Richard Greenham (1535–1594)

• Dobrota má nic tobě neprospěje. Mé řádné chování ti neprospěje. (Ž 16,2)

Čím se odplatím Tobě, můj Bože, za všechna dobrodiní mně učiněná? Jak Ti je splatím? Běda! Nemohu pro Tebe vykonat nic dobrého, neboť má nedokonalá dobrota nemůže oblažit Tebe, jenž Sám jsi tou nejdokonalejší dobrotou. Mé řádné chování Ti neprospěje, ani má bezbožnost Ti neublíží. Od Tebe přijímám veškerá dobrodiní, ač Ti za ně sám nemohu dát nic dobrého. Uznávám proto, že jsi ten nejbohatší, zatímco já jsem tím nejubožejším žebrákem. Vždyť Ty mne ani vůbec nepotřebuješ. Chci se připojit k Tvému lidu, aby měl zisk ze všeho, co mám. Získávám tím i já, neboť vidím, že to, co jsem obdržel, musím půjčit a udělit tak částečnou pomoc jiným. Vše, co lidé mají, není jen pro ně, ale dostává se i ke mně, jako voda skrze roury a potrubí. Takto se učíme, že, jsme-li Božími dítkami, musíme se připojit k svaté společnosti Jeho lidu a vzájemným podílením se na Božích darech svědčit jeden druhému, že i my náležíme k počtu a společenství svatých. Neklamné pouto a znamení toho, kdo miluje Boha, je to, že miluje i ty, kteří jsou zplozeni z Boha. Vyznáváme-li tedy, že jsme z Boha a že Ho ctíme, musíme se připojit i k Jeho církvi, jež Ho s námi uctívá. Musíme takto jednat, neboť částí našeho vyznání víry je, že v církvi je společenství svatých a věříme-li, že Bůh je tam přítomen, musíme i věřit, že jsou lidé, kterým se Bůh zjeví a udílí jim Svou milost. Je to Bůh, v Němž musíme mít veškeré své potěšení a s Nímž musíme být ve spojení, dle množství milosti, jež je v každém z nás.