Úvod

Stejná milost, která přivádí člověka ke znovuzrození, je schopna přetvořit ho v Kristovu podobu. J. R. W. Stott

Vyrůstal jsem v ateistickém prostředí, bez Božích principů a rad a bolestně prožívám, že můj charakter se v mnoha ohledech míjí s původním záměrem, pro který mne Bůh stvořil. Naštěstí, je tu Boží milost. Bůh v Kristu vzal dopady mého hříchu na sebe, a pro mne se otevřel život nového stvoření.

• On slabosti naše na sebe vzal a nemoci nesl. (Mt 8,17)

Proto mohl být proces rozkladu a zániku hříšníka zvrácen, a díky Kristově zástupné oběti smíření nastolen proces obnovy k původní celistvosti. Vnímám u sebe potřebu růstu. Chci být takový, jakého mne Bůh zamýšlel, a těším se na to. Nejen ve svém chování a jednání, ale především uvnitř, ve svém srdci.

Uvědomuji si, že v tom nejsem sám, ale že proměnu svého charakteru potřebujeme my všichni, kteří se nazýváme křesťané. Potřebujeme stále růst k biblické dokonalosti, potřebujeme stále více odrážet Kristův charakter, abychom byli důvěryhodnější v našem svědectví o Kristu tomuto světu. Zajímá mne, proč někteří bratři jsou tak tvrdí a neústupní. Proč někteří dlouholetí členové sboru jsou tak neaktivní a stále jen přijímají od druhých? Jak to, že jeden roste a druhý ne, když poslouchají stejná kázání, modlí se, a věrně chodí na všechna shromáždění? Je chyba někde u Boha? Jak se můžu já, jako kazatel podílet na procesu duchovního růstu členů ve sboru? Můžu něco udělat? Je to čistě Boží aktivita a práce, nebo Bůh počítá s naší spoluprací?

Hluboce toužím po tom, abychom byli takoví, jaké nás Bůh stvořil. Využít co možná nejplněji potenciál, dary, talenty, které do nás Bůh vložil. Abychom měli na druhé lidi a na celý svět pozitivní vliv. Abychom žili tak, aby náš život přinášel mnohonásobnou úrodu z toho, co do nás bylo zaseto. Věřím, že my, křesťané, budeme ve svém svědectví světu mnohem efektivnější, když na našich životech bude tato Boží moc více vidět. Věřím, že i navzdory protivenství, která život ve světě přináší, můžeme být radostnějšími a pokojnějšími křesťany. Vím, že jednoho dne Bůh:

• Promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. (Fp 3,21) 

A velice toužím něco z toho zakoušet už dnes. Dokud jsme ještě na zemi, dobře využít:

• čas vám svěřený. (Ko 4,5)

Duchovní růst je učením Bible; je možností a povinností pro každého z nás. Bible nezná křesťany, kteří nejsou zároveň Ježíšovými učedníky. Spolu s ospravedlněním jsme obdrželi také posvěcení, se všemi jeho důsledky (1K 6,11).

Duchovní zralost

Abychom mohli odpovědět na otázku, jak dosáhnout zralosti, musíme nejprve zralost definovat. Začneme výkladem jednoho biblického verše, kde si ukážeme některé principy růstu k duchovní zralosti, všimneme si definic zralosti v literatuře a biblických slovnících a nakonec se pokusíme najít vzory zralosti v Písmu.

• A oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. (Ko 3,10)

Třemi klíčovými slovy, která chceme studovat pro náš účel, kterým je duchovní formování do Kristovy zralosti jsou „obléci“, „obnovit se“ a „podle obrazu“.

Obléci – toto sloveso je v řečtině v aoristu, a proto vyjadřuje jednorázovou akci. Kristus nás při obrácení obléká do nového člověka. Bez nového života v Kristu se proměna do Jeho obrazu neděje. Tento jednorázový akt pak představuje vstupní bránu do celoživotního procesu růstu, o kterém hovoří následující sloveso.

Obnovit se – další sloveso je v přítomném čase. Tento čas naznačuje neustále probíhající vývoj v životě křesťana. Při obrácení není nový člověk hotový, ale vstupuje do procesu pokračujícího vývoje, který mu skrze Ducha dává jinou povahu, než jaká byla povaha pádem porušeného starého člověka. Řecky doslova ‚který je obnovován‘ – je zde vývoj směrem k dokonale obnovené přirozenosti. Packer ve svém článku v Novém biblickém slovníku říká:

Bůh si přeje, aby všichni, kdo se skrze víru těší ze společenství s Ním, rostli z duchovního dětství k duchovní dospělosti … tak dlouho, dokud nebudou v tomto smyslu dokončeni.

Pasivní tvar slovesa naznačuje, že člověk se nemůže stát ve svém charakteru ihned podobným Kristu, pouze skrze své rozhodnutí a chtění. Musí být do Kristova charakteru proměňován mocí, která daleko přesahuje jeho duševní a duchovní schopnosti – Duchem svatým.

Existuje sice postupné morální zdokonalování, ale v člověku také působí skrytý posvěcující vliv. … Bůh Duch působí skrze věrné uznávání zákona pravdy a prostřednictvím láskyplné křesťanovy odezvy. (G. Walters)

Podle obrazu – vzorem a cílem procesu naší duchovní obnovy ke zralosti je obraz toho, který nás stvořil.

Z prvních kapitol Bible víme, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu.

• Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,26–27) 

Profesor biblistiky R. P. Martin říká:

Celý člověk, tělo i duše, je Božím obrazem, hmotným obrazem nehmotného Boha.

Z dalších kapitol se však dozvídáme, že tento obraz se porušil, skoro ztratil. Profesor R. S. Wallace říká, že člověk:

místo aby se snažil získat opravdový vztah k Bohu a bližním, ve kterém by mohl zrcadlit Boží obraz a slávu, pokouší se najít smysl svého bytí jen ve vztahu k stvořenému světu a svému bezprostřednímu okolí.

• Nicméně i přes svou porušenost člověk po pádu zůstává Božím obrazem: Navzdory pádu je třeba ve světle zaslíbení Krista na člověka pohlížet jako na Boží obraz (1K 11,7; Jk 3,9).

Bůh tedy svůj další zájem o člověka neztratil, ale bylo potřeba tento obraz uvést do původního stavu. Proto bylo třeba najít obraz nový, který se stane vzorem pro obnovení starého porušeného obrazu. Tím novým obrazem je Kristus.

Nový zákon klade důraz na osobu Ježíše Krista, o němž se mluví jako o ‚obrazu Božím‘. Wallace ve shodě s Martinem říká:

Ježíš je pravý Boží obraz (Kol 1,15; 2K 4,4), a tudíž pravý člověk (J 19,5). Unikátní jedinec a zároveň reprezentant celého lidstva, jehož čin a vítězství přinesly všem lidem svobodu a život (Ř 5,1221).

Lidstvo se vrací ke svému původnímu určení, když se obnovuje podle nového obrazu, který Bůh dal.

Vírou v Krista se člověk proměňuje do Boží podoby (2K 3,18) a s důvěrou může očekávat, že se s ní ztotožní (Ř 8,29) při konečné manifestaci jeho slávy (1J 3,2). Když na sebe vírou bere tento obraz, musí odložit ‚starou přirozenost‘ (Ef 4,24; Kol 3,10). A tak obnovená duše vypadá jako Adam v den, kdy byl stvořen.

Být obrazem Boha spočívá „v jeho zodpovědnosti vůči svému Stvořiteli“ a to především ve vládě a správcovství uprostřed stvoření. Vzorem jednotlivých aspektů lidského zobrazování Boha zůstává dokonalý „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3), Ježíš Kristus. V něm se nám Bůh dokonale představil a zároveň ukázal, jak si představuje naše lidství.

Termíny zralosti

Bible, striktně řečeno, neužívá pojem zralost v souvislosti s duchovním stavem člověka. Biblické termíny, které souvisejí s duchovním formováním člověka, jsou: dokonalost, posvěcení, svatost, proměna, růst v milosti, obnova, nesení ovoce atd. Podívejme se tedy alespoň na dva:

Dokonalost

Packer uvádí ve svém článku ‚Dokonalost‘ v NBS tuto definici:

Biblická dokonalost představuje stav ideální zbožnosti či naplnění, kdy jsou eliminovány všechny vady, nedostatky a slabosti. ... Písmo říká, že Bůh činí svůj lid dokonalým tím, že jej formuje do Kristovy podoby. Bůh si přeje, aby všichni, kdo se skrze víru těší ze společenství s ním, rostli z duchovního dětství k duchovní dospělosti (dokonalosti), kdy nebudou postrádat nic z Kristovy velikosti. Bůh je totiž obnovuje podle jeho obrazu. ... Plnost dokonalosti přebývá ‚v Kristu‘ a dokonalé společenství s Kristem a dokonalá podobnost Kristu jsou Boží dary, z nichž se budeme radovat až v den jeho příchodu, kdy se naplní počet svatých a křesťané vstanou z mrtvých. Do té doby však zralí a živí křesťané dosahují v oblasti duchovního porozumění, v kvalitě křesťanského charakteru a v důvěrné lásce k Bohu i člověku pouze relativní dokonalosti.

S tím souzní o Boice:

Třebaže jsme z hlediska nynějšího postavení před Bohem dokonalí, ve svých vlastních myšlenkách a chování máme k dokonalosti ještě daleko. [pak cituje Fp 3,12.15] … Ačkoli Pavel věděl, že jeho dosavadní skutky byly již před Bohem na základě Kristova díla očištěny, a ačkoli dosáhl v křesťanském životě dospělosti (dokonalosti), byl si také vědom, že potřebuje dále růst ve svatosti.

Adolf Novotný ve svém Biblickém slovníku začíná otázkou: „Může však být dokonalý člověk?“ Pak odpovídá:

„Dokonalé je to, co je neporušené, celé, co odpovídá určení, co vyhovuje požadavkům. … Dokonalý je pouze člověk, o němž to prohlásí Bůh. … To neznamená, že jde o bezhříšné lidi. … Pavel si byl vědom, že sám ještě nedosáhl posledního cíle; dokonalost křesťanova spočívá právě v tom, že běží k cíli.“

Dokonalost člověka je tedy pojem, který je třeba blíže vysvětlit. V jednom smyslu budeme dokonalí až darem při druhém Ježíšově příchodu, v jiném smyslu můžeme být dokonalí již v naší pozemské křesťanské existenci.

• Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my. (Fp 3,15) 

Zcela jistě to neznamená bezhříšnost, spíše je to synonymum pro zralost či dospělost. V tomto pochopení se dokonalostí chápe stav, který se vyznačuje úsilím o dokonalost. Jak říká ISBE:

Samozřejmě zde může být relativní dokonalost, např. dítěte, když je dítě srovnáváno s mužem.

Posvěcení

Dalším biblickým termínem, který se týká našeho formování do podoby Kristovy, je posvěcení.

Boice ve své knize „Základy křesťanské víry“ uvádí:

I když se v našem životě někdy vyskytnou i stinné stránky, posvěcení je pozitivní touhou po skutečném růstu našeho křesťanského charakteru.

Walters v NBS uvádí tuto definici posvěcení. Mluví o „podmínce, stavu či procesu, které v NZ vedou k myšlence postupně vnitřní proměny, jejímž výsledkem je čistota, morální ukázněnost a svaté, duchovní myšlenky, které se odrážejí ve vnějším životě – v dobrotě a zbožnosti“ .

Novotný říká v Biblickém slovníku:

Posvěcení je označením duchovního procesu, jehož předpokladem je svatost, získaná Božím posvěcením, tj. smířením v Kristu. Jde o stále větší a rozhodnější prokazování příslušnosti k Bohu, dosažené v Kristu skrze víru. Svatost je základem, dokonalá svatost [posvěcení] je cílem věřícího.

Willard cituje Wayne Grudema:

Posvěcení je postupná práce Boha a člověka, která nás činí víc a víc svobodnými od hříchu a podobnými Kristu v našich současných životech.

K tomu Willard dodává, že chápe posvěcení spíše jako stav, než proces: „Snad pouze jedno vyjasnění zde může být užitečné k tomu, co chápu jako posvěcení. Ačkoli je jistě pravda, že proces posvěcování učedníků začíná okamžitě v nově obnoveném srdci, ‚bezpečná‘ ale ještě ‚nezdravá‘ ... osoba není ve stavu usazené, pronikající spravedlnosti, kterému říkáme ‚posvěcení‘.

Posvěcení v životě vždy bude věcí stupně, ale je tu bod v ryzím duchovním růstu, před kterým pojem ‚posvěcení‘ jednoduše není použit – stejně jako ‚horký‘ šálek kávy je věcí stupně, ale je zde bod, před kterým šálek není horký, dokonce i když už je v procesu ohřívání.“

Posvěcení opět neznamená bezhříšnost. Je to proces, který je nastartován obrácením člověka, je to stav oddělení se pro Boha, stav určitého stupně zralosti. Posvěcení je darem Boží milosti a zároveň lidským úkolem. Posvěcení je nesení se k dokonalosti.

Duchovní vzory

Exegezi vybraného biblického verše a studium termínů z odborné literatury doplňme studiem příkladu vlastností, které charakterizují biblickou duchovní zralost a také konkrétním duchovním vzorem z Písma. Pro naši vizi duchovního růstu je nám potřebí obojího. Potřebujeme vědět, jak má zralý člověk vypadat a zároveň vidět, jak to vypadá v praxi.

Portrét šťastného muže

Prvním příkladem je obecný vzor šťastného muže, jak ho Ježíš vyportrétoval v Matoušově evangeliu (5,1–12) ve známých blahoslavenstvích.

Jak vypadá šťastný (blahoslavený) člověk podle Ježíše?

Podle Ježíše je to ten, který obdrží veškeré požehnání od nebeského Otce (tj. nebeské království, potěšení, vidění Boha, atd.). A kdo je pro to způsobilý? Je paradoxní, že kvalifikace pro tato požehnání zahrnuje vědomou vnitřní chudobu (v. 3), smutek (v. 4), nespokojenost s vlastním stavem (v. 6), tupení a pronásledování (v. 10n). Vidíme, že podle Ježíše štěstí učedníka nespočívá v tom, co je v něm, ale v tom, co mu Bůh dává.

A jakého muže tedy Ježíš blahoslaví? Je si vědom své vnitřní nouze, protože poznává svoji hříšnost (v. 3), je smutný, protože si přeje toho být zbaven (v. 4). Touží po spravedlnosti, protože se chce líbit Bohu (v. 6). Je mírný (v. 5) v tom, že neprosazuje sebe, i když ho ostatní zneužívají a zraňují pro jeho křesťanský postoj (v. 10n). Tiše to od Boha přijímá, nehledá pomstu, a nepřestává je milovat. Jeho milosrdenství a vášeň pro působení pokoje spolu s tichostí jsou aspekty jeho Kristovství. Čistota srdce se vztahuje k jeho rozhodnutí raději sloužit Bohu, než si sám dopřávat. Všechny tyto kvality jsou vidět na Ježíši samém a odměna z nich plynoucí ukazuje, jaké zalíbení v nich Bůh má.

Timoteus

Druhým příkladem je Timoteus, mladý, řekněme začínající kazatel a pomocník zkušeného apoštola Pavla. Není to typický sebevědomý vůdce, ale spíše nenápadný, plachý člověk (1K 16,10n). Přesto, zvláště začínajícím služebníkům se může stát duchovním vzorem. Vždyť i přes své slabé stránky má od apoštola Kristova to nejlepší vysvědčení. Podobně Ježíš si také zvolil učedníky, kteří byli sice slabí ve svém chápání a charakteru, ale silní ve své touze Ježíše následovat.

Není jasné, kdy se Timoteus stal křesťanem, ale pravděpodobně k tomu došlo při Pavlově první misijní cestě, která zahrnovala i Lystru. Při té příležitosti byl zřejmě i svědkem Pavlova utrpení (2Tm 3,11). Křesťanští bratři v Lystře i Ikoniu si ho velmi vážili (Sk 16,2).

Měl upřímnou víru (2Tm 1,4), ale také byl neprůbojný (2Tm 1,7nn) a potřeboval od svého otce ve víře nejedno napomenutí. Apoštol ho napomínal, aby se zdržel mladické prudkosti a aby se nestyděl za evangelium. Přesto apoštol žádného svého spolupracovníka tolik nechválí za věrnost (1K 16,10; Fp 2,19nn; 2Tm 3,10nn).

Stott o něm píše:

Timoteus byl pověřený zodpovědnou úlohou křesťankého vůdce, která vysoce přesahovala jeho přirozené schopnosti.

Pavel si Timotea oblíbil jako přítele, kterého přivedl ke Kristu. Nazývá ho svým milovaným a věrným dítětem v Pánu (2K 4,17). Důležité je, že mu postupně začal důvěřovat jako svému spolupracovníkovi (Ř 16,21). Právě proto, že Timoteus projevoval upřímný zájem o růst sborů a věrně jako syn s otcem zvěstoval spolu s Pavlem evangelium, se mohl Pavel vyjádřit, že nemá nikoho, jako je on (Fp 2,20).

Timoteus zaujímal mezi Pavlovými spolupracovníky přední místo. Timoteus byl relativně mladý. Pavel mu ve svém prvním listě píše:

• Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý. (1Tm 4,12)

Ve svém druhém listě, asi o rok až dva později ho napomíná, aby se vyhýbal „mladické prudkosti“ (2Tm 2,22).

Zdá, se že Timoteus byl nemocný. Ve svém prvním dopisu apoštol připomíná jeho choroby, i když nevíme přesně, o jaké choroby jde. Doporučuje mu užívat mírně vína na žaludek (1Tm 5,23).

Timoteus měl poměrně bázlivou povahu. Pravděpodobně to byl introvert. Apoštol ho v 2Tm nabádá, aby se nebál utrpení a nestyděl se, protože Bůh nám nedal ducha bázlivosti. Pavel věděl o jeho slabostech. Nemohl zapomenout na jeho slzy, když se loučili (2Tm 1,4). Timoteus měl spíše sklony se o někoho opírat, než vést druhé.

Timoteus byl tedy mladý, s nalomeným zdravím, uzavřené povahy. Přesto ho Bůh povolal do náročné a zodpovědné služby v Boží církvi. Nikdy se od Pavla neoddělil, jako Jan Marek, ale jako jediný zůstal při něm. Bez váhání se k Pavlovi a Silasovi připojil na jejich druhé misijní výpravě. Ochotně se nechal v dospělosti obřezat, což bylo jasným znamením jeho odhodlání opravdově sloužit Bohu.

Bůh někdy volá do role vedoucího v církvi i mladé, slabé plaché lidi. Timoteus je nám příkladem člověka, který stojí před úkoly, které jsou skoro nad jeho síly. Mládí by nicméně nemělo být výmluvou pro malé nasazení ve službě. Nedostatky v našich schopnostech by nám neměly bránit dát se Bohu k dispozici.

Závěrem si můžeme povšimnout, jak se obrazy ‚štastného muže‘ a Timotea vzájemně doplňují.

Cesty k duchovní zralosti

Ukázali jsme si, co to je duchovní zralost. Jak ale této zralosti dosáhnout?

Duchovní disciplíny

Boice uvádí jako hlavní prostředky milosti modlitbu, četbu Bible a křesťanskou službu. Dále říká:

Existují ale i jiné prostředky milosti a stojí za to se nad nimi zamyslet v jejich celku. Je jich nejméně sedm.

Hovoří o jistotě, poznání, studiu Bible, modlitbě a bohoslužbě (uctívání), společenství, službě a Kristově druhém příchodu. Prostředky milosti tedy nechápe primárně jako duchovní cvičení, ale v širším slova smyslu, jako vše z učení i praxe, co nás podněcuje k růstu ve zralosti.

J. C. Ryle rozlišuje soukromé prostředky milosti a veřejné prostředky milosti. Do soukromých zařazuje tři: osobní modlitbu, osobní čtení Písem, osobní meditaci včetně sebezkušování. Veřejné prostředky uvádí čtyři a týkají se příslušnosti ke Kristově viditelné církvi: bohoslužby, společná modlitby a chvála, kázání Slova, přijímání Večeře Páně.

Steve Olsen cituje ve svém článku v Bráně 9/2006 Dallase Willarda, jehož propracované dělení duchovních cvičení pokládá za nejvýstižnější. Základní dělení je na cvičení v abstinenci, kdy si něco odříkáme a cvičení, která vyžadují námahu, úsilí a naši angažovanost. Mezi cvičení v abstinenci zahrnuje půst, samotu, ticho, správcovství, prostotu. Do cvičení v angažovanosti patří modlitba, studium, uctívání, obecenství, služba.

Ľudovít Fazekaš mluví ve své knize Posvätenie hovoří o čtyřech prostředcích duchovní dezinfekce: meditace, modlitba, bohoslužby, společenství. A v další své knížce pro mládež s názvem ‚Duchovní růst‘ mluví o třech zdrojích naší síly pro křesťanskou existenci. Je to Písmo svaté, modlitba víry a shromáždění církve.

Zásady Církve bratrské hovoří o čtyřech prostředcích k dosažení posvěcení. Modlitbě, včetně zpěvu a četbě Božího slova. Obojí je však třeba uplatňovat nejen doma, ale i ve společenství církve. K tomu všemu se připojuje také „aktivní účast na díle evangelia“, tedy služba.

Souhrnem tedy můžeme mluvit o těchto duchovních disciplínách: rozjímání, modlitba, půst, studium, prostý život a přímost, samota, podřízení se, služba, vyznání hříchů, uctívání Boha a bohoslužba, vedení, oslava.

Písmo

Primárním zdrojem poznání Boha je Písmo, tedy kánon Starého a Nového zákona. Odtud pramení veškeré naše poznání o Bohu. Nemůžeme Boha poznávat bez hlasu Písma, který k nám přichází skrze vlastní četbu, kázání, bratry a sestry ve sboru, literaturu. Z Písma musí všechny ostatní prostředky vyrůstat.

Nejdůležitějším nástrojem Ducha při vedení, inspirování, posvěcování a budování Božího lidu je Písmo (2Tm 3,16). Boice uvádí:

Chce-li muž nebo žena v zájmu dobra pro svůj život opravdu poznat Boha a Boží vůli, pak je studium Bible tím prvořadým prostředkem.

Ke studiu Bible také patří např. psaní si deníku, meditace.

Stejné účinky, jako mluvené slovo má i symbolické slovo: křest a večeře Páně. Účast na těchto svátostech podporuje duchovní růst. Ne ovšem nějak magicky, ale ve spojení se slovem Písma.

Modlitba, uctívání

Svatý Augustin řekl:

Tvá modlitba je rozhovorem s Bohem. Když čteš Písmo svaté, Bůh hovoří k tobě; když se modlíš, hovoříš ty k Bohu.

Proto potřebujeme modlitbu a uctívání. Modlitba je nám především přikázaná Ježíšem i apoštoly:

• Vy se modlete takto. (Mt 6,9) 
• Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba se stále modlit a neochabovat. (Lk 18,1)
• V modlitbách neustávejte. (1Te 5,17) 

Sám Ježíš je nám v modlitebním životě příkladem:

• Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil. (Lk 11,1) 
• Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. (Mk 1,35)

Modlitba může nabýt různých významových odstínů: chvály, vyznání hříchů, prosby, vyjádření důvěry, vyznání, atd. Liší se také svoji formou: spontánní, čtená, zpívaná, tichá, hlasitá, atd.

Společenství

Fazekaš začíná svůj text o společenství následující úvahou:

Jak nám pomáhá bratrské společenství lépe poznat Otce a více ho poslouchat? Otec v nebi a bratři na zemi – to patří spolu. Není možné mít jedno bez druhého. On sám vázal svou přítomnost na bratrské společenství: ‚Jedno tělo a jeden Duch‘ (Ef 4,4).

Boice k tomu dodává:

Měli bychom si uvědomit, že potřebujeme druhé i jejich konkrétní dary a že máme být vděčni za jejich společenství uvnitř společenství Boží církve.

Užitek společenství vyzdvihuje i katolický autor a opat kláštera Merton:

Křesťan není nikdy pouze izolovaným jednotlivcem. Ve společenství s druhými se odhalují jeho stinné stránky, ale také poznává Boží lásku a odpuštění. Učí se od druhých modlit, číst Písmo, věřit, vyznávat, žít jako křesťan.

Těmito rozmanitými způsoby nám slouží všechny představitelné formy křesťanského společenství, od setkání ve dvou či v kruhu rodiny, přes domácí skupinky, biblické hodiny, nedělní shromáždění, setkání staršovstva, ekumenická setkání, setkání ve školách, domovech důchodců, až po různé konference.

Samozřejmě to neznamená, že čím více budeme ve shromážděních, tím budeme zralejšími křesťany. Nejde zde o kvantitu, ale především o kvalitu.

Služba

Boice říká:

Konání dobra je prostředek růstu v křesťanském životě. Pokud toužíme po růstu, měli bychom druhým věrně sloužit. Nemá-li křesťanský život být sobecký a obrácený do sebe, pak musí existovat služba, služba Bohu a ostatním skrze hlásání evangelia, štědrost a jiné skutky milosrdenství.

R. A. Torrey to ve své knize „Zdařilý křesťanský život“ vyjádřil takto:

Chceš-li být šťastným křesťanem, chceš-li být křesťanem, který je mocný v modlitbě, začni okamžitě pracovat pro svého Mistra a nikdy nedopusť, aby uplynul jediný den, aniž bys pro něho vykonal nějakou konkrétní práci.

Půst, samota, ticho

Začátek služby Ježíše Krista je charakterizován čtyřiceti dny osamělosti a půstu na poušti. Ale i v jeho další službě, aby se mohl nerušeně modlit a mít společenství se svým Otcem, odcházel na pustá místa. Vznikal tak prostor, který je vyplňován meditací a modlitbami. Fazekaš vysvětluje požadavek odříkání:

Z tohoto hlediska je možné i půst zdůvodnit jako duchovní trénink. Půst sám ‚nezesiluje‘ modlitbu, ale ve spojení s ní může být výrazem a příležitostí sebezapření. Cvičí vůli v maličkostech, aby se stala silnou a odolnou, když půjde o velké věci.

Odříkáním vzniká prostor, který je možné vyplnit něčím lepším. Hlad je odříkání od jídla. Bdění je odříkání od spánku. Samota je odříkání od lidí. Ticho je odříkáním od mluvení. Můžeme se také na čas odříkat tělesného manželského života:

• Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. (1K 7,5). 

Zde je naznačeno i správné pochopení odříkání. Vytvořím prostor pohlavní zdrženlivostí, abych tento prostor vyplnil modlitbou. Proto je v Písmu časté spojení půstu a modlitby.

Přímé výzvy k půstu nezaznívají z Bible příliš často:

• Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom v ten den, se budou postit. (Mk 2,20) 
• A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci. (Mt 6,16) 

Ježíš a apoštolové jsou nám v praxi odříkání příkladem:

• Ježíš se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. (Mt 4,2)
• Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý … A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu. (Sk 13,2n) 

Nebezpečí v duchovním formování

V praktikování duchovních cvičení spatřuji dvojí základní nebezpečí. Jsou naznačena v Ko 2,16–23. Prvním je zákonictví (v.16–17) a druhým je askeze (20–23).

Zákonictví

Je třeba si dát pozor, aby se správný charakter nestal cílem, ale zůstal tím, čím být má – prostředkem k oslavení Boha. Jak říká Westminsterský katechismus k první otázce:

Co je hlavním smyslem života člověka? Hlavním smyslem života člověka je oslavit Boha a věčně se radovat ve vztahu s ním.

Touha po posvěcení, která je sama o sobě dobrá, může vést k neradostnému a nelaskavému a nemilosrdnému charakteru. To se také stalo mnohým náboženským horlivcům Ježíšovy doby, farizeům (odděleným). Právě jejich zbožnost se stala terčem Ježíšovy kritiky:

• Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! (Mt 23,13)

Pavel o svých bývalých souvěrcích řekl:

• Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní.(Ř 10,2nn)

Jejich horlivost pro dokonalost v plnění Zákona se minula cíle – oslavení Boha.

Zákoníci a farizeové se nedrželi jen Zákona, ale přidávali si vlastní ustanovení. Kladli přílišný důraz na lidskou tradici (Mt 15,7; Mk 7,6). Byli slepí k vlastním chybám (Mt 7,5). Byli slepí k Božímu působení (Lk 12,56). Nedokázali rozpoznávat pravé hodnoty (Lk 13,15). Vlastně vůbec neznali Boží požadavky (Mt 23,14. 25.29) a libovali si v okázalých projevech (Mt 6,2.5.16). Své vnitřní postoje dávali najevo odlišným zevnějškem.

Zákoníci uchovávali zákon. Stali se profesionálními badateli v oblasti zákona a jeho obhájci. Šířili vlastní nepsaná právní rozhodnutí, aby se Mojžíšův zákon mohl uplatňovat v každodenním životě. Tvrdili, že tento ústní zákon je důležitější než psaný (Mk 7,5nn). Kvůli těmto jejich snahám se náboženství mohlo proměnit v bezcitný formalismus.

Saduceové popírali platnost kteréhokoli zákona vyjma zákonů zapsaných v Pentateuchu. Ve svých soudech byli tvrdší než ostatní Židé.

Askeze

Fazekaš začíná svou úvahu o askezi slovy:

Pokud je svět dobrým Božím stvořením, potom, nemůžeme samu askezi považovat za svatou. V době proroků i za časů Pána Ježíše byla např. idea postu pokažená postní praxí (Iz 58; Mk 2,18). V Koloským čteme o askezi gnostických bludařů, kteří pokládali tělo za hřích, zakazovali některé pokrmy a nápoje, a tak ‚nešetřili tělo‘.

Pavel o těchto špatně pochopených praktikách tvrdí:

• Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nic neznamenají pro ovládání vášní. (Ko 2,23)

Musíme uvážit, co konáme, a naše jednání musí pramenit z hlubin naší svobody a být oživováno přetvářející mocí křesťanské lásky. Jinak budou oběti, které sami na sebe vkládáme, jen předstíráním, symbolickými gesty bez skutečného vnitřního smyslu. Oběti konané v tomto forma-listickém duchu se pak stávají pouhými skutky vnějšího zvyku a jsou prováděny k vymítání vnitřní úzkosti, nikoli z lásky. Askeze sama o sobě není svatá. I ona potřebuje posvěcení Duchem Ježíše Krista.

Duchovní vedení

V předchozích dvou oddílech jsme se zabývali otázkami „Co je to duchovní zralost?“ a „Jaké cesty k ní vedou?“. Zaměříme se na otázku, která by měla být praktickým vyústěním dvou předchozích: „Jak může kazatel podporovat duchovní proměny věřících ke zralosti v Kristu?“ Tedy jak to všechno, co jsme si doposud řekli, uvést do praxe na konkrétním sboru.

Vize

Jestliže se chceme začít něco učit, musíme nejprve začít pracovat na vizi. Něco nás musí uchvátit, jinak se do toho ani nebudeme pouštět. Musí jít o jasnou a dobrou věc a musíme mít jasné a dobré důvody, proč bychom to měli dělat.

Willard vymezuje funkci kazatele v procesu duchovního formování sboru jasně:

Jednoduchý úkol pro vedoucí jednotlivé skupiny bude přivést všechny přítomné jasnému pochopení, co znamená být Ježíšovým učedníkem a [co znamená] být pevně zavázán k učednictví v celém jejich životě.

Podobnou myšlenku vyjadřuje i Stott ve svém komentáři k listu Efezským:

Dobré jednání vychází z dobrého učení. Až potom, kdy jasně pochopíme, kdo jsme v Kristu, vznikne v nás touha, abychom žili život hodný našeho povolání a slušně podle svého charakteru, jako Boží nová společnost.

Naše sbory se v převážné většině zabývají otázkami, které novozákonní autory vůbec netrápí. Jaký druh oblečení mohou lidé nosit do shromáždění? Mohou při písních stát? Jaké písně by měli zpívat? Měli bychom očekávat zázraky při našich bohoslužbách? Jak má probíhat večeře Páně? A křest? Jak získávat prostředky pro církev a jak by měly být utraceny? Kdo by je měl utratit? Při těchto otázkách bychom měli mít na paměti, že: 1. To nejsou zásadní a základní věci. A to je důvod, proč o nich NZ, jak říká Leith Anderson, nemluví. 2. Pokud z nich uděláme zásadní nebo dokonce velmi důležité – dokonce pokud se tak stane jen prakticky, v tom smyslu, že nad nimi budeme trávit mnoho času – sbor se nebude vyvíjet k duchovní zralosti v kristovství. Tyto věci nejsou zásadní, a pokud se budeme starat o to, co zásadní je, tyto věci se postarají samy o sebe, a nezaberou příliš mnoho naší pozornosti.

Záměr

Dalším krokem je rozhodnutí, volba. Nemůžeme čekat, až se to samo stane – to by bylo směšné. Nestačí pouze znát správné odpovědi, je třeba jim také uvěřit. A věřit něčemu v biblickém jazyce znamená podle toho i jednat. Křesťanství, které hlásá pouze víru bez jednání, je falešným učením. Nelze být zároveň křesťanem a nebýt Ježíšovým učedníkem, který Ho následuje. Pouze Ježíšovi učedníci jsou ve skutečnosti křesťané – Kristovci.

Willard říká:

Tak ani my … nekontrolujeme víru svou, ani víru druhých. Nikdy si nevolíme věřit. A nesmíme zkoušet nutit sami sebe nebo druhé k víře. To je Boží práce. Můžeme zkoušet chápat a zkoušet pomáhat ostatním, aby pochopili. A zatím – Bůh musí pracovat.

Nemůžeme donutit nikoho k rozhodnutí.

Dokonce i my často zjišťujeme, že nenacházíme dost síly k naplnění našich osobních předsevzetí a rozhodnutí. To, co ale můžeme dělat, je pracovat na vizi duchovního růstu do kristovství. Stejně tak rozhodnutí musí učinit každý jednotlivec i celý sbor sám. To, co my můžeme nabídnout je pochopení věci vizi, která sbor uchvátí tak, aby dospěl k rozhodnutí.

Prostředky

A konečně třetím krokem, který kazatel může pro sbor udělat, je nabídnout mu všechny možné dostupné prostředky k tomu, aby se tato vize skrze naše rozhodnutí ve sboru začala naplňovat.

Do určité míry mohu denně formovat své myšlení studiem a meditací o učení Písma. Porovnávat svůj život s životem Ježíšovým. Učit se praktikovat ve svém životě od nejlehčích věcí k těžším to, co jsem se z Písma naučil. Učit se dívat na sebe jako služebníka druhých. Mohu se inspirovat životopisy křesťanských svatých, kteří žili dávno přede mnou. Mohu se horlivě a s nasazením modlit, aby mne Bůh vnitřně proměňoval a uschopňoval k poslušnosti jeho Synu. Kdo to s rozhodnutím následovat Ježíše myslí vážně, najde si ve svém životě dostatek rozmanitých prostředků, které ho k tomu budou stále více uschopňovat. Jisté je, že Bůh nás nepromění ‚kouzelným proutkem‘. Je třeba, abychom sami vyšli.

Willard ve své knize vybízí všechny vedoucí a kazatele ke dvěma krokům:

Zaprvé, očekávat, že se učedníci budou učit dělat ty věci, které nás Ježíš učil. Skutečný pokrok není možný bez očekávání, realistických pokynů a rozpoznání vývoje. Je třeba začít u jednoduchých věcí – například u laskavosti k nepřátelským lidem, žehnání místo proklínání. Musíme rozvíjet pochopení těchto situací, používat hrané scénky, slyšet svědectví o úspěších a chybách, poskytovat vyučování s praktickými podněty. Stále to udržovat v chodu.

Zadruhé, ohlašovat, že učíš lidi dělat věci, které přikázal Ježíš. Vyvěsit to v místě setkávání tak, aby to všichni viděli. Přípomínat to ve sborovém časopisu a na internetových stránkách. Pořádat setkání a semináře zaměřené na rozvoj Kristova charakteru. Postavit se za to celým vedením sboru. Tak aby vše ve sboru bylo organizováno okolo Božího plánu duchovního růstu věřících ke zralosti v Kristu.

Kazatel by měl podporovat duchovní proměnu věřících ke zralosti v Kristu tak, že jasně formuluje vizi duchovní zralosti. Nepochybně povede k rozhodnutí vydat se po cestě duchovního růstu. K tomu se najde v Písmu i historii církve dost rozmanitých prostředků pro její naplnění.

Závěr

Zabývali jsme se myšlenkou duchovního formování věřících ke zralosti v Kristu. Uvedli jsme, že obrácením člověka začíná celoživotní proces růstu do Kristovy podoby, do nebeské dokonalosti. Tomuto procesu růstu se v biblické mluvě říká posvěcení. Vzory našeho růstu nacházíme v učení Ježíše a apoštolů a v konkrétních biblických postavách. Dokonalým vzorem ovšem zůstává Pán sám. K tomuto cíli vede cesta, která se vyznačuje Božím skrytým působením, ale také naší aktivitou v uplatňování prostředků duchovního růstu. Na této cestě je třeba se vyvarovat mnohých nebezpečí, např. zákonictví, farizejství, duchovní pýchy a asketizmu. Tuto cestu duchovního růstu má kazatel ve sboru podporovat tím, že bude upevňovat vizi duchovního růstu ve členech sboru a ukáže jim na širokou škálu prostředků milosti, kterými bude Bůh sbor proměňovat podle obrazu dokonalého lidství v jeho Synu Ježíši Kristu.

Když se začne mluvit o potřebě růstu v charakteru, lidé to často vnímají jako zákonictví. Často se obviňují, že už jsou prostě takoví, a že nemají sílu se změnit. Cítí se provinile, protože k uskutečnění biblického vzoru zralého člověka nemají dost vůle. Nevědí o tom, že změna pouze svou vlastní vůlí není Boží cesta k naší duchovní proměně. Nemají jasné učení o prostředích milosti.

Proto je třeba se opět začít soustředit na to nejzásadnější. Zabývat se tím, čím se zabývají autoři Nového zákona. Neřešit tolik písně, oblékání, způsoby bohoslužeb, způsoby misie, ale vší svou energií a vahou se postavit na cestu následování Krista a růstu v Jeho charakteru.

Použít všechnu svou invenci na formulování jasné vize duchovního formování, společně se záměrem a rozumně užívanými prostředky. Pak mnohé dnes zdánlivě neřešitelné problémy ztratí svoji palčivou důležitost a my budeme tomuto světu tím, čím být vskutku máme – živým svědectvím o veliké Boží moci a slávě.

– Ondřej Kyml –

Ordinační práce (redakčně zkráceno). Celou práci najdete na www.cb.cz