Nejdříve bych vám rád představil bývalého známého. Říkejme mu Roger. Není to jeho skutečné jméno, ale použijeme jej pro tuto diskusi. Roger je můj bývalý spolupracovník a poprve jsme se setkali v sedmdesátých letech. Byl to příjemný a přátelský chlapík, prostě jeden z těch, s nimiž bylo vždy dobře. Byl pracovitý a v zaměstnání na něj bylo spolehnutí. Mohli jste vždy počítat s tím, že přispěje něčím navíc. Byl pohledný, laskavý v mnoha směrech, prostě to byl skvělý člověk.

Přesto, v jedné věci byl unikátní a lišil se od nás všech; Roger měl tři ženy. Ano, Roger byl přesvědčený polygamista. Spřátelili jsme se nejen proto, že to byl opravdu příjemný společník, ale byli jsme zvědaví, nejen jak „vše zvládá“, ale také jsme s ním a jeho manželkami chtěli sdílet evangelium. Roger k nám přišel se svými ženami dvakrát na večeři a společně jsme hovořili o verších v Písmu.

Roger věděl, že jsme křesťané a byl velmi potěšen, pokud jsme v rozhovorech zůstávali na půdě Starého zákona. Vždyť právě tam najdeme zřetelné příklady polygamie, a pokud chce někdo obhajovat tento způsob života v dnešní společnosti, není lepšího místa, než právě v těchto v textech. Diskuse s Rogerem a jeho ženami, nebyla vůbec nudná. Všichni čtyři byli vzdělaní a velmi výřeční. Navíc, všichni znali velmi dobře Starý zákon! To vše přispívalo k podnětným a zajímavým rozhovorům. Když na ty chvíle vzpomínám, uvědomuji si, že vlastně ani nevím, co se s Rogerem stalo. Naposledy jsem ho viděl někdy kolem roku 1978. A vzpomínky na ty chvíle blednou. Hlavní důvod, proč jsem si na Rogera vzpomněl, je ten, že právě jeho příběh ilustruje obrazně úvod k tomu, co bych chtěl dál rozvinout.

Nejdříve se vrátím do své minulosti, do doby, kdy jsem ještě byl premileniálním dispenzacionalistou (PD) a souhlasil jsem s PD systémem teologie, především s tím, co se týkalo vztahu k Izraeli. Jinými slovy, souhlasil jsem s pohledem, že Bůh má dvojí lid. Když celý teologický systém zredukuji do nejjednodušší formy, znamená to, že i Kristus má dvě různé nevěsty: Izrael a církev. Jako oddaný stoupenec PD učení bych to tak nikdy neformuloval a v žádném případě nechci vyznít jako kritik, ale ve své podstatě mi nic jiného nezbývá, když zkoumám vztah mezi církví a národem Izraele. Dovolte mi, abych se pokusil o rozbor situace.

Pohled PD je zaměřen na Izrael a církev. Z pohledu PD Izrael zaujímá prominentní místo (oblíbené nevěsty), zatímco církev (také nevěsta) je ve své podstatě spíše dočasnou družkou, její postavení vzniklo změnou plánu v Boží mysli vykupitelské historie. PD věří a vyučují, že Izrael je stále středem Božího vykupitelského plánu, a že církev není nic víc, než dějinná a dočasná vsuvka. Církev vznikla jen proto, že izraelský národ v prvním kole svého Vykupitele odmítl. Boží pozornost je stále upřena k Izraeli a hlavním cílem je, aby byl obnoven jako stát v zemi, která jim historicky patří. Jednoho dne, až tu církev nebude, zaujme Izrael opět své výsadní právo a znovu získá status oblíbené nevěsty. Historickoteologicky vzato, Izrael představuje pro církev dvě desky knihy. Církev je pouze dočasná vsuvka pospaných stránek, které jsou vloženy do knihy a jsou svázány hřbetem a deskami národního Izraele. Izrael zůstává Božím vyvoleným lidem dodnes; Izrael je Boží plán A, a církev je Boží plán B.

Izrael zmařil Boží původní plán nastolení Božího království na zemi a tím Boha donutil, aby použil plán B a zapojil církev. Plán B je dočasný, protože Boží oblíbenou nevěstou zůstává na věky Izrael a v době, kdy církev dokončí svůj úkol a církev bude vytržena, Izrael opět získá všechna privilegia oblíbené nevěsty a Božího vyvoleného lidu. Otázkou je, zda tato interpretace role církve a Izraele obstojí ve světle Písma? Je Izrael skutečně Boží oblíbený národ a nevěsta, který se jednoho dne opět stane středem Božího zájmu a spasitelné lásky? Jeden způsob, jak této otázce porozumět, je podívat se jakou odpověď nám dá Nová smlouva, která se týká nevěřícího Izraele a církve. Podívejme se společně na následující verše:

• Dávejte pozor, bratři, aby někdo z vás neměl zlé a nevěrné srdce, které by se odvracelo od živého Boha. Raději se navzájem denně povzbuzujte, dokud ještě platí ono Dnes, aby se někdo z vás nedal oklamat hříchem a zatvrdit. Jsme přece Kristovými společníky – pokud si tu počáteční jistotu neochvějně udržíme až do konce. Jak říká: „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí jako při vzpouře.“ Kdo se však vzbouřil, i když ho slyšel mluvit – nebyli to snad všichni, kdo s Mojžíšem vyšli z Egypta? Kdo jej roztrpčoval po celých čtyřicet let? Kdo jiný než ti hříšníci, jejichž těla padla na poušti? A komu odpřisáhl, že nevkročí do jeho odpočinku? Přece těm, kdo odmítali poslechnout! Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře. (Žd 3,12–19) 

Mějme na paměti, že autor listu Židům píše vyznávajícím židovským konvertitům, kteří zvažovali, že by své vyznání víry v Pána Ježíše Krista opustili a vrátili se zpět ke Staré smlouvě. Takový návrat a odvrácení se od živého Boha představuje zlé a nevěrné srdce. Místo toho, aby se těšili tím, že jsou Bohem povýšeni, autor označuje celý národ za nevěřící a proto jako celek nevešli do pravého odpočinku. Nejen, že jsou jako celek označeni za nevěřící národ, ale odhaluje nám smysl jejich bytí ve vykupitelském záměru Boha jako dočasný fyzický obraz toho, jak Bůh naplní své zaslíbení Abrahamovi, jak spasí celý lid a jak jej přivede do země odpočinku. V Žd 3,7–4,11 čteme, že i když Izrael získal území Palestiny pod vedením Jozue, i když získali fyzické odpočinutí, nezískali opravdový pokoj, který provází spasení:

• Hospodin dal Izraeli celou tu zem, o níž přísahal jejich otcům, že jim ji dá. Nyní se jí tedy zmocnili a usadili se v ní. Hospodin jim dal odpočinout ze všech stran, přesně tak, jak odpřisáhl jejich otcům. Ze všech jejich nepřátel před nimi žádný neobstál, všechny nepřátele jim Hospodin vydal do rukou. Ze všech těch dobrých slov, která Hospodin řekl domu Izraele, ani jediné neselhalo; vše se splnilo. (Joz 21,43–45)

I když Izrael získal zemi, lid zůstal dodnes jako celek nevěřícím národem.

Dále, obřady a kněžské funkce ve svatyni a později v chrámu, představovaly dočasné obrazy přicházejícího Krista, který jedinou obětí spasil pravý Boží lid, církev. Toto říká autor listu Židům:

• Písmo přece na jednom místě mluví o sedmém dni takto: „Sedmého dne Bůh odpočinul ode všech svých skutků,“ a jinde zase: „Do mého odpočinku nikdy nevkročí!“ Možnost vejít do odpočinutí tedy stále trvá, ale ti, jimž byla tehdy zvěstována dobrá zpráva, do něj kvůli své neposlušnosti nevešli. Proto Bůh znovu označuje nějaký den jako Dnes, když o mnoho později říká Davidovými ústy (jak už bylo řečeno): „Dnes, když ho uslyšíte mluvit, nebuďte zatvrzelí.“ (Žd 4,4–7)

Dobrá zpráva skrytá v dočasném podobenství a obrazech promlouvá i do našich dnů:

• V rámci toho dočasného podobenství se obětují dary a oběti, které však nikdy nemohou dokonale očistit svědomí toho, kdo se té bohoslužby účastní. Všechna ta tělesná pravidla o pokrmech, nápojích a různých omýváních platila jen do času nápravy. (Žd 9,9–10)

Nejrůznější obřady, které probíhaly ve stánku a chrámu, poukazovaly na pravou Kristovu oběť, která převyšuje „vnější obřady a nařízení“, které sloužily jen do doby, kdy přišel Pán Ježíš nastolit nový řád, ustanovit Novou smlouvu. Všechny dočasné obřady a oběti, neměly moc odpustit hřích.

Starosmluvní Izrael zůstal nevěřícím lidem, dočasným fyzickým obrazem pravého Božího lidu, církve, který tvoří nejen Židé, ale i pohané.

Jak je to ale s plánem B, s církví? Poznali jsme tajemství Božího záměru? Nechme mluvit apoštola Pavla:

• Proto jsem já Pavel vězněm Krista Ježíše – pro vás pohany. Jistě jste už slyšeli o milosti, kterou mi Bůh svěřil pro vás, když mi skrze zjevení dal poznat tajemství, o němž jsem se už krátce zmínil výše. Během čtení budete sami moci poznat, jak rozumím Kristovu tajemství, které Bůh v předchozích dobách lidem neodhalil, ale nyní je skrze Ducha zjevil svým svatým apoštolům a prorokům: že totiž pohané jsou skrze evangelium spoludědicové, spoluúdy téhož těla a spoluúčastníci jeho zaslíbení v Kristu. Tohoto evangelia jsem se stal služebníkem díky Boží milosti, jíž jsem byl obdarován, a díky jeho moci, jež ve mně působí. Mně, zdaleka nejmenšímu ze všech svatých, byla dána ta milost, abych mezi pohany hlásal Kristovo nevystižitelné bohatství a abych všem vysvětlil, jaká je účast na tom tajemství, které bylo od věků skryté v Bohu, jenž všechno stvořil skrze Ježíše Krista. Bůh teď chce skrze církev ukázat vládám a mocnostem v nebesích svou přerozmanitou moudrost. Tento svůj odvěký záměr uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu – v něm a skrze víru v něj máme možnost přistupovat k Bohu směle a s důvěrou. Prosím tedy, abyste neklesali na mysli kvůli mým soužením, neboť jsou pro vás, pro vaši slávu. Proto klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, jehož jméno nese veškerá rodina na nebi i na zemi. Kéž vás jeho Duch podle bohatství jeho slávy posilní ve vašem nitru. (Ef 3,1–14)

Jak to vidím z Písma, moji milí PD chybují, když nevěří, že církev je jediná a pravá nevěsta a manželka Beránkova. Církev, v každé době, je Jeho jediný a vyvolený lid, jiná cesta do odpočinku nevede, než skrze ukřižovaného Mesiáše.

– Michael W. Adams –

InDepth Studies