V první kapitole listu Efezským jsme se dostali na nebeské výšiny. Viděli jsme ohromné věci, úžasné pravdy, průzračně jasné doktríny o našem Bohu a našem Spasiteli i o našem spasení. To, co jsme viděli, nás nenechalo chladnými, ale rozpalovalo to naše srdce a naši lásku ke Kristu a k Jeho církvi. První kapitola Efezským nás skutečně vynáší až do nebe, do místa dokonalé slávy, před Boží trůn, kde Pán Ježíš Kristus sedí po pravici Boží s veškerou mocí, s veškerou silou, kterou vládne nad stvořeným světem. Chodili jsme po nebeských výšinách, které byly naplněné zářivým světlem. Nyní jsme na začátku druhé kapitoly Efezským a sestupujeme do nejhlubšího a nejtemnějšího údolí, které je chladné a studené jako smrt.

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa. (Ef 2,1)

Tento text nám ukazuje, jak zoufalý je stav přirozeného člověka. Máme před sebou klíčové doktríny Božího slova. Učení o hříchu a o zkaženosti člověka nemůžeme brát na lehkou váhu, protože jde o naprostý základ učení o spasení. Bez pochopení lidské hříšnosti nelze rozumět spasení. Jak rosteme v porozumění tomu, co je to hřích, jak hrozný hřích je, a jak hluboko je v nás zakořeněný, oceňujeme velikost spasení a našeho Spasitele, stále více se radujeme z vysvobození a stále více také toužíme po druhém příchodu našeho Pána, při kterém dostaneme nové tělo a budeme vysvobozeni z tohoto těla smrti.

Mrtví

• I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy… (Ef 2,1)

Tento verš je velmi prostý. Odhaluje jednu jedinou, ale naprosto zásadní a klíčovou duchovní pravdu. Přirozený člověk je mrtvý. Tento verš nás vede do márnice. Vede nás na místo, kde leží mrtvé lidské tělo, kde je temnota, zármutek, pláč, soužení, kde je smrt. To není nejveselejší téma pro kázání, ale máme před sebou text Božího slova, a proto nemůžeme uhnout stranou ani o milimetr. Boží slovo kategoricky prohlašuje, že dokud se člověk nestane křesťanem, ač žije, je mrtev. V Ef 2,1-3 Pavel mluví o duchovní smrti. Každý člověk na této planetě se rodí duchovně mrtvý. Jistě si pamatujete na to, co bylo příčinou potopy, kterou Bůh zaplavil starý svět – byla to lidská zkaženost. „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý“ (Gn 6,5). Bůh ohlásil soud, povolal kazatele spravedlnosti Noema a po sto dvaceti letech milosti a jasného vyhlašování Božího soudu přišel den, kdy Bůh smetl vše živé z povrchu země. Jenom osm lidí přežilo a z nich pochází všechno lidstvo. Ale spolu s nimi přežilo ještě něco dalšího – hřích. Ačkoliv byl Noe spravedlivý, bylo tady něco, co bylo hluboko v něm, takže po potopě Bůh říká:

• Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. (Gn 8,21)

Musíme si ujasnit dvě věci, které se týkají zkaženosti. Především je to její:

Univerzalita

Zkaženost se týká každého člověka. Každý lidský tvor se rodí jako hříšník a každý výtvor jeho srdce je od jeho mládí zlý. Toto je tragický popis lidského stavu. Pavel k němu používá slovo smrt. Je to velmi výstižné a biblicky oprávněné slovo. Člověk je duchovně mrtvý od svého narození, dokonce David říká, že od početí: „Vždyť nesu vinu už od narození, hříšný jsem od svého početí“ (Ž 51,7 B21). David byl Boží muž a toto duchovní porozumění mu bylo na rozdíl od mnoha dnešních křesťanů naprosto jasné. Učení o zkaženosti člověka bylo v průběhu celých dějin pod trvalým tlakem. Dnes tomu není jinak. V 18. a 19. století se rozšířil humanismus a racionalismus. Jeho klíčoví představitelé často prohlašovali, že člověk je od svého narození tzv. „tabula rasa“ (nepopsaná deska). Je čistý a je formován svým prostředím. Známé jsou spisy a experimenty Jeana Jasquese Rousseaua. Celá moderní psychologie je založená na těchto myšlenkách. To je také důvod, proč je psychologie neslučitelná s křesťanstvím. Náš pohled na člověka musí vycházet z Písma a to znamená, že bude začínat u zkaženosti člověka, a to od jeho narození, od jeho početí. Každý člověk se rodí jako hříšník, a to znamená, že se rodí duchovně mrtvý.

V celé historii lidstva byli pouze dva muži a jedna žena, kteří se nenarodili hříšní. První byl Adam, představitel a praotec veškerého lidstva, který se nenarodil vůbec, ale byl stvořen a byl stvořen jako dobrý, a spolu s ním a z něj byla stvořena také jeho žena Eva. Druhým mužem byl druhý nebo také poslední Adam, druhý představitel lidstva, a to nikoliv padlého, ale vykoupeného – a tím je Ježíš Kristus. Nebyl počat mužem, ale byl počat Duchem svatým, a proto byl od svého početí svatý, jak nám dokládá Lukáš (Lk 1,35).

Druhou oblastí, kterou si potřebujeme vysvětlit je:

Rozsah zkaženosti

Učení o naprosté zkaženosti člověka je velmi nepříjemné pro každého přirozeného člověka, protože odhaluje naší pýchu a s ní i hloubku naší padlosti. Nechceme slyšet nic o hříchu, nechceme slyšet o vlastní zkaženosti, nechceme slyšet o tom, že problém zla je především a zásadně problémem našeho vlastního srdce. Ale právě to nás učí Boží slovo. Tam začíná hřích, tam je usídleno zlo a odtud se také projevuje. Neprojevuje se vždy stejně a ve stejném rozsahu, ale jeho kvalita je vždy stoprocentní.

Nejúčinnější jed, který existuje, je tzv. klobásový jed neboli botulin (botulotoxin). Smrtelná nitrožilní dávka je pro dospělého člověka jedna desetina mikrogramu, to je desetimiliontina gramu. To je tak nepatrné množství, že byste potřebovali velmi silný mikroskop, abyste takové množství mohli vůbec spatřit. Pokud se vám do krve dostane takto malé množství, zemřete. Bible říká, že v našich žilách koluje mnohem silnější jed, než je botulotoxin. U někoho je to třeba jen pár gramů, zatímco u jiného to bude několik deka – ale v obou případech je to zaručeně smrtelná dávka. Jsou lidé, kteří žijí slušně, poslouchají zákony, snaží se prospívat společnosti a lidem kolem sebe – to jsou lidé, kteří mají jen pár gramů „duchovního botulinu“ v krvi. Ale smrtelná dávka je desetimiliontina gramu. Smrtelnou dávkou je jeden jediný hřích! Proto jsou i ti nejslušnější lidé duchovně mrtví. Vedle nich jsou potom lidé, jako byl Hitler, Stalin nebo Polpot, masoví vrazi a skutečné stvůry, kteří měli v žilách několik litrů botulinu. Ale v obou případech je výsledek nakonec stejný – mrtví ve svých vinách a přestoupeních. Znamená to, že jsme mrtví skrz naskrz. Je to důvod, proč mluvíme o naprosté zkaženosti. Tato otrava, tato mrtvost zasahuje 100 % člověka. To je hřích, který v nás přebývá. Nebude se navenek projevovat u každého člověka stejně – mnohem méně se bude projevovat u nezkorumpovaného soudce nebo policisty a mnohem více to bude vidět u několikanásobného vraha nebo mafiána. Ale v obou případech je hřích přítomný, a mzdou za hřích je smrt (Ř 3,23).

Pojďme nyní o krok dále a podívejme se na:

Příčiny tohoto stavu

Uvažování o katastrofálním stavu lidstva nás paradoxně vede na nejkrásnější místo, jaké dosud tento svět poznal. Vede nás do prvních kapitol Písma, do zahrady Edenu, k prvním lidem, k Adamovi a Evě. Když se Bůh podíval na celé stvoření na konci šestého dne, „viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (Gn 1,31). Člověk byl stvořen dobrý. Nebyl stvořen ke smrti, ale pro věčnost. Bůh věděl, jak to s člověkem bude, a přesto stvořil Adama pro věčnost. Můžeme to vidět ze slov Pána Boha, kdy říká, že nepřipustí, aby člověk „vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky“ (Gn 3,22). Ale tento stvořený člověk měl schopnost zhřešit. A této schopnosti také využil. Důsledkem byla smrt. Bůh mu jasně řekl, že pokud poruší jeho příkaz, zemře. Smrt, o které je tady řeč, je dvojího druhu – je to duchovní smrt a fyzická smrt. V okamžiku, kdy Adam neposlechl Boha, zemřel duchovně a od téhož okamžiku začal také umírat fyzicky. Víme, že žil ještě dlouho (930 let), ale nakonec zemřel. Naplnilo se Boží slovo – neposlechneš, zemřeš. V okamžiku, kdy zhřešil, se součástí Adamovy přirozenosti stala smrt. Proto se každý potomek Adama rodí jako smrtelník a od svého narození směřuje ke smrti. A proto se také každý potomek Adamův rodí duchovně mrtvý. Kromě jediného, kterého jsme zmínili – Pána Ježíše Krista. On sám je dárce života, On je život, a protože byl počat z Ducha svatého, narodil se svatý.

První Adam měl schopnost zhřešit a zhřešil. Druhý Adam měl možnost zhřešit, a přestože byl pokoušen, nikdy nezhřešil. Potomci prvního Adama, tedy všichni lidé, se rodí s hříšnou přirozeností a tedy nejsou schopní nehřešit. To je význam toho, že jsme mrtví v hříších a vinách. Potomci druhého Adama, věřící v Pána Ježíše Krista, jsou skrze nové narození vysvobozeni z této spoutanosti hříchem a dostávají schopnost nehřešit. Ale protože jsou stále v těle, které je propadlé smrti, s touhou a nadějí vyhlížejí okamžik, kdy vejdou do dokonalé svobody, kdy budou oslaveni a dostanou nová těla, která už nebudou mít schopnost hřešit. To je dokonalá svoboda – neschopnost hřešit. To je svoboda, na kterou se těšíme. To je také skutečný život a naprostý protiklad toho, co čteme v Ef 2,1 a co platí o přirozeném, neznovuzrozeném člověku – že je mrtev ve svých vinách a hříších.

Příčina je v Adamově vzpouře. On se stal vzbouřencem, nechtěl poslouchat Boha a Jeho slovo a my všichni jsme jeho potomci. Narodili jsme se jako vzbouřenci proti Bohu a každým svým hříchem k této vzpouře přidáváme další. Každý další hřích v životě člověka je jenom potvrzením této pravdy, je známkou rozkladu a ukazuje na to, co říká Písmo, že „nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden“ (Ř 3,10-12).

Tato slova a toto učení upadly mezi současnými křesťany do zapomnění a někdy dokonce v nemilost. V jednom e-mailu, který jsem nedávno dostal, stálo: „Ti lidé, kteří opravdu upřímně litují svých hříchů, upřímně činí pokání, přijmou oběť Ježíše Krista a rozhodnou se následovat myšlení, slova a skutky Ježíše Krista, budou spaseni.“ To zní docela dobře, nemyslíte? Ale zamysleme se nad tím – je zde psáno, že člověk bude spasen, když bude litovat svých hříchů, když bude činit pokání, když přijme oběť Ježíše Krista, když bude následovat Ježíše Krista. Když bude člověk toto vše dělat, bude spasen a potom prý bude mít spasení jako dar! Moji milí, toto není evangelium slávy našeho Pána Ježíše Krista! „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“ (Ef 2,8-9). Poslouchejte dobře, prosím. Já netvrdím, že křesťan může být křesťanem bez pokání, bez víry, bez následování Krista. Ale trvám na tom, že to vše je důsledek zachraňující Boží milosti a nikoliv její příčina. Nejsme spaseni kvůli tomu, co my děláme, ale co Bůh udělal. Co říká náš verš? Byli jste mrtví! To nás vede k tomu, abychom prozkoumali, jaké jsou:

Důsledky tohoto stavu

Nyní navštívíme ponurou chladnou místnost, navštívíme márnici. Omlouvám se vám za to, ale pro porozumění tomu, co říká náš text, je to naprosto nezbytné. V Lukášovi 7 čteme o tom, že chudé vdově zemřel její jediný syn. Můžeme si trochu představit tu situaci. Ježíš potkal pohřební průvod, ve kterém nesli toho mladíka na márách. Podle židovských zvyků by tělo mělo být zabalené do nabalzamovaných látek, ale byl to jediný syn chudé vdovy, takže všechno ukazuje na to, že to tak nebylo. Nejspíš měl na sobě nejlepší oblečení, byl umytý a možná vypadal docela dobře. Nicméně byl mrtvý.

Smysly

Všechny jeho smysly byly mrtvé. Mohli jste na něj mluvit, mohli jste na něj volat a nebylo to nic platné. Jeho sluch vůbec nefungoval. Tak je to také s duchovní mrtvolou. Můžete jí vyprávět o Kristu, můžete vydávat svědectví, ale je to, jako kdybyste házeli hrách na stěnu. Duchovní sluch vůbec nefunguje, je mrtvý. Můžete se postavit úplně blízko až k jeho uchu a můžete dokonce křičet, ale bude to k ničemu. To ucho je mrtvé, nemůže slyšet.

Podobné je to také se zrakem. Zrak vyhasl a oči zůstaly bez života. Můžete před ně dát sebekrásnější obrázek, oko vůbec nezareaguje. Duchovně mrtvé oko nevidí Krista, nevidí Krista ukřižovaného, nevidí Jeho probodené ruce, Jeho korunu z trnů, nevidí slávu nedělního rána, slávu Kristova vzkříšení, nereaguje vůbec na nic z toho. Právě tak to bylo s námi. Byli jsme mrtví ve svých vinách a hříších. Měli jsme hluché uši a slepé oči. Mohli jsme sedět pod tou nejlepší kazatelnou a naše srdce bylo tvrdé, kamenné, prázdné, mrtvé.

Naše smysly byly mrtvé. Mrtvého mladíka na márách oblékli, dotýkali se ho, hýbali jeho tělem, ale nereagoval vůbec na nic. Nemohli jste mu už způsobit bolest, nemohli jste v něm způsobit potěšení svým dotykem, pohlazením, podáním ruky. To je důsledek smrti. A duchovně to je stejné.

Touhy

Člověk byl stvořen jako duchovní bytost a jednou z jeho nejhlubších tužeb je náboženské uspokojení. Ale jak je to s touhami mrtvého člověka? Po čem touží? Co hledá? Co ho stravuje? Vůbec nic. Je mrtvý. Právě tak je tomu s duchovními touhami člověka. Hledá přirozený člověk Boha? Touží po Boží přítomnosti? Ani náhodou! Takové věci jsou mu přímo odporné, protože je vzbouřenec, protože ve vztahu k Bohu je duchovní mrtvola. Není, kdo by hledal Boha, není ani jeden.

Musíme se tady na okamžik zastavit a vysvětlit si důležitou věc. Mluvíme o duchovně mrtvém člověku, ale je třeba, abychom tomu rozuměli tak, že jde o duchovně mrtvého vzhledem k Bohu a k Božím věcem. Člověk je duchovně mrtvý ve vztahu k dobrým věcem, které přicházejí od Boha. Je vůči nim hluchý, je vůči nim slepý, je vůči nim naprosto necitelný, nehledá věci od Boha ani po ničem takovém netouží. Ale protože je člověk duchovní bytostí, není mrtvý nebo hluchý a slepý vůči duchovnímu světu jako takovému. Je zde duchovní svět, který je stejně jako člověk ve vzpouře proti Bohu. A vůči tomuto světu – vůči tomu, co je zlé a od Boha vzdálené, jakkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, je člověk stále otevřený a duchovně aktivní. A protože je mrtvý vůči Bohu, hledá naplnění této své touhy všude jinde. Všimněte si našeho textu – byli jste mrtvi pro své „viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu“ (Ef 2,1-2). Jsou zde duchovní moci, které působí v neznovuzrozeném člověku.

Dalším důsledkem smrti je, že v člověku není žádná:

Síla

Mrtvý člověk je naprosto bezvládný. Nevládne svým tělem. Nemá sílu cokoliv udělat. Nemůže vstát a chodit, nemůže vám podat ruku, nemůže dokonce přijmout ani ten nejkrásnější dárek, který byste mu přinesli. Není v něm žádný život a to znamená, že v něm není žádná síla.

Často mi lidé říkají, že spasení je dar od Boha a na člověku je, aby tento dar přijal. Spasení je skutečně dar. Ale přirozený člověk je duchovně mrtvý, takže ani tento úžasný dar není schopen přijmout. Je mrtvý! Jak by mohl někdo, kdo je mrtvý, přijmout nějaký dar? Nemůže! Jak tedy může být spasen? Poslouchejte! Poslouchejte velmi dobře a pozorně, co říká Boží slovo: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!“ (Ef 2,4-5).

Milostí jste spaseni! Ano, přijali jsme dar spasení, ale kdy k tomu došlo? Když nás Bůh probudil k životu spolu s Kristem. To je důvod, proč Pán říká, že se musíte znovu narodit. „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (J 3,3). Jednoznačným východiskem z duchovní smrti je potřeba duchovního probuzení, znovuzrození. Apoštol Pavel o tom napsal, že Bůh „nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého“ (Tt 3,5).

Ze smrti jsme museli být probuzeni Duchem svatým. Teprve potom jsme skutečně uslyšeli slovo pravdy, evangelium, teprve potom jsme duchovním zrakem uviděli Krista ukřižovaného, teprve potom jsme ucítili Boží lásku a slitování a doopravdy zatoužili po spasení, které nám Bůh v Kristu daroval. Teprve potom jsme skrze Ducha svatého dostali moc reagovat na Boží volání k pokání a k víře a s radostí jsme běželi ke svému Spasiteli, vyznávali svou nevěru a své hříchy a s vděčností v srdci se radovali ze spasení. Toto je spasení z milosti bez skutků. Teprve tady vidíme, že se nikdo nemůže chlubit, protože to všechno je od začátku až do konce cele dílo Boží milosti. Teprve když porozumíme tomu, co znamená, že jsme duchovně mrtví, rozumíme milosti. Co to ale znamená pro nás? Když učedníci slyšeli podobná slova od Pána Ježíše Krista, vyvolalo to v nich stejnou otázku jako v nás: „‚Kdo tedy může být spasen?‘ [Ježíš] Odpověděl: ‚Nemožné u lidí je u Boha možné.‘“ (Lk 18,26-27).

Znamená to, že nemáme usilovat o spasení? Naprosto ne! Když Pavel kázal v Athénách, jednoznačně říká to, co platí úplně všude: „Když tedy Bůh přehlédl ty doby nevědomosti, nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání“ (Sk 17,30 ČSP). Bůh přikazuje lidem, aby činili pokání, a používá tento příkaz k tomu, aby je duchovně probudil. Vraťme se do Ef 2,1 – je tu ještě jeden důsledek duchovní smrti. Mrtvý člověk nemůže mít s nikým žádné:

Společenství

Když Ježíš potkal pohřební průvod u města Naim, tak na márách leželo mrtvé tělo mladíka a Lk 7,12 říká, že jeho matku doprovázel na jeho poslední cestě veliký zástup. Přestože bylo tělo mladíka uprostřed velikého zástupu, neměl s nikým z tohoto zástupu žádné společenství. Je to jasné – byl mrtvý. Stejně tak duchovně mrtvý člověk nemůže mít opravdové duchovní společenství s duchovně živými, probuzenými. Neznovuzrozený člověk nemůže zakoušet duchovní jednotu, sjednocení v Kristu se znovuzrozenými.

„Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého“ (2K 6,14-16). To je výzva ke svatosti, k oddělení se od světa, od společenství s nevěřícími lidmi. Neznamená to, že se s nimi nemůžeme stýkat, ale znamená to, že s nimi nemůžeme mít duchovní společenství. Proto si věřící nemají brát nevěřící. Manželství je duchovní svazek a víra v Krista způsobuje buď jednotu, pokud je na obou stranách, nebo rozdělení, pokud na obou stranách není. Proto křesťané nemohou provozovat duchovní aktivity s lidmi, kteří křesťany nejsou – společná modlitební shromáždění, evangelizace, koncerty, čtení Písma atd. Duchovně mrtvý člověk nemůže mít skutečné společenství ani s Bohem ani s Božími dětmi. Musí se nejprve znovu narodit. Potřebuje nejprve duchovní probuzení.

Tohle je vysvětlení toho, co to znamená, že jsme byli mrtví ve svých vinách a hříších. Mrtví znamená duchovně naprosto neschopní. Toto učení je dnes překrucováno, opomíjeno, ignorováno, opouštěno a někdy dokonce popíráno.

Východisko (aplikace)

Toto učení není jenom nějaká teorie, ale je to učení, které má velmi hluboké praktické dopady. Především je to naprostý základ pro:

Evangelium

Evangelium je dobrá zpráva o spasení z milosti bez lidských skutků. A toto je místo, kde evangelium musí začínat. Člověk je mrtvý ve svých vinách a hříších. To jsou jeho hříchy, jeho viny, je to jeho smrt, je to jeho vlastní zoufalý stav před Bohem. To není dílo okolností, to není problém někoho jiného, ale je to zodpovědnost každého člověka. Každý člověk se bude muset ukázat před Bohem, a pokud není v Kristu, pokud není znovuzrozený křesťan, bude souzen podle svých vlastních skutků. Ze skutků, kterým chybí mnoho před Bohem.

Evangelium musí začínat u lidského hříchu. Pokud zde není usvědčení z hříchů, nebude tady ani žádná skutečná potřeba spasení. Pokud nerozumíme tomu, že jsme duchovně mrtví, potom nemůžeme chápat, že potřebujeme být znovuzrození. A život přichází jenom skrze evangelium, skrze Ježíše Krista. To nás vede k další věci, kterou vidíme přímo v našem textu:

Boží moc

„Evangelium je moc Boží ke spasení“ (Ř 1,16). To je velmi důležité, moji milí. Jestliže člověk není duchovně mrtvý, jestliže je schopen sám přijmout evangelium, sám přijít ke Kristu, sám věřit a činit pokání, jakou mocí je evangelium? Všechna moc by byla v člověku samotném. Ale podívejme se do kontextu Ef 2,1. Pavel se modlil za to, abychom poznali, „jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly“ (Ef 1,19 ČSP). Toto je ta Boží moc – byli jsme mrtví, ale On nás vzkřísil k životu spolu s Kristem. Tak jako Kristus vstal, tak probudil i nás. To je Boží moc zjevená v evangeliu. A můžeme jí rozumět a můžeme nad ní žasnout teprve v okamžiku, kdy chápeme, co to znamená, že jsme duchovně mrtví. A pokud tomu skutečně rozumíme, tak to má ještě další dopad:

Evangelizace

Když nerozpoznáváme závažnost toho, že přirozený člověk je duchovně mrtvý, máme jenom malou touhu po záchraně lidských duší. Jak je skutečný stav lidské duše? Je mrtvá! Bez života, bez Boha, bez naděje, bez milosti, bez lásky, propadlá Božímu soudu.

Největší problém současných evangelizací, z velké části tělesných a falešných, je, že nezačínají u doktríny o zkaženosti člověka, nezačínají u stavu člověka, ale soustředí se na lidské potřeby. Nezačínají u zoufalého stavu lidské duše, protože nerozumí tomu, co říká náš text. Ale pokud to chápeme, vidíme, že člověk je v zajetí ducha, který ovládá tento věk tmy, a rozumíme, že jenom Boží moc, moc Ducha svatého ho může vysvobodit. Pak už nespoléháme na lidské metody, na podmanivou hudbu, na přitažlivost společenství, na zábavné poselství nebo silnou výzvu, ale na moc Boží, na modlitby, které prosí Boha o smilování a o skutečné duchovní probuzení a znovuzrození z Ducha svatého. Nic víc udělat nemůžeme, protože nic v otázkách duchovního života není v naší vlastní moci. Kážeme Krista ukřižovaného, který je kamenem úrazu pro náboženské lidi a bláznovstvím pro ateisty, ale pro vyvolené Boží je dobrou zprávou, je evangeliem, je skutečnou Boží mocí ke spasení.

Amen.