Hlavním tématem konference je Bible jako taková, a proto i v tomto kázání strávíme dost času Biblí samotnou. Ale než k tomu dojdeme, zastavme se ještě na okamžik u dvou věcí, které přímo souvisí s názvem tohoto příspěvku – jde o velké výsady, které máme:

A. Umíme číst

Musíme si uvědomit, že žijeme v takové době a na takovém místě ve světě, které nám umožňují mít právě tuto konferenci. Ještě dnes jsou místa na světě, kde mnoho lidí vůbec neumí číst. Existuje sedm zemí na světě, kde je méně než 50 % obyvatel gramotných. Podobná konference jako tato by pro ně vůbec neměla smysl.

Proto musíme děkovat Bohu za tuto výsadu a také činit pokání, pokud tuto hřivnu zakopáváme nebo ji nepoužíváme k Boží slávě.

B. Máme co číst

Je mnohem více míst na světě, kde lidé sice umí číst, ale nemají co číst. Jsou celé křesťanské sbory (např. v Číně nebo v muslimských zemích, v tvrdých diktaturách jako je Severní Korea), kde vlastní Bibli nemá ani pastor, natož pak členové sboru a o knihách si mohou nechat jen zdát.

Krátce poté, co Komenský v roce 1650 nastoupil do uherského Blatného Potoka, aby tam vybudoval školu, měl proslov ke svým studentům, který se týkal právě knih. Řekl jim: Když po uplynutí celého měsíce, který jsem již s vámi strávil, přehlížím všechnu vaši práci a její uspořádání, zdá se mi, že jsem postihl tři hlavní příčiny jejího poměrně malého úspěchu. První příčinou je to, že nemáte dosti vhodných knih, jež jsou nositelkami vědomostí.

Musíme být Bohu vděční za to, že máme co číst. Dokonce jsme v takové situaci, že musíme hledat kritéria, podle nichž si budeme vybírat to, co budeme číst. Jsme zahlceni záplavou textů a informací a proto musíme pečlivě hledat, co je vhodné a co nikoliv.

Každý rok se v České republice vydá skoro dvacet tisíc knižních titulů. To je ohromný počet. Jeden autor k tomu napsal výstižnou poznámku: „Kdyby příští rok sedmdesát procent knih vůbec nevyšlo, určitě by to nemělo na společnost žádný negativní dopad; a rozhodně by ty texty nikomu nechyběly.“^[1]

Měsíčně u nás vychází několik křesťanských knih. Nekatolické církve a křesťanské organizace vydávají více než dvacet různých periodik. Co si z toho máme vybrat? Jak? Podle čeho máme vybírat? Co máme číst a co nikoliv?

Bůh nás nezanechal bezmocné nebo bezbranné, ale dal nám své slovo, které je vhodné k tomu, aby nás připravilo ke každému dobrému dílu (2 Tm 3,17). A Boží slovo je také tím prvním a nejdůležitějším, co má křesťan číst. To není naše volba, dobrovolné rozhodnutí, ale je to křesťanská povinnost, jde o Boží příkaz:

I. Co křesťan číst musí (Bible)

• Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství. (Ko 3,16)

To je příkaz. To je něco, co křesťan skutečně číst musí. Není jiná možnost. To není zákonictví. Rozumějte, já netvrdím, že člověk bude spasen čtením Bible. Zachránit nás může jenom Kristus. Ale poznat Krista v pravdě můžeme jenom skrze Písmo:

• Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. (2 Tm 3,15)

Není jiná cesta, jak poznat Boha a žít v Boží blízkosti. Není to něco automatického, ale je to něco nezbytného. Není zde přímá úměrnost, že čím více budeme znát Bibli, tím více budeme znát Boha (vzpomeňte na zákoníky z dob Pána Ježíše!), ale je zde přímá úměrnost, že čím méně strávíme času v Božím slově, tím horší bude náš vztah s Bohem. Bez Písma se to prostě neobejde. Každé probuzení v dějinách souviselo s Božím slovem a vedlo k němu.

Podívejte se na místa ve světě, kde církev nemá Bibli. Obvykle je tam církev slabá, postižená hříchem, dezorientovaná… Křesťané opravdu milují Krista, ale nevědí, jak mají žít způsobem, aby jejich životy oslavovaly Boha. A podobné je to také tam, kde křesťané sice Bible mají, ale nečtou je. Jejich životy jsou prázdné a často se vůbec ničím neliší od okolní společnosti (není výjimkou, že jejich cílem je okolní společnosti se podobat). Jejich jedinou odlišností potom je, že o sobě říkají, že jsou křesťané.

A. Aby v nás Boží slovo přebývalo

Ale tady čteme: Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá! Bible je Kristovo slovo, živé slovo, svaté slovo, slovo života, věčné slovo – nepomine, i když pomine nebe i země. David v Žalmu 119, který je celý o Božím slově, říká:

• Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Toto živé slovo má přebývat v křesťanech. Charles Spurgeon ve svém kázání z Koloským 3,16 řekl: „Aby v nás mohlo Boží slovo přebývat, musí se nejprve dostat dovnitř.“ Jestliže nevstoupí dovnitř, nikdy v nás nebude přebývat. A jsme u čtení Písma. Pokud tedy nestrávíme čas přímo v Božím slově a nebudeme se jím sytit, naplňovat, nebudeme-li ho dostávat dovnitř, potom nikdy nedostojíme tomuto prostému příkazu. A všimněte si, že zde není řeč o naší mysli, ani hlavě, ale ani o našem srdci – slovo Kristovo má přebývat v celém člověku, má jím být prosycen. Písmo je skutečně tím základem, je to ta nejdůležitější kniha, kterou musíme číst.

Je opravdu na pováženou, jak málo dnes křesťané znají Bibli. Máme celou řadu překladů, pomůcek ke studiu Božího slova, každý z nás má hned několik Biblí, ale Boží slovo přebývá v našich knihovnách, a ne v nás. Je smutné vidět dlouholeté křesťany, kteří nikdy nepřečetli celou Bibli. Někteří to považují dokonce za ctnost. Prý chtějí mít slovo přímo od Boha. Říkají, že chtějí znát slovo od Boha, ale nechtějí jít tam, kde toto slovo opravdu je – tedy do Písma!

Jak v nich potom může přebývat Boží slovo? Slovo přebývat je od slova bydlet, z řeckého slova dům, a znamená přebývat uvnitř, zabydlet se. Bůh říká:

• Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. (2 K 6,16)

Bůh bude přebývat uprostřed svého lidu a v tomto lidu. Oni jsou Jeho chrámem. Úplně stejně má v křesťanech přebývat Boží slovo. Použité sloveso je velice silné. Ukazuje na příbytek, na místo, kde je někdo doma, kde trvale žije. To není ubytovna, ani noclehárna, místo na jednu noc ani přechodné bydliště. Boží slovo musí přebývat v křesťanovi jako ve svém pokojíčku, jako na místě, kde je mu dobře, kde je doma. To znamená přebývat! A další slovo, které tam je, tento význam umocňuje:

B. Bohaté přebývání

Slovo Kristovo má v křesťanech přebývat bohatě. Augustin řekl, že Bible je tak mělká, že se v ní neutopí dítě, ale přesto je zároveň tak hluboká, že v ní musí plavat i slon. Různé české překlady nám v Koloským 3,16 nabízejí širokou škálu pojmů – bohatě (Pavlík, ČSP, NBK, KR), v celém svém bohatství (ČEP), s veškerým bohatstvím (Žilka), s hojností (B21), v plné síle (Petrů). Překladatelé se snažili vystihnout hloubku jednoduchého slova – bohatství, bohatě.

Co to znamená prakticky? V tom nejprostším slova smyslu to znamená, že budeme znát Boží slovo. Budeme vědět, co Boží slovo říká, jak to říká, kde to říká, a budeme mít jistotu, že to doopravdy říká.

A mluvíme-li o tom bohatství – tedy od Genesis po Zjevení. Starý i Nový zákon. Celá plnost Božího slova, která formuje myšlení, návyky, postoje i jednání. Jsou lidé, kteří čtou Bibli tak, aby ji každý rok celou přečetli od Gn 1 po Zj 22. Po letech můžete na takových lidech začít pozorovat, jak jsou stále plnější Božího slova.

Ale bohaté přebývání není ekvivalentem pouhé znalosti. Znamená mnohem víc – znamená žít slovo. Užitek takového jednání, které vede k tomu, že Boží slovo v nich skutečně přebývá, je naprosto zjevný – takový člověk:

• Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. (Ž 1,3)

Ukažte mi křesťana, který duchovně roste, a já vám ukážu křesťana, který se naplňuje Božím slovem. Má to dopad na celý jeho život, nejen na duchovní stránku. Tady jsme u biblické prosperity – ne u hnutí víry, což je falešné učení, ale u biblické prosperity. Poslouchejte, co řekl Bůh:

• Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. (Joz 1,8a)

A teď dávejte dobrý pozor!

• Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Joz 1,8b)

Toto je důsledek hojného přebývání Božího slova v životě křesťana. Biblická prosperita není o proklamování, o modlitbách víry, o masových uzdravováních. Všimněte si, kde začíná: Kniha tohoto zákona…

Zde je naprostý základ, duchovní mléko, po němž touží každý duchovní novorozenec, každá znovuzrozená duše. Autor listu Židům o něm říká, že je to prostředek, který učí křesťany tomu, že mají:

• …své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. (Žd 5,14)

A to nás vede k našemu druhému a stěžejnímu bodu:

II. Co křesťan číst má (dobré křesťanské knihy)

Začněme trochu z jiného konce. Boží slovo nás vede k tomu, abychom vykupovali svůj čas – Ef 5,16 a Ko 4,5. Bohu záleží na tom, jak nakládáme se svým časem.

Dovolte mi strávit chvilku u několika čísel, kalkulací a trošky představivosti: střední délka života v naší zemi je 73,5 roku. Češi přečtou průměrně 17 knih ročně. Jste-li průměrným čtenářem a budeme-li počítat vaši četbu od ukončení střední školy, tj. od 19 let, tak máte šanci přečíst za svůj život 926 knih. To zní docela dobře.

Ale jak jsem už zmínil, v naší zemi vychází skoro dvacet tisíc knižních titulů ročně. Dobře, řekneme si, že to jsou různé hloupé knihy, které skutečně nemusíme číst. Fakt je, že bez většiny knih se lze obejít.

Je vůbec třeba, abychom četli také jiné knihy, než je Bible? Jednou z mála zmínek o knihách v Písmu, je příkaz apoštola Pavla Timoteovi:

• …přines s sebou též knihy… (2 Tm 4,13)

Osamělý Pavel je ve vězení a ve stínu rozsudku smrti žádá milovaného Timotea, aby mu přinesl knihy. Chtěl číst! Poslechněte si komentář Charlese Spurgeona na adresu apoštola: „Je nadaný, ale stejně potřebuje knihy! Kázal nejméně po třicet let, a stejně chce knihy! Viděl Pána, a pořád chce knihy! Má větší zkušenosti než většina lidí, a stále chce knihy! Byl vytržen až do třetího nebe, slyšel slova, která lidem není dovoleno pronést, a ještě chce knihy! Napsal větší část Nového zákona, a chce knihy!“^[2]

Pavel chtěl knihy. V Titovi 1,12 a ve Skutcích 17,28 Pavel cituje řecké básníky. Juda 14 je dalším příkladem používání mimobiblické literatury. Dnes někteří křesťané říkají, že nepotřebují žádné knihy, že jim Bible stačí. Ale jak například z Bible vysvětlíte svým dětem, že se dinosauři vešli do Noemovy archy? Nevysvětlíte. Bible takovou otázku vůbec neřeší. Potřebujeme kvalitní literaturu od lidí, kteří se takovou problematikou zabývají. Křesťané opravdu potřebují knihy – dobré křesťanské knihy, které jim pomohou více a lépe rozumět Bibli i světu, v němž žijeme. Jak ale poznáme dobrou knihu?

Musíme rozlišovat

Duchovní rozlišování je důležitou duchovní disciplínou. Je to něco, co se týká úplně každého křesťana. Nerozlišování nebo nedostatečné rozlišování má nedozírné důsledky. Upozorňuje na to sám Ježíš, když říká, že:

• Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. (Mt 7,13)

O pár veršů dále pak říká, že mnozí mu řeknou v onen den… To slovíčko „mnozí“ je strašné. Je to slovo, které by nás nutně mělo vést k tomu, abychom zkoumali svá srdce a úpěnlivě volali k Pánu, abychom od Něj samotného získali ujištění, že cesta, po níž jdeme, je úzkou cestou, a brána, kterou vcházíme, je těsnou branou.

Walter Chantry ve své knize „Dnešní evangelium – autentické nebo syntetické?“[3] napsal: „Copak jste se nikdy nepozastavili nad „obrácenými“, kteří jsou stejně tělesní jako dříve? Nebo nad těmi, co se „rozhodli pro Krista“, a přitom se těžko dá rozpoznat, pro co se rozhodli? Nejsou tak zbožní, jak by měli být podle svého vyznání, ani tak horliví v Božím díle. Nestudují Boží slovo, ani je netrápí, že nejsou přítomni tam, kde se zvěstuje. Nakonec vám musí být zřejmé, že v jejich životech chybí důkaz o skutečném obrácení.“

To je důsledek nedostatečného rozlišování. Pokud totiž evangelium formulujeme jenom obecně a povrchně, tak se tím snadno dopouštíme jeho překrucování a zatemňujeme cestu spásy. A tady jsme u našeho tématu – právě toto je problém mnoha knih, které se vydávají za křesťanské. Dovolte mi konkrétní příklad.

Před pár lety byla velmi populární kniha Johna Eldredge, „Pozor! Srdce muže.“[4] Autor jedné recenze (nikoliv české) napsal, že přes všechen humbuk je Eldredgova kniha katastrofální. Nejde jen o několik veršů vytržených z kontextu nebo o několik nešťastných prohlášení. Tato kniha je tak špatná, že ve srovnání s ní je Warrenova ‚Cílevědomá církev‘ vynikající biblickou exegezí (jíž rozhodně není). Je to tak špatné, že i server Christianity Today, který zahrne a přijme skoro všechno, se o této knize vyjádřil negativně.

Jak je možné, že tolik křesťanů považuje tuto knihu za hluboce biblickou? Jak je možné, že se tolik křesťanů, včetně kazatelů, nechá chytit do pasti náboženského balastu a pokřesťanštělých frází – protože tato kniha ničím jiným není?

Jak je možné, že je tolik křesťanů uchváceno knihami, které jsou plytké, prázdné, které vzbuzují nereálná očekávání – jako např. kniha Nebeský muž – nebo knihami, které jsou rouhavé, jako je například kniha Chatrč, doporučovaná českými evangelikálními vedoucími? Jednou z odpovědí je nedostatečné duchovní rozlišování na straně křesťanů!

Jak ale máme rozlišovat? Pro naše účely, pro tuto konferenci, chci navrhnout čtyři druhy rozlišování, které musíme uplaťnovat při výběru knih, které čteme nebo se chystáme číst.

1. Teologické rozlišování.

To je něco, co by mělo být naprostou samozřejmostí. Když nějaký autor „křesťanské“ knihy, např. v knize Paula Younga „Chatrč“, tvrdí, že Bible není pravdivé svědectví o Bohu[5], tak je jasné, že taková kniha nám žádný velký duchovní užitek nepřinese. Nehledě na všechna další rouhavá prohlášení, která v knize jsou.

Písmo je jednou z oblastí, na které se máme soustředit. Může se jednat o jeho zpochybnění (jako ve výše uvedeném případě) nebo o nové zjevení, které odhaluje to, co Písmo neodhaluje (jako jsou v posledních letech populární „výlety“ do nebe nebo pekla). To je přímý útok na reformační zásadu, kterou jako křesťané vyznáváme – Sola scriptura.

Další oblastí, v níž musíme dbát na pečlivé rozlišování, je evangelium. Kde není jasné a dostatečně hluboké vymezení toho, co je evangelium, tam nemůže být jasné porozumění tomu, kdo je to křesťan.

Definice toho, kdo je to křesťan, přímo vyplývá z toho, jak rozumíme spasení a definujeme ho. Dnes se můžeme setkat s tak širokými definicemi spasení, že se do nich vejde každý – modlář, cizoložník, lhář, zloděj, pokrytec, lakomec… – stačí přece, že věří v Ježíše! Opravdu je to to, co Bible říká o křesťanech?

Tragické důsledky potom nekončí u nespasených jednotlivců, ale jdou mnohem dále. Jestliže nerozumíme tomu, kdo je to křesťan, nemůžeme správně rozumět ani tomu, co je to církev. A to nám vysvětluje, proč se dnes tolik církví podobá mnohem více náboženským (kulturním, sociálním či charitativním) spolkům a nikoliv svaté a čisté nevěstě Kristově.

Posloupnost je jasná – Písmo, Kristus, spasení, křesťan, církev. Jsou to kostky domina – když strčíte do jedné, tak se postupně zhroutí všechny.

2. Pastorální rozlišování.

Tento způsob rozlišování se týká pastýřské práce. Když čteme nějaké křesťanské knihy, tak to znamená, že se necháváme nějakým způsobem vyučovat druhým člověkem.

A v oblasti vyučování je Písmo velice striktní. Jasně říká, kdo má a kdo nemá vyučovat křesťany. Jsou zde starší, kteří mají učit. Tito starší mají být z místního sboru, což znamená, že je všechny jejich ovečky znají. Mají mít určité kvality, vlastnosti, které musí být na jejich životech patrné. A pokud chybí, tak nemají právo vyučovat druhé.

Autoři knih obvykle nebývají z našeho sboru. Přesto by měli splňovat kritéria, která Písmo klade na ty, kdo v církvi vyučují. Dnešní doba internetu nám dává do ruky nástroj, jehož pomocí můžeme zjistit o autorech knih velmi mnoho. Jsou to věrohodní lidé? Slouží ve svém sboru? Jaká je jejich rodina? Je odrazem lásky mezi Kristem a církví, Jeho nevěstou? Při takovém zkoumání možná brzy zjistíte, že některé (i české) autory, byste raději číst neměli.

Další dvě kritéria se týkají mnohem širšího spektra knih, a to nás vede:

III. Co křesťan číst může (dobré nekřesťanské knihy)

Může číst křesťan knihy nevěřících autorů? S tím úzce souvisí další otázka, totiž zda může číst knihy špatných křesťanských autorů? Jsou to vážné otázky a v historii najdete různé odpovědi – od striktního ne, které bychom slyšeli např. od některých puritánů (a tato odpověď má dobré a biblické opodstatnění), až po rozhodné ano, což by řekl například v úvodu zmiňovaný Jan Amos Komenský – i to má své dobré a biblické opodstatnění. Takže vidíme, že potřebujeme alespoň nějaké vodítko, které nám pomůže nějak se zorientovat. Nabízím dvě taková vodítka:

3. Rozlišování podle kořene a ovoce.

• 1 Te 5.21 Všechno zkoumejte, dobrého se držte.

Tento způsob rozlišování zohledňuje texty Písma, které nás učí, čeho se máme držet, čím se máme sytit, čím máme naplňovat svou mysl a své srdce.

• …cokoli je pravdivé, cokoli počestné, cokoli spravedlivé, cokoli čisté, cokoli milé, cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte. (Fp 4,8)

Tento a jemu podobné texty mluví nejen o knihách, ale o všem, co má uvedené kvality. Proto mohou tyto texty být dobrým měřítkem veškerého našeho rozhodování, včetně toho, co čteme. Jaké budeme číst knihy, časopisy, noviny, internetové zpravodajství, diskuze? Jedná se o věci pravdivé, počestné, spravedlivé, čisté, milé, mají dobrou pověst, bude to k mojí chvále a povede mne to k ctnostnému životu? To je jen několik z mnoha otázek, které si můžeme klást.

Pokud na některou z těchto otázek nemůžeme dát jednoznačně kladnou odpověď – například proto, že svědectví, které je před námi, nemůže být ověřeno dalšími svědky, nebo se autor odvolává na nebiblická zjevení, třeba o svém výletu do nebe nebo do pekla, potom je lepší takové věci odložit a nečíst je. 

Možná řeknete, že pokud to takto udělám, tak to nebudu moci ani otevřít noviny nebo zapnout televizi. Ano, v mnoha případech to tak skutečně bude. A věřte, že když ty noviny neotevřete a televizi v takových případech nezapnete, tak o nic nepřijdete. Přesně naopak – a to je čtvrté a poslední rozlišovací kritérium:

4. Pragmatické rozlišování.

Jde o to, jak mám využívat svůj čas. Už jsem tuto věc zmínil – Bohu záleží na tom, jak Jeho děti nakládají se svým časem. Když se podíváme na množství knih, které vycházejí, tak je nám jasné, že nestihneme všechny přečíst. Už jen z tohoto důvodu musíme rozlišovat, co budeme a co nebudeme číst.

Stojí za to, udělat si plán čtení. Promyslet si oblasti křesťanského života, které bych měl četbou pokrýt a potom si vybrat pokud možno tu nejlepší dostupnou knihu, která se danou oblastí zabývá. Obvykle není nutné přečíst úplně všechno.

IV. Závěr

Takto nějak vzniká také redakční plán publikování nových knih v nakladatelství Poutníkova četba. Jde o to postupně pokrýt nejdůležitější oblasti křesťanského života a učení. Takže zde najdete knihy o Písmu, o manželství, o výchově dětí, o modlitbě, apologetiku, knihu o Boží milosti, a vedle nich – a to je podstatná a důležitá část – komentáře k biblickým knihám. Jsou to knihy, které můžeme s čistým svědomím doporučit, na rozdíl od řady dalších, z nichž některé jsem dnes jmenoval. Některá křesťanská nakladatelství vydávají skutečně cokoliv a je třeba, abychom pečlivě promýšleli, co budeme číst.

Není jedno, co čteme. Čas je krátký a my ho nesmíme promrhat neužitečnými věcmi. Proto máme číst kvalitní knihy, ze kterých bude mít užitek naše duše a radost náš Bůh. Apoštol Pavel se za své knihy nestyděl. Jak je to s námi? Jak by obstála vaše knihovna? Budou z ní mít duchovní užitek ti, kterým ji jednou odkážete? Co by řekl Pavel na knihy, které čtete? Doporučili byste je Timoteovi?