Deisté učí, že Bůh stvořiv vše a vloživ své zákony do všeho, opustil své stvoření a přenechal je jemu samému. Ale ne tak Písmo. Bůh stvořiv svět, svět nadále řídí a spravuje, dílo své v něm koná, svou všemocnou všudypřítomnou rukou nese, lidstvo i jednotlivce, ba i to nejmenší opatruje a pěstuje, tak že nic se bez jeho vůle nestává. J 5, 17. Žd 1,3. Sk 17,28. Ž 145,15.16. 104,27.28. 147,8.9. 23,1. Iz 49,15, 16. Mt 6,26-32.

Ano, v jeho správě je určitý plán, tak že jeho moudrost a jeho láska dosáhne ve všem cíle svého od věčnosti předřízeného, tak že i hřích i zloba lidská mu v tom nezbrání, ba i ze zlého vzejde mu čest. Sk 15,18. Ef 3,10.11. Sk 17,26.27. Iz 10,5-7, Ž 37,5. 76,11. 91, 10-14. Ř 8,28. 1. M 50,20. Př 2,7.8. Jb 5,19.

Nic neděje se náhodou nebo slepým osudem, nýbrž vše z vůle moudré, cílevědomé, svaté, dobrotivé otcovské Boží. Na této vůli jsme závislí ve všem, a to je naše štěstí. Je závislá všechna příroda, štěstí i neštěstí, život i smrt. Mt 10,29.30. 1. M 8,22. Am 3,4-6. Iz 45,7. Ž 139.16.

"Z řízení Božího nesmíme nic vyjímati, proto že Bohu není nic veliké anebo malé, nic důležité aneb nepatrné, jediný vlas hlavy naší jest mu tak důležitý jako veliký Babylon. Ruka jeho řídí jak ty, kdož chodí po cestách jeho, tak ty, kteříž mu vzdorují; řízení jeho nevzdalují se ani od činů zlých, jakož dí Augustin: Non fit praeter Dei voluntatem, quod fit contra eius voluntatem (neděje se mimo vůli Boží, což se děje proti jeho vůli)." (Šebesta.)

Jak nešťastný by byl křesťan bez této útěchy, že vše pochází od Otce, který není vzdálen, který ve všem má podíl činný (Ž 31,16.). Učení to je hlavním obsahem pravé Boží bázně. Poznání toho způsobuje v štěstí vděčnost, v neštěstí trpělivost, důvěru v budoucnost a uspokojení pro minulost. Od Boha stalo se: to všecky otázky, nepokoj a nesoulad odstraňuje. Bůh zasahuje činně a je naprosto lhostejné, činí-li tak tak zvanou přirozenou cestou dle známých nám zákonů anebo činí-li tak dle zákonů vyšších, nám neznámých, neobvyklých. Každé jeho zjevení je divem a zázrakem, a u něho není nic nemožného (Mt 19,26.).

Ovšem pro rozum jsou tu vážné záhady. Filosofie buď propadá pantheismu (vše je od Boha; hřích není a není zodpovědnosti) anebo dualismu (člověk je v oboru svém nezávislý a činí, co chce). Je tu vážná otázka, jak s hříchem? Ale tu nám podobenství poněkud dá světlo: Paprsek světla je čistý, i když osvětluje špínu, teplo slunce je nepoškvrněné i když otepluje bahno, z něhož vycházejí hrozné plyny. Tak Bůh zůstává čistý, hřích se ho nedotýká, a kdo by jej vinil, umlkne (Ř 3, 4.). On nepokouší ke zlému, jako sám nemůže býti pokoušín (Jk 1, 13.17.). Ale i tak bez jeho činného dopuštění ani zlého nic státi se nemůže a vždy, ať se děje, co děje, jeho svatá vůle se stane. "Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí" (Ž 76,11.). "Všecky věci obrátí Bůh k dobrému" (Ř 8,28. 1. M 50,20.).