Nacházíme se v 6. kapitole knihy Jozue. Dostáváme se tak k určitému předělu v této knize. V prvních pěti kapitolách sledujeme přípravu Izraelců na boj proti pronárodům země. A v šesté kapitole konečně dochází k boji, ke kterému vše dosud směřovalo – Izraelci konečně útočí na Jericho. Budou všechny ty přípravy zúročeny v boji nebo přijdou vniveč? Nejprve se podívejme zpět na to, co dobývání Jericha předcházelo. Vše začalo tak, že byl Jozue ustanoven novým velitelem. Nahradil Mojžíše a dostal příkaz uvést Izrael do zaslíbené země. Tento příkaz pak tlumočil ostatním lidem, včetně kmenů, které se usadily v Zajordání. Jozue také vyslal do zaslíbené země i přímo do Jericha dva zvědy. Ti se setkali s Rachab a s její vírou. I když museli s pomocí Rachab uniknout, přinesli zpět dobré zprávy a s důvěrou oznámili Jozuovi, že Hospodin Izraeli jistě vydal celou zemi, neboť její obyvatelé před Izraelci propadli zmatku. Vyslání zvědů popisuje druhá kapitola. Ve třetí a čtvrté kapitole pak sledujeme jordánský div. Hospodin zastavil v době povodní vody Jordánu a všichni Izraelci přešli do zaslíbené země. Poznali, že uprostřed nich je živý Bůh. Na památku této zázračné události postavili dva památníky z kamenů. Jeden přímo v korytě Jordánu, kam dali dvanáct kamenů. Dalších dvanáct kamenů, podle počtu izraelských kmenů, pak postavili v Gilgálu, aby byly památným znamením pro Izraelce a jejich potomky. Tak lehké překročení rozvodněného Jordánu Izraelce určitě povzbudilo, stejně tak jako to vyděsilo kenaánské krále. Ovšem v 5. kapitole také vidíme, že než půjdou dobývat Jericho, je třeba vykonat ještě další přípravy. Jsou to přípravy národa, který je Hospodinovým smluvním lidem. Je obnovena obřízka všech mužů a Izrael slaví hod beránka. Po hodu beránka začínají jíst z výtěžku země a přestává padat mana. Izraelci už nebudou putovat po poušti, ale zůstanou v zaslíbené zemi. Čeká je však její dobývání. Na konci páté kapitoly se na scéně objeví sám velitel Hospodinova zástupu, což není nikdo jiný než Kristus. Dává se poznat Jozuovi, který od Něj dostává instrukce. Boj proti Jerichu začíná.

Šestá kapitola zaznamenává boj Izraelců proti Jerichu. To nejdůležitější, co máme pochopit, se týká povahy tohoto boje. Není to běžný boj, v němž rozhoduje lidská síla, zbraně a strategie. Je to boj duchovní, který vede sám Bůh a v němž Izraelci vítězí díky své víře v Hospodina. Tohle je pro nás ta největší lekce v 6. kapitole. Nepřichází však jako něco zcela nového a překvapivého. Podíváme-li se na přípravu Izraelců, není možné si nevšimnout, že při ní nešlo o broušení mečů, ale o přípravu ve víře, poslušnosti a důvěře v Boží moc. V Jozuovi měli Izraelci skvělého generála, ale především Božího muže, který věrně plní a šíří Hospodinovo slovo. V předchozích kapitolách jsme viděli také dva zvědy, kteří se vrátili s důvěrou, že Izraeli Bůh vydal zemi do rukou. Při překonání Jordánu udělali Izraelci všechno podle příkazů: mimo jiné vnesli schránu Hospodinovy smlouvy, která představovala Boží přítomnost, doprostřed Jordánu. V Gilgálu opět plní Jozuovy a tedy Hospodinovy příkazy. Obřízka a hod beránka mají duchovní význam a jsou určeny smluvnímu společenství víry. Jak by to dopadlo, kdyby se vzepřeli jen v jediné věci? Když se pak Jozue setkal před Jerichem s Kristem, tak jakmile si uvědomil, kdo před ním je, pohotově vyznává svou podřízenost a oddanost nejvyššímu veliteli, který vede do boje tu nejmocnější armádu.

V tomto prvním boji v zaslíbené zemi se má zcela zřetelně ukázat, kdo působí vítězství. Je to Hospodin sám. Jemu náleží boj a vítězství. On vítězství zaslibuje a také získává. Jeho bohatýrská síla pokořuje pronárody.

• Hospodin, váš Bůh, který jde před vámi, bude bojovat za vás, jak to před vašima očima učinil s vámi v Egyptě. (Dt 1,30)

Tuto pravdu mají vidět Izraelci, kteří napoprvé neuvěřili, a celá jedna generace musela pomřít na poušti. A máme to vidět my i všichni ostatní.

Hospodin bude bojovat za Izraelce, přesto hrají v celé bitvě významnou roli. I oni budou bojovat. Nestrhnou však hradby Jericha a nedobudou ho konvenčními prostředky, silnou zbrojí a armádou. Svědectví Božího slova vypovídá o tom, že hradby Jericha padly díky víře Izraelců. Patří do výstavní galerie víry.

• Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní. (Žd 11,30)

Mise, která na první pohled vypadá jako vojenská, se ukazuje být misí bohoslužebnou. A to přivádí ty dávné Izraelce blízko k nám. Vždyť my také nebojujeme v první řadě fyzickými prostředky, i když i ty můžeme použít, ale bojujeme skrze víru v Boha. Když se díváme na 6. kapitolu knihy Jozue z této perspektivy, získává pro nás duchovní význam a týká se bezprostředně nás. Pojďme z tohoto pohledu nahlédnout na tuto kapitolu. Pojďme se podívat na to, jak věci jedna za druhou dokazují tu zásadní lekci, že v Jerichu šlo o duchovní boj, o boj, ve kterém zvítězil Bůh skrze lidi víry.

Ve víře bojujeme za nepříznivých okolností

Začneme výklad textu z perspektivy duchovního významu hned u prvního verše. V něm vidíme důležitou skutečnost, totiž to, že víra bojuje za nepříznivých okolností. Vlahé letní večery jsou jako stvořené pro romantickou procházku, ale víra se projevuje v podzimních plískanicích a zimních mrazech. A co se týče Izraelců, projevila se tváří v tvář opevněnému městu, které bylo neproniknutelně uzavřeno.

• Jericho se před Izraelci důkladně uzavřelo; nikdo nevycházel ani nevcházel. (Joz 6,1)

Představte si kompaktní pevnost s dvojitými hradbami, zásobami jídla a zdrojem vody. Její obyvatelé se sice bojí útočníků, ale možná proto se v posledním zoufalém vzepření o to víc budou snažit zachránit své město a svůj život.

To je chvíle, kdy je třeba bojovat vírou. Takových situací je v našem životě hodně, zejména však chci ukázat na opevněná srdce lidí kolem nás, když se setkávají s evangeliem. Copak nejsou stejně tak neprostupná jako val kolem Jericha? Nepřijímají pravdu o Bohu a o sobě. Zarputile se drží svého přesvědčení, díky němuž se mohou vyhýbat konfrontaci s vlastní hříšností. Jak často si v takových chvílích pomyslíme: Tenhle člověk nikdy neuvěří. Nemáme daleko k zoufání si nad našimi blízkými, přáteli a dalšími lidmi. Zrovna minulou neděli jsem znovu viděl takové obranné valy u mladých lidí mezi 12 a 14 lety. V jejich srdci jsou také postavené takové jerišské hradby. Přesto můžeme bojovat a vítězit ve víře:

• A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. (1J 5,4)

Ve víře se opíráme o Boží sliby

Pokud má vyhrát víra, musíme se vyhnout dvěma chybám a naopak musíme udělat jednu věc. Co tedy nemáme dělat? Za prvé, nesmíme příliš hledět na hradby před sebou, abychom nezačali pochybovat a bát se. Za druhé, nesmíme se spoléhat na sebe a své vlastní zdroje. My nemůžeme sami ze sebe nikoho přimět ke spasení a podobně nemůžeme udělat tisíc dalších věcí, i kdybychom se stavěli na hlavu nebo měli ten nejlepší plán, který jsou lidé vůbec schopni připravit. A co je ta jedna věc, kterou víra naopak dělá? Dívá se na zaslíbení od Toho, který dokáže prolomit i tu nejpevnější a nejsilnější zeď. V našem textu obrací jedno krátké slovíčko celou situaci. Je to slovíčko „ale“ na začátku druhého verše.

• Jericho se před Izraelci důkladně uzavřelo; nikdo nevycházel ani nevcházel. Ale Hospodin řekl Jozuovi: Hleď, vydal jsem ti do rukou Jericho i jeho krále s udatnými bohatýry.(Joz 6,1–2)

Ale Bůh dal Jozuovi zaslíbení a jeho i naše víra se živí Božími sliby. Vzpomeňte si, jak víru v Boha popisuje list Židům:

• Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

Izraelci se spolehli na Boží zaslíbení o vydání Jericha do jejich rukou. Spolehli se na to, že Bůh jim říká pravdu. Všimněte si také toho, že Bůh říká „vydal jsem ti do rukou Jericho“, tedy mluví v minulém čase, i když Izraelci ještě stáli před jeho branami. Hradby Jericha byly pevné a neporušené, ale Izraelci přijali jako fakt, co jim Bůh řekl, a jejich víra nezakolísala.

Pokud tedy přijmeme Boží „ale“ a jsme si na základě Božího zaslíbení jisti tím, co ještě nevidíme a v co doufáme, budeme boj víry bojovat úspěšně tak jako Izraelci v Jerichu.

• Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní. (Žd 11,30)

Potřebujeme se tedy přiklonit k Božímu zaslíbení a odklonit se od toho, co je před slovíčkem ale, od toho, co je před našima očima, k tomu v co doufáme a co nevidíme. To rozhodne o úspěchu či neúspěchu našeho duchovního boje, rozhodne to o tom, jestli boj vzdáme nebo jestli v něm vydržíme.

Pamatujte si tedy dobře slova „ale Hospodin řekl“. Co na určitou věc, nebo situaci říká Bůh? Nezáleží nejvíc právě na tom? Bůh apoštolu Pavlovi v Korintu řekl:

• Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu. (Sk 18,10)

Nevím, jestli Pavel někdy chtěl v nějaké těžké chvíli z Korintu odejít, ale pokud ano, co mu nejvíce pomohlo vytrvat? Připomněl si, že: „ale Hospodin řekl“. Pokud promluvil Bůh, kdo jsme my, abychom na to nedbali? Naopak, připomínejme si sami, co Bůh zaslibuje a nechme se tím posílit v duchovním boji, v pokušeních, ve slabostech, pochybnostech.

Ve víře přijímáme Boží strategii a řešení

Pojďme se podívat na další charakteristiku duchovního boje. Lidé víry bojují podle Hospodinových pokynů. Víra přijímá Boží strategii a řešení. Co Bůh přikázal Izraelcům? Jaké byly Jeho pokyny do boje? Myslím, že to víte dobře. Aby šest dní chodili se schránou kolem hradeb Jericha, aby kněží troubili na polnice a lid byl přitom všem zticha. Teprve sedmý den měli po signálu z polnic vyrazit hlasitý válečný pokřik, po kterém se měly zhroutit hradby města, aby do něj mohli Izraelci vstoupit. Tuto strategii přijal od Boha velitel Jozue a předal ji dál kněžím a lidu, kteří si ji také osvojili. Ale chození kolem hradeb, to není běžný postup při dobývání města a dokonce se nikdy v historii už neopakoval. Šlo o hodně nezvyklou strategii, která se rozhodně nepodobala lidskému řešení. Pevnosti se přece dobývají úplně jinak.

Boží řešení bylo tedy velice neočekávané, ale zároveň bylo dokonale účinné. Dokonce je v něm několikrát číslo sedm, které se v Bibli vyskytuje 608x a téměř vždy vyjadřuje dokonalost, úplnost. Podívejte se do v.4:

• Sedm kněží ponese před schránou sedm polnic z beraních rohů. Sedmého dne obejdete město sedmkrát a kněží zatroubí na polnice.

Bůh poskytl Izraelcům dokonalé řešení. Stačilo uvěřit a uvést ho ve skutečnost a úspěšný výsledek se dostavil, 20b:

• Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město.

V Božím slově bychom našli stovky příkladů toho, jak následování Božích příkazů přineslo zdar i v těch nejnepravděpodobnějších situacích.

Doufám, že si uvědomujeme, co z toho vyplývá. Pokud je Boží řešení dokonalé a jeho přijetím a uvedením ve skutek budeme vítězit na bitevním poli, pak bychom neměli používat svá vlastní řešení. Co kdyby se Izraelci rozhodli pro svůj vlastní postup? Co kdyby se rozhodli, že budou Jericho obléhat tak dlouho, až ho vyhladoví? Nebo kdyby si řekli, že přece nebudou hradby v tichosti obcházet celý týden a že vyrazí k útoku hned první nebo druhý den? Co kdyby si řekli, že polnice z beraních rohů jsou příliš tiché a nezajímavé? Jaká by to byla hloupost a pošetilost. A přesto – kolikrát máme raději své vlastní nápady nebo si upravujeme k obrazu svému to, co říká Bůh. Víte, že dneska se do církve tlačí všelijaké metody ze světa byznysu, které mají přinést zaručený úspěch. Dokážou naplnit shromáždění lidmi. Co funguje ve světě, bude úspěšně fungovat i v církvi. A hle, ono to skutečně funguje. Prostě některé zákonitosti platí a díky tomu se dá leccos dopředu prokalkulovat a vypočítat. A tyto věci mají své místo – ve světě. Ale světské metody přinášejí světské výsledky. A tak se ptám: Kdo však v tomto případě vyhrává v duchovním boji? Získáváme lidi pro Krista nebo církev pro svět? A jak vůbec někdo může duchovně bojovat bez Božího řešení – bez kázání kříže, který je pro moudré tohoto světa bláznovstvím? A jak měříme úspěch v boji, když šest dní Izrael obcházel v tichosti hradby a nic se nedělo? Ale teprve když přišla plnost dní podle Boha, přišlo vítězství. Trpělivost neboli věrnost růže přináší.

Boží řešení, která ve víře přijímáme, jsou tedy jiná než naše. Bůh nás nekonečně převyšuje a tak není jako my. A proto je to jasně vidět na vítězstvích, která působí On. Dělá věci tak, aby bylo jasné, že za nimi stojí On sám, a ne člověk. Pod pravá vítězství církve se podepisuje Bůh. Jen jemu patří sláva. Proto také mnohé moderní metody růstu církve zcela postrádají známky Božího působení a nevzdávají Bohu slávu. U Jericha to bylo právě naopak, bylo jasné, že Bůh vytáhl do boje a že On je slavný vítěz. Izraelci kolem hradeb nesli Hospodinovu schránu, která představovala Hospodinovu přítomnost a moc. Nesli jí v tichosti a čekali na Boha. Bez Hospodina by Izraelci u Jericha sotva něco zmohli. Bez ní bychom my sotva něco zmohli. Vždyť si připomeňte povahu spasení. Naše vlastní zkušenost a studium knih Nového zákona nám dávají poznat, že spasení je z Boží moci, je to dar od Boha. Není to něco, co bychom mohli v sobě nebo v komkoli jiném způsobit vlastní silou. Působí ho Bůh svojí mocí, když skrze už zmiňované bláznovství evangelia promění lidské srdce. A tak:

• Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,9)

Hospodin dobývá i zachraňuje tak, aby se nikdo nemohl chlubit – ani Izraelci ani my. Kdo přijímá Boží strategii a řešení, ten je ochoten připsat s díkuvzdáním všechna vítězství Bohu.

V duchovním boji patří kořist Bohu

Pokud se boj vede podle Boží strategie a vede ho Bůh, pak Mu nejenže patří sláva vítěze, ale náleží Mu i kořist. A tak si Izraelci nemohli po dobytí Jericha dělat, co chtěli. Museli se zachovat podle Jozuových instrukcí. O jakou kořist jde, nám říká verš 17:

• Město se vším všudy je klaté před Hospodinem. Naživu zůstane jen nevěstka Rachab se všemi, kteří jsou u ní v domě, neboť skryla posly, které jsme vyslali.

Vidíme zde jasné rozdělení kořisti. Na jedné straně je zde město se vším všudy jako klaté a propadlé smrti. Na druhé straně je Rachab a její rodina, což jsou jediní lidé, kteří budou zachováni při životě.

Podíváme se podrobněji, co nám text říká o klatém městu a o Rachab s rodinou. Tak nejdříve, co víme o klatbě uvalené Hospodinem na Jericho? Hebrejské slovo pro klatbu je „haram“. Znamená úplné vyhlazení města se vším všudy – včetně obyvatel a dobytka. Nic se nesmělo vzít s výjimkou kovových předmětů, které se měly stát součástí Hospodinova pokladu. A tak ve verši 21 čteme:

• Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.

Všechno klaté musí zemřít. Izraelci město vypálili a všechno živé pobili mečem. Takto úplně byla v Kenánu zničena tři města – Jericho, Ai a Házor. Ale nebylo to poprvé, co Izraelci měli dobytá města zničit jako klatá. O městech v Ógově království v Zajordání čteme:

• Všechna tato města byla opevněna vysokými hradbami s branami a závorami; mimoto jsme dobyli velmi mnoho otevřených měst. Vyhubili jsme je jako klatá, jako jsme učinili chešbónskému králi Síchonovi; vyhubili jsme každé město jako klaté, muže, ženy i děti. Všechen dobytek však a kořist z měst jsme si ponechali jako lup. (Dt 3,5–7)

Tyto texty o vyhubení obyvatel měst samozřejmě vznáší řadu etických a morálních otázek. Jak může Bůh přikázat něco takového? Touto otázkou se budeme v knize Jozue ještě podrobně zabývat. Nyní se spokojme s tím, co je zřejmé – totiž že Jericho se mělo stát odstrašujícím příkladem pro další města. O tom také svědčí Jozuovo proroctví či přísaha z verše 26, o tom, že kdo vystaví znovu Jericho, postaví jeho základy na svém prvorozeném synu, což se později také stalo, jak vidíme v 1. Královské 16,24. Navíc z vojenského hlediska, kdyby Izraelci nechali obyvatele Jericha naživu, neustále by se potýkali s jejich odporem. A nezapomínejme také na to, že Bůh chtěl zničením měst zabránit tomu, aby se Izraelci obrátili k bůžkům pohanských národů:

• Ale ve městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebusejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby vás neučili jednat podle všelijakých svých ohavností, které činili kvůli svým bohům. Prohřešili byste se proti Hospodinu, svému Bohu.(Dt 20,16–18)

V našem textu jsou Izraelci dokonce varováni, aby si nevzali nic z klatých věcí, neboť by se tak sami stali klatými a uvrhli by Izrael do zkázy, jak to říká verš 18:

• Jenom se mějte na pozoru před tím, co je klaté, abyste nebyli vyhubeni jako klatí, kdybyste vzali něco klatého. Přivolali byste na izraelský tábor klatbu a uvrhli jej do zkázy.

Zničení je příkladem Božího soudu a předzvěstí konečného účtování, kdy z Božího království bude vyloučeno všechno, co se Bohu protiví a staví se Mu na odpor.

Jsem ale upřímně rád, že ne všechno v Jerichu bylo určeno k záhubě. Čekala tam totiž na příchod Izraelců také trofej Boží milosti – Rachab s rodinou. Na tu se klatba nevztahovala. Bůh zázračně uchránil její dům na hradbách od zborcení. To je naprosto úžasné, když si představíte, jak se všude okolo hradby zhroutily. Bůh ale věrně stál za slibem Izraelců, že Rachab a všechny v jejím domě zachrání:

• Ti mládenci, zvědové, tedy vešli dovnitř a vyvedli Rachabu i jejího otce a matku i bratry se vším, co jí náleželo; vyvedli všechno její příbuzenstvo a poskytli jim místo za izraelským táborem. (Joz 6,23)

Ale Rachab s rodinou nebyli za izraelským táborem dlouho. Vždyť v. 25 říká:

• zůstala uprostřed Izraele.

A dokonce je zapsána v rodokmenu Ježíše Krista.

Pokud jsem říkal, že jsem rád, že se zachránila Rachab, tak musím také říci, že jsem Bohu vděčný za to, že křesťané dnes nejsou povoláni k tomu, aby vyhlazovali města a jejich obyvatele. Nejsme povoláni k soudu, ale k záchraně lidí, které odevzdáváme Bohu jako naše bratry a sestry, když je přivádíme do Kristovy církve. Je fascinující sledovat, že tam, kde Starý zákon mluvil o porážce pohanů, tam Nový mluví o jejich spáse. Když apoštol Petr cituje ve Skutcích proroka Ámose, aplikuje text na věřící z pohanů, a říká:

• Navrátím se zase a znovu postavím Davidův zbořený dům, z jeho trosek jej opět vystavím a zbuduji, jako byl dřív, aby také ostatní lidé hledali Pána, všechny národy, které jsem přijal za své. To praví Pán, který to oznámil už před věky. (Sk 15,15–16)

Apoštol Petr mluví o národech, které hledají Pána, ale o čem mluvil Ámos, kterého Petr cituje?

• V onen den postavím padající Davidův stánek a jeho trhliny zazdím, opravím, co na něm pobořeno, a zbuduji jej jako za dnů dávných. Podrobí si pozůstatek lidu edómského a všech pronárodů; i budou nazývány mým jménem, je výrok Hospodina, který toto činí. (Am 9,11–12)

Ámos říká: podrobí si pozůstatek lidu edómského a všech pronárodů. Z podrobení se stává obrácení se k Pánu, který pronárody přijímá za své. Díky tomu jsme i my jako pohané součástí církve a „podrobujeme“ ostatní skrze kázání evangelia. Dělejme to tak, jako bojovali Izraelci.

– Petr Papež –

www.cirkevusti.cz/padjerichamp3