Narodil jsem se v Magdeburku v bohaté židovské rodině. Čím bohatší byli němečtí Židé, tím více se asimilovali. O svém židovství už nechtěli nic vědět. Chtěli být jako ostatní. To byla cena bohatství a úspěchu. Ale v nacistickém Německu jim to nebylo nic platné. My jsme ušli holocaustu jen tak, že nás rodina jednoho evangelického faráře v Quedlinburku schovala v zadní části starého domu. Když jsem po letech strávených v úkrytu směl znova vyjít na ulici, užasl jsem: všude samí černí lidé! Ptal jsem se maminky: "Proč jsou všichni černí, jen my jsme bílí?" Byli to černoši z americké armády, která obsadila Německo.

Naše rodina se po válce vrátila zpět do Magdeburku. Otec tam udělal politickou kariéru v tehdejší liberálně demokratické straně. Po vítězství ve volbách se stal zemským předsedou. Jednoho dne však dostal varování: Dnes večer budete odvezeni na Sibiř. Byla doba stalinských čistek. Šest let poté, co jsme ušli holocaustu. Museli jsme všecko opustit a utéci do západního Německa. Za Hitlera nás pronásledovali pravičáci, teď zas levičáci. V srdci jsem si řekl: Až se jednou ožením, tak pro mne tahle odysea skončí. Když jsem se pak skutečně oženil, o svatební noci jsme oba utekli do Izraele. Je to už přes třicet let. Máme pět dětí a osm vnoučat. Obrátil jsem se, když mi bylo 18 let. Boží láska se dotýkala mého srdce už v nehostinném uprchlickém táboře v západním Německu. Bylo to v roce 1951. Jednou týdně sem se svým farářem přicházela skupina mládeže a zpívali často píseň "Pán Bůh je láska, dal svého Syna..." To byly nejkrásnější okamžiky v tom přeplněném táboře. Později jsem bydlel nedaleko Düsseldorfu. Často jsem vzpomínal na tu krásnou, světlou chvilku, když v táboře zazněla píseň "Pán Bůh je láska... " Ve všech církevních zpěvnících jsem tu píseň hledal, ale marně. Chodil jsem do kostelů a hledal toho faráře, pátral ve Zlatých stránkách. Chtěl jsem s ním mluvit o čase svého dětství. S jedním farářem jsem si dokonce domluvil schůzku a navštívil jsem ho. Na stole měl lebku se svíčkou. Když jsem mu vypověděl, proč jsem přišel, řekl mi:

"Milý hochu, kdyby všichni přišli tak jako ty, musel bych se zbláznit. Mám na starosti tisíce lidí." Řekl jsem si, že čas mého dětství je nenávratně pryč a musím se tedy rozloučit se svými naivními představami.

Tak šel čas dál. Jednou jsem šel na taneční večer. Byl jsem tanečním mistrem. Tehdy se tančilo v černém obleku s velkým sametovým motýlkem, ne jako dnes v džínsách. Právě jsem šel na taneční soutěž, měl jsem šanci na vítězství a hodně jsem spěchal. Najednou slyším kdesi na ulici píseň "Pán Bůh je láska, dal svého Syna..." Byl jsem jako omámený. Odkud to přichází? Kdyby zpívali cokoli jiného, třeba Ave Maria, šel bych klidně dál. Ale tahle píseň! Na ulici tam stála skupina babiček a zpívala "Pán Bůh je láska..." Stál jsem tam před nimi v černém obleku s motýlkem. Pak vystoupil asi čtyřicetiletý muž. Byl to obrácený Žid a mluvil o tom, že Ježíš je Mesiáš. Bylo to přesné Boží načasování. V pravý okamžik pravá píseň, pravý člověk. Od té chvíle jsem chodil s nimi. Obrátil jsem se a nyní je tomu už 36 let.

Povoláním jsem žurnalista. Naše agentura, která má dvanáct pracovníků, dodává zprávy o Izraeli mnoha různým novinám a zpravodajským agenturám po celém světě. Vydáváme německý měsíčník "Nachrichten aus Israel".

- Ludwig Schneider -

Přítel Lidu, Březen 1998