Tato úvaha stojí za pozornost, abychom lépe porozuměli obecnému stavu spirituality a jeho důsledkům, když „Sola scriptura" není bernou mincí. Prosíme čtenáře, aby text nechápali tak, že jej redakce ZODu cele schvaluje, ale aby jej chápali informativně. (pozn. ZODu)

Podle vážného názoru, předneseného na kursu pro kazatele Českobratrské církve evangelické v lednu 2005, dnes u nás již nejsou ani křesťané ani ateisté. A co více, význam uvědomělého náboženství a konstituovaných církví pro život jednotlivce i společnosti v uplynulém století vyprchal. Takže diskutovat o náboženství a ateismu nemá kdo, diskutovat není o čem, a tedy vlastně diskutovat není ani proč. To ovšem neplatí pro obecnou spirituální situaci u nás. V naší údajně vysoce sekularizované společnosti se k jakémusi křesťanství hlásí sotva 9% obyvatel a uvědomělých ateistů je stěží 1%. Podle solidního šetření:

• 75% lidí věří v přenášení myšlenek
• 70% v osud a předpovídání budoucnosti
• 60% v existenci objektivního hříchu
• 55% věří v Boha, boha, Ducha, Sílu, Nadpřirozeno
• 45% v moc a sílu amuletů
• 45% v horoskopy
• 38% v existenci posmrtného života a případného převtělování (data přebírám ze sborníku z uvedeného kursu)

Masivní odcírkevnění naší společnosti není provázeno skutečným a důsledným vědeckým positivismem (tedy názorem, že vycházet mohu jen z toho, co bylo objektivně dokázáno), ale příklonem k volné víře a představám, k volným kultům a náboženstvím… k pověrám… a navíc k pověrám často velice primitivním. Nejen, že sekularizace uvolňuje prostor k pověrám tím, že odvádí od důrazů na nemateriální vztahy mezi lidmi, ale současně rozšiřuje prostor společenské lhostejnosti, která je již sama o sobě vyvolávána společenským individualismem… a to nejvíce individualismem hospodářským. Tedy ne individualismem filosofickým, který by zdůrazňoval význam jednotlivce sama o sobě i ve společnosti, ale individualismem, razícím ono nesmyslné a proti společnosti zaměřené heslo současných liberálů, že „každý sám pro sebe a všichni proti všem".

V tomto prostoru nepoučeného a laciného pragmatismu, pověr a lhostejnosti vidím místo pro nasazení nejen křesťanů (protože nás k tomu zavazuje náš program), ale i ateistů (protože ti jsou, – jakožto antikřesťané, – k nám svým bytím připoutáni). …Nechci tedy odsuzovat ateisty, racionalisty a věřící nekřesťany, ale nechci s nimi ani uzavírat pakty lhostejnosti! Byl bych naopak rád, kdyby se probudili a zaujali v naší společnosti to místo, které jim patří. A chybí-li křesťanům sebekritika zevnitř, nechť jsme potom požehnáni a obdarováni alespoň kritikou zvenčí. … Žil jsem a žiji v církvi dostatečně dlouho a dostatečně intenzivně, abych věděl, o čem hovořím.

Ale toto všechno bych chtěl nyní přeskočit a položit před vás v podstatě jedno hlavní tvrzení a to je, že spiritualita je člověku vrozená. Domnívám se totiž, že základním znakem života není schopnost jíst, udržovat se a množit, jak jsem se to učil, ale kriteriálním znakem života je schopnost reflektovat okolí, vytvářet o něm informace, a ty pak sdělovat a zpracovávat až po myšlení, sebereflexi a tvorbu představ. Ovocem všech těchto schopností je pak nejen schopnost a tendence usuzovat, ale též ptát se (předvídat), představovat si (toužit) a žít v naději. Nejsem odborník a nevnucuji vám nějakou nauku, jen se snažím sdělit svou domněnku, že lidská bytost je objektivně vybavena k tomu, aby byla a žila a projevovala se jako bytost nejen fyzikální, ale i spirituální. Často hovoříme, nevědouce jak jinak, starobylým slovníkem o lidském „duchu" a „duši". Domnívám se, že v důsledku této vybavenosti se člověk principiálně nemůže neptat a neklást si otázky, které vedou nejen k zobecnění a dotažení toho, co zná a ví, ale i otázky, které jeho aktuální vědění a znalosti přesahují nebo z nich i vybočují. Nestačí doptat se, kolik člověk váží, jaký má krevní tlak, kolik vydělá a jak rychle běhá. K identifikaci a k pochopení člověka je třeba vědět i to, po čem touží, jaké má naděje, co má rád, čeho se bojí a proč. Jakou hodnotu přisuzuje sobě samému a jakou společnosti a světu, které ho obklopují. Zda a jak přesahuje přírodu svou existencí, zda a jakými otázkami přesahuje své znalosti a vědění, či jak se staví ke svému nevědění. Je zřejmé, že mnohé odpovědi na naznačené otázky jsou dočasné, protože jsou vyvolávány neznalostí a nevěděním. A projeví se jednou třeba jako zbytečné, nemístné a hloupé, – a třeba i reakční a škodlivé, ale v samotném jádru jde o otázky přirozené, nevyhnutelné a nutné. Proto si je člověk nejen klade, ale sám si na ně i odpovídá, a přitom se jimi i vychovává a roste. … Naše fyzikální vědění a myšlení je vychováváno vědou, i když dost špatně. Je totiž téměř neuvěřitelné, jaké nemožné až hloupé představy mají lidé o reálném světě, a to i lidé jinak (v něčem jiném) vzdělaní. To ukázalo nakonec i šetření o pověrečnosti, o níž jsem se v úvodu zmínil. Položte si nejen otázku, kdo vychovává naše fyzikální myšlení a vědění, ale kdo vychovává naši spiritualitu? Kdo vychovává naše preference, touhy a tušení, kdo vychovává naši lásku, naše naděje a naše sny? Měla by to být také věda, jejímž obsahem má být souhrn pravého poznání, ale ta to nedělá. Neexistuje positivní věda o nevědění, nadějích a snech. Základy spirituality nám předávají rodiče, kteří však svou úlohu plnívají nepoučeně a naivně. Pak už se vychováváme více méně sami napodobováním společnosti, v níž žijeme. Do naší spirituality volně zasahují náhodné myšlenky a názory lidí, před kamerou se naparujících VIPů a divných celebrit. Někdy k nim patří profesionální guruové, proroci, kněží a kazatelé. Pokoušejí se o to umělci, básníci, učitelé… Svoji roli hraje i bulvár, kanály, marketingoví kšeftaři a předvolební agentury. Komu dáme přednost?

Dovolte mi udělat skok a zůstat u kněží, kazatelů a proroků. Je jim ke cti, že zatím zcela nepodlehli svůdně primitivnímu evangeliu bohatství a úspěchu, aby nám vnucovali komerční touhy liberálního pokroku. Stále se ještě věnují filosofickému nevědění a tomu, co přesahuje a tedy transcenduje naše poznání. Jejich postoje k nevědění však zpravidla nedorůstají úrovně obecného vědění. Takže svými nároky na víru, která transcenduje vědění, kladou na „věřící" nesmyslné požadavky, a jejich formulace „vyznání" bývají kličkami vyprázdněných slov. … Nepochybně podléháme vzorům i názorům a jsme sváděni nápodobou. Ale je to i mé vzdělání, mé myšlení a mé racio, které alespoň z jedné strany vymezuje mou hranici mezi tím, co vím a co věřím. A i zde, ve své spiritualitě, jsem pak navíc hluboce ovlivňován tím, co žiji, co vidím a k čemu směřuji nebo jsem směrován. Ta hranice se posouvá. Běda, kdyby se z lenosti zastavila. To platí o mně i o společnosti a církvi. Ale neměla by nikdy stavět můj rozum proti mé duši. Nestavím vědění proti víře. Nestavím vědu proti spiritualitě. I vzdělaný člověk a vědec by měl tušit, toužit a mít naději. I vědec, stejně jako nádeník, by měl snít. I vědec by k tomu měl být veden a vzděláván. Kazatel sám pak musí být na oplátku schopen i ochoten sledovat pokrok vědění, žití i myšlení. Škoda kazatele, který si ukládá a střeží pravdy jen proto, že jsou staré.

Na podporu svého myšlení si dovolím uvést citát i z nedávného čísla časopisu ateistické Volné Myšlenky „Maják" (Vydává Ing. Zdeněk Radimský, Tanvaldská 1335, 182 00, Praha 8). Rudolf Krejčí zde píše:

Člověk je geneticky vybaven potřebou víry… Člověku je dáno pátrat a nalézat příčiny všeho, co ho obklopuje. Zjistit to znamená podstatně větší naději na přežití… V genech všeho živého je potřeba bezpečí, s cílem přežití jednotlivce i druhu… Víra v cosi nepostižitelného je produkt myšlení, výsledek a důsledek potřeby bezpečí a jistoty. A to je v genech. Proti víře vymezuji náboženství. I náboženství stojí na víře, operuje s ní a využívá ji. Zatím co víra je osobní a ryze spirituální záležitost, je náboženství již institucionalizované a naučné. Pracuje s ideologií a dogmatem. Za vírou stojí idea nebo prorok, za náboženstvím stojí skupina, třída, církev, elita, aparát. Za vírou stojí osobní otázka. Za náboženstvím stojí společenský zájem. To lze doložit mnoha starozákonními předpisy, za nimiž stojí záměry hygienické, národní, hospodářské a kněžské. Za původním učením Ježíše Nazaretského nic takového nenajdete. Za učením křesťanských církví však již opět ano, což nemusí být ještě špatné.

Masaryk positivně hodnotí nejen víru, ale i náboženství a církev:

Náboženství je podstatným obsahem duchovního života člověka, k žití je tak potřebné jako vzduch – právě proto ho mnozí ani nepozorují, stejně jako nepozorují vzduchu a neváží si jeho životodárnosti. Ostatně ve velkých městech je čistý vzduch vzácný a náboženství se hledá o to usilovněji! Podobně intensivní je duchovní práce moderních teologů! Na to se právě zapomíná, že v každé vísce je akademicky vzdělaný duchovní, a že celé to ohromné těleso církevní usilovně pracuje. Zvláště v zemích protestantských teologie vlastně konkuruje filosofii, zvláště však charakterizuje tuto teologii zvláštní kritické uvědomování náboženské a hledání nových forem a formulí náboženských. (T.G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství, 1934)

K této Masarykově chvále nelze neuvést hlasité ALE: Známe povšechné dějiny křesťanství a známe povšechné dějiny církví. Ty dávné, ty středověké, ty moderní i ty docela nedávné… Vychází mi z toho řada otázek, na které si jen nesnadno hledám odpověď:

• Čím to je, že se křesťanství tak brzy zpronevěřilo svým výchozím zásadám? Vždyť už učení apoštola Pavla, nějakých 20 let po Ježíšově ukřižování, se podstatně a hluboce lišilo od toho, co učil a hlásal sám Ježíš zvaný Kristus? [??? pozn. ZODu]
• Čím to je, že je křesťanství vnitřně tak nestabilní, že dokáže i v jedné době produkovat ideje, závěry a cíle vzájemně i naprosto protichůdné?
• Čím to je, že se křesťanství a křesťanské církve dokáží tak snadno spojovat s jinými ideologiemi a přebírat jejich teorie a impulsy?
• Čím to je, že se křesťanství, církve a jejich představitelé vždy staví na stranu mocných, bohatých a vítězných?

Je tomu doopravdy proto, že náboženství dává nejen zřejmou, ale i skrytou a tajnou moc, a moc, a zvláště skrytá moc, dává peníze a bohatství, – a bohatství má své vlastní autonomní zájmy, které prosazuje a prosazovat dovede a může?

Přiznejme si, že mnohé výpady proti křesťanství a církvím, stejně jako mnoho reformačních pokusů, nebylo vyvoláváno otázkami „nadpřirozenými", ale právě tou skutečností, že se křesťanství a církve spojily s tendencemi naprosto světskými a hamižnými. Nakonec i Jan Hus by byl asi ustál život, kdyby se byl omezil na nebeské otázky a metafyzické teorie. Životem propadl v okamžiku, kdy zpochybnil papežovu autoritu a moc. A tak nakonec ocituji ještě dva texty. Ten první napsal Cyril Polach v Magazínu Práva v srpnu minulého roku a zní:

Mluví o nás jako o zemi neznabohů. Jako jeden z těch neznabohů (nikoli bezvěrců) se domnívám, že člověk je geneticky vybaven potřebou víry. Tato potřeba je však církvemi zneužívána. Bůh slouží některým lidem k tomu, aby se jím mohli zaštiťovat a získávat úctu, vliv, postavení a moc, aby měli nad lidmi duchovní nadvládu. Dovoluji si tvrdit, že moje víra, i když bez Boha, je opravdovější a hlubší než víra mnohých religiózních věřících, protože je bez církevních mantinelů, příkazů a zákazů, zázraků a dogmat. Jsem přesvědčen, že nelze hovořit o tom, že v Čechách věřících ubývá. Ubývá lidí registrovaných v církvích, ale to je něco jiného.

… Zamýšlet se nad budoucností křesťanství vůbec a církví a náboženství zvláště, to znamená nahlížet do budoucností nás, našeho národa a lidí střední Evropy a lidí tohoto světa vůbec. Ale to je další a samostatná otázka, ke které se možná někdy dostaneme, – ale možná že už také ne.

Vyšlo v Poznámkách 91 k otázkám míru a spravedlnosti, 06/06, Ilja Herold,

Redakčně kráceno