Do úvah o tomto vznešeném a svatém předmětu vstupujeme s bázní a třesením. Kristus je nazýván „Divuplný“ (Iz 9,5) a také Boží andělé mají přikázáno, aby Ho uctívali (Žd 1,6). Neexistuje jiné spasení kromě opravdového poznání Jeho osoby (J 17,3). „Kdo popírá Syna [Jeho opravdové božství nebo Jeho opravdové a svaté lidství], nemá ani Otce…“ (1J 2,23). Ti, s kým Duch pravdy sdílí nadpřirozené zjevení Kristova bytí (Mt 16,17), jsou mnohonásobně požehnaní. Povede je to jedinou cestou moudrosti a radosti, protože v Něm „jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Ko 2,3), dokud nebudou vzati tam, kde je On, a nebudou hledět na Jeho nadpozemskou slávu navěky (J 17,24). Rostoucí porozumění pravdě týkající se Kristovy osoby by mělo být naším stálým cílem.

• Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle… (1Tm 3,16)

Vzhledem k takovému prohlášení shůry, jako je toto, je zbytečné a rouhavé, aby se kdokoliv pokoušel o vysvětlení divuplné a jedinečné osoby Pána Ježíše. Nemůže být plně pochopen žádnou omezenou inteligencí. „… a nikdo nezná Syna než Otec…“ (Mt 11,27). Nicméně je naší výsadou růst „v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“ (2Pt 3,18). Stejně tak je také povinností Jeho služebníků ukazovat osobu Bohočlověka tak, jak je odhalena ve svatém Písmu, i varovat před omyly, které Jeho slávu zastiňují.

Ten, jenž se narodil v betlémských jeslích, byl „mocný Bůh“ (Iz 9,5 ČSP), „Immanuel“ (Mt 1,23), „veliký Bůh a náš Spasitel“ (Tt 2,13). Je také opravdový Člověk s duchem, duší a tělem, neboť to jsou nezbytné části lidské přirozenosti. Nikdo by nemohl být bez této trojice opravdovým člověkem. Kristovo lidství (to svaté, Lk 1,35) však není jiná osoba, oddělená od Jeho božství, protože nikdy nemělo oddělenou existenci, než vešlo do spojení s Jeho božstvím. On je Bohočlověk, přesto „jeden Pán“ (Ef 4,5). Jako takový se narodil, žil zde na tomto světě, zemřel, znovu vstal, vystoupil do nebe a takový zůstane po celou věčnost. Jako takový je zcela jedinečný a je Předmětem trvalého obdivu všech svatých bytostí.

Osoba Krista sestává ze dvou oddělených přirozeností, jež jsou spojeny do jedné jedinečné Osoby; ale nesplynuly, naopak zůstávají oddělené a odlišné. Lidská přirozenost není božská, ani nebyla skutečně zbožštěna, protože nemá žádný z Božích atributů. Kristovo lidství, pokud nad ním uvažujeme absolutně a odděleně, není všemocné, vševědoucí ani všudypřítomné. Na druhé straně, Jeho božství není stvořené a nemá žádné vlastnosti, které stvořenému náleží. Tím, že na sebe vzal lidskou přirozenost, nezpůsobil žádnou změnu ve svém božském bytí. Byla to božská osoba, kdo se snoubil se svatým lidstvím, a i když byla Jeho nepostradatelná sláva částečně zahalena, nikdy nepřestala existovat, ani Jeho božské vlastnosti nepozbyly svou funkčnost. Jakožto Bohočlověk je Kristus ten „jediný prostředník“ (1Tm 2,5). Jen On sám byl způsobilý, aby se postavil mezi Boha a lidi a uskutečnil jejich usmíření.

Je třeba trvat na tom, že dvě přirozenosti jsou spojeny v jedné osobě Krista, ale že každá si zachovává svůj oddělený charakter stejně jako duše a tělo lidí, ačkoliv jsou jedno. Ve své božské přirozenosti však s námi Kristus nemá nic společného – nic omezeného, získaného nebo závislého. Co se týče Jeho lidské přirozenosti, byl ve všem stvořen tak jako Jeho bratři, kromě hříchu. V té přirozenosti se narodil v čase a neexistoval v ní od věčnosti. Rostl v poznání a dalších vlohách. V jedné přirozenosti měl úplnou znalost všeho, v té druhé nevěděl nic, jen to, co mu bylo předáno nebo co si odvodil. V jedné přirozenosti měl neomezenou a svrchovanou vůli, ve druhé měl vůli, jakou má stvoření. Ačkoliv se nestavila proti vůli shůry, její podobnost božské vůli byla stejného druhu, jaký se vyskytuje u vůle dokonalých tvorů.

Nezbytnost dvou přirozeností v jedné osobě našeho Spasitele je zřejmá. Bylo příhodné, aby Prostředník byl jak Bůh, tak člověk, aby se podílel na přirozenosti obou stran a byl osobou uprostřed nich, vyplnil vzdálenost a přiblížil je k sobě. Jen tak byl schopen předat své výsady nám a jen tak mohl umořit naše závazky. Jak to vyjádřil holandský teolog Witsius (1690): „Nikdo jiný než Bůh nás nemůže obnovit do skutečné svobody. Kdyby nás mohlo vykoupit nějaké stvoření, stali bychom se zvláštním majetkem tohoto stvoření – jde však o zjevný protiklad, když je člověk svobodný, a zároveň služebníkem nějakého stvoření. Tak také nikdo jiný než Bůh nám nemohl dát věčný život, a proto jsou tito dva spojeni – „pravý Bůh a věčný život“. (1J 5,20)

Bylo rovněž nezbytné, aby Prostředník byl také člověkem. Musel se postavit na naše místo určené Zákonem, poddat se Zákonu, dodržovat ho a těžit z jeho dodržování.

• Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu. (Gal 4,4)

Všimněte si pořadí. Musí být nejprve „narozen z ženy“, než může být „podroben Zákonu.“ Navíc však musel podstoupit prokletí Zákona, strpět jeho potrestání. Stal se „hříchem“ kvůli svému lidu, a odplatou za hřích je smrt. To však nebylo možné, dokud na sebe nevzal přirozenost způsobilou ke smrtelnosti.

• Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla“. (Žd 2,14)

A tak je osoba Bohočlověka jedinečná. Jeho narození nemělo žádný precedent a Jeho existence žádnou podobnost. Nemůže být vysvětlen tím, že bychom Ho zařadili do nějaké skupiny, ani Ho nemůžeme ilustrovat na příkladu. Písma sice v plnosti odhalují každou část Jeho osoby, přesto nikdy nepodávají vyčerpávající definici té osoby v jedné formulaci, ani souvislé prohlášení o prvcích, které ji tvoří, a jejich vzájemném vztahu. „Tajemství“ je to jistě veliké. Jak je možné, že by ta stejná osoba mohla být v jednu chvíli neomezená i omezená, všemocná i bezmocná? On naprosto přesahuje naše chápání. Jak mohou dva úplní duchové splynout do jedné osoby? Jak mohou dvě vědomí, dvě chápání, dvě paměti, dvě vůle tvořit jednu osobu? To nikdo nedokáže vysvětlit. Ani k tomu nejsme povoláni. Obě přirozenosti jednají v součinnosti v jedné osobě. Všechny vlastnosti a činy obou přirozeností se vztahují k jedné osobě. Ta samá osoba, která dala svůj život za ovce, měla před stvořením světa stejnou slávu jako Otec!

Tato úžasná Osobnost není soustředěna v Jeho lidství ani není směsicí vzniklou mocí Ducha svatého ve chvíli, kdy v lůně panny Marie přivedl tyto dvě přirozenosti dohromady. Jeho osobnost nebyla utvořena přidáním mužství k Božství. Trojice je věčná a neměnná. Nová osoba nenahradila druhého člena Trojice; ani nedošlo k přidání čtvrté. Kristova osoba je prostě věčné Slovo, které v určený čas mocí Ducha svatého skrze lůno panny přijalo lidskou přirozenost (v té době ne člověka, ale Abrahamova semene) do osobní jednoty se sebou samým. Ta Osoba je věčná a božská; Jeho lidství do Ní bylo uvedeno. Střed Jeho osobnosti je vždy ve věčném a osobním Slově nebo Božím Synu.

Ačkoliv neexistuje žádná podobnost, s jejíž pomocí bychom mohli vylíčit tajemnou Kristovu osobu, v Exodu 3,2-6 je velmi pozoruhodný předobraz. „Plápolající oheň“ uprostřed „keře“ byl symbolem Boží přítomnosti přebývající v Člověku Kristu Ježíši. Všimněte si, že Ten, kdo se tam zjevil Mojžíšovi, je nejprve označen jako „Hospodinův posel“, což dokládá vztah Krista k Otci, totiž „anděla (posla) smlouvy“. Zadruhé však řekl tento anděl Mojžíšovi: „Já jsem… Bůh Abrahamův“, což je to, čím zcela sám v sobě byl. Oheň – znak Toho, kdo je „oheň stravující“ – se umístil do keře (pozemské věci), kde hořel, a keř přesto neshořel. Toto je pozoruhodné nastínění „plnosti božství“, jež přebývá v Kristu (Ko 2,9). Že právě to je významem tohoto předobrazu, je jasné, když si čteme o „zalíbení toho, jenž přebývá v keři“ (Dt 33,16).

Velikým tajemstvím Trojice je, že jeden Duch věčně existuje jako tři odlišné Osoby – tajemstvím Kristovy osoby je, že dva oddělení duchové (božský a lidský) tvoří jen jednu osobu. Okamžikem, kdy popíráme jednotu Jeho osoby, vstupujeme do močálu omylu. Kristus je Bohočlověk. Kristovo lidství nebylo vstřebáno Jeho božstvím, ale zachovává si vlastní charakteristiku. Písmo neváhá prohlásit:

• A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. (Lk 2,52)

Kristus je jak neomezený, tak omezený, soběstačný i závislý zároveň, protože Jeho Osoba zahrnuje dvě různé přirozenosti, božskou i lidskou.

Při vtělení druhé Osoby Trojice nastala osobní jednota mezi Ním a lidským duchem, duší a tělem. Jeho dvě přirozenosti zůstaly a zůstávají odlišné a jejich vlohy či aktivní schopnosti jsou neoddělitelné od přirozenosti, ke které náleží.

Jednota mezi nimi není mechanická jako ta mezi kyslíkem a dusíkem v našem vzduchu; ani není chemická jako mezi kyslíkem a vodíkem při vzniku vody; ani není organická jako ta mezi naším srdcem a mozkem; ale je to jednota intimnější, hlubší a tajemnější než každá jiná. Je osobní. Pokud nemůžeme pochopit přirozenost jednodušších spojení, proč bychom si měli stěžovat, že nemůžeme pochopit přirozenost nejhlubšího ze všech spojení? (A. A. Hodge, kterému jsme zavázáni také za mnoho jiných myšlenek v tomto textu).

Nachází se pod sluncem něco,
co zabraňuje mému srdci se s Tebou sdílet?
Ach, hned to svrhni a panuj Ty sám,
Pane všech koloběhů.
Mé srdce se osvobodí od země,
najde-li pokoj v Tobě.

30. kapitola knihy Střípky poznání Krista, kterou připravujeme k publikování. Přeložila Julie Petrecká.