Po přistání v Christ Church jsem si asi 10x kýchla. Alergie, a nemám žádný antihistamín. Vlahý, teplý a suchý vítr nám načechral peří po dlouhém letu. Jakarta, Bali, Melbourne, Sydney a konečně Nový Zéland. Na letištní televizní obrazovce se svíjely ochlupené zjevy zamotané do drátů elektrických kytar a hutného dýmu. Jen jim vidle chyběly.

Na letišti vystoupilo 400 cestujících a byly k dispozici dva dámské a dva pánské záchody. Jedna fronta stála na záchod a druhá na pasovou kontrolu. Pasová kontrola šla daleko rychleji. Nepotřebovali jsme žádná víza, žádné prohlídky. Jen ten jazyk. Přestože je to anglicky hovořící země, když na nás něco vychrlí, nerozumíme ani slovo. Zpřehází samohlásky, místo »e« říkají »í« a než jsme na to přišli, že první půlku slova spolknou úplně, byli jsme v úplné cizině.

Jen co jsme se osprchovali, padli do postele, museli jsme zkontrolovat televizi. Večer Benson, ráno Bill Cosby, staré americké seriály s černými hrdiny. Ale zaplať Pán Bůh, aspoň se nestřílí, nevraždí, nejsou automobilové honičky, ani policie, ani zloduši, ani manželské trojuhelníky či kosočtverce.

Ráno jsme posnídali a asi po 10 km se také pohádali. Jako vždy, když žena radí a muž řídí a reaguje na povely vlevo či v pravo asi o tři křižovatky později a hrozně mu vadí, že nemůže řídit a současně koukat do mapy. Já mapy nemám ráda, protože se mi zdá, že je stejně všechno jinak a doufám, že nás lokální ukazatelé vyvedou správným směrem. Zabloudili jsme, ale vždyť to není snadné začínat u protinožců a chodit hlavou dolů.

Christ Church (Kristův Kostelec) je malé, ale největší městečko jižního ostrova. Domečky jsou jak rekreační chatičky, maličké, skromné, každý má načechrané a čisťounké záclonky. Zahrádky jsou plné barev a květů neuvěřitelných rozměrů. Načechrané záclonky jsou i na oknech garáží benzinových pump. Kolem silnic jsou vysázeny zahradnickým způsobem lesy, v polích stojí řady neprodyšných větrolamů sestříhaných do přesných kubických tvarů. U nich jsou uložené ohromné role sena. Kola o průměru nejméně dvou metrů a asi metr široké. Roste tu spousta druhů konifer, jak by řekl nebožtík tchán. Je zvláštní vidět jehličnaté stromy pohromadě s eukalypty. Modříny nejsou ani modré, ani stříbrné, ale nádherně zelené. Z živých tvorů je samozřejmě nejvíce ovcí, potom krávy a koně. Na tři miliony obyvatel připadá 75 milionů ovcí.

Podél silnic číhají mraky černobílých opeřenců, kteří zápasí se zdechlinami drobných zvířátek přejetých občasnými automobily. Auta jsou nejočividnější důkaz lidského »pokroku« a jsou živou historií posledních 40ti let. Auta všech tvarů a značek, americká, anglická, ale i zachovalé Škodovky a MBéčka, Lady a jiné zázraky techniky. První fotku si zasloužil domeček na kolečkách, cikánská maringotka tažená koněm a v ní soběstačná rodinka ala hipí. Co jim chybí?

Nad nádherou přírody jsme vzdychali od prvního okamžiku. Na Mount Cook nám Pán Bůh dopřál, protože po čtyřech dnech mraků a mrholení nás čekalo ranní probuzení neuvěřitelné nádhery. Sluníčko, modrá obloha, bílé ledovce a nekonečné louky s květy lupinek, které na NZ zdomácněly a nejen to, daří se jim tu náramně. Do nádhery bzučela vyhlídková letadélka a o turisty bylo postaráno. Nemohli jsme se nabažit koukandy a pokračovali dál na jih, abychom tu nádheru objeli a viděli jí také z druhé strany. Cestou jsme se zastavovali u domečků se zeleninou, dokonce samoobslužných s nápisem »Jestliže tu nikdo není, posluž si a peníze strč do okénka.« Byla sezona všech bobulí, borůvky, maliny, jahody, ostružiny a výborné kiwi. Ostatní kulinářské zážitky však byly neslavné. Při třetím večerním pokusu se najíst v restauraci, jsem si dala rybu a ono to mělo zase jehněčí chuť. Stejně tak brambory, zelenina a dokonce i ručníky v hotelu měly jehněčí pach. Na co sáhne novozélandský kuchař (rasově čistí potomci angličanů), je nepoživatelné, ale zato jsme se v restauracích na hlavní ulici nasmáli k nezaplacení. Seděli jsme vždy u okna a pozorovali chodce i automobily. Vždycky nějaká babka vystartovala, rozhlédla se vlevo vpravo, nebo jak se to dělá v zemích s dopravou vlevo a pak hurá, úprkem přes silnici. Totéž se opakovalo na druhé straně silnice. Rozhled, úprk a do toho si prdkaly ty antikové rachotinky. Další záchvat smíchu nás přepadl, když nás míjelo osobní auto a uvnitř byl rohatý kozel.

Čím víc jsme jeli na jih, tím bylo podnebí drsnější. Jižní vítr byl hotový severák. Dunedin je roztomilé městečko, kde se čas zpomalil nejméně o 25 let. Dávno zašlá atmosféra nás udivuje na každém kroku. Motely jsou všude a bez vyjímky senzační. Čisté jako ze škatulky, útulné, v postelích jsou vyhřívací prostěradla, poležení jedna radost. Většinou máme celé apartmá, ložnici, kuchyňku s kompletním vybavením, ledničkou a tak si můžem sami kuchtit. Obývací pokoj má barevnou televizi a každý večer jsme koukali a libovali si, že neukazují nic současného. Programy jsou z 90% americké, zbytek anglické a australské, ale i ty jsou na jedno brdo, ala americké. Na tři pokračování jsme shlédli německý film »Das Bot,« z války o německé ponorce. Každý hotel i motel dává hostům na přivítanou láhev mléka a ono je tak dobré, že se jen zalykáme. Na skleněné lahve mají nosiče, drátěné košíky, které stojí kolem chodníků a vchodů domečků. Často na lahvích leží peníz a mlékař ohlašuje svůj průjezd troubením kravského bučení. Novozélandské zažívání funguje perfektně a konečný produkt zažívání je radost sama, ale to dělá ta dokonalá strava. Zelenina je nabitá chutí, všechny produkty jsou čerstvé a nejlepší kvality, ale jen do doby dokud na ně nesáhne kuchař. Jsou země, kde člověk ztráví čas na záchodě dnem i nocí po požití neodolatelných lahůdek, ale zde pijeme čerstvé mléko, nekvašené víno bez konzervačních přídavků, jíme všechny možné bobule, patláme to jedno přes druhé a naše zažívání je perfektní. Když jsem u zažívání, zmíním se také o přísloví »podle záchoda se pozná kultura národa.« Jako celá země, i záchody jsou skromné a dokonale čisté, ne mnoho, zato na mnoha místech. Záchody jsou zvlášť pro pány a chlapce. Asi vědí jak na chlípníky. Nikde nejsou kachlíky, na zemi a na stěnách je buď linoleum nebo umakart. Sprchové vany jsou z nerezového plechu, nikde ani známka po plísni nebo zatuchlině.

Přestože jsme byli uprostřed léta, bylo venku sychravo a nedivili bychom se, kdyby se déšť změnil v chumelenici. Homer tunel vede k jedné z největších scénických senzací Nového Zélandu. Tma byla v tunelu taková, že ani dálková světla nic neosvítila, nebyl vidět konec a úklon byl jak do svážné šachty. Cestou jsme měli trochu představu co nás čeká. V dírách mezi mraky jsme viděli stovky vodopádů a bílých ledovců. Ubytovali jsme se v Milford Sounds v hotelu s výhledem na tu největší senzaci a těšili se na příští den s dalšími trpělivými turisty, kteří čekali na ten správný den již několik dnů. Ale pravý den se nedostavil. Spíš naopak. Co jsme viděli navečer, se ztratilo v chuchvalcích mlhy a deště. Vyjeli jsme velikým parníkem do fjordů. Bylo nás všeho všudy asi 15 a dvě a půl hodiny jsme se tetelili zimou. Protože pršelo, i ty nejmenší vodopády chrlily vodu a crčelo všude. Vyjeli jsme do Tasmánského moře a předvedli nám pěknou houpačku. Cestou zpět jsme kroužili kolem delfínů a ti se producírovali. Zajeli jsme do funícího vodopádu a obklopila nás vodní tříšť, běloba a hluk. Vrcholky skal měly nový bílý sníh a nám se přibližovaly Vánoce.

Těšili jsme se na vánoční atmosféru, ale jakoby Vánoce ani neexistovaly. Stromečky, pokud byly, jsou zubožená ošklivá košťata. Asi proto, že jsme u protinožců a v zimě mají léto. Špičky větviček jsou v plném růstu a jen se stromek uřízne, větve okamžitě splihnou. Ani ozdoby, všechno je jaksi odbyté. Na stromečku místo ozdob visí nafukovací balónky, žádná světýlka, jen řetězy z krepového paíru, sem tam nějaká střapka ze staniolu. Není ani Santa Claus, ani Děda Mráz. A to jsme v zemi křesťanské tradice. To Číňani v Hong Kongu se činí jinak. I Jakarta, přestože je z většiny muslimská, má víc vánoční nálady. Nikde ani koleda, jen bílé vrcholky skalisek a ticho. Štědrý den jsme ztrávili v Queenstownu. Našli ubytování, tentokrát to byl byt aspoň pro šest lidí. Dvě ložnice dole, nahoře velký obývák, jídelna, kuchyň, terasa a výhled na městečko. Vyrazili jsme do města na nákup i na čumendu. Potřebovali jsme nakoupit potraviny na pár příštích dnů, protože přes svátky je vše zavřené. Na Novém Zélandě je od poloviny prosince do poloviny ledna mrtvo, lidé si berou dovolenou. Hledali jsme místo, kde štědrovečerně povečeříme a skončili jsme v itlaské restauraci. Hoši se nám dušovali, že mají zaručeně originální kuchyni, ale nakonec jsme museli ten jejich výtvor vydoktorovat kečupem a čili sósem. Stále stejná zkušenost. Ukuchtěné jídlo je k nejídlu. Do téhle vánoční »pohody« začala kvičet skotská muzika a celou situaci zachránila Armáda spásy, která zahrála a zazpívala pár tradičních vánočních koled. Vrátili jsme se do našeho poschoďového hnízda a bez stromečku přišla nadílka od našich kamarádů. Perský koberec, rozměrů asi 8x12 cm, vánoční stolovací ubrousky, krabice bonbónů, knížka a ovocný chlebíček.

Na Boží hod jsme si dali pohov a do trouby ku

Po přistání v Christ Church jsem si asi 10x kýchla. Alergie, a nemám žádný antihistamín. Vlahý, teplý a suchý vítr nám načechral peří po dlouhém letu. Jakarta, Bali, Melbourne, Sydney a konečně Nový Zéland. Na letištní televizní obrazovce se svíjely ochlupené zjevy zamotané do drátů elektrických kytar a hutného dýmu. Jen jim vidle chyběly.

Na letišti vystoupilo 400 cestujících a byly k dispozici dva dámské a dva pánské záchody. Jedna fronta stála na záchod a druhá na pasovou kontrolu. Pasová kontrola šla daleko rychleji. Nepotřebovali jsme žádná víza, žádné prohlídky. Jen ten jazyk. Přestože je to anglicky hovořící země, když na nás něco vychrlí, nerozumíme ani slovo. Zpřehází samohlásky, místo »e« říkají »í« a než jsme na to přišli, že první půlku slova spolknou úplně, byli jsme v úplné cizině.

Jen co jsme se osprchovali, padli do postele, museli jsme zkontrolovat televizi. Večer Benson, ráno Bill Cosby, staré americké seriály s černými hrdiny. Ale zaplať Pán Bůh, aspoň se nestřílí, nevraždí, nejsou automobilové honičky, ani policie, ani zloduši, ani manželské trojuhelníky či kosočtverce.

Ráno jsme posnídali a asi po 10 km se také pohádali. Jako vždy, když žena radí a muž řídí a reaguje na povely vlevo či v pravo asi o tři křižovatky později a hrozně mu vadí, že nemůže řídit a současně koukat do mapy. Já mapy nemám ráda, protože se mi zdá, že je stejně všechno jinak a doufám, že nás lokální ukazatelé vyvedou správným směrem. Zabloudili jsme, ale vždyť to není snadné začínat u protinožců a chodit hlavou dolů.

Christ Church (Kristův Kostelec) je malé, ale největší městečko jižního ostrova. Domečky jsou jak rekreační chatičky, maličké, skromné, každý má načechrané a čisťounké záclonky. Zahrádky jsou plné barev a květů neuvěřitelných rozměrů. Načechrané záclonky jsou i na oknech garáží benzinových pump. Kolem silnic jsou vysázeny zahradnickým způsobem lesy, v polích stojí řady neprodyšných větrolamů sestříhaných do přesných kubických tvarů. U nich jsou uložené ohromné role sena. Kola o průměru nejméně dvou metrů a asi metr široké. Roste tu spousta druhů konifer, jak by řekl nebožtík tchán. Je zvláštní vidět jehličnaté stromy pohromadě s eukalypty. Modříny nejsou ani modré, ani stříbrné, ale nádherně zelené. Z živých tvorů je samozřejmě nejvíce ovcí, potom krávy a koně. Na tři miliony obyvatel připadá 75 milionů ovcí.

Podél silnic číhají mraky černobílých opeřenců, kteří zápasí se zdechlinami drobných zvířátek přejetých občasnými automobily. Auta jsou nejočividnější důkaz lidského »pokroku« a jsou živou historií posledních 40ti let. Auta všech tvarů a značek, americká, anglická, ale i zachovalé Škodovky a MBéčka, Lady a jiné zázraky techniky. První fotku si zasloužil domeček na kolečkách, cikánská maringotka tažená koněm a v ní soběstačná rodinka ala hipí. Co jim chybí?

Nad nádherou přírody jsme vzdychali od prvního okamžiku. Na Mount Cook nám Pán Bůh dopřál, protože po čtyřech dnech mraků a mrholení nás čekalo ranní probuzení neuvěřitelné nádhery. Sluníčko, modrá obloha, bílé ledovce a nekonečné louky s květy lupinek, které na NZ zdomácněly a nejen to, daří se jim tu náramně. Do nádhery bzučela vyhlídková letadélka a o turisty bylo postaráno. Nemohli jsme se nabažit koukandy a pokračovali dál na jih, abychom tu nádheru objeli a viděli jí také z druhé strany. Cestou jsme se zastavovali u domečků se zeleninou, dokonce samoobslužných s nápisem »Jestliže tu nikdo není, posluž si a peníze strč do okénka.« Byla sezona všech bobulí, borůvky, maliny, jahody, ostružiny a výborné kiwi. Ostatní kulinářské zážitky však byly neslavné. Při třetím večerním pokusu se najíst v restauraci, jsem si dala rybu a ono to mělo zase jehněčí chuť. Stejně tak brambory, zelenina a dokonce i ručníky v hotelu měly jehněčí pach. Na co sáhne novozélandský kuchař (rasově čistí potomci angličanů), je nepoživatelné, ale zato jsme se v restauracích na hlavní ulici nasmáli k nezaplacení. Seděli jsme vždy u okna a pozorovali chodce i automobily. Vždycky nějaká babka vystartovala, rozhlédla se vlevo vpravo, nebo jak se to dělá v zemích s dopravou vlevo a pak hurá, úprkem přes silnici. Totéž se opakovalo na druhé straně silnice. Rozhled, úprk a do toho si prdkaly ty antikové rachotinky. Další záchvat smíchu nás přepadl, když nás míjelo osobní auto a uvnitř byl rohatý kozel.

Čím víc jsme jeli na jih, tím bylo podnebí drsnější. Jižní vítr byl hotový severák. Dunedin je roztomilé městečko, kde se čas zpomalil nejméně o 25 let. Dávno zašlá atmosféra nás udivuje na každém kroku. Motely jsou všude a bez vyjímky senzační. Čisté jako ze škatulky, útulné, v postelích jsou vyhřívací prostěradla, poležení jedna radost. Většinou máme celé apartmá, ložnici, kuchyňku s kompletním vybavením, ledničkou a tak si můžem sami kuchtit. Obývací pokoj má barevnou televizi a každý večer jsme koukali a libovali si, že neukazují nic současného. Programy jsou z 90% americké, zbytek anglické a australské, ale i ty jsou na jedno brdo, ala americké. Na tři pokračování jsme shlédli německý film »Das Bot,« z války o německé ponorce. Každý hotel i motel dává hostům na přivítanou láhev mléka a ono je tak dobré, že se jen zalykáme. Na skleněné lahve mají nosiče, drátěné košíky, které stojí kolem chodníků a vchodů domečků. Často na lahvích leží peníz a mlékař ohlašuje svůj průjezd troubením kravského bučení. Novozélandské zažívání funguje perfektně a konečný produkt zažívání je radost sama, ale to dělá ta dokonalá strava. Zelenina je nabitá chutí, všechny produkty jsou čerstvé a nejlepší kvality, ale jen do doby dokud na ně nesáhne kuchař. Jsou země, kde člověk ztráví čas na záchodě dnem i nocí po požití neodolatelných lahůdek, ale zde pijeme čerstvé mléko, nekvašené víno bez konzervačních přídavků, jíme všechny možné bobule, patláme to jedno přes druhé a naše zažívání je perfektní. Když jsem u zažívání, zmíním se také o přísloví »podle záchoda se pozná kultura národa.« Jako celá země, i záchody jsou skromné a dokonale čisté, ne mnoho, zato na mnoha místech. Záchody jsou zvlášť pro pány a chlapce. Asi vědí jak na chlípníky. Nikde nejsou kachlíky, na zemi a na stěnách je buď linoleum nebo umakart. Sprchové vany jsou z nerezového plechu, nikde ani známka po plísni nebo zatuchlině.

Přestože jsme byli uprostřed léta, bylo venku sychravo a nedivili bychom se, kdyby se déšť změnil v chumelenici. Homer tunel vede k jedné z největších scénických senzací Nového Zélandu. Tma byla v tunelu taková, že ani dálková světla nic neosvítila, nebyl vidět konec a úklon byl jak do svážné šachty. Cestou jsme měli trochu představu co nás čeká. V dírách mezi mraky jsme viděli stovky vodopádů a bílých ledovců. Ubytovali jsme se v Milford Sounds v hotelu s výhledem na tu největší senzaci a těšili se na příští den s dalšími trpělivými turisty, kteří čekali na ten správný den již několik dnů. Ale pravý den se nedostavil. Spíš naopak. Co jsme viděli navečer, se ztratilo v chuchvalcích mlhy a deště. Vyjeli jsme velikým parníkem do fjordů. Bylo nás všeho všudy asi 15 a dvě a půl hodiny jsme se tetelili zimou. Protože pršelo, i ty nejmenší vodopády chrlily vodu a crčelo všude. Vyjeli jsme do Tasmánského moře a předvedli nám pěknou houpačku. Cestou zpět jsme kroužili kolem delfínů a ti se producírovali. Zajeli jsme do funícího vodopádu a obklopila nás vodní tříšť, běloba a hluk. Vrcholky skal měly nový bílý sníh a nám se přibližovaly Vánoce.

Těšili jsme se na vánoční atmosféru, ale jakoby Vánoce ani neexistovaly. Stromečky, pokud byly, jsou zubožená ošklivá košťata. Asi proto, že jsme u protinožců a v zimě mají léto. Špičky větviček jsou v plném růstu a jen se stromek uřízne, větve okamžitě splihnou. Ani ozdoby, všechno je jaksi odbyté. Na stromečku místo ozdob visí nafukovací balónky, žádná světýlka, jen řetězy z krepového paíru, sem tam nějaká střapka ze staniolu. Není ani Santa Claus, ani Děda Mráz. A to jsme v zemi křesťanské tradice. To Číňani v Hong Kongu se činí jinak. I Jakarta, přestože je z většiny muslimská, má víc vánoční nálady. Nikde ani koleda, jen bílé vrcholky skalisek a ticho. Štědrý den jsme ztrávili v Queenstownu. Našli ubytování, tentokrát to byl byt aspoň pro šest lidí. Dvě ložnice dole, nahoře velký obývák, jídelna, kuchyň, terasa a výhled na městečko. Vyrazili jsme do města na nákup i na čumendu. Potřebovali jsme nakoupit potraviny na pár příštích dnů, protože přes svátky je vše zavřené. Na Novém Zélandě je od poloviny prosince do poloviny ledna mrtvo, lidé si berou dovolenou. Hledali jsme místo, kde štědrovečerně povečeříme a skončili jsme v itlaské restauraci. Hoši se nám dušovali, že mají zaručeně originální kuchyni, ale nakonec jsme museli ten jejich výtvor vydoktorovat kečupem a čili sósem. Stále stejná zkušenost. Ukuchtěné jídlo je k nejídlu. Do téhle vánoční »pohody« začala kvičet skotská muzika a celou situaci zachránila Armáda spásy, která zahrála a zazpívala pár vánočních koled. Vrátili jsme se do našeho poschoďového hnízda a bez stromečku přišla nadílka od našich kamarádů. Perský koberec, rozměrů asi 8x12 cm, vánoční stolovací ubrousky, krabice bonbónů, knížka a ovocný chlebíček.

Na Boží hod jsme si dali pohov a do trouby kuře. Venku funělo, ale protože nepršelo vyrazili jsme ven. Šli jsme k lanovce, ale ta nejezdila. Skončili jsme na hřbitově, který byl hned vedle. V tichosti jsme rozjímali a mudrovali. Překvapilo nás kolik lidí zemřelo v dětství, v mládí, deseti letý chlapec se zabil pádem z poníka. Tři padli ve válce. Na mnoha hrobech byla vepsaná naděje a jasná naděje spasených. Stačí pár slov a člověk porozumí.

Cestou jsme se zastavili v několika válečných muzeích. Nový Zéland byl v každé válce a má své padlé na všech frontách. Viděli jsme maličký Nový zákon, který měli vojáci ve třech různých válkách. Jak byl pěkně ohmataný a opotřebovaný.

Ve válečných muzeích často potkáváme japonské turisty jak září a vypínají prsa u voskových figur válečné minulosti. Jen u stolů kapitulace se nefotografují. Říkáme si jaké by udělali ekonomické zázraky, kdyby nějaký ten ostrov zabrali.

- kas -

ře. Venku funělo, ale protože nepršelo vyrazili jsme ven. Šli jsme k lanovce, ale ta nejezdila. Skončili jsme na hřbitově, který byl hned vedle. V tichosti jsme rozjímali a mudrovali. Překvapilo nás kolik lidí zemřelo v dětství, v mládí, deseti letý chlapec se zabil pádem z poníka. Tři padli ve válce. Na mnoha hrobech byla vepsaná naděje a jasná naděje spasených. Stačí pár slov a člověk porozumí.

Cestou jsme se zastavili v několika válečných muzeích. Nový Zéland byl v každé válce a má své padlé na všech frontách. Viděli jsme maličký Nový zákon, který měli vojáci ve třech různých válkách. Jak byl pěkně ohmataný a opotřebovaný.

Ve válečných muzeích často potkáváme japonské turisty jak září a vypínají prsa u voskových figur válečné minulosti. Jen u stolů kapitulace se nefotografují. Říkáme si jaké by udělali ekonomické zázraky, kdyby nějaký ten ostrov zabrali.

- kas -