Křest je ustanovení Pána Ježíše, aby na rozkaz jeho znázorněna byla vodou očišťující a odpouštějící moc krve Kristovy a obživující moc Krista vzkříšeného, skrze Ducha svatého (Mt 28,19; Mk 16,15-16; Ef 5,26; Fp 3,5; Sk 22,16; 2,38).

Je tedy křest:

1. symbolické kázání o obživující, očišťující, přetvořující mocí smrti Pána Ježíše působením Ducha svatého, a spadají sem všechna místa prorocká mluvící o vodě, rose, potocích, vláze, dešti v duchovním smyslu;

2. svědek věrnosti Boží (1 J 5,8), jímž Bůh svědčí, že právě tak jistě, jako voda smývá špínu, tak že krev Krista Ježíše obmývá ode všech hříchů toho, kdo věří (1 Pt 3,21; Sk 2,38; 22,16);

3. pečeť víry, že Kristova smrt platí věřícímu ve všem a se vším a že Ježíš je vlastnictvím jeho (Ř 6,3-11), s nímž duše skrze víru vchází v živé spojení. Proto ten výraz: kteřížkoli jste v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli (Ga 3,27), s ním jsme pohřbeni skrze křest, v smrt jeho zapojeni (Ř 6,4; Ko 2,12). Ne že by to křest způsobil, ale křest je toho připomínkou.

4. pečeť a znamení, že náležíme Bohu; je jméno jeho na nás, svědectví, že uvedeni jsme v něj (Mt 28,19), v smlouvu jeho s námi. Je tedy i znamením a pečetí smlouvy jako obřízka (Ko 2,11n).

Z toho je patrné, že křest má především povahu objektivní. Bůh se k nám ve křtu sklání, káže, ukazuje a pečetí nám to, co v Kristu Ježíši nám připravil. To zůstává pravdou, ať se srdcem věřícím se toho chápeme, anebo chladně, bez citu, bez víry a bez porozumění to přecházíme aneb odmítáme. A tak i křest zůstává křtem, i když významu jeho nerozumíme a obsahu jeho si nepřivlastňujeme, jako směnka zůstává směnkou, i když se k výplatě nepresentuje. A proto není potřebí znovu vykonat křest, i když nebyl vykonán v církvi Kristově. Ale ovšem osobním požehnáním a obohacením stává se toliko věrou a to i tenkrát, když jsme po dlouhém času pochopili, co náš křest znamenal. Bez víry, která se chápe toho, co křest káže, znamená a pečetí, zůstává formou neživoucí, slibem nepoužitým.

Co se způsobu křtu týče, je ve věci samé lhostejno, je-li to způsob ponoření nebo polití, nebo pokropení. Podstatná je toliko voda, množství nerozhoduje. Přehlédneme-li tyto věci, ocitáme se ve všelijakých vírech a nejistotách a nestojíme na skále.

Je sice pravda, že původní slovo baptizein (76x), baptisma (22x), baptismos (4x), znamenalo asi hlavně a většinou ponořiti, pohroužiti, ale nikoli výhradně (v LXX často očistiti, např. Nu 19,9.13.20; Judit 12,7; umývání rukou, Mt 15,2; Mk 7,1-5; Lk 11,37-39). Rovněž u Marka 7,4.8 má baptismos význam umývání, očištění (stolů!). Tak Žd 9,10. Že ponoření není věcí hlavní, viz 1 K 10,1-2; 1 Pt 3,20-21. (Proti ponoření kleštěnce namítají někteří text, který četl: Iz 52,15 a poušť, v níž není prý dost hlubokých vod. Ponoření 3000 jeden den v Jeruzalémě. Sk 9,17-18; 22,12-16, anastas baptisai). Pravidelně se asi pohružovalo, ale nebyl to jediný způsob, i když nemáme určitých zpráv. Že i polití i pokropení je křtem, plyne: 1. ze způsobu očišťování židovského, 2. z vyjadřování o Duchu svatém. Křest Duchem svatým = vylití (Sk 2,33; Iz 44,3; Jl 2,28-29), sstoupení (10,44; 11,16), pokropení (Iz 52,15; Ez 36,25-27).

Je zřejmé, že křest dítek předpokládá věřící rodiny, a že tedy křtem dítek se nezačínalo. Nemáme určitých zpráv o křtu dítek, až ze století 2. Ireneus (200) je první určitý svědek, že křest dětí se dál (Adv. haer. II., 22), Origenes pak o něco málo mladší (254) tvrdí, že církev přijala křest dětí od apoštolů. Křest dětí nikde v Novém Zákoně se výslovně nenařizuje ani nepřipomíná, ale bylo by ukvapené usuzovat, že křest dětí je nebiblický a tudíž zavržitelný.

1. Křest dítek, ač není nařízen, není nikde zakázán.

2. Křest dítek má dokonce svůj hluboký základ v Písmě a důležitý, z obsahu Písma plynoucí význam:

a) Je-li křest znamením smlouvy zrovna tak jako obřízka, která byla znamením spravedlnosti víry Abrahamovi (Ř 4,11) dospělému, ale byla i jeho dítěti udělena jako znamení smlouvy, v níž vešel Abraham, a to za sebe i své potomky, není příčiny, proč by neměly býti křtěny i děti věřících rodičů, když křest se srovnává s obřízkou (Ko 2,11-12)

b) Bůh je Bůh rodin, a jeho zaslíbení vždy se vztahuje na rodiče i na děti. Jestliže pak ve křtu vystavuje směnku svých slibů a ujišťuje o lásce své v Kristu, je jisté, že tyto sliby a ta ujišťování platící rodičům, patří i dětem. Viz Sk 2,38-39; 16,31; 1 K 7,14; Ř 11,16.

c) Proč by nemělo i dětem platit znamení a pečeť očišťující moci krve Kristovy, když platí jim tatáž pravda? Neboť i za ně byl zabit Beránek Boží, i ony mají podíl na něm, jsou k němu zvány, a jejich je království nebeské (Mk 10,13-16; Mt 19,13-14), neboť jsou předmětem lásky Boží.

d) Apoštolé křtili celé rodiny nebo čeledi (Sk 16,15.32-33; 1 K 1,16) a je tudíž pravdě podobné, že i v těch rodinách byly děti, jakož i nasvědčuje slib: „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen ty i dům tvůj.“

e) Kdyby i nebylo tomu tak, přece jen je v případech Lydie i žalářníka veliký důkaz pro křest dětí v tom, že oni prodělali hrůzy nového rodu a opravdovost obrácení a jako hlavy rodin představují Pánu všecko, co jim je svěřeno a zasvěcují je jemu, zrovna tak jako věřící rodičové zasvěcují jemu děti, které jsou na nich závislé.

f) V křestním rozkaze je nařízeno činit všecky národy učedníky. Národové pak se skládají z mužů, žen i dětí. Křest je provázen učením. Není tedy křest zakončením, nýbrž začátkem vyučování.

g) Tento širší pojem křtu nalézáme i v 1 K 10,2.: „Všickni v Mojžíše pokřtěni jsou v oblace a v moři.“ Křtěn byl tedy celý národ i s dětmi. Rovněž tak i křest v Pána Ježíše vykonaný i na dětech je křest správný, ale ještě nezabezpečuje spasení, a proto napomíná apoštol: „Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl.“(10,12).

3. K tomu přistupuje svědectví dějin církve, že křest dětí konaný v živé víře v patření na Pána byl příčinou mnohého požehnání a že mnozí věřící chápajíce se toho, co křest jejich znamenal, radovali a radují se ze svého křtu v dětství.

Je pravda, že učení o křtu během doby bylo zatemněno. Záhy se ujalo mínění, že křest sám obmývá, že působí nový rod, že je osvícením, že je nevyhnutelný k spasení. Proti těmto bludům důsledně vystoupili baptisté i kvakeři, kteří prohlásili, že člověk může býti spasen i bez křtu. Jejich protest proti křtu dětí měl to dobré pro sebe, že na druhé straně musela býti zdůrazněna svatost rodiny a víra církve a celý duch Písma.

Ale ve svém protestu utkvěli na liteře a přehlédli ducha Písma.