, důvěřují Mu a utíkají se k Němu do bezpečí. Mnozí věřící vyznávají „věřím v Krista jako svého Spasitele“, ale pokud nežijí v podřízenosti, nesklánějí se před majestátem Krále, žijí v omylu. Ti, kdo se poslušnosti vzpírají, neprokazují víru, ale nevěru. V Žalmech čteme varování, že Otec může vzplát hněvem vůči těm, kdo neprokazují úctu, která Kristu po právu náleží. Snižovat Mesiášův majestát na úroveň proroka může vést k Božímu hněvu. Spásná víra je poslušná víra. Intelektuální víra v Krista bez následné poslušnosti vede do záhuby.

Kazatel Ch. H. Spurgeon na toto téma řekl: „Židé, kteří vyznávali, že Ježíš byl Kristus, měli ortodoxní hlavy, ale heterodoxní srdce“. A. W. Pink řekl: „Pokud proměna srdcí nezpůsobí změny v životě, pokud srdce věřících není formováno učením Písma, nejsou na tom o nic lépe než hladový člověk, který drží v ruce kuchařskou knihu“.

C. Někteří Ježíšova tvrzení a prohlášení odmítli rovnou, ale jejich argumenty jsou spíše výmluvy (7,41b-42)

Tito kritici byli na své teologické znalosti velmi pyšní. Znalostí pravdy se chlubili, jak jen mohli. Tady můžeme sledovat Janovu ironii, protože věděl, že ti, kdo takto mluví, věděli, že Ježíš sice přišel z Galileje, ale narodil se v Betlémě a přes Mariinu rodovou linii pochází z rodu Davidova. Vše, o co farizeům šlo, byla snaha rozsévat pochybnosti, znevážit Ježíšovo neobyčejné vyučování a prohlášení, nad nímž mnozí žasli. Kdyby opravdu chtěli zjistit odpověď na otázky kolem Ježíšova původu, mohli je získat snadno. Ale oni nechtěli věřit; hledali jen důvody a přijatelný způsob, jak odmítnout vše, co se týkalo Jeho osoby. Kdyby mohli, zatkli by Ježíše, ale nikdo na Něj nevztáhl ruku, protože Bůh má svrchovanou moc nad každým nepřítelem (7:30).

Mnozí liberální teologové vymýšlejí podobně jako tito kritici nejrůznější způsoby, jak vyvrátit nebo zpochybnit to, že Ježíš konal zázraky, které popisují očití svědci v Písmu. Tvrdí, že zázraky odporují poznání současné vědy. Proto se nemohly stát tak, jak jsou popsány. Zázraky se prostě nedějí. Tito kritici nepopírají jen zázraky, ale i Ježíšova slova a učení. Rozvíjejí debaty o tom, která slova v evangeliích skutečně řekl Ježíš, a která jsou pouhou interpretací „redaktorů“, kteří Bibli psali a přepisovali. To vše není nic jiného než výmluvy těch, kteří nevěří a nechtějí věřit v Ježíše jako Spasitele a Pána. Ježíš Kristus působil rozkol nejen v řadách nábožensky založených lidí.

2. Kristus způsobil rozdělení v řadách náboženských vůdců (7,45-52)

Zaměříme se na tři skupiny lidí:

A. Chrámová stráž byla Ježíšem oslovena, ale byli příliš bázliví, aby uvěřili tomu, co slyší (45-46)

Chrámová stráž byla poslána, aby zatkla Ježíše, ale vrátila se s prázdnou. Na otázku velekněží, proč Ho nepřivedli, odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“ Viděli, slyšeli, žasli, ale byli příliš ustrašení, než aby tváří tvář velekněžím a farizeům něco dál vysvětlovali. Uvědomovali si, že by přišli o práci, a tak se raději vytratili. Podobně i dnes je mnoho těch, které Ježíšovo učení zaujalo, oslovilo, líbila se jim Ježíšova slova a Jeho moudrost. Uznávají, že je to velký člověk a brilantní učitel, ale to je vše. Ježíše nepovažují za Boží Slovo zjevené v lidské podobě. Svým postojem dávají najevo, že nevěří, že jde o Spasitele a Pána, kterého by měli následovat. Mají strach a obavy, co by si o nich pomysleli ostatní, takže se raději stáhnou. Svým postojem víru/nevíru v Krista veřejně nevyznají.

B. Farizeové hluboce opovrhovali každým, kdo projevil Ježíšovi jakoukoliv náklonnost (7,47-49.52)

Velekněží a farizeové se chrámové stráže nejdříve vyptávali:

• „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!“ (J 7,47-49)

Dejte si na nás pozor! My známe Písmo. Z titulu náboženských vůdců měli farizeové projevovat pastýřskou péči a lásku k Božímu lidu; měli je vyučovat Božímu slovu, měli ošetřovat jejich rány, ale když došlo ke konfrontaci, ukázali svou pravou tvář. Obyčejným lidem hluboce opovrhovali, považovali je za nevědomou chátru! A když se jeden z nich ozval, byl to Nikodém, a poukázal na to, že sami znalci zákona porušují zákon, obořili se na něj jako na nějakého galilejského burana. Nenáviděli Ježíše, protože opakovaně poukazoval na jejich pokrytectví. Věděli, co si o nich myslí, a chápali, co jim říká:

• „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ (J 5,39)

Není divu, že je taková slovapřiváděla k zuřivosti. Ježíš ohrožoval jejich autoritu a moc. Jejich arogance a pýcha je zcela oslepila. Stejnou aroganci a zaslepenost můžeme sledovat v řadách nábožensky založených intelektuálů, kteří se odvolávají na poznatky moderní vědy a zesměšňují každého, kdo se jejich učenosti neklaní. Do této kategorie patří také ti, kdo v duchu falešné jednoty označují kdekoho za fundamentalistu; například zastánci evolučního učení označují kreacionisty za zpátečníky, kteří věří v placatou zemi.

C. Nikodémův pokus Ježíšovy obhajoby také selhal

O Nikodémovi můžeme říci, že projevil s Ježíšem určitý soucit, poznal nepříčetnost, nenávist a vražedné úmysly farizeů a velekněží. Ale když byl sám označen za jednoho z těch galilejských buranů, stáhl se. Věděl, že jakákoliv diskuze s nimi je v této chvíli marná.

Závěr

Na závěr bych rád ještě rozdělil příklady reakcí na Ježíšovo učení do pěti kategorií:

1. Ani ta nejsrozumitelnější prezentace Božího slova nepovede ke znovuzrození, pokud Duch svatý neotevře padlému člověku oči

V textu, který jsme citovali, není nic více odstrašující, co by se mohlo stát příčinou rozbroje, než prohlášení „Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘.“ Zde šlo o provokativní, ale současně o otevřené pozvání pro každého; nikdo se nemohl cítit vyloučený. Mezi těmi, kdo slyšeli, vidíme lehký intelektuální souhlas. Ježíš je prorok, Ježíš je Kristus. Spásná víra není důsledkem intelektuálního pochopení jedince, ale vždy se jedná o Boží dílo. Satan je mistr, umí zaslepit mysl lidí:

• Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. (2K 4,4)

Polovičatý postoj nevěřících vede vždy ke zmatku, nepochopení a dokonce k agresivní nenávisti. Modlete se, aby těm, kdo ještě neuvěřili, Bůh otevřel oči.

2. lepší Bez Boží milosti je lidské srdce bezmocné a plně ovládané hříchem?

Pýcha je obvykle hlavní příčinou, proč je člověk odloučen od Krista. Mějte se na pozoru, aby ve vás nerostla pýcha jen proto, že máte velké znalosti Písma. Duchovní intelektualismus vede k bezbožnosti a sebestřednosti. Takový postoj často vede k nadhodnocení osobních kvalit a zásluh. Poznávat biblické pravdy, mít znalosti a poznání je k užitku, pokud zdůrazňují Jeho majestát a velikost. Pokud v srdci nevyvolají pokání a pokoru, k užitku nejsou:

• Jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. (Ř 1,21)

Mějte vždy na paměti, že spasení je Boží dar milosti.

3. Budete-li stát na straně Krista, očekávejte, že zažijete zesměšňování a znevažování

Můžete být označeni za antiintelektuální omezence, hlupáky, kteří nemají žádný rozhled, kteří ničemu nerozumí a mnoho dalších nelichotivých nálepek. Podobně se zachovali Ježíšovi odpůrci. Pokud podobné útoky zažijete, považujte to za čest!

4. Lidé se rádi schovávají za výmluvy, než aby studovali pravdu, která by mohla ohrozit jejich světonázor

Padlý člověk nechce vidět vlastní hřích a vzpouru vůči Bohu. Místo toho, aby opravdově zkoumal pravdy o Ježíši, vymlouvá se na svůj zdravý rozum. Tvrdí, že Bible je plná protimluvů, dnes je jiná doba, evoluce je prokázaná věc atd. Za velký trumf považují tito lidé otázku „Jak může dobrý Bůh dopustit, aby trpěly nevinné děti?“ Seznam námitek a důvodů je nekonečně dlouhý. Zkuste se zeptat kritika, zda by uvěřil, kdyby vám dovolil odpovědět na každou námitku uspokojivě? Podřídil by se Bohu?

5. Ježíš neuznává neutralitu: být neutrální znamená být v opozici

Ti, kdo hodnotí Ježíše pozitivně, obvykle vyznávají: „Ano, věřím v Boha, věřím v Krista, stojím na Jeho straně,“ ale v jejich životě není ani náznak, že se plně vydali tomu, co říkají. Účelové používání biblických textů a frází, aby nebyl nikdo vyloučen ani pobouřen, značí nevýrazné křesťanství bez duchovní vážnosti, hraničící s prostotou ducha a rouháním. Mezi křesťany je mnoho těch, kdo se svojí vírou raději nechlubí, protože se nemají čím chlubit. Patří k těm, o nichž je psáno:

• Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly. (Mk 8,38)

Jen ten, kdo bude věrný až na smrt, dostane vítězný věnec života (Zj 2,10). Chceme se líbit lidem nebo Bohu?

Na závěr dvě otázky k zamyšlení

1. Kdy je nezbytné a správné oddělit se od těch, kdo se za křesťany prohlašují? 

2. Kdy je správný pohled na Krista nutný, ale ne dostatečný k věčnému životu? Co je součástí správného pohledu?

Copyright, Steven J. Cole, 2014, All Rights Reserved.

Doplňující četba:

http://www.reformace.cz/zod/promena-krestanstvi-v-popularni-nabozenstvi…