Otázka 33 ve Spurgeonově katechismu zní: „Co je to přijetí za syny (adopce)?“ Odpověď je: „Přijetí za syny (adopce) je skutkem svrchované Boží milosti, jímž jsme přijati Bohem a získáváme všechna práva a výsady Božích synů.“

Bůh se stal naším Otcem. To je největší a nejúžasnější zpráva celého Nového zákona. Mohli byste možná namítnout, že odpuštění hříchů nebo ospravedlnění je větší, ale není tomu tak. Kdyby nás Bůh jenom ospravedlnil, bylo by to sice úžasné, ale byli bychom jako andělé, kteří jsou Božími služebníky. Ale my už nejsme pouhými služebníky (přestože také jimi stále jsme) – jsme Boží děti. Jsme Boží synové a to znamená, že jsme také dědicové. Ale nepředbíhejme a podívejme se na to postupně. Musíme začít u toho, jak nás Bůh předurčil k synovství:

Podle své (Boží) vůle

Verše, které jsou před námi, stále znovu a dokola zdůrazňují spasení z milosti. Milost je i na tomto místě základem – podívejte se do verše 6:

• … abychom chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. (Ef 1,6)

Tato milost má svůj původ v Božím rozhodnutí, v Boží vůli. Různé české překlady Písma naznačují hloubku originálního textu: „rozhodnutí jeho dobroty“ (ČEP), „podle dobře libé vůle své“ (KRAL), „ve své laskavé vůli“ (B21), „podle zalíbení své vůle“ (ČSP), „podle blahé libosti své vůle“ (Pavlík). Boží vůle zde hraje první housle. Bůh rozhodl, Bůh předurčil. Z Boží vůle se Pavel stal apoštolem (v. 1), ve v. 9 čteme o tajemství jeho záměru, doslova jeho vůle, ve verši 11 je to Bůh, kdo „všechno působí rozhodnutím své vůle“. Král David znal Boha právě takto a věděl, že Boží vůle je nepohnutelná:

• Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. (Ž 115,3)
• Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních. (Ž 135,6)

Boží vůle to je to, co Bůh chce. A co chce, to také vykoná:

• Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46,10)

Moji milí, pokud tomuto porozumíme, pokud pochopíme tuto pravdu o Bohu, tak můžeme spočinout v opravdovém pokoji, protože vidíme, že naše spasení nestojí na nás, ale je pevně a nepohnutelně zakotveno v nebesích. Boží rozhodnutí platí: Pán zná ty, kdo jsou jeho… (2Tm 2,19). Ale to zdaleka není všechno. Podívejte se na to, jaká je Boží vůle, která nás předem určila k synovství:

Podle Boží libosti (dobroty)

V řečtině je k popisu Boží vůle použito slovo, které se překládá slovy: dobrá vůle, obliba, zalíbení, dobrota, přízeň, blahosklonnost nebo přání. Tohle je velmi důležitá věc, když mluvíme o předurčení.

Myšlenka vyvolení a předurčení jedněch ke spasení obsahuje také myšlenku toho, že ostatní jsou ze spasení vyloučeni, jsou zavrženi. Je to tak správně. Bůh některé aktivně předurčil a vyvolil k tomu, aby byli Božími dětmi, zatímco ostatní ponechal v zavržení – jsou dětmi hněvu (mezi něž jsme před svým obrácením patřili i my, viz Ef 2,1-3). Nemělo by nás to překvapovat, protože všichni jsme potomky prvního Adama, tím pádem se všichni rodíme do odsouzení. Bůh nás nemusí zavrhovat, odsuzovat nebo trestat – už jsme zavržení, odsouzení, pod trestem věčného prokletí.

Boží dobrota, libost, dobrá Boží vůle v předurčení nám znovu ukazuje, že Bůh nestvořil člověka pro zavržení. Když Bůh stvořil člověka, pohlédl na něj a prohlásil, že to je velmi dobré. Nevydrželo to dlouho.

Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo. (Ž 14,2-3)

Když Jan Kalvín píše v prvním vydání Institucí o církvi, a mluví o kázni, o vyloučení hříšníků z církve, říká: O takových lidech sice můžeme soudit, pokud do toho vidíme a podle pravidla té známosti, o níž byla řeč, že na ten čas do církve nepatří. Avšak ani tak nesmíme nad nimi zoufat, jako by byli zavrženi od ruky Boží. A je vůbec nedovoleno kohokoli vyškrtávat z počtu vyvolených nebo nad ním zoufat, jako by již byl ztracen, až snad mimo ty, o nichž je jistě známo, že byli již slovem Božím odsouzeni… To však můžeme poznat tak zřídka (můžeme-li to vůbec poznat), že je radno spíše čekat na den zjevení a nepředbíhat nerozvážně soudu Božímu.

Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím Jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.

C. Adoptované děti

Tady se dostáváme k vrcholu pátého verše – k přijetí za syny, k adopci. Představte si, že navštívíte sirotčinec, procházíte jím a díváte na spoustu různých dětí. Jsou tam děti krásné, které se na vás usmívají, které jsou tiché a klidné, jsou milé a příjemné – jsou to děti, které by člověk rád přijal za vlastní, za členy své vlastní rodiny. Vedle nich tam uvidíte dítě, které bude skutečně ošklivé, fyzicky nevzhledné, zlé, které bude křičet, kopat kolem sebe, kousat ostatní děti a tahat je za vlasy, bude jim brát hračky a chovat se velmi špatně. Když takové dítě uvidíte, pravděpodobně nebudete přemýšlet o adopci. Boží slovo nám ukazuje, že my jsme právě takovými sirotky, protože svět je ďáblovým sirotčincem.

• Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval… (Ef 2,4)
• … nás předem určil, abychom … byli … přijati za syny… (Ef 1,5)

Nejenom zlé, ošklivé a nevychované dítě – my jsme byli Božími nepřáteli!

• Jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.‘ (Ř 3,10-18)

Takoví jsme byli – a přesto nás Bůh předurčil k adopci. Nejenom k ospravedlnění, nejenom k odpuštění hříchů, ale k přijetí do Boží rodiny, k adopci, k přijetí za vlastní. To je Boží milost!

• Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. (Ef 2,19)

Toto je cíl, ke kterému vás Bůh určil. Toto je duchovní požehnání, jímž nám požehnaný Bůh požehnal v Kristu Ježíši – abychom byli rozhodnutím Jeho dobroty přijati za syny. Bůh je náš Otec. Bojovali jsme proti Němu, vzdorovali jsme Mu, hřešili jsme proti Němu, odmítali jsme Ho, ale On poslal svého milovaného Syna, abychom skrze Něj měli život, seslal svého Ducha svatého, který nás usvědčoval z hříchu a dovedl nás až ke Kristu, k pokání, k víře, dovedl nás do Boží blízkosti, před Boží tvář, kam smíme vcházet jako ti, kdo byli Kristem očištěni a tak přijati do Boží rodiny. Nemusíme čekat na audienční hodiny velkého krále, ale máme svobodný přístup k Bohu, protože On je naším Otcem. To je učení o přijetí za syny. Jak to řekl Spurgeon v citovaném katechismu: „Získáváme všechna práva a výsady Božích synů.“

Budeme se adopci ještě více věnovat příště, ale ještě chci zmínit tři věci, které vyplývají z toho, že jsme z Božího rozhodnutí byli předurčeni k tomu, abychom byli přijati za syny:

1. Synové jsou svobodní. V Písmu je to ve dvojím slova smyslu – jsme svobodní od hříchu a jsme svobodní od otroctví zákonu.

• Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. (Ga 4,4-5)

2. Adopcí se stáváme členy Boží rodiny a tak se nám dostává zvláštní Boží péče, zaopatření – Bůh nás vychovává jako své děti. Tady je otázka pro každého z nás – zakoušíte tuto Boží výchovu? Zakoušíte onu zvláštní Boží péči? Vidíte, jak se o vás Bůh stará? Jak vás den ze dne svým Duchem vnitřně obnovuje, ačkoliv navenek hyneme? Jestliže to vidíte ve svém životě, tak se radujte, protože to byl Bůh, kdo se rozhodl, že vás adoptuje do své rodiny.

Ale pokud takové věci ve svém životě nevidíte a nezakoušíte, proste Boha o milost a o slitování. Tlučte, hledejte, proste. Pán nikdy neodmítne toho, kdo k Němu přichází v pokání.

3. Adopce z vás dělá syny a tím také právoplatné dědice.

• A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. (Ga 4,7)
• Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,31-32)

To je učení o předurčení k synovství. To není nějaká suchá, mrtvá a nezáživná doktrína, ale je to radostné učení plné požehnání, milosti, pokoje a radosti. Ukazuje v celé nádheře Boží svrchovanost. Je o Boží svrchovanosti.

Bůh nás předurčil k synovství. Je-li tomu tak – a náš text nám nedovoluje myslet si, že by to tak nebylo – potom to znamená, že naše spasení pochází jenom od Boha, cele závisí pouze na Něm a je dokonale zajištěné jenom Jím. Co zbývá nám?

• … abychom chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. (Ef 1,6)