Jen hospodář ví, jak jsou cenné traviny a jak důležité pícniny! Dobytek nelze krmit nehodnotnou trávou nebo senem. Je třeba, aby krmení obsahovalo srhu laločnatou, psárku, kostřavu, lipnici, bojínek, tomku vonnou a další trávy. Právě tomka vonná způsobuje nádhernou vůni sena. Je úžasné, jak Bůh všechno stvořil tak rozmanitým a krásným způsobem. Ve všem vidím Jeho lásku a radost.

Rád se procházím po svých pastvinách, kde si povídám nejen se svými ovcemi či kozami, ale také právě se všemi travinami. A ony nemlčí, povídají si také se mnou. Tady začíná příběh, který chci vypravovat.

Jednou na podzim, při své pravidelné každodenní kontrole ohrad, jsem si všiml jednoho druhu trávy, který ještě zbyl. Tato tráva je sotva viditelná, vypadá spíš jako mlha. Je taková rozmazaná, ovce ji nežerou, na sena se nehodí, řeklo by se – tráva k ničemu. A právě její hlas jsem nečekaně uslyšel. „Ani náš hospodář nás nevidí, nevnímá nás, žádné oko na nás nepohlédne, na nic se nehodíme,“ povídala si mezi sebou. Podíval jsem se na ni a konejšil se, že ji přeci vnímám, že o ní dobře vím. Když jsem pak odcházel domů, zaslechl jsem ještě její odpověď: „To nestačí, to nestačí.“  Brzy jsem na vše zapomněl.

Druhý den ráno jsem opět vyšel na pastviny a zarazil mě vzhled louky. Byla na ní bílá místa. Když jsem se na ně šel podívat více zblízka, uviděl jsem, že je to jinovatka. K mému údivu byla ale jenom na „zbytečné“ trávě. Zaradoval jsem se a řekl: „No vidíš, jak sis poradila, teď už tě vidí všichni.“ Ten den byl první mrazík, který trávu zviditelnil. Jenže já jsem znovu slyšel ten hlas: „To nestačí, to nestačí! Nestačí vědět. Vrať se...“ Poslechl jsem a vrátil se k ní a ptal se, co pro mě má. Sklonil jsem se až k ní a najednou jsem uviděl něco, co mi naprosto vyrazilo dech. Tisíce drobných zledovatělých třpytících se kuliček zdobilo trávu „k ničemu“. Byl jsem dojatý z takové krásy a nemohl z ní oči spustit. Plný vděčnosti jsem se k ní znovu a znovu skláněl a děkoval Bohu, že mi poslal do cesty tak nádherný přírodní úkaz.

Tráva ale ke mně hovořila dál. „Já jsem jenom obyčejná tráva, kterou Bůh stvořil proto, abys pochopil, že mnoho lidí je na tom jako já. Jsou málo vidět, jsou tišší a naše oči je pro jejich všednost vůbec nevidí. Ale je třeba se k těmto ‚posledním‘ lidem sklonit, pak uvidíš jejich krásu a jedinečnost, která tě obohatí a kterou obohatíš ty. Nestačí jen o nich vědět, je třeba se k nim sklonit a sloužit jim.“

Poděkoval jsem Bohu a také trávě, dotkl jsem se jí a řekl: „Abych si tě všiml, abych tě vnímal, tak jsi musela zmrznout, trpět...“ Největší a pravá láska, která se k nám sklání, přichází skrze utrpení. Ježíš z lásky k nám trpěl, nechal se ukřižovat a dodnes chce nést všechny naše bolesti. Tak veliká je Jeho láska. Tak hodně Mu na nás záleží. My máme Jeho lásku posílat dál do světa a ukazovat na našem zájmu o tak málo viditelné lidi, jestli je naše láska a víra skutečně pravá. Bez lásky a služby druhým, i těm nejnepatrnějším, není víra, jen mlácení prázdné slámy.

Bože můj, laskavý a věrný a plný milosti, Tobě buď čest, chvála i sláva skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, a Ducha svatého, který působí v nás všechno, co prožíváme. Amen.