Příští Páně poprodlilo, a zatím jeden věřící za druhým umírá.

Smrt nemůže být předmětem naší naděje, ale není také už předmětem naší hrůzy, poněvadž osten smrti, hřích, je shlazen, a v Pánu Ježíši nám darováno vítězství nad smrtí (1 K 15,54-58).

Smrt nás nemusí lekat, poněvadž ve smrti odcházíme do ráje (L 23, 43), Pán Ježíš přijímá ducha našeho (Sk 7,59), a odcházíme ze svého přebývání stánku našeho, abychom byli doma u Pána (2 K 5,8) a odpočívali v blaženosti (Zj 14,13). Proto věřící člověk nejen že nemusí se bát smrti, ale může ji vítati a říkati: Umříti mi je zisk a žádost mám umříti a býti s Kristem (Fp 1,21.23).

Vchází tedy věřící duše už i smrtí svou v stav a místo blaženosti a pokoje, kde je s Kristem a s těmi, kteří v Kristu zesnuli. Přešla zdutý Jordán, vichřice a zármutky jsou už za ní i všecka pokušení a nesrovnalosti. Může tedy jistě smrt věřícímu býti žádostivá, poněvadž jí mění se stav věření v stav patření. „Sytost hojného veselí jest před oblíčejem tvým, a dokonalé utěšení po pravici tvé až na věky.“ (Ž 16,11. sr. 17,15. 73,24).

Přesto ještě není ukončeno všechno jednání Boží s člověkem. Od pádu člověka je vážný, hrozný a smutný rozkol mezi duší a tělem. Poslední pak stopa tohoto pádu, rozkolu, smrti bude vyhlazena, až tělo a duše ve věčné harmonii, jako krásný celek chváliti a oslavovati bude Boha na věky. Na tento okamžik čeká celé stvoření, a i duše čeká, až vykoupeno bude z porušení tělo (Ř 8,23) v slavný a veliký den vzkříšení. Vzkříšení postaví korunu velikému dílu spasení.

Tělo vzkříšené bude podobné k tělu slávy Pána Ježíše (Fp 3,21): On je hlavou naší a naším zástupcem, a proto máme zaručený podíl na jeho oslavení (1 K 15,20-23.48.49). V něm je nám zaručeno i vzkříšení (J 11,25). Ovšem souvis mezi tímto naším porušitelným tělem a tím, které v nesmrtelnosti vstane, je nám zakryt, ale apoštol ukazuje na shody v přírodě. I tu se rozsívá, co dříve umře, aby z toho vstalo něco slavnějšího. Tak i tělo naše rozsívá se nesličné, vstane slavné, rozsívá se nemocné, vstane mocné, rozsívá se porušitelné, vstane neporušitelné, rozsívá se tělesné, vstane duchovní. Jakož jsme nesli obraz zemského, takť poneseme obraz nebeského. Dostaneme příbytek a orgán přiměřený svému vyššímu životu (1 K 15,42-50). Budeme podobni andělům (Lk 20,35).

Naším vzkříšením z mrtvých anebo naším proměněním v den Pána Ježíše vyvrcholí a zjeví se celé naše vykoupení. Tomu okamžiku hleděli věřící vstříc (2 Tm 4,7n; 1 J 3,2; Fp 2,16; 2 Te 1,10), a proto bez článku o z mrtvých těla vzkříšení by bylo zjevení neúplné. Proto tvořilo důležitý předmět v apoštolském kázání.

Poněvadž pak při příchodu Páně nastane vzkříšení spravedlivých, toliko věřících, kdežto pak po tisíciletém království a po posledním vítězství na ďáblem i vzkříšení dodatečné všech ostatních, jakož i těch, kteří v tisíciletém království zemřeli, blahoslaví Písmo ty, kteří mají podíl na prvním vzkříšení (Zj 20,5-6 viz Žd 11,35; Lk 14,14; 20,36), protože je to vzkříšení života (J 5,29).

Z toho, že mnozí hned po vzkříšení Páně vstali (Mt 27,52), usuzují někteří, že z mrtvých vstání ve vší tichosti během staletí pokračuje, až se ukončí ve veliké události obecné pro lid Boží při příchodu Páně 1 Te 4,15n. viz též Fp 3,11).

Vědouce o stavu po smrti věřících a o konečném vykoupení těla svatých, vidíme, že je bludné domnění některých, jako by člověk buď usnul a teprv pak probuzen byl, a nebo skutečně i duše přestala žít, až by zase ve vzkříšení obživla, aby u nevěřících pak byla nadobro zničena, až by zanikla.

Duše věřících jde k Pánu a čeká na vzkříšení těla. Duše pak nevěřících jde na místo určení, aby v mrákotě a v úzkosti výčitek svědomí čekala na spojení s tělem svým a vstala k soudu (Dn 12,2; Mt 10,28; Sk 24,15; J 5,29). Tělo nespravedlivých ponese známky rozvratu a obraz ďáblův (Mt 25,41), pohanění a věčné potupy (Dn 12,2), takže bude v ošklivosti (Iz 66,24).