Krátká studie Boží pravdy o hříchu

Rozhodl jsem se napsat tuto malou studii na téma původní (nebo dědičný) hřích, protože jsem se v poslední době setkal s různými názory lidí na toto téma. Z těchto konkrétních rozhovorů jsem měl spíše pocit, že tato doktrína není dostatečně pochopená, což mnohé vede k tvrzení polopravd nebo dokonce, dovolím si říct, nepravd. Není nic horšího, než tvrdit a učit, že „Bůh řekl“ a On přitom neřekl. Nicméně mým záměrem je, aby mí bratři a sestry dobře pochopili učení o hříchu a díky tomu se více přiblížili k Pánu Bohu a nevzdalovali se Mu tím, že budou, ať už vědomě či nevědomě, stavět člověka do pozice, která mu určitě nepřísluší. Proto se každý musí znovu zeptat, co vlastně následovalo, když Adam s Evou neuposlechli Boha a zhřešili? Jednoduše by se dalo říct, že následovala smrt, ale o jakou smrt se vlastně jedná? Jedná se o smrt fyzickou? Podle všeho ano, každý z nás musí jednou zemřít. Ale Bible také píše o smrti duchovní, a tato konkrétní smrt je hlavním tématem této krátké studie. Budu se zde většinou vyjadřovat o původním hříchu a jeho vlivu na neznovuzrozeného člověka, tedy člověka nevěřícího, který nepatří do Kristovy rodiny.

Hřích je v podstatě výsledkem nevíry v Boha, přesněji řečeno, nevíry v Boží přikázání, protože ten, kdo neuposlechne Boží zákon, hřeší. Adam s Evou se hříchu – nevíry – dopustili. Odvrátili se srdcem, myslí i vůlí od Boha a uvěřili raději satanovi a jeho lžím než svému Stvořiteli. Kdyby pevně věřili svému Pánu, nedopustili by se tohoto smrtelného přestupku. Bůh už předem oznámil, jaký bude mít jejich hřích následek. Varoval přeci Adama, když mu nařídil:

• … ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš. (Gn 2,17 ČSP)

Pán ho jasně varoval před smrtí, ale Adam neodolal pokušení, a protože byl Adam naším předchůdcem, tedy prvním zástupcem lidského pokolení, smrt přešla zákonitě i na nás. Smrt se tedy stala našim dědictvím. Nechci psát o smrti fyzické, tedy o smrti našeho těla, ale o smrti duchovní, která je pro nás v tuto chvíli důležitější, protože pravda o této věci může objasnit mnohé.

Když Adam s Evou poslechli satana, znamená to, že mu uvěřili a tím pádem se stali jeho „přáteli“. Přesněji řečeno, satan se stal jejich pánem, protože oni poslechli jeho slovo – jeho lži (Gn 3,1–6). Nabídl jim božskou moc, znalost dobrého i zlého, a Adam s Evou zatoužili po této znalosti. Někdo se může divit, že jsem použil větu „stali se přáteli“, ale Pán Bůh řekl, „mezi tebe a jej položím nepřátelství“ (Gn 3,15), což naznačuje, že mezi nimi existovalo jisté přátelství, které bylo nakonec zničeno Kristem. Nicméně toto přátelství mezi naším pozemským „praotcem“ a satanem mělo destruktivní dopad. Lidé začali smýšlet a jednat extrémně zle, a to do takové míry, že Bůh, kromě Noema a jeho rodiny, všechny, včetně zvířat, vyhladil potopou (Gn 6,5–7). Pán Bůh nám jasně řekl, proč to udělal. Zem byla totiž naplněna zvrhlostí a mravní zkažeností. Abych byl úplně přesný, zkažené bylo především lidské srdce. Pán říká, že:

• … jejich srdce je napořád jenom zlé. (Gn 6,5 ČSP)

Lidé se uráželi a navzájem přepadávali. Panoval strach a lidské srdce bylo ovládáno zlem. Ženy, ale i muži byli znásilňováni a člověk byl zlomyslný. Lidská srdce byla shnilá a bezcenná. Vše, co Pán stvořil, bylo hříchem znehodnoceno. Lidé toužili po moci, stejně jako Adam s Evou, ale přitom byli mravně zkažení a Bohu neposlušní (Gn 9,1; 11,1–4). 

Náš svrchovaný svatý, hřích netolerující Bůh člověka potrestal kvůli jeho hříšným touhám, kvůli jeho zlému srdci, které plodilo jen to nejhorší, co si můžeme představit. V srdci člověka se po Adamově pádu zrodila láska ke zlu a ke zvrhlostem a touha po moci a božské autoritě. Pán, v Genesis 6, vyhladil lidi také proto, že se dopouštěli sexuálních zvrhlostí s bytostmi, se kterými byl sexuální poměr zakázaný.

V Písmu také zaznamenáváme homosexuální a jiné zvrhlosti, které se děly v Sodomě a Gomoře. Věřím, že jsme všichni do jisté míry obeznámení s příběhem dvou andělů, kteří přišli, jako muži, do Sodomy, která je dnes spálena na popel. Když ti andělé přišli a Lot je pozval k sobě do domu, dozvěděli se to obyvatelé Sodomy, a všichni, staří i mladí, přispěchali k Lotovu domu jako hladoví vlci, kteří vycítili snadnou kořist a jako zuřivé bestie se vrhli i na Lota, když je prosil o to, aby tyto dva muže ušetřili a neznásilnili (Gn 19,1–9). Chci, abychom si všichni uvědomili, co se tam vlastně stalo. Vždyť na ty dva muže přišlo celé město a chtěli je bestiálně znásilnit a předpokládám i zabít, a jen Pán Bůh ví, jakým morbidním způsobem. Jaké srdce měli tito lidé? Různé zdroje uvádějí, že lidé těchto měst si libovali v bestiálním znásilňování lidí a že sexuální praktiky v těchto městech byli tak odporné, že náš Spravedlivý Bůh všechno to, co reprezentovalo Sodomu a Gomoru, spálil na popel (Gn 19,24).

Dále, aby toho nebylo málo, se v člověku zrodila pýcha, která se také stala destruktivní vlastností člověka. V Přísloví 16,18 čteme, že „pýcha předchází pád“. Takový pád si přivodili obyvatelé Šineáru, kteří neuposlechli Boží přikázání. V Genesis 9,1 se dozvídáme, že Pán Bůh nařídil Noemovi a jeho synům, aby obydleli celou zem a byli plodní a rozmnožili se. Nicméně po smrti Noema, se jeden z jeho potomků, Nimrod, který byl úspěšným lovcem a podle všeho vedoucím tohoto prvotního národa, zastavil a řekl, že dál už nepůjdou. Neuposlechli Boží přikázání, aby obydleli celý svět a místo toho se zastavili v Šineáru, kde si postavili věž dosahující do nebe. Tato věž symbolizovala jejich soběstačnost, jejich reputaci a pýchu této skupiny lidí, která si myslela, že je schopná dokázat vše, co bude chtít. Postavili si tuto věž, dnes jí říkáme Babylónská věž, a chtěli si dát jméno. Pán je za to potrestal tím, že zmátl jejich jazyky a rozptýlil je po celé zemi (Gn 11,1–9).

Někdo si může říct, že Nimrod a jeho skupina se nedopustili ničeho tak hrozného. Ale nezapomínejte, že oni účelně neuposlechli to, co jim bylo nařízeno Bohem skrze jejich praotce Noema. Na místo toho si v podstatě řekli, že Boha nepotřebují a Jeho zákonům se podřizovat nemusí. Tak se usadili ve městě a postavili si věž na důkaz své pýchy, vlády a reputace. Tímto motivem a posléze činem pohrdli Bohem, což je stálo rozptýlení a zmatení řeči (Gn 11,8–9). Pán říká, že:

• Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. (Gn 11,6)

Tady jasně vidíme, že Pán Bůh věděl, že jejich pýcha by přinesla jen více destrukce a zla, protože v nich vládl hřích a touha po moci, autoritě a slávě. V nitru lidí, a konkrétně v Nimrodovi, bylo úplné morální vzepření se Bohu a Jeho svrchovanosti, nadvládě, autoritě a vůli.

Když tedy mluvíme o hrdosti člověka, tak mluvíme o pýše člověka a to znamená, že člověk je zahleděný jen do sebe a na to, co dělá. Také to znamená, že člověk si nepřipustí, že se může i mýlit. Nic pro takového člověka není důležitější než on sám a jeho pohled na věc. Nimrod byl mocný lovec, určitě pyšný na své schopnosti a já věřím, že s úspěchem lovce přišel i úspěch u žen. Musel to být zdatný vůdce, ze kterého měli ostatní respekt, a je dost pravděpodobné, že byl idolem jak mladých, tak i starých. Nimrod měl vše, co si jen mohl přát; moc jako vůdce, respekt, úspěch i slávu, měl svá království, ale pýcha a touha po moci ho vedly k neposlušnosti Pánu Bohu. Vzepřel se a toužil po samostatnosti a suverénní moci. Pýcha v něm vyvolala zapření a nevíru v Boha. Nebylo pro něj tedy důležité podřídit se vůli někoho jiného, v tomhle případě se podrobit vůli Boží, pro něj byla nejdůležitější jeho vlastní vůle, která mu ale přinesla zkázu.

Nejhorší na tom všem je, jak nám Pán zjevuje, že člověk si libuje ve zlu a to denně (Ž 52,1). Dále čteme, že člověk po Adamově pádu miluje vše zlé. Verš 4 říká, že člověk miluje zničující slova, slova, která ničí pověst jiného člověka. Z úst člověka tedy vychází pomluvy, které jsou jako ostrá břitva, zanechávající hluboké a krvavé rány. Navíc, Pán říká tuto následující pravdu, která je šokující a mnohdy nepochopená nebo přehlížená. V 5. verši v Žalmu 52 Bůh říká, že člověk miluje zlo více než dobro. Tato pravda je nám znovu připomenuta v Žalmu 53,4, kde Bůh nevidí ani v jednom člověku nic dobrého. Popisuje člověka jako špinavého a zkorumpovaného hříchem. Tato pasáž je identická s Žalmem 14, a dozvídáme se tu o mravní zkáze každého člověka. Uvědomujeme si tedy, že Pán nám říká, že v Jeho očích není dobrý ani jeden člověk na zemi? Uvědomujeme si tedy vážnost toho, co s námi lidmi udělal hřích? Nebo to nebereme moc vážně?

Tak tedy hřích se usadil přímo v našem srdci, v nitru člověka a odtud ovlivňuje celé naše bytí. Ovlivňuje náš rozum, vůli a projevuje se skrze naše tělo (parafráze knihy Křesťanská učení, Louis Berkhof). Každá část našeho těla byla otrávena hříchem; srdce, jazyk, mozek, ruce, oči i uši. Někdo se teď může ptát, jak je to vůbec možné? Ale podívejme se zpět. Vždyť sám Pán říká, že srdce je zrádné a z úst nám jde jen zlo, přesněji ničivá slova. I v mysli máme hříchy, o kterých nikdo ani neví. Zlé myšlenky různého typu. Ať už pomyšlení na jinou ženu nebo hněv na bratra či sestru, to vše a mnohé další hříšné myšlenky každý z nás určitě někdy měl a má. Sám Pán Kristus nám o tom říká své. Všichni si přeci pamatujete, jak náš milovaný Pán říká, že se stačí hněvat na bratra a je to hřích (Mt 5,22). Tady vidíme, že hněv se rodí v srdci, ale je i v myšlenkách – v hlavě. Co ruce nebo uši a oči? Ano i ty byly nakažené (Mt 5,28–30). Naše oči se dívají na místa a věci, které nás jen svádějí k dalším hříchům a uši naslouchají věcem, které Boha neoslavují; dobrým příkladem je dnešní moderní hudba nebo poslouchání a dívání se na nemorální programy či jen nasloucháni konverzacím nemravného typu. Ano, celý a každý člověk byl zasažen tímto zničujícím smrtelným „virem“.

Musíme si tedy uvědomit, že všichni neseme vinu za to, co udělal Adam. Jeho hřích nám byl vštípen a znamená v nás to, co znamenal v Adamovi – absenci původní spravedlnosti (parafráze z knihy Bůh Otec, Bůh Syn, od Martyna Lloyd-Jonese). To znamená, že pravá, čistá spravedlnost, která byla v Adamovi, byla natolik pošpiněna, že člověk začal dělat veškerá zvěrstva, která jsou popisována v Bibli.

David nám dále v Žalmech sděluje, že si moc dobře uvědomuje co s ním, respektive s jeho srdcem, udělal hřích (Ž 51,1–10). Uvědomuje si svou neustále hříšnou povahu, povahu zkaženou, neposlušnou Bohu (Ž 51,4) a prosí o změnu srdce i ducha. Prosí o ducha ochoty (Ž 51,12), protože jeho „starý duch“ je neochotný ke změně, neochotný konat to, co je v Božích očích správné. Uvědomuje si všudypřítomnost a vážnost svého hříchu a přiznává, že to, co si zaslouží, je trest (Ž 51,4). 

Poprosím vás teď o to, abyste dávali velký pozor, protože možná se dozvíte něco, co jste nikdy nevěděli či neslyšeli. Nicméně pojďme si nejdříve zrekapitulovat to, co jsme se doposud dozvěděli o hříchu. Dozvěděli jsme se, že Adam s Evou neuposlechli Boha a tím se dopustili přestupku, tedy nevíry v Boží slovo, což je oddělilo od Pána a Jeho přítomnosti. Dále víme, že kvůli hříchu zanechal v srdci člověka vinu za to, co Adam s Evou udělali. Nicméně nejde jen o vinu, která nám byla předána. Následující příklady ukazují, jak ničivý dopad měl hřích na člověka. Vidíme, že Kain zabil Ábela. Lidé, před potopou byli, kromě Noeho a jeho rodiny, mimo jiné sexuálně zvrhlí. Připomněli jsme si Sodomu a Gomoru, města spálená na popel kvůli homosexualitě, vraždám a bestiálním praktikám. Dále zde máme Nimroda a jeho vzepření se Bohu. Jeho touhu po moci, slávě a soběstačnosti. Ale hlavně zde máme našeho spravedlivého a pravdivého Pána Boha, který říká, že nevidí ani jednoho dobrého, spravedlivého člověka (Ř 3,10). Ohromující, až děsivá zpráva, nemyslíte? Jsem si jistý, že ne každý tomu věří, ale Pán Bůh se podíval na zem a viděl lidi a jejich činy. Viděl vraždy, znásilňování, lži, pomluvy, nenávist a faleš. Viděl zneuctění toho, co On z lásky stvořil. Viděl lidská srdce a touhy, které vycházely z těchto srdcí, a bylo mu to odporné! Viděl dopad hříchu na člověka. Ale nejvíce odporné je to, že člověku se to líbilo.

Jak tedy může být člověk, který je tak zdevastovaný hříchem, zachráněn? Viděli jsme v předešlých odstavcích, co vše se zrodilo v lidském srdci; láska ke zlu, lži, zvrhlosti a zvrácenosti, neschopnost vykonávat dobro. Podle všeho to člověk sám nedokáže, protože vůle člověka byla spoutána v satanových okovech (Ř 6,1–23). Vůlí se člověk rozhoduje vybrat si to či ono, ale protože i vůle byla nakažena hříchem, tak nás to zneschopnilo si vybrat z vlastní vůle cokoliv duchovního, co je ve spojení se spásou. Jinými slovy, protože víra vede k aktivnímu podrobení se Boží vůli, tak člověk, ve svém přirozeném stavu toho není schopný. Tím je myšleno, že člověk přirozeně inklinuje k tělesným (hříšným) věcem (1 K 2,14) a ne k totálnímu odevzdání se Bohu z víry. I sám Ježíš nám říká:

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec. (J 6,44)

Pojďme spolu rozebrat tuto větu našeho Pána. Slovo „nikdo“ nám ukazuje, že každý člověk, mladý i starý, byl „nakažen“ hříchem, jinými slovy, každý na světě má v sobě dědičný hřích a tedy je v přirozeném stavu předmětem Božího hněvu. To znamená, že každý neznovuzrozený je v zatracení. Ale co je pro nás důležitější, je to, že náš Pán nám říká, že nikdo nemá tu schopnost se k němu z vlastní vůle přiblížit – to znamená z vlastní vůle se podrobit Božím zákonům skrze víru v Ježíše Krista. Tato schopnost nám musí být zajištěna samotným Bohem (J 6,65), čili dána jako dar, protože víra je darem od Boha (Ef 2,8–9; Fp 2,13) a víra vede ke skutkům, které jsou milé Bohu.

V Janovi 6,65 se dozvídáme, proč někteří z učedníků odešli od Krista. Odpověď, kterou jim dal Kristus, je pro mnohé šokující, ale ti, kdo Krista milují a podrobují se teď Jeho vůli, tuto pravdu musí přijmout. Pravda je tedy taková, že ti, kdo od Něj odešli, nebyli v první řadě přitaženi Otcem – jim schopnost Krista následovat nebyla darována jako ostatním. Jim dar víry nebyl dán.

• Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce. (J 6,65).

Ano, toto je duchovní smrt – neschopnost věřit a následovat Krista z vlastní vůle. Protože naše vůle je otrokem hříchu, naše vůle je přítelem satana. Ale pokud nám „zasvítí“ milost Boha ke spáse, tak toto přátelství satana a člověka je zničeno a člověk je zázračně znovuzrozen a je přítelem Boha – schopný víry a následování Krista. Ale toto vše je způsobeno Bohem, člověk na tom nemá ani sebemenší podíl (Ef 2,8–9), protože v přirozeném stavu je neschopný se líbit Bohu.