Ještě jednou se podíváme do světa Auků, abychom se společně zamysleli nad účelností misijní práce. Většina aktivit misijních společností má na mysli asistenci při založení místní církve, která bude samostatná natolik, aby byla schopná předávat evangelium dál a z vlastní iniciativy zakládala nové sbory. Podívejme se společně, jak se misijní práce mezi Auky naplnila během posledních čtyřiceti let. Vypráví Steve, jehož otec byl Auky zabit, jehož teta Ráchel - otcova sestra - prožila mezi domorodci třicet šest let svého života. Steve s rodinou se po smrti Ráchel mezi Auky před třemi lety vrátil.

Nejdříve bych chtěl říci, že mezi některými domorodci je silná touha nejen následovat Krista, ale také se o Krista sdílet s ostatními - tedy sami mají smysl pro evangelizaci.

Rád bych uvedl příklad, kdy se Aukové setkali se skupinou amerických turistů, kteří přijeli za dobrodružstvím a navštívili jejich území.

Ve skupině bylo čtyřiatřicet univerzitních studentů ze státu Washington. Aby se dostali na území domorodců, nejdříve dojeli autobusem na konec cesty v džungli. Tu postavily olejové společnosti, které hledají v džungli ropu. Od této chvíle skupinu provázeli tři domorodci. Vedli je východním územím andských hor do Amazonského údolí. Výprava šla čtrnáct hodin po stezkách v džungli a dál pak pokračovala v dlouhých, z kmenů stromů vydlabaných kánoích. Když studenti vykládali z kánoí bagáž, viděl jsem, že své průvodce nejen respektují, ale bylo vidět, že jim je s nimi dobře. Pohoda byla očividná, a tak když se připravovali na večerní táborák, studenti se mně ptali: "Jsou to skutečně ti obávaní divoši, o nichž jsme četli předtím, než jsme se vydali na cestu?"

Seděli jsme společně kolem ohně, naslouchali zvukům džungle a tak jsem studentům potvrdil, že průvodci, s nimiž putovali, jedli, spali a viděli je lovit, jsou skuteční "divoši".

Viděl jsem, že mi studenti moc nevěří, a tak jsem je vyzval, aby se sami zeptali těch, kdo jsou o něco starší než oni, kde jsou jejich otcové. Jeden ze studentů si vybral domorodou ženu a já jsem překládal. Odpověděla: "Už dávno je mrtvý. Byl proboden šípem a zemřel." Řekla ta takovým tónem, jako by příčina smrti byla samozřejmá. Čtyři další domorodci okolo ohně odpověděli podobným způsobem a navíc na svém těle ukazovali, kde byli zasaženi.

"Zeptej se Ompodae," vyzývali studenti jeden druhého. Několik dívek si totiž Ompodae oblíbilo jako neobyčejně vřelou a laskavou ženu, která byla matkou deseti dětí. "Ano, můj otec také," řekla s bolestným výrazem ve tváři. Potom ukázala směrem ke starému muži, který naslouchal opodál. "To on zabil mého otce a všechny další členy rodiny. Žil v hněvu, a proto zabil všechny." "Můj Bože, seděl jsem celou dobu vedle něj," utrousil přiškrceným hlasem jeden ze studentů. Druhý student prohlásil: "Už jsem slyšel o zabíjení dost." Ale promluvila ještě jedna domorodá žena, Dawa, která se obvykle do řeči nijak nepletla. Ukázala na stárnoucího, ale přívětivého muže, Kima, který seděl vedle mně. "Je to můj manžel. Nenáviděl nás tak, že zabil mého otce, mé bratry, moji matku a malou sestru, kterou matka právě kojila. Mě si vzal s sebou a stala jsem se jeho ženou." Mladí lidé zkameněli úžasem. "Jak může žít s vrahem, který zabil její rodinu?" ptala se jedna z dívek. Studenti si začali mezi sebou

šuškat a bylo vidět, že jsou do jisté míry znepokojeni. Chápal jsem jejich postavení. Uvědomovali si, že jsou v situaci, kdy se bez průvodců nikam nedostanou. V této chvíli jim bylo jasné, že jejich přežití závisí na skupině domorodců, kteří - jak sami potvrdili - jsou svým životním řádem zabijáci. Uvědomil jsem si, že studenti ještě neví, proč jsem v táboře já. Když Dawa skončila své vyprávění o tom, jak Kimo zabil její rodinu a vzal si ji za ženu, vstal jsem a objal Kima kolem ramen, abych mladým lidem řekl: "Kimo zabil i mého otce." Nastalo hrobové ticho. A konečně padla otázka, která byla v mysli každého studenta: "Co tyto zabijáky změnilo?" Přeložil jsem jejich otázku a nejdříve Dawa a Kimo, ale potom i další domorodci začali popisovat život, který vedli, kdy každý dělal, co se mu zlíbilo. Začali vysvětlovat, že odhazovali své děti, když jim překážely. Vyprávěli o tom, jak nemocní lidé, kteří věděli, že umírají, prosili, aby byli pohřbeni zaživa, aby jejich duch nebloudil bez útěchy, až se uvolní z hniloby nepohřbeného těla. Jedna z žen vyprávěla, jak uškrtila vlastní dceru, aby vyhověla přání svého umírajícího muže, který byl proboden kopím a chtěl být pohřben se svými dětmi, aby mu ve smrti dělaly společnost. Syn, kterého odmítla zabít, byl nyní průvodcem studentů.

Domorodci postupně vysvětlovali vysokoškolákům přicházejícím ze světa nejvyspělejší společnosti, jakou kdy historie lidstva poznala, jak se domorodci dozvěděli od misionářů o svém Stvořiteli, který poslal svého Syna, aby zemřel za lidi plné nenávisti, strachu a touhy po pomstě a odplatě. "Žili jsme špatně, strašně špatně," řekla Dawa. Ale nyní jdeme Boží cestou, protože z Bible víme, kdo pro nás připravil správnou cestu. I na Boží cestě byla smrt, smrt Božího syna za nás, ale ta cesta vede do nebe. Je to jediná cesta, která tam vede, všechny ostatní vedou tam, kde po smrti není Bůh."

Vysvětlení Dawy nechalo studenty beze slov. A teď se zeptala ona. "Poslouchali jste dobře, co říkám?" A nastalo opět hluboké ticho. Semínko svědectví, které Dawa vydala, padlo na úrodnou půdu. Ve večerním šeru se zvedla ruka americké studentky. Dawa porozuměla a radostí zatleskala se slovy: "Ano, dobře tě vidím. Žiješ, a i když od nás odejdeš, uvidím tě jednoho dne s ostatními v Božím místě." Pak se rozhlédla po ostatních a řekla: "Až umřeš, pokud nepůjdeš Boží cestou, už nikdy se neuvidíme. Pamatuj si dobře, co jsem říkala, abychom i po smrti mohli žít společně a šťastně v nebi."

Po několika dnech jsem letěl z džungle s vedoucím výpravy, a tak jsem se ho zeptal, co se studentům líbilo nejvíce. "Chvíle mezi domorodci doby kamenné," odpověděl a dodal: "Co na ně udělalo největší dojem, byla skutečnost, že křesťanství může změnit lidský život. Sám nejsem věřící, ale to bylo pro studenty radikální poznání. Až do tohoto výletu jsem si myslel, že křesťanství je jen jiný kód pro dobré chování."

"Když se ohlédnu zpět," říká Steve, "byl jsem svědkem, jak dvacáté století stálo tváří v tvář době "kamenné", a viděl jsem, jak se Boží slovo vrátilo tam, odkud k domorodcům přišlo. Smrt mého otce ani celoživotní služba tety Ráchel nebyly marné."

- Volně přeložila z časopisu Christianity Today 3/98 - kas -