Ačkoliv by se mohlo zdát, že náboženská reformní předehra v Čechách a na Moravě podstatně zjednoduší přijetí a rychlé rozšíření Lutherovy reformace, spíše opak zůstává pravdou. Na prahu dvacátých let 16. století si oba reformační tábory, německý i český, i přes vzájemné kontakty k sobě jen velmi svízelně hledaly cestu. České země přijaly luterství v porovnání s ostatními zeměmi, do nichž reformace pronikla, poněkud opožděně a nepřijaly ji bez výhrad a beze zbytku. Lze to vysvětlit tím, že v ostatních zemích přišlo luterství do katolického prostředí nakloněného reformě, české země měly své reformní vření, završené ve zřízení církve podobojí, již dávno za sebou.

V utrakvistických Čechách se známost postavy a díla Martina Luthera rozšířila nejprve v Praze, kam zdejší varhanář Jakub přinesl zprávy o lipské disputaci. Byl jejím očitým svědkem právě v momentu, kdy Luther bránil Husovu památku. Jakub svůj zážitek převyprávěl proboštu Karlovy koleje Václavovi Rožďálovskému a týnskému kazateli Janovi Poduškovi. Rožďálovský pak poslal ještě v létě 1519 Lutherovi opis Husovy rozpravy De ecclesia – O církvi. Luther zaslaný dar vděčně přijal a poslal do Prahy některé své spisy. Dialog mezi oběma stranami tak mohl začít. Nepřehlédnutelnou roli v něm sehrály české překlady děl německého reformátora. Církevní historik Rudolf Říčan poukázal na to, že snad do žádného jiného jazyka nebylo ještě za doby Lutherova života přeloženo tolik spisů jako do češtiny. K nejvýznamnějším překladatelům náleželi husitský humanista Oldřich Velenský z Mnichova, který Lutherova díla sám tiskl ve své oficíně v Bělé pod Bezdězem, matematik a astronom pražské univerzity Mistr Pavel Hlavsa a doktor práv Burian Sobek z Kornic, který svá juristická studia ukončil právě ve Vitemberku a jemuž se připisuje hned pět překladů Lutherových spisů. Z tiskáren jmenujme vedle Velenského alespoň ještě pražskou tiskárnu Pavla Severina, z níž vyšlo na světlo světa i nejedno dílo z prostředí Jednoty bratrské.

Luther se zájmem sleduje nástup nové generace utrakvistů, která sympatizuje s jeho učením. O situaci v Čechách je zpravován studenty, přicházejícími za vzděláním do Vitemberku. Jedním z jeho příznivců je i žatecký rodák a od roku 1518 mistr pražské univerzity a posléze farář v Litoměřicích Havel Cahera, který Luthera navštívil několikrát již v roce 1519. Na jaře 1523 pobývá téměř čtvrt roku ve Vitemberku a inspiruje Luthera ke spisu „Wie man Kirchendiener wählen und einsetzen soll“. Reformátor jej adresuje „purkmistru a radě, starším i všemu lidu slovutného města Prahy“. V létě téhož roku je Cahera zvolen sjezdem strany podobojí v Karolinu členem konzistoře a v brzké době se stává administrátorem církve podobojí. Na jeho rychlý vzestup v úřadech utrakvistické církve má bezpochyby vliv i jeho vztah k Lutherovi. Lutherův spis je v původním znění vytištěn v listopadu 1523 a již před Vánocemi vychází pod názvem „O ustanovení služebníků církve“ v Čechách. Překlad pořizuje Burian Sobek z Kornic. Luther ukazuje na falešné pojetí moci klíčové, jíž disponuje církevní hierarchie, kněžstvo a biskupové, a jejíž výkon, dle jeho názoru, náleží každému křesťanovi. Ve spise povzbuzuje Pražany, kteří snad mají pochybnosti, že nejsou pravou církví, když jim chybí apoštolská sukcese, aby se zřekli římského svěcení svých kněží. Doporučuje svolat shromáždění věrných, kde má proběhnout volba služebníků Slova, ano i biskupů, kteří by pak měli být potvrzeni vzkládáním rukou a přijati celou obcí. Takto zvolení biskupové by pak ze svého středu měli zvolit vrchního správce a sami světit kněžský dorost. Vrchní církevní správu s vizitační povinností vyhrazuje Luther budoucímu českému evangelickému arcibiskupovi.

Oproti Lutherově optimistickému očekávání se ukazuje, že česká církev není na takovou změnu připravena, počítá-li s ní vůbec. Cahera se takřka přes noc přidává na stranu odpůrců jakýchkoliv změn a po politickém převratu ve vedení pražských měst dochází i na žalářování Lutherových stoupenců. Chladné zdi staroměstského vězení okusí i Burian Sobek, jehož Luther na konci října 1524 povzbuzuje svým listem. Svědectvím o tomto náhlém přeryvu v bezprostředních kontaktech je i třináctiletá odmlka po roce 1523, kdy v českém jazyce nevychází žádný z Lutherových spisů. Další překlady z prostředí Jednoty bratrské, moravských luteránů a jiných Lutherových českých přívrženců se objevují až na konci třicátých let a po šmalkaldské válce jejich vydávání následkem přísné cenzury opět přestává.

Zcela jiný a přirozeně mnohem živější ohlas nalezlo Lutherovo učení mezi německy mluvícím obyvatelstvem našich zemí. Především se jednalo o kraje severozápadních a severních Čech, vyznačující se čilými hospodářskými a kulturními kontakty se Saskem. Zde se první odezvy na Lutherovo vystoupení objevily již velmi brzy. Zvlášť důležitou roli při nich sehrál šlechtický rod Schliků, který intenzivně podnikal v hornictví na českosaském pomezí a jimž věnoval Luther hned několik svých spisů (Sebastianu Schlickovi, pánu na Lokti, například odpověď na literární útok anglického krále Jindřicha VIII). Jejich přičiněním vzniklo hornické město Jáchymov, které se počtem obyvatel velmi brzy rozrostlo na třetí největší město v Českém království. Toto místo by zároveň mohlo sloužit i jako příklad úspěšně provedené luterské městské reformace. Její nejvýznamnější postavou byl Jan Mathesius, který do Jáchymova přišel ze saské Rochlice nejprve jako rektor latinské školy. Po studiích ve Vitemberku, kde často býval hostem Lutherova domácího kroužku a byl Lutherem ordinován na kněžství, se vrátil se zpět do Jáchymova. Vynikl bohatou literární činností, je autorem prvního Lutherova životopisu. Nikoli nevýznamné jsou jeho zásluhy o rozvoj protestantského školství. Udržoval kontakty s řadou reformátorů a ve svém úřadě zůstal i po šmalkaldské válce, kdy musel své postoje osobně hájit u krále Ferdinanda I. Z dalších postav této oblasti jmenujme ještě chomutovského rodáka, hebraistu, Matouše Aurogalla, Lutherova spolupracovníka na překladu Starého zákona.

Podíváme-li se dále do vnitrozemí, jiným příkladem místa, kde luterství poměrně rychle proniklo mezi německé obyvatelstvo měst, může být Jihlava. Toto místo je spjato s působením Pavla Speráta. Původem je z Würtemberska, jeho studijní nadání dosvědčují doktoráty z práva, filozofie a teologie. V roce 1506 byl vysvěcen na kněze a vystřídal několik míst, když se na jednom z nich a to ve Würzburgu, kde byl kazatelem dómu, rozhodl se pro luterství a oženil se. Během cesty do Uher kázal v lednu 1522 ve vídeňském chrámu sv. Štěpána proti mnišským slibům a celibátu, následkem čehož byl vídeňskou fakultou exkomunikován. Odebral se tedy do Jihlavy, kde se stal městským farářem. Kázal tam v reformačním stylu tak horlivě, že byl na podnět olomouckého biskupa zatčen a odsouzen k trestu smrti upálením. Na přímluvu šlechtických zastánců i města Jihlavy byl omilostněn a odešel v listopadu 1523 do Vitemberku. Ani zde se dlouho nezdržel. Už o rok později se stává zámeckým kazatelem v pruském Královci a v roce 1530 biskupem pomezánským. Umírá roku 1551. Luterství se zvláště v německy mluvících oblastech severních a severovýchodních Čech, ale i jinde, šířilo rychle zejména prostřednictvím úředníků městské správy a učitelů městských škol, velkou roli zde sehrály i cechy. Ve čtyřicátých letech 16. století tak můžeme v Čechách napočítat již přes 200 luterských far.

Samostatnou a doposud patrně nejpřehledněji zpracovanou kapitolou Lutherových styků s českým prostředím tvoří vzájemné kontakty s Jednotou bratrskou. Můžeme je rozdělit zhruba do tří fází. V první převládá Lutherovo výrazně negativní zaujetí (končí lipskou disputací r. 1519), druhá vrcholí osobní výměnou názorů v letech 1522–1523, kdy reformátor poznává podrobněji bratrské učení a třetí spadá do období 30. let, ve kterém Jednota po odchodu biskupa Lukáše Pražského opět prochází pronikavými změnami.

Poprvé se Luther s Jednotou setkává prostřednictvím Apologie sacre scripture z roku 1511 a některých starších bratrských obran. Tehdy je ovšem Lutherův obraz Jednoty dost zkreslený. Bratry pokládá za neposlušné schizmatiky, kteří se straní světa, jejich exegetické postupy označuje za zvrácené, jejich zbožnost za utrhačnou a rouhavou. Při lipské disputaci objevuje Husa, v únoru 1520 se Spalatinovi s nadsázkou přiznává k husitství a na jaře téhož roku pronikavě mění stanovisko vůči Jednotě. Ve svém spisu „Křesťanské šlechtě německého národa“ se o ní vyjadřuje smířlivým tónem, nepochybně se mu dostalo nových informací. Zájem je v této době již oboustranný. Luthera si všímají první bratrští teologové, na předním místě Jan Roh z Domažlic, který umí německy. Snad právě on se setkal na začátku února 1521 s Lutherem osobně a to v souvislosti se spisem Oldřicha Velenského, zpochybňujícím pobyt apoštola Petra v Římě. Počátkem května 1522 je Jan Roh ve Vitemberku již podruhé. Je to v době, kdy tam přichází list luterského kazatele Pavla Speráta z Jihlavy. Pisatel Luthera žádá, aby se vyjádřil k některým bodům bratrského učení. Roh této příležitosti využívá k výkladu bratrské teologie a Sperátovy otázky bere s sebou do Čech. Lutherův příznivý vztah k bratřím dostává pevnější základy. Jistou roli v něm sehraje opět Sperát, který se na Luthera obrací znovu s prosbou o názor na bratrský postoj ke svátostem. Lutherovy další rozhovory s bratřími se týkají především překřtívání, se kterým Luther nesouhlasí, podobně jako se setrváváním Jednoty při sedmi svátostech. Biskup Lukáš Pražský nejprve do rozhovorů osobně nezasahuje, staví se k nim opatrně a zdrženlivě a teprve v červenci 1522 píše Lutherovi oficiální odpověď na Sperátovy otázky. Posílá do Vitemberku překlad své starší práce o Večeři Páně „O pokloně“. Nad touto otázkou, vyjádřenou znovu v Lukášově spisu „O závazcích“, se roku 1523 rozvíjí přátelská polemika. Lukáš neschvaluje Lutherovo uctívání Krista ve svátosti. Vzájemné rozhovory částečně ztěžuje nepříliš srozumitelná bratrská teologická terminologie. Na bratrské učení o svátosti Luther odpovídá v dubnu 1523 spisem „Vom Anbeten des Sakraments“. Shrnuje v něm své dřívější výhrady a bratřím vytýká, že nepěstují odbornou znalost biblických jazyků. Lukáš pohotově píše v červnu 1523 „Odpověď“, která vychází v září téhož roku společně s překladem Lutherovy knihy do češtiny. Vykládá učení o Kristových bytech a bratrské porozumění otázce Kristově přítomnosti ve Večeři Páně. To je ale již doba, kdy se blíží německá selská válka a přímé styky mezi Lutherem a bratřími na čas ustávají. Jednota zcela nesdílí Lutherův pohled na užívání moci světského meče.

Novým impulsem pro vzájemné kontakty s Vitemberkem byla snaha Jednoty získat ve třicátých letech spojence ze strany evropské reformace. Do Jednoty vstupuje okázale šlechta, je to snad i ohlas smělého postupu luteránů v Říši. Pronikavě roste i počet bratrských studentů ve Vitemberku. K obnovení přímých styků dochází prostřednictvím vydání německého překladu bratrského vyznání „Rechenschaft des Glaubens“, které vypracoval Jan Roh za vydatné pomoci bratrských vitemberských studentů. Vyznání vychází v roce 1533 právě tam a dokonce s přejnou Lutherovou předmluvou. Inspirací pro sestavení další bratrské konfese v roce 1535 se stává Augustana. Jednota se pokouší napodobit její prosazení v Říši, bratrští šlechtici ji v listopadu předávají králi Ferdinandovi I. ve Vídni osobně. Nová konfese se ještě více než předchozí shoduje s Lutherovým učením. Vychází opět s jeho předmluvou. Jednota se pomalu stává uznávaným členem rodiny reformačních církví. Další jednání s Vitemberkem probíhají zásluhou biskupa Jana Augusty. Jednota očekává, že vliv Luthera pohne české podobojí ke sblížení obou církví. V této souvislosti bratří vydávají výbor z Lutherových spisů „O klíčích Kristových“ a „O církvi svaté“. Přátelská jednání bratrského biskupa s Lutherem ještě zesilují na začátku 40. let a po Augustově zatčení v roce 1548 po nezdařeném stavovském odboji mu velmi přitěžují. O těchto jednáních ale nemáme mnoho spolehlivých zpráv. Vzájemné styky s Vitemberkem navíc smrtí prolutersky orientovaného bratrského kazatele Mikuláše Slánského v září 1542 a novou teologickou orientací Jednoty opět ustávají, ne však na dlouho. Lutherova pohřbu se účastní vitemberský bratrský student bohosloví Jan Lorenc, pozdější senior její polské větve a Jednota již se sympatií vzhlíží k filipistickému křídlu luterské reformace. To je ale již jiná kapitola.

– www.luther.cz –