Vůdčí teologové protestantské reformace 17. století úplně odmítli jak pelagianismus, tak semi-pelagianismus jako nebiblické učení. Augustin i reformátoři vysoce cenili učení o Boží svrchovanosti, naprosté mravní zkáze člověka, nepodmíněném vyvolení, omezeném smíření atd. Tyto doktríny šířili velikáni jako Kalvín, Luther („Otroctví vůle“), Zwingli, Bullinger, Bucer a další.

Reformace tkvěla, mimo jiné, v zásadní otázce, zda je křesťanství, pokud se týká spasení (soteriologie), náboženství vyznávající naprostou závislost na Bohu, nebo zda počítá s lidským úsilím. Jinými slovy, věříme, protože jsme spaseni (kalvinismus); nebo věříme, abychom byli spaseni (arminismus)? Příčinnost v kalvinismu a arminismu je obrácená. Jestliže křesťané nebo teologové hovoří o milosti, víře, spasení, ospravedlnění, znovuzrození, posvěcování, vzkříšení, nemusí chápat, a taky nechápou, tyto pojmy stejně. Když dva řeknou totéž, často to není totéž. Objasněme si tyto pojmy z reformačního hlediska. Budeme se s nimi dále opakovaně setkávat. Velmi dobře si uvědomuji, že následující řádky, jsou předmětem 2000 let starých dohadů. Teologové nejsou naprosto jednotní ve výkladu. Spasení je Boží tajemství, proto nemůžeme být ve všem naprosto dogmatičtí. Na čem ale trváme, je, že jak tělesné narození, tak duchovní znovuzrození jsou Boží svrchované výnosy Jeho dekretivní vůle, která rozhodla o našem tělesném a duchovním bytí bez nás, protože jsme před Jeho rozhodnutím tělesně ani duchovně neexistovali.

Svrchovaná, nepodmíněná, Boží milost je nad jakoukoliv pochybnost prvotní příčinou, jež předchází, a zapříčiňuje spasení a víru. Zajisté nejde o podmíněnou předběžnou milost arminismu. Boží milost je tak nadřazena všemu, a celá reformační teologie spásy, soteriologie, je v každém ohledu soustředěná na Boha, je teocentrická.

Tato milost je udělena Božímu novorozenci v jistý okamžik, a v témže okamžiku zapříčiní, udělí Božímu dítěti spasení a víru. Víra a spasení jsou neoddělitelná dvojčata. Kdo věří, je spasen, ale věřit může jen ten, kdo je spasen. Víra nepředchází ani nezapříčiňuje spasení, a spasení nepředchází ani nezapříčiňuje víru, protože obojí, jak spasení, tak víra, jsou dary.

Jak učí Písmo, jsme spaseni prvotní a jedinou příčinou, tj. Boží nepodmíněnou milostí:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru. (Efezským 2:8)

Jestliže jsme spaseni Boží milostí, pak nemůžeme být spaseni svou vírou. Jeden důsledek (spasení), musí mít jen jednu konečnou příčinu (milost). Spasení je dar Boží milosti.

Písmo dále učí, že nepodmíněná Boží milost darovala novému stvoření nejen spasení, ale také i víru. Víra v Krista je tedy soudobý dar se spasením:

• Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit,…  (Filipským 1:29)

Proč tedy Písmo rozlišuje spasení a víru? Jaký je mezi nimi rozdíl? Podívejme se na tuto věc tak trochu od Adama.

Tělesný člověk se narodí, bez přičinění, co by se taky činilo, když neexistuje. Tělesné narození je svrchovaný, Boží, nepodmíněný výnos. Každý z nás se tělesně narodil z Boží, svrchované, dekretivní vůle, protože se to tak Bohu líbilo. Hrnčíř si z hlíny stvoří takovou nádobu, jakou chce, a hlína s hrnčířem nediskutuje, zda chce být uhnětena tak či takhle, nemá žádnou vůli, není ani ještě nádobou. Co se Bohu líbí, je svaté a tak také činí. Prostě řekl „Buď“ – a jsem. Nic k tomu nemohu přidat ani ubrat. Když už mne ale stvořil, tak proto, abych vůbec věděl, že jsem, obdařil mne, mimo mnohého jiného, současně také vědomím. Kdyby mi ho nedal, tak bych ani nevěděl, že jsem stvořen. Neuvědomil bych si, že mám nohy, ruce, dírky v nose, oči, a všechny ostatní orgány. Adam byl také stvořen z prachu země, a dokud mu Bůh nevdechl v chřípí dech života, tak si taky neuvědomoval, že má nohy, ruce, dírky v nose, oči atd.

Obdobně se Bůh svrchovaně, z milosti rozhodl, že své vyvolené spasí, že stvoří nového člověka v Kristu. Přirozený člověk ani netuší, že by mohl být znovu narozen, že by mohl být novým Božím stvořením. Je duchovně mrtev, duchovně neexistuje, protože má s Bohem zcela zpřetrhané spojení, které nechce, a ani nemůže navázat, protože je neschopen chápat věci Božího Ducha. Je duchovně slepý. Slepec nemůže volit, kterou cestou vykročí, když žádnou cestu nevidí. Přirozený člověk nemá duchovní vůli, která by mohla volit Boha. Když tedy žádný duchovní člověk není, tak aby byl, musí být nepodmíněně stvořen Božím svrchovaným dekretem. Bůh na nikoho netlačí, zda chce být nově narozen, zda chce být novým stvořením. Ten, kdo v duchovní oblasti neexistuje, nemůže být v duchovní oblasti ani tázán. Je to obdoba tělesného narození. Spasení je však širší Boží dílo, které zahrnuje ospravedlnění, znovuzrození, posvěcování, a je završeno vzkříšením do oslaveného, vykoupeného těla. Toto vše Bůh udělal, stvořil duchovně nového člověka. Duchovně mrtvý byl vzkříšen, ožil, a spolu s Kristem byl uveden na nebeský trůn, to vše jen a pouze z Boží vůle. Jak si ale náhle stvořený nový duchovní spasený člověk vůbec uvědomí, že byl převeden z duchovní smrti do života, že byl znovuzrozen? Cožpak je Boží nepodmíněná milost vidět? Je vnitřně i navenek vidět spasení, ospravedlnění, posvěcování, jistota tělesného vzkříšení? Jak se vůbec dozvím, jak se to dozví mé okolí, že tato proměna byla uskutečněna milostí, svrchovaným Božím výnosem, který se uskutečnil na mně a beze mne? Dozvím se to „duchovním vědomím, duchovním zrakem“. O svém spasení vím, a vidím jej skrze víru (vírou) v Pána Ježíše Krista.

Takže, spasení, se vším, co obnáší, je svrchovaný výnos Boží milosti, je to dar. Víra v Krista je také dar, je to zrak, vědomí, které umožňuje Božímu dítěti vidět, chápat a neodolatelně přijímat celistvost Boží monergické, jednostranné práce, že Otec vyvolil, Syn vykoupil a Duch svatý tím, že v novém stvoření přebývá, posvěcuje (osvětluje) vírou Boží chvályhodné činy. Víra je odpověď, je to zpětná vazba ke Stvořiteli, bez víry není možné zalíbit se Bohu. Vírou člověk s Bohem asymetricky spolupracuje, koná skutky, které mu Bůh připravil. Podívejme se nyní na tabulku:

• a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. (1 Petrův 1:5)

Z verše vyplývá, že je to Boží moc, která udržuje víru. Když si udržíme víru až do konce, tak je to Bůh, kdo ji způsobuje, protože nás ve víře zachoval, až do vykoupení těla, tedy spasil. Jestliže ve víře nevytrváme, tak to byla naše, tělesná víra, zajisté nebyla udělena Bohem, nikdy jsme nebyli spaseni.

Z tabulky je zřejmé, že víra ujišťuje, dosvědčuje a dokazuje trvalost spasení, které zahrnuje ospravedlnění, znovuzrození, počátek posvěcování, a završení spasení, totiž vykoupení těla. Posvěcování sice probíhá v čase, ale započalo v témže okamžiku jako přičtení milosti, víry, spasení atd. Tělesné vzkříšení do oslaveného těla ještě nenastalo, je však neoddělitelnou součástí spasení, jež završuje. Proto jej chápeme jako bezvýhradnou jistotu, jakoby se již stalo.

Každé okénko tabulky sice můžeme vnímat osamoceně, ale vždy pamatujme, že je nedílnou, integrální součástí celé tabulky. Tabulku musíme chápat jako jeden celek, v logické, ne časové příčinnosti. Nepodmíněná milost je vymezena zároveň všemi okénky pod okénkem milost; spasení – víra je vymezena zároveň všemi okénky pod okénkem spasení – víra. Malý příklad:

• Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?  (Jakubův 2:14)

Víra a skutky musí jít ruku v ruce. Skutky jsou v naší tabulce na 8. řádku ve 3. sloupci: „Způsobuje změnu v našem životě“. Kdo nemá skutky, nemá ani víru, ani spasení, tak to stojí v Jakubovi 2:14. K tomu můžeme bezpečně říci, že nemá nic, co je uvedeno ve všech okénkách tabulky. Nemá především Boží milost, a dále není posvěcován, není ospravedlněn, není znovuzrozen, a jistě nebude vzkříšen do oslaveného těla. Víra podmiňuje skutky, které mají konec konců svůj původ v Boží milosti. A tak jako je víra vnitřní ujištění spasení, tak jsou skutky, které z víry pramení, vnějším důkazem, spasení:

• Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? (Matouš 7:16)

Všechny počiny v každém okénku tabulky jsou způsobeny nepodmíněně, jednostrannou prací všemohoucího Boha. Reformovaná teologie to nazývá monergismus. Mono je jeden a ergo je práce. Jistě, i v monergismu je jasné místo pro spolupráci s Bohem (synergismus). Aktivním počinem člověka je víra, obrácení, pokání, posvěcování, růst ve znalosti Boha, změna života, být královským knězem, hlásat mocné Boží skutky, být Kristovým svědkem, reprezentantem nebeské vlasti, žít spravedlivý život bez hříchu atd. Seznam je dlouhý. Tato spolupráce je však asymetrická, protože Bůh má ve všem vždy poslední slovo:

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezským 2:10)
• Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Filipským 2:13)
• nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Židům 13:21)

Kdykoliv narazíte na pojmy milost, víra, spasení, ospravedlnění, znovuzrození, posvěcování nebo vykoupení těla, a bude se jednat o reformované hledisko, potom si vždy vybavte výše uvedenou tabulku, abyste jim správně rozuměli v kontextu všech okének, abychom nemluvili jeden o voze a druhý o něčem jiném.