• „Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.“ „Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.“ (1. Timoteovi 4,13 a 16)

Tyto dva texty Písma spojují to, co by nikdy nemělo být od sebe oddělováno, a to je učení a zbožnost. Víra a praktický život – biblická pravda oděná do ryzího křesťanského života. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

Učení je pro praktický život křesťana tím, čím jsou kosti pro tělo. Tělo bez kostí by bylo jako naprosto neužitečná rozbředlá hrouda. Stejně tak i život křesťana bez kořenů je jako uříznutá květina zapíchnutá do země – možná na chvilku vypadá hezky, ale nakonec zvadne a uhyne. A druhou stranu této pravdy musíme vzít v úvahu, že kosti bez těla nejsou nic jiného než mrtvá kostra.

Westminsterské vyznání, Druhé londýnské vyznání a Heidelberský katechismus jsou těmi nejjasnějšími vyjádřeními doktrinálních pravd Bible. Jedna věc však v těchto uznávaných vyznáních chybí. Co? Lidé! Život křesťana! Mým celoživotním cílem a touhou bylo spojit správné biblické učení s ryzím křesťanským životem jak v mém vlastním životě, tak v mém vyučování a praxi. Ještě jsem tohoto cíle nedosáhl, ale stále ho vyhlížím, toužím a prahnu po této vzácné kombinaci.

Existují lidé, kteří volají po útlumu teorie a vzestupu praktického života. Někteří pokládají za zbožné, když říkají: „Kristus je naše vyznání a Bible je naše učebnice.“ Na první pohled to vypadá dobře. Ale o jakém Kristu mluví? Na náboženském trhu jsou jich tisíce. Svědkové Jehovovi mají „krista“, to však není Kristus Bible. Mormoni mají „krista“, to však také není Kristus Bible. Scientologové mají „krista“, ale to není Kristus Bible. Liberálové mají „krista“, ale to není Ten, který se narodil z lůna panny, místo nás trpěl na římském kříži a vítězně vstal z propůjčeného hrobu. Existuje jen jeden biblický Kristus. Sekty také tvrdí, že Bible je jejich učebnicí. Jak vidíte, někdo musí učit, co tato neomylná Bible říká, co to znamená a jaký to má vliv na naše životy a na život církve.

Ve svém komentáři k Efezským podtrhuje B. H. Carroll důležitost učení a vyznání:

Církev s malým vyznáním je církev s malým životem. Církev má tím větší moc a rozsah své užitečnosti, čím více Božích doktrín uznává. Čím méně má článků víry, tím méně jednoty a soudržnosti.

Moderní výkřik: „Méně vyznání a více svobody“ je degenerací z obratlovců k medúzám a znamená méně jednoty a méně morálnosti, a to znamená více hereze. Definitivní pravda nevytváří herezi – ta ji pouze odhaluje a napravuje. Zrušte vyznání a křesťanský svět se naplní herezí, dosud nepoznanou a nikým nenapravovanou, avšak smrtelnou.

Zrovna tak ani řádná ukázněnost není příčinou odpadnutí křesťanů a jiných hříchů. Ukázněnost je častokrát jediným prostředkem k záchraně sboru. Chcete-li se ukázněností vyhnout nemorálnostem a zároveň povolit uzdy doktríny, je to jako zapřáhnout koně za vůz nebo se pokusit vyčistit studánku, když přitékající voda je špinavá. Pro Krista a apoštoly byla falešná vyznání tím nejsmrtelnějším jedem a volala po použití nože...

Znovu a se vší vážností varuji čtenáře přede všemi, kdo znevažují vyznání nebo kdo by je rádi zredukovali na minimální vstupní kvalifikaci pro přijetí do církve (An Interpretation of the English Bible: Colossians, Ephesians, and Hebrews - Výklad anglické Bible: Koloským, Efezským a Židům, str. 140-141, 150).

Doufám, že jsme všichni proti tomu, aby mrtvé doktrinální vyznání zastoupilo živého Krista. Naše vyznání však nemusí být mrtvé, stejně jako naše víra by neměla být mrtvá. Neodmítáme pravou víru, protože existuje mrtvá víra (Jakub 2,20: „...víra bez skutků není k ničemu...“)

Nestačí mluvit o mystické zkušenosti s Bohem bez znalosti doktrín. Musíme uctívat Boha v pravdě i v duchu. Pravda může být vyjádřena skutečnými slovy, a pokud je pravda vyjádřena skutečnými slovy, je to doktrína – učení.

Tato snaha – být aktivním křesťanem bez znalosti toho, o čem vlastně celé křesťanství je – nebude nikdy úspěšná. Opravdový křesťan má doktrinální základ. Ve sporu mezi naším Pánem a farizei šlo o to, kým On byl – učení o Mesiáši.

Věřit v Krista tak, aby to vedlo k záchraně, znamená věřit ve správné věci o Něm. Kdo byl – Boží Syn narozený z panny. Co udělal – trpěl v našem zastoupení na římském kříži. Proč zemřel na kříži – kvůli smlouvě s Bohem Otcem, že zachrání bezpočet ovcí (svého lidu) z každého kmene, národa a jazyka.

Co je pravé náboženství? Není to nic mystického, mlhavého, plujícího po obloze. Pravé náboženství nemůže být méně než:

• správné smýšlení o Bohu,
• správné pocity ve vztahu k Bohu,
• správné činění ve vztahu k Bohu.

Pravé náboženství musí obsáhnout celého člověka. Musí zasáhnout jeho mysl, protože díky ní uvažuje, musí zasáhnout jeho city, protože jimi vnímá, a musí zasáhnout jeho vůli, protože s její pomocí se rozhoduje.

CO JE PRAKTICKÝ KŘESŤANSKÝ ŽIVOT?

Praktický život křesťana je vliv zdravého biblického učení na mysl, city a vůli skrze Ducha svatého. J. C. Ryle řekl: „Můžete mluvit o praktickém křesťanském životě, jak chcete, ale bez doktrinálních kořenů je to jako zasadit uříznuté květiny do země – zvadnou a uhynou.“

Proto není možné přehánět, když zdůrazňujeme důležitost zdravého učení v životě křesťana. Pokud chceme správně žít, je správné smýšlení o všech duchovních záležitostech nezbytné. Tak jako lidé nesbírají hrozny z trnů ani fíky z bodláků, tak nemůže z nezdravého učení vyrůst křesťanský charakter. Někdo by se mohl zeptat: „Jak prověříme pravý křesťanský život uprostřed tolika falešných projevů a náboženských zmatků?“ Dovolte mi navrhnout tři testovací otázky:

• Způsobila tento údajný zbožný život zcela jasně pravda a projevuje se věrně v tomto zbožném životě? Musí to být biblická pravda, ne pouhé pocity a emoce nebo nábožné vzrušení.
• Nechá se tento údajný zbožný život řídit a ovládat biblickými pravdami?
• Prokazuje takový člověk (údajně zbožně žijící) srdečnou lásku k biblické pravdě jako celku?

Biblické učení je důležitější, než si většina členů církve uvědomuje. Učení nejen vyjadřuje náš způsob života a to, čemu věříme, ale také určuje náš směr. Učení formuje naše životy a život sboru. Učení je pro křesťana a sbor tím, čím jsou kosti pro tělo. Poskytuje jednotu a stabilitu.

Sbor, který nedbá na vyučování zdravých biblických doktrín, oslabuje členy sboru. Působí proti opravdové jednotě. Otevírá dveře nestabilitě ve společenství, zmenšuje přesvědčení a dusí opravdový růst sboru.

Předpokládám, že jen málo lidí by nesouhlasilo s tím, co jsem až dosud řekl. Nechci však mluvit jen obecně, v mlhavých termínech. Vezměte si například slovo „učení“. Samo o sobě nemá téměř žádný význam. Všechny sekty mají učení. Chci být konkrétnější a mluvit o doktrínách, kterým věřili a které kázali naši baptističtí otcové – muži jako třeba James P. Boyce, John A. Broadus, B. H. Carroll, John L. Dagg, Luther Rice, P. H. Mell, John Bunyan, Charles H. Spurgeon, William Carey, Andrew Fuller. O těchto doktrínách vyjádřených Filadelfskou asociací, ze které jsme vyšli. Učení, které bylo základem jejich modliteb, jejich uctívání, jejich svědectví a celé jejich služby Kristu a Jeho církvi.

Než se dostaneme ke konkrétním základním doktrínám, dovolte mi ještě zmínit jednu jednoduchou, ale závažnou věc: Pokud to, čemu věřili a co učili naši baptističtí otcové, byla pravda, pak je to stejně tak pravdivé a důležité i dnes, protože Bible se nezměnila, pravda je neměnná a Bůh je neměnný. Mysl lidí je jako děravý cedník, ze kterého může vytékat pravda ven a do kterého mohou proniknout omyly, aby rozmělnily pravdu. Pravda se však nemění, protože Bůh sám se nemění.

O kterých doktrínách tedy mluvím konkrétně?

O základních doktrínách. O žádných druhořadých záležitostech. Mluvím o tom učení, které bylo vyjádřeno, definováno a obhajováno na Dortské synodě v roce 1618, později stanoveno ve Westminsterském vyznání a Baptistickém vyznání z roku 1689, které je nazýváno Druhým londýnským vyznáním.

Mám na mysli učení, které mluví o Bohu, jenž zachraňuje. Ne o tom malém bohu, který pomáhá člověku, aby se sám zachránil. Ty doktríny, které odhalují tři velké skutky Trojice vykonané pro záchranu ubohých, bezmocných, ztracených lidí. Jaké tři velké skutky?

Vyvolení Otcem, vykoupení Synem a povolání Duchem.

Všechno to je zaměřeno na určité osoby, aby byla zajištěna jejich spása a aby nebyla nikdy zpochybněna. Pryč s tou hroznou myšlenkou, že se každému skutku Trojice přiděluje jiná cílová skupina:

• Objektem spásy je celé lidstvo (dílo Pána Ježíše Krista).
• Objektem povolání jsou ti, kdo slyší evangelium (dílo Ducha svatého).
• Objektem vyvolení jsou ti posluchači evangelia, kteří na něj reagují (dílo Boha Otce).

Ne! Ne! Myslím ty doktríny, které vzdávají veškerou slávu plynoucí ze spásy hříšníků Bohu a nerozdělují ji mezi Boha a hříšníka. Učení, které vidí Stvořitele jako zdroj a konec všeho jak v přírodě, tak ve slávě. Učení, které říká, že historie není nic menšího než naplnění Božích předem určených plánů. Učení, které učí o Bohu, jenž byl svrchovaný při tvoření i zajištění spásy (jak při plánování, tak při dokonalém provedení) a svrchovaný v prozřetelnosti – svrchovaný v současnosti a svrchovaný právě teď. Učení vyučující o Zachránci, který skutečně zachraňuje, o Bohu, který zachraňuje úmyslně a svou mocí, o Trojici spolupracující s jedním účelem – záchraně hříšníků. Otec ji plánuje. Syn jí dosáhne. A Boží Duch ji tlumočí Božím vyvoleným a efektivně ji na ně uplatňuje. Učení, které učí o Bohu, jenž zachraňuje, zachovává, ospravedlňuje, posvěcuje a přivede do slávy hříšníky – a žádného z nich v průběhu času neztrácí.

Bůh zachraňuje hříšníky! Nesmíme oslabovat tuto velikou pravdu, že Bůh zachraňuje hříšníky, tím, že porušíme jednotu díla Trojice, nebo tím, že rozdělíme dosažení spásy mezi Boha a člověka. Jonáš to vyjádřil v Jon 2,10 přímo: „Záchrana (v minulosti, přítomnosti a budoucnosti) je v Hospodinu. “ (ČSP)

Tyto doktríny sledují zdroj veškerého duchovního požehnání, včetně víry, až k tomu velkému dovršení, ujednání mezi Bohem a Jeho Synem, k němuž došlo na Golgotě.

Darem Ducha není jen osvěcovat. Je jím také Boží dílo obnovování člověka: Odnímá jejich kamenná srdce a dává jim masitá srdce. Obnovuje jejich vůli. Svou všemohoucností o nich rozhoduje a způsobuje, že přicházejí – ne proti své vůli, ale přicházejí zcela dobrovolně, jejich chtění způsobuje svou milostí. (Žalm 110,3)

„Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budeme sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.“ (Žalm 65,5). A v tomto smyslu se milost ukazuje jako neodolatelná. Proč? Protože milost si podmaňuje moc člověka vzdorovat.

Ačkoliv je toto vše svrchované Boží dílo, nemysleme si, že Boží rozhodnutí zachránit člověka vede člověka k pasivitě a netečnosti. Právě naopak! Smlouva milosti člověka nezabíjí, nezachází s člověkem jako s plechovkou, kusem dřeva nebo robotem. Zmocňuje se člověka, bere si celé jeho bytí se všemi jeho schopnostmi a mocí duše a těla pro časnost i věčnost.

• Neničí jeho sílu, ale odstraňuje jeho bezmocnost.
• Neničí jeho vůli, ale osvobozuje ji od hříchu.
• Nepotlačuje ani nevymazává jeho svědomí, ale osvobozuje ho od temnoty.
• Obnovuje a znovu tvoří člověka v jeho celistvosti. Tím, že ho obnovuje milostí, způsobuje, že člověk miluje Boha a zcela dobrovolně se Mu zasvěcuje.

Tyto doktríny ukazují kříž jako něco, co odhaluje Boží moc zachránit člověka, ne jako něco, co ukazuje na Jeho neschopnost. Kříž nesloužil jen k tomu, aby umožnil spasení, ale aby ve skutečnosti zajistil spasení hříšníků, čímž vyplnil proroctví velkého zapáleného evangelijního proroka Izajáše. „Z námahy své duše uvidí ovoce a nasytí se.“ (Iz 53,11, ČSP) Bůh nebyl na kříži zoufalý.

Bible říká: „Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili.“ (Sk 2,23) Bůh byl pánem událostí na kříži!

William Cowper to vyjádřil ve své písni, „Zdroj naplněný krví“

„Drahý umírající Beránku, 
Tvá vzácná krev nikdy neztratí svou moc,
dokud nebude celá vykoupená Boží církev zachráněna,
aby již více nehřešila.“

Tyto doktríny nás povedou, abychom každému říkali, že:

• všichni jsou hříšníci – ne, že jsou nemocní a potřebují pomoc, ale že jsou mrtví a potřebují život,
• Ježíš Kristus, Boží Syn je dokonalý, schopný a ochotný Spasitel hříšníků, i těch nejhorších, ano, i těch největších,
• Otec a Syn slíbili, že všichni, kdo poznají, že jsou hříšníci, a uvěří v Krista jako svého Spasitele, budou přijati do přízně a nikdo nebude vyhnán,
• Bůh učinil z pokání a víry povinnost, která požaduje od každého člověka, který slyšel evangelium, aby vážně a úplně odevzdal svou duši Kristu jako dokonalému Spasiteli, jenž je připraven, má moc a touhu zachránit všechny, kteří skrze Něj přicházejí k Bohu.

Na otázku: „Co musím udělat, abych byl spasen?“ musíme odpovědět: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen.“ (Skutky 16,31) Co to znamená? To znamená: (1) Poznat, že jsem hříšný. (2) Poznat, že Kristus zemřel za hříšníky. (3) Vzdát se veškeré sebespravedlnosti, sebevědomí a vlastní snahy. (4) Odevzdat se Mu cele, abych získal odpuštění a pokoj. (5) Vyměnit svou přirozenou nenávist a odpor vůči Němu za ducha vděčného odevzdání se Kristově vůli skrze obnovování svého srdce prostřednictvím Ducha svatého.

POSKYTNE, CO POŽADUJE

Na otázku: „Jak můžu uvěřit v Krista a činit pokání, pokud k tomu nemám žádnou přirozenou schopnost?“

ODPOVĚĎ: Dívej se na Krista, hledej Ho, volej k Bohu jen tak, jak jsi, a spoléhej na Jeho milost. On poskytne to, co požaduje. Obrať se k Němu. Důvěřuj mu tak, jak nejlépe dovedeš, a modli se za milost, abys Mu mohl důvěřovat víc. Využívej prostředky milosti a s očekáváním vyhlížej, že se k Tobě Kristus přiblíží v tom, jak se ty budeš snažit přiblížit se k Němu.

Sleduj a modli se. Čti Boží slovo a naslouchej Mu. Uctívej Boha s Jeho lidem a buď s nimi v kontaktu. Tak pokračuj, dokud si nebudeš jist, že jsi bezpochyby proměněný, kajícný věřící, který věří, že obdržel nové srdce, po kterém toužil. Volání přímo k Němu je první krok.

Autor písně to vyjádřil takto:

Nedovol svědomí, aby tě zadrželo,
ani pěknému snu, že budeš jednoho dne přijatelný,
vše, co vyžaduje, aby tě mohl přijmout, je,
abys Ho potřeboval.

Kristus nečeká pasivně, ale působí svým slovem a skrze ně, aby k sobě přivedl svůj lid.

Velká část současného křesťanství je zkažená, protože jí chybí doktrinální základy. Náboženství našich dní je kuriózní smíchanina Bible, filozofie, moderních představ a divné kombinace metod. Navzdory početnímu růstu a milionům dolarů získaných k náboženským účelům je velká část dnešního náboženského světa duchovně a morálně zkažená. Je jako tělo bez kostí. Učení je pro křesťanský život tím, čím jsou kosti pro tělo.

Zbožnost

Dosud jsme se zaměřovali výhradně na důležitost zdravého učení. Chci teď přitáhnout vaši pozornost k druhé straně téže mince – zbožnosti.

Zbožnost a křesťanský život používám jako synonyma. Jinými slovy – zbožný dům musí být postaven na doktrinálních základech. Musíme mít však stále na mysli skutečnost, že učení a vyznání nejsou samy o sobě účelem. Mnozí právě v tomto bodě selhávají. To znamená, že dělají z učení účel sám o sobě. Z toho nevzejde nic jiného než mrtvá ortodoxie. Mnozí se nikdy neodrazí od základu. Doktrinálně jsou rovní jako hlaveň pušky, ale stejně tak prázdní. Jsou doktrinálně velmi zdraví, ale naneštěstí hluboce spí.

Zbožný dům musí být tedy postaven na zdravém doktrinálním základě. Duch svatý používá tento doktrinální základ k vypůsobení svatého života, protože evangelium je evangeliem, které posvěcuje. Někteří křesťané se biblické svatosti bojí. Přál bych si, aby se stejným způsobem báli i hříchu.

Robert Murray M’Cheyne řekl:

„Evangelium posvěcuje. Bez ovoce svatosti jsou všechny důkazy k ničemu. Drazí přátelé, máte probuzení, osvícení, zkušenosti a mnoho patřičných znaků, ale pokud nemáte svatost, nikdy neuvidíte Pána. Skutečná touha po úplné svatosti je tím nejopravdovějším znakem znovuzrození. Ježíš je svatý Zachránce. Nejprve přikryje duši svým bílým rouchem, potom činí duši krásnou zevnitř – obnovuje ztracenou Boží podobu a naplňuje duši čistou nebeskou svatostí. Lidé mezi vámi, kteří nebyli obnoveni, nemohou takové svědectví vydávat.“

Je podivné, že tolik členů církve má buď špatné měřítko svatosti, nebo se bojí svatosti vůbec. Pokud nedokážete sami sebe přesvědčit, abyste se stali svatými, pak nebudete mít úspěch ani u ostatních. Musíme zakoušet a vidět, že Pán je dobrý. Musíme to zakusit, než o tom začneme mluvit. Tisíc nádherných kázání o svatosti nezakryje studený, tělesný, lehkomyslný život. Svaté kázání trvá hodinu, ale svatý život je nekonečným kázáním. Richard Baxter řekl: „Život služebníka je život plný jeho služby.“ Já říkám, že život křesťana je život plný jeho křesťanství.

Důležitost zbožného života (někdy označovaného jako „náboženství“) je jasně zdůrazněn v napomenutí našeho Pána adresovaného církvi v Efezu ve Zjevení 2,1-6. Zde si všimněme, že Ježíš chválí tento sbor za:

• jejich službu: „Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí…“,
• jejich život plný obětí: „Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě“
• jejich oddělení se: „…nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři“.

V čem tedy chybovali? Měli nedostatek lásky ke svému Pánu – zbožnosti: „… nemáš takovou lásku jako na počátku“.

Co je potřeba, abychom si udrželi takový zbožný život? Navrhuji tři věci:

• tiché místo,
• tichou hodinu,
• tiché srdce.

Zamyslete se nad Pavlovou hlubokou osobní touhou vyjádřenou ve Filipským 3,10: „abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti...“

Pavlovo učení vedlo jeho samotného k hluboké osobní touze být jako Kristus. Všimněte si také, že Pavlova zbožnost v něm vyvolávala touhu zachraňovat duše. Římanům 9,1-3: „Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.“ To vypovídá něco o jeho zbožném životě.

Svědectví Šulamítky lze až příliš často vztáhnout na služebníky a ostatní křesťanské pracovníky: „… uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní.“ (Pís 1,6)

Proto Pavel v 1. Korintským 9,27 píše: „Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.“ To nám živě vykresluje Pavlovu starost o jeho vlastní duchovní život.

Abychom si zachovali zbožný život, musíme zabránit plevelu, aby zaplavil naši zahrádku. Nesmíme se nikdy spokojit s vědomím, že jsme nástrojem milosti, bez toho, že bychom jí sami podléhali.

Co nás to bude stát, pokud chceme mít doktrinální základ a zbožný dům?

Jednou jsem slyšel Dr. Gwina Walterse kázat studentům semináře a vzpomínám si na jeho varování. Varoval mladé služebníky před leností. Varoval je před uvolněností. Varoval je před lehkovážností a varoval je před letargií, což je smrtelná mátožnost, netečnost plynoucí z pohodlného života.

K vybudování zbožného domu je zapotřebí sebezapření. Sebezapření neznamená odepřít si hřích. Křesťan nemá nikdy svobodu hřešit. Sebezapření je odpírání si svobod, na které máme právo.

Následující principy musí vždy provázet uplatňování svobod v životě křesťana:

• Bázeň před Bohem. Veškeré skutky Kristových služebníků musí být motivované láskou k Bohu a všechny cíle musí vést k Jeho slávě. Termín „svoboda“ je často používán jako plášť podlého holdování požitkům, což je hřích (1K 10,31; 1Tm 4,4-5; 1Pt 2,15-16).
• Láska k sourozencům v Kristu. Ačkoliv nikdo nemůže diktovat svědomí křesťana, když se o něčem rozhoduje, musí mu vždy ležet na srdci blaho svatých. Musí ke svým sourozencům přistupovat v duchu služby a dělat to, co je podle jeho mínění povzbudí či jim pomůže předejít klopýtnutí (Ga 5,13; 1K 8,9 a 10,23).
• Soucit s hříšníky. To, jak užívat svobodu, se musí vždy řídit jejím vlivem na hříšníky. Musí být zvolen takový způsob jednání, který by mohl vést k získání některých z nich (1K 9,19-22).
• Stráž nad duší Ačkoliv je svědomí věřícího svobodné k užívání veškerého Božího stvoření, je od něj vyžadováno, aby si ve svém životě počínal opatrně, protože žádostivost stále trvá. Tam, kde se křesťan v důsledku žádostivosti považuje za slabého, se musí zdržovat, aby dokázal vytrvat (1K 9,23-27).

Sebezapření je znakem kříže. „Nepřizpůsobovat se tomuto věku“ je důležité. „Nezaplétat se do záležitostí obyčejného života“ je důležité. Sebezapření znamená poddávat každou druhořadou záležitost prvotnímu cíli – jedinému cíli.

Cokoliv v životě (1) rozněcuje náš zápal, (2) rozptyluje naši mysl, (3) odvádí naši pozornost nebo (4) zabírá neadekvátní část našeho času nebo zájmu, je pravým okem, které, jak nám bylo řečeno, máme vyrvat a odhodit.

Neříkám, že by nemělo být žádné rozptýlení. Existuje druhý extrém, kdy se luk opotřebuje, protože je držen ve stálém napnutí. Nadměrné užívání věcí, na které máme právo, je však příčinou selhávání mnoha dobrých mužů (rodina, domov, postavení, sport, televize). Dovolte mi zde doporučit útlou knížku o sebezapření nazvanou Stín kříže od Waltera J. Chantryho (The Shadow of the Cross, Banner of Truth).

Zde je velmi jednoduchý test týkající se sebezapření:

• Co je na prvním místě vašeho citového žebříčku?
• Jaká moc dominuje vašemu životu?
• Co má takový vliv na vaše srdce, že ho formuje?

Nikdy nebylo odpadlictví od víry (v nauce či praktickém životě) spojeno s pečlivým studiem Božího slova plným modliteb. Pokud velké doktríny, které jsme zmínili, nevypůsobí a nespustí (1) opravdové nadšení, (2) skutečnou svatost, (3) sebezapření a (4) hlásání evangelia, buďte si jisti, že nebyly řádně uchopeny nebo se staly samy o sobě účelem.

Naše jednání s nevěřícími nebo skeptiky se nemůže zakládat na chladných metafyzických důvodech a suchých vědeckých argumentech. Naše evangelizační snahy by měly spíše vycházet z víry v celé evangelium a praktického žití celého evangelia. Žít známé a čtené epištoly je lepší než všechna učenost světa – pro muže a ženy, kteří znají pravdy evangelia a žijí životy plné evangelia!

Modlím se, aby tento krátký článek zaostřil naši pozornost doktrinálním směrem a tvaroval nás ve  zbožnosti, abychom se připodobňovali Tomu, komu patříme a komu sloužíme a kterého milujeme, ačkoliv jsme Ho ještě nespatřili. I když Ho ještě nevidíme, věříme v Něj a radujeme se nevýslovnou radostí, jež je plná slávy.

Převzato z Founders Journal – číslo 3 a 4. Použito se svolením šéfredaktora asociace, Ernesta C. Reisingera.