To, že Ježíš ze židovské tradice vychází a je v ní pevně zakotven, je zřejmé ze základního svědectví o něm, z biblických i mimobiblických evangelií. Ale přece jen z této své tradice nějak vybočuje. Aby bylo možné výzvě Ježíšova života a poselství lépe porozumět, je dobré uvědomit si v čem vlastně vybočuje a židovskou tradici své doby přesahuje. Je také třeba mít na paměti, že právě toto „vybočení“ bylo jednou z příčin jeho odsouzení a smrti.

Pro porozumění celému kontextu uvádím nejprve pár historických dat, abychom si uměli plastičtěji představit dobu, v níž Ježíš působil. Pak se pokusím stručně představit společenské a duchovní proudy v Palestině té doby a nakonec na základě synoptických evangelií nastínit Ježíšovo zakotvení ve starozákonní tradici i jeho přesah.

1. Složitá doba

Po makabejském povstání proti Řekům a řecké nadvládě (134–104 př. Kr.) nastává období snah o obnovu království a vnější expanze: k Izraeli je připojen Edom (jih Izraele) a Samaří (128 př. Kr. byl v Samaří zničen chrám).

Původní obyvatelstvo muselo přijmout judaismus nebo odejít. Většina Řeků z těchto oblastí tehdy odešla. Teprve Aristobulos I. (104–103 př. Kr.), který se jako první prohlásil za krále, dokončuje dobytí Galileje (sever Izraele).

Za vlády Alexandra Janae (103–76 př. Kr.), naplněné velkolepými plány na dobytí středomořského pobřeží a pobřeží Jordánu, které podporuje židovská elita, vzniká odpor farizeů k novým válkám kvůli vysokému daňovému zatížení. Oni vidí jejich neperspektivnost, protože chápou nemožnost judaizace helénského pobřeží. Politicky přecházejí na stranu Seleukovců (Helénů) a tvoří podstatnou část jejich armády, zatímco armáda Alexandra Janae, který rozpustil sbor Židů (nejvyšší poradní sbor) a stal se samovládcem, byla složena převážně ze saduceů a žoldnéřů. Je paradoxem, že ženou Alexandra Janae se stala ŠlomaCiona, sestra Šimona ben Šetacha, vůdce farizeů, který byl jeho největším nepřítelem. Byla nejprve ženou Aristobulovou, kdy Alexander byl žalářován. Po porážce Seleukovců došlo ke kruté odplatě Alexandra Janae farizeům.

V letech 67–63 př. Kr. se vedou vnitřní války mezi syny ŠlomCiony, Aristobulem II. a Hyrkánem II., s Aristopatrem, Edomcem, který přestoupil k judaismu. Do těchto válek se vmísil Pompeius a Hyrkán II. uznává nadvládu Římanů nad pobřežím.

V roce 64–63 př. Kr. dobývá Pompeius Syrii i s Palestinou a připojuje je k Římské říši.

Potomci Aristobula II. se v letech 40–37 př. Kr. účastní vzpoury proti Římu. V té době se Antigon Alexander stává králem za podpory Parthů (kteří v této době vpad-li do Palestiny). V důsledku toho musí syn Edomce Aristopatra Herodes utéci z Jeruzaléma. Uprchl do Říma a tam získává titul krále. Roku 37 př. Kr. se vyloďuje v Akko a v témže roce dobývá Jeruzalém a poráží Parthy.

Éra krále Heroda (37 př. Kr. – 4 po Kr.) přinesla zemi jisté uklidnění za podpory Říma. Původně jeho rodina podporuje Pompeia, a podporuje i další římské vládce Antonia a později císaře Augusta.

Herodovou manželkou se stává Mariana z rodu makabejského. Herodes účinně vládne za podpory žoldnéřů. Buduje královskou moc. Dal postavit město Cezareu, přestavuje jeruzalémský chrám (ale na vrata chrámu dává římského orla), organizuje gladiátorské hry.

Po smrti Heroda Velikého dochází k rozdělení země – v Judsku, Idumeji a Samaří vládne Archelaos (4 př. Kr. – 6 po Kr.), v Galileji, v Pereji vládne Herodes Antipas (4 př. Kr. – 39 po Kr.) a v severním Zajordánsku vládne Filip (4 př. Kr. – 44 po Kr.).

V roce 6 po Kr. dochází ke vzpouře Judy Galilejského a celá Judea se po jejím potlačení dostává pod přímou vládu Říma (do r. 44 po Kr.) a je spravována římským prokurátorem. Tento stav je přerušen jen krátkým obdobím vlády dosazeného krále Heroda Agrippy I. (41–44 po Kr.) na začátku vlády císaře Claudia (41–54 po Kr.), ale pak je opět protektorátem až do „židovské války“ (66–70 po Kr.), která končí pádem Jeruzaléma (r. 70) a zlomením posledního odporu (zřejmě posledních zélotů) v Masadě (r. 72–73).

2. Hlavní názorové směry

V době přelomu našeho letopočtu byly hlavními společenskými silami v tehdejším Izraeli – teologickými, sociálními a politickými – čtyři názorové směry a s nimi spojené skupiny.

Saduceové (sadokim – sádokovci) odvozující svůj původ od Sádoka, kněze chrámu v době králů Davida a Šalomouna. Je to skupina složená z vyšší převážně kněžské aristokracie, formovala se ve druhém století před Kristem.

Teologicky stáli saduceové za striktním dodržování Zákona zachyceného v Tóře v jeho doslovném znění. Odmítali různá apokalyptická hnutí, která by mohla oslabit jejich moc. I po makabejském povstání podléhali helenizujícím vlivům. Politicky byli saduceové zastánci neomezené královské moci a zúčastňovali se bojů o moc s nekněžskou aristokracií. Jejich trvání na doslovném dodržování Zákona i jejich politickomocenské ambice působily, že neměli větší podporu mezi židovským obyvatelstvem, zejména chudými vrstvami. Tato skupina úzce spjatá s chrámovou bohoslužbou zaniká po zničení chrámu Římany (r. 70 po Kr.).

Farizeové (perušim – oddělení) tvoří širokou skupinu, která vznikla v polovině 2. stol. př. Kr. Pravděpodobně pocházeli ze skupiny chasidim (zbožní), která se zformovala už začátkem 2. století př. Kr. a patřila k apokalyptickým proudům očekávajícím brzký Boží zásah a nastolení nového řádu. Proto se také přidali k makabejskému povstání. Když povstání nenaplnilo apokalyptická očekávání, vznikly z hnutí chasidim dva proudy – esejci, kteří u apokalyptiky zůstali a odešli do ústraní a právě farizeové, kteří se vydali jinou cestou, proto oddělení. Farizeové tvoří rozsáhlý proud znalců Zákona, který měl podporu převážné většiny obyvatelstva v Judsku i v Galileji. Zklamání z nenaplněných apokalyptických očekávání a skutečnost, že hasmoneovská dynastie vzešlá z makabejského povstání brzy opustila ideály povstání, podlehla helenizaci a tvrdě potírala své odpůrce, vedlo farizeje k vystřízlivění. Hlásali návrat k původním myšlenkám povstání a snažili se přenést náboženské ideály do politické praxe. To je vedlo k tomu, že se postavili proti saduceům. Tento konflikt vedl dokonce v r. 88 př. Kr. k občanské válce.

Hlavním důrazem farizeů je, že mojžíšovský Zákon má sice být doslovně předáván, ale také neustále vykládán a výklady aktualizovány. Připouštějí více možností výkladu. Bůh nedává jenom písemnou Tóru, ale i ústní. Pravidla ústní Tóry poskytují svým způsobem i možnosti změny výkladu. Od saduceů i od esejců se lišili také pojetím spásy a vzkříšení. Spása od Boha je nejen pro všechny židy (tedy i pro jinak smýšlející), ale i pro nežidy – „spravedlivé z národů“.

Farizeům jejich pochopení Zákona a tradice i jejich široká základna a podpora mezi prostým obyvatelstvem umožnily formovat po pádu Jeruzaléma novou podobu judaizmu, judaizmus rabínský, který nachází svůj výraz v Talmudu.

V době Heroda Velikého se mezi farizeji organizují jako nejvýznamnější dvě názorové školy:

• Hilelova – která prosadila celou řadu zákonných reforem a dává přednost lásce k bližnímu před striktním dodržováním Zákona, a

• Šamajova – konzervativnější, trvající na přesném dodržování Zákona. 

Eséni (esejci) vyšli z konceptu, že společnost nelze napravit, proto po makabejském povstání odešli do pouště. Jde o apokalyptické, asketické hnutí očekávající Pomazaného (mesiáše), který přijde zachránit vyvolené. Očekávají Boží zásah, při kterém zanikne dosavadní chrám a z nebe sestoupí chrám nový. Vyznávají dualismus: probíhá neustálý boj mezi silami dobra (syny světla) a silami zla (syny tmy). Podle esejců žije většina lidí v hříchu a proto je třeba se od nich oddělit. Sebe chápou jako syny světla. Ve svých komunitách mají skupinové vlastnictví, neznají otroctví, mají přezíravý vztah k penězům, snaží se uskutečňovat princip rovnosti. Rovnost je ale spojena s krajním elitářstvím (velmi složitý způsob přijímání členů – různé stupně zasvěcování).

Pokud jde o Kumrán, má se dnes za to, že šlo skutečně o komunitu esejců, nikoli o nějakou další sektu. Také kumránské písemnosti zde byly uloženy a většinou i sepsány esejci. Jejich sebeporozumění i pokus o zachycení dějin hnutí lze nalézt v Damašském dokumentu.

Někteří badatelé je původně považovali za předchůdce Ježíše a křesťanů, ale proti tomuto tvrzení svědčí například to, že esejci si zakládali na oddělení od zlého světa a byli nesmiřitelní k římské nadvládě. Naproti tomu Ježíš boj s Římany nijak nepropaguje a rozhodně nejedná elitářsky.

Hnutí esejců zaniklo r. 68 po Kr. zničením sídliště v Kumránu římskou armádou.

Zéloté (nesmiřitelní, horlivci) – menší skupina odbojných, kteří odmítají nadvládu Říma (například platit daně Římanům) a staví se proti ní i násilím. Odcházejí do okrajových částí země a do pouště a snaží se o ozbrojený odpor. Byli nesmiřitelně pronásledováni a trestáni římskou mocí.

Z těchto směrů zasluhují pozornost zejména farizeové, protože pouze tento směr přetrval i po pádu Jeruzaléma a stál v základech talmudistického judaismu.

3. Ježíš

1. Ježíšovo židovství

Ježíš byl s velkou pravděpodobností vychován a vzdělán jako obyčejný židovský chlapec své doby. Povinná školní docházka chlapců byla stanovena už v 1. stol. př. Kr., trvala do 13 let, a pak vzdělání pokračovalo ještě ve vyšší škole (ješivě), kde se žáci učili už právním i jiným předpisům a interpretacím Zákona. Jako každý chlapec v té době uměl Ježíš s největší pravděpodobností memorovat a číst Písmo, především Tóru (5 knih Mojžíšových) a proroky, ale také žalmy a zřejmě i některé jiné texty (např. texty apokalyptické, které v té době vznikaly), i když starozákonní kánon v dnešním rozsahu byl pevně vymezen až později – v letech 90–95 po Kr. v Jabné/Jamnii).

Veřejně Ježíš vystoupil zřejmě až v dospělosti, podle tradice teprve ve svých 30 letech. Někteří vykladači mají za to, že do té doby přišel do blízkého styku také s esejským společenstvím. Ale zejména podle synoptických evangelií lze mít za to, že při svém veřejném vystoupení už patřil zřejmě spíše k farizeům. Proto nelze některé jeho kritické výklady Zákona považovat za zcela originální – například, že sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu (uzdravování v sobotu). Odtud lze také porozumět tomu, že převážně polemizuje právě s „farizeji a zákoníky“, jako s těmi, komu byl názorově nejblíže a u koho by se dalo čekat, že nalezne pochopení.

Ovšem to, že v evangeliích je v polemikách s Ježíšem především řeč o farizeích, ukazuje také na fakt, že v době vzniku evangelií byly ostatní směry už mrtvé, kdežto praxe i učení farizeů trvaly a dále se rozvíjely, takže byly dobře známy. Proto některé polemiky, které Ježíš patrně vedl spíš se saduceji nebo esejci, byly připsány také farizeům.

2. V čem byl ale Ježíš tak originální a provokativní, že si vysloužil smrt?

V tomto kontextu je důležité a může nám pomoci, která místa ze Starého zákona Ježíš pravděpodobně citoval, vykládal a se kterými polemizoval. Nelze brát zřetel na všechny starozákonní texty, které evangelia citují nebo parafrázují či se jich dovolávají, aby prokázala, že Ježíš je tím zaslíbeným a očekávaným vysvoboditelem (tak pracuje zejména evangelista Matouš) nebo starozákonní texty, kde se Ježíš evangelií odvolává na nějakou starozákonní tradici, aniž by přímo citoval.

Když procházíte synoptická evangelia (Matouš, Marek, Lukáš), najdete poměrně málo starozákonních oddílů, na něž se Ježíš zřetelně odvolává a které cituje, a které evangelisté považovali za tak významné, že je zachovali. Je to především a nejčastěji prorok Izajáš (také Jeremjáš, Ezechiel, Ozeáš, Joel, Zacharjáš, Malachiáš) a pak Zákon (Desatero a další ustanovení a přikázání z Pentateuchu). Dále to jsou texty apokalyptické (zejména Daniel) a žalmy. Lze také předpokládat využití nebo alespoň znalost mimobiblických pramenů.

Ježíš evangelií cituje Starý Zákon nejen v polemikách s farizeji, ale také při svých výkladech, kázáních i v dalších rozhovorech. Jeho metody, které v rozhovorech používá, nepřekračují obvyklý rámec tehdejších kazatelů a učitelů farizejského směru – řeč v podobenstvích, kladení otázek či odpovědi zahalené do formy otázek.

Ježíš tedy nepřevyšuje své současníky znalostmi nebo způsobem podání, ale odlišuje se zaměřením:

1. Radikalizuje Zákon tím, že poukazuje na příčiny přestoupení Zákona (například v kázání na hoře) a rehabilituje ho tím, že poukazuje na jeho společenský dopad, nejen dopady pro individuální etiku („léto milostivé“).

2. Ačkoli zná apokalyptické texty (zřejmě i mimobiblické) a ačkoli zvěst o přicházejícím Božím království je pro jeho poselství centrální, zajímá ho apokalyptika pouze v souvislosti s jeho prorockými postoji (prorok podle starozákonního chápání nepředpovídá budoucnost, ale z tendencí přítomnosti ukazuje, kam vývoj spěje).

3. Sebe a své poslání nechápe mocensky. Vytrvalým odmítáním titulu Mesiáše (Mesiáš/Pomazaný ve smyslu politickospolečenském) dává najevo, že nehodlá převzít vedení politickonáboženského boje o obnovení samostatnosti Izraele. Tím zklamal mnohé.

Své poslání nechápe ale ani nebesky (ačkoli o sobě používá výraz „syn člověka“, který je využíván v některých apokalyptických textech pro vysvoboditele přicházejícího z nebes; ale pozor: „syn člověka“ lze také chápat prostě jako „člověk“, „lidský syn“, (srv. Ez 2,1 aj.). Chápe své poslání jako poslání proroka (ukazuje, kam co vede), a to proroka s nelehkým břemenem a trpícího.

3. V čem Ježíš překročil svou dobu a hranice judaismu?

Boří stávající hranice. Už vybráním svých nejbližších učedníků (zřejmě většinou z Galileje, neučených a nábožensky vlažných prostých lidí) nebo svým vztahem k nemocným, k ženám či nežidům. Boří hranice mezi učenými a neučenými, zdravými a nemocnými, muži a ženami, překračuje hranice rituální čistoty a nečistoty či hranice mezi kněžími/koheny a ostatními (žehnání, odpuštění hříchů). To ho vzdaluje od všech těch, kdo měli v rukou vliv a moc duchovní i světskou.

Jeho poselství není určeno elitě, ale obyčejným lidem, hříšníkům, lidem na okraji společnosti, mezi kterými jeho poselství nejspíše nachází odezvu.

Důsledně staví člověka nad Zákon a jeho příkazy a zákazy, a tak narušuje kořeny náboženské i společenské. A to se neodpouští.

Největším jeho rouháním pak je, že na sebe vztáhl starozákonní proroctví o přicházejícím nositeli Božího ducha. Nerespektuje tehdy vžitý a obecně přijímaný názor, že doba proroků dávno skončila, a že Boží duch už ve světě není přítomen. V tom, že vystupoval jako prorok, podstatně překročil uznávané hranice i farizejských škol i náboženské a politické praxe.

Právě toto nerespektování a „překračování“ uznávaných hranic vytvořených společenským vývojem i náboženstvím, jejich ideologií i praxí, bylo patrně hlavním z důvodů Ježíšova odsouzení a popravy. Nešlo mu totiž o to, aby různými praktikami či rituály přiváděl lidi k Bohu vzdálenému na nebesích. On přivedl Boha na zem, k lidem.

– Marta Pešková –

Předneseno 27/10/08 v klubu Křesťanský diaolog (hnutí pro nápravu věcí lidských, registrované občanské sdružení. Korespondence na Ilja Herold, iherold@upcmail.cz)