• On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Římanům 8:32)

Jsme ohromeni myšlenkou, že Bůh jedná se svými dětmi na základě milosti bez ohledu na zásluhy či poklesky. Příčí se to téměř všemu, co jsme se o životě učili. Většinou jsme byli vedeni k přesvědčení, že pokud budeme pilně pracovat a dělat „co se patří", budeme podle své práce odměněni. „Děláš tolik, zasloužíš si tolik", to je v životě obecně přijímaný princip.

Boží milost, ale nefunguje na základě odměn za práci. Je mnohem lepší. Boží štědrost se vůbec nedá změřit ani se nedá k něčemu přirovnat.

Písmo říká:

• Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna...

Pavel říká, že to byl „nevystižitelný dar" od Boha (Jan 3:16, 2. Korintským 9:15). Nepopsatelná Boží štědrost však nekončí u našeho spasení; dává nám všechny potřebné věci a všechna požehnání během celého života. Jak řekl Pavel:

• On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Římanům 8:32)

Když nás Pavel učí o Boží štědrosti, postupuje ve své argumentaci od většího k menšímu. Říká, že když Bůh dal svého Syna, aby nás spasil (to větší), pak nám dá určitě veškerá požehnání (to menší). Žádné požehnání, které kdy dostaneme, se nemůže vyrovnat daru Božího Syna, který za nás zemřel. Na kříži Bůh prokázal nejvyšší míru své velkorysé štědrosti. A na naplnění naší největší potřeby postavil Pavel svou jistotu, že můžeme po celý život od Boha očekávat naplňování všech našich potřeb.

Všimněte si, že podle Pavla nám Bůh dá všecko z milosti či darem. Stejně jako spasení, které dostane zdarma každý, kdo věří v Krista, i všechna požehnání dostáváme zdarma, také skrze víru v Krista. Stejně jako si nemůžete zasloužit spasení, ale musíte ho přijmout jako dar, nemůžete si zasloužit Boží požehnání, ale musíte je přijmout jako dar daný v Kristu.

Podobenství o milosti

Dlouhá léta mě přitahuje Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici jako jedna z nejlepších ilustrací Boží milosti v životě věřících. I když všechny názvy dané tomuto podobenství mluví shodně o dělnících, já věřím, že podobenství je soustředěno na hospodáře a jeho štědrost k dělníkům. Nazval bych toto podobenství: „Velkorysý hospodář."

Abychom se mohli z podobenství lépe poučit, uvádím ho zde celé:

• Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.' Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ,Co tu stojíte celý den nečinně?' Odpověděli mu: ,Nikdo nás nenajal.' On jim řekne: Jděte i vy na mou vinici.' Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ,Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!' Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ,Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!' On však odpověděl jednomu z nich: ,Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?' Tak budou poslední první a první poslední. (Matouš 20:1-16)

Toto podobenství vyplynulo z Ježíšova setkání s bohatým mladíkem, při kterém mu Ježíš řekl, aby prodal svůj majetek, dal peníze chudým a následoval Jej (Matouš 19:16-22). Petr, který o tom přemýšlel, řekl Ježíši:

Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?

Jako židé té doby i Petr smýšlel na základě zásluh a už si za ně sčítal body.

Ježíš Petra nenapomíná za jeho záslužnický způsob myšlení. Ujišťuje ho, že spolu s ostatními učedníky skutečně odměnu dostane. A nejen to. Každý, kdo se obětoval pro Ježíše, dostane „stokrát víc." Vyjádřeno v procentech, stokrát víc je deset tisíc procent. Ve finančním světe se za výbornou považuje investice, která se za několik let zdvojnásobí. Přitom jde pouze o stoprocentní zisk. Ježíš nám neslibuje stoprocentní, ale desetitisíceprocentní výnos.

Proč Ježíš používá tak neuvěřitelnou částku jako je deset tisíc procent? Říká nám, že Boží odměna vůbec neodpovídá naší službě a oběti. Říká nám, že systém odměn v Božím království není založen na zásluhách, nýbrž na milosti. A milost vždy dává mnohem víc, než jsme si „vydělali." Jak napsal R. C. H. Lenski:

Bůh je ve své štědrosti a velkomyslnosti tak veliký, že od nás nepřijímá nic, aniž by nám to nezměrně nenahradil... Už ten ohromný nepoměr, který je mezi naším dílem a Boží odměnou za něj, odhaluje jeho bezmeznou milost, nemluvě o daru spasení, který byl dán ještě dříve, než jsme vůbec začali něco dělat.(1)

Hospodář z Ježíšova podobenství, který samozřejmě představuje Boha, byl nadmíru velkorysý a štědrý. Od začátku se staral o vinici stejně jako o blaho dělníků. Bez váhání souhlasil, že dá prvním dělníkům denní mzdu - poctivou sumu. Vpracovních podmínkách té doby potřebovali dělníci zmíněnou částku, aby mohli svým rodinám koupit jídlo. Žili ze dne na den. Proto měli hospodáři vyplácet najatému člověku mzdu ještě téhož dne, než nad ním zapadne slunce, neboť je zchudlý a svým životem na ní závisí. (5. Mojžíšova 24:15)

Hospodář jednal se svými dělníky více než slušně; ke každé nové skupině, kterou najal, byl štědřejší než k té předchozí. Každý dělník, bez ohledu na délku práce, dostal denní mzdu. Nedostal, kolik si zasloužil podle odpracovaných hodin, ale tolik, kolik potřeboval, aby mohl ten den uživit rodinu. Hospodář jim klidně mohl vyplatit pouze částku, kterou si vydělali, ale rozhodl se zaplatit jim podle jejich potřeb a ne podle jejich práce. Zaplatil podle milosti, ne podle dluhu.

• Podobenství se soustředí obzvlášť na dělníky, kteří byli najati v pět odpoledne. K nim se hospodář zachoval výjimečně štědře. Každý dostal dvanáctkrát více, než by si zasloužil podle hodinové mzdy. Proč hospodář tyto dělníky najal v pět odpoledne? Možná, že bylo třeba pár rukou navíc, aby byla práce hotova před večerem. Ti poslední dělníci byli však s větší pravděpodobností najati, protože potřebovali dostat denní mzdu. Ježíš totiž neučil o židovském zemědělství, ale o království nebeském. Celý den postávali a čekali, až si je někdo najme, aby mohli uživit své rodiny. Oni práci potřebovali víc než hospodář. Nenajal je kvůli své, ale kvůli jejich potřebě. Představuje Boha, který si ve své velkorysosti uvědomuje naše potřeby a nepřestává je naplňovat. Bůh nás povolává do své služby, i když nás nepotřebuje. My potřebujeme Jeho. A Jeho odměna za naši službu se nedá srovnávat s naším úsilím - jak řekl Ježíš Petrovi, dostaneme „stokrát víc" (Matouš 19:29).

Velkorysý a štědrý

Bůh je v Bibli zas a znovu znázorňován jako velkorysý a štědrý, (pozn. překl.: autor používá místo slova velkorysý slovo milostivý. Na tomto místě vysvětluje, že mu jde o biblický význam tohoto slova - milostivý je ten, kdo jedná s ostatními z milosti. V překladu slovo velkorysý nahrazuje milostivý, protože toto slovo už dnes není běžně používáno, nanejvýš v osloveních typu „milostivá paní", a opis, např. plný milosti, není vždy z praktických důvodů použitelný). Svým lidem žehná z vlastní vůle bez ohledu na jejich nedostatky nebo jejich zásluhy. Boží velkorysost vidíme ještě před pádem v edenské zahradě, kde ještě nebyly žádné zásluhy či nedostatky. Písmo říká:

• Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu (1. Mojžíšova 2:9).

Hezký vzhled a plody dobré k jídlu neměl pouze strom poznání dobrého a zlého (viz 1. Mojžíšova 3:6). Bůh nedal do zahrady pouze jeden žádoucí strom, na který pověsil nápis „dívej se, ale nejez", aby to Adama a Evu svádělo. V zahradě dal naopak vyrůst všemu stromoví, jehož vzhled byl lákavý a jehož plody byly chutné. Chutná mi čerstvé ovoce, a proto do supermarketu chodím rád v létě, když jsou vystaveny všechny ty broskve, švestky, hrušky, jahody a melouny. Jsem tím přímo unesen. Chci ochutnat všechno. Jaké to asi muselo pro Adama být, když měl všechny možné druhy stromů, na kterých rostly lahodné plody a které byly navíc krásné na pohled. Pokud já jsem dnes unesen, jak asi reagoval Adam? Ale Bůh udělal pro Adama ještě víc. Bůh řekl:

• Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou (1. Mojžíšova 2:18).

Bůh věděl, že Adam potřebuje společnost a velkoryse tuto potřebu naplnil, protože má štědrost v povaze. Bůh předvídal a naplnil všechno, co jen kdy Adam mohl potřebovat.

Potom Adam zhřešil. Co se stane s Boží velkorysostí a štědrostí? Řekne snad Bůh: „Byl jsem k vám štědrý a dal jsem vám všechno, co jste potřebovali, ale přesto jste mě neuposlechli. Od nynějška budete sami. Postarejte se sami o sebe?" Bůh to neřekl. Místo toho se k Adamovi a Evě zachoval milosrdně a velkoryse. Připouštím, že dnes stále ještě zažíváme kataklyzmatické následky plynoucí z pádu; Bůh dodržel své slovo a Adama potrestal. Ale uprostřed toho všeho udělal Bůh ještě jednu věc:

• Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. (1. Mojžíšova 3:21)

Právě když jednal jako Soudce, všiml si, že Adam a Eva potřebují oblečení a na okamžik se z něj stal krejčí.

Proč si Bůh při řešení závažného problému s věčnými důsledky udělal čas na to, aby oblékl dva lidi, kteří ho zrovna zcela jasně neuposlechli, a kteří tím uvrhli hřích a bídu na celou lidskou rasu? Bůh to udělal, protože Jeho přirozeností je být velkorysý a naplňovat naše potřeby bez ohledu na to, co si zasloužíme. Příčinou Boží milosti nebyla ani Adamova nevinnost ani jeho hřích. Bůh byl velkorysý, protože tato vlastnost je věčnou součástí jeho přirozenosti.

Bůh s potěšením prokazuje dobro

Když jsme se měli s mou první ženou - která je nyní u Pána - brát, požádali jsme, aby byl na naší svatbě čten následující úsek Písma, jelikož jsme cítili, že nám ho Bůh dal jako zaslíbení:

• Budou mým lidem a já jim budu Bohem. Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby dobře bylo jim i jejich synům po nich. Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dobro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali. Budu se z nich veselit, z celého srdce a z celé duše prokazovat dobro; v té zemi je opravdu zasadím. (Jeremjáš 32:38-41)

Všimněte si výrazů Boží dobroty. Dá nám jedno srdce pro dobro naše i dobro našich synů. Nikdy už nám nepřestane prokazovat dobro. Dokonce se z nás bude veselit. To se snad hodí pro dva mladé lidi odhodlané sloužit Bohu na plný úvazek?

Ale toto ujištění o Boží dobrotě nebylo původně dáno lidem, kteří sloužili Bohu nebo si „zasloužili" Jeho dobrotu. Naopak, bylo dáno společenství lidí, které Bůh popisuje jako ty, kteří „se už od svého mládí dopouštěli toho, co je zlé v mých očích" (verš 30). Tito lidé byli v babylónském zajetí kvůli hříchům, kterých se dopouštěli po mnoho pokolení.

A otevřete-li knihu Jeremjáš o pár kapitol dříve, uvidíte, co Bůh těmto lidem řekl:

• Toto praví Hospodin: Až se vyplní sedmdesát let Babylóna, navštívím vás a splním na vás své dobré slovo, že vás přivedu zpět na toto místo. Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. (Jeremjáš 29:10-11)

Boží dobrota se projevuje v Jeho ujištění, že pro ně zamýšlí pokoj, nikoli zlo. Ve verši 10 si všimněte, že Bůh se odvolává na své dobré slovo. Myslí tím slib, který jim dal, i když si ho samozřejmě nezasloužili.

Tento názorný příklad dokládá pravdivost výroku Samuela Stormse, podle kterého milost přestává být milostí, pokud je Bůh donucen ji odepřít v přítomnosti lidských provinění. Pokud někdo vynikal svými přestupky, pak to byli právě Izraelci v zajetí. Přesto Bůh slibuje, že jim pomůže, bude se z nich veselit a bude jim prokazovat dobro.

Další vhled do Boží velkorysosti můžeme najít v Jóelově proroctví. Jóel prorokoval o soudu, který vykoná ohromná armáda kobylek. Ty sežerou všechny stromy i rostliny, takže se po celé zemi rozšíří hladomor. Potom se Jóel podíval dopředu do období obnovy, kdy stromy znovu ponesou ovoce, mlaty budou plné obilí a lisy budou přetékat novým vínem a olejem. Uprostřed tohoto proroctví o obnově dal Bůh následující slib:

• Tak vám nahradím, co po léta požíraly kobylky a brouci, různá havěť a housenky, mé veliké vojsko, které jsem na vás posílal. (Jóel 2:25)

Přemýšlejte o úžasné Boží štědrosti. Neomezuje svůj slib na navrácení země k dřívější plodnosti. Říká, že jim nahradí, co po léta požíraly kobylky, tedy léta, která sami ztratili kvůli Božímu soudu. Bůh mohl klidně říci: „Obnovím dřívější plodnost vaší země, ale s těmi ztracenými léty máte smůlu. Ta už jsou nenávratně pryč. Jsou cenou, kterou jste zaplatili za svůj hřích." Byl by štědrý, i kdyby jen obnovil jejich zemi, ale On udělal víc. Jeho působením byly sklizně tak hojné, že mohli dohnat ztráty z období hladomoru. Mluví o náhradě, i když jim samozřejmě nic nedlužil.

Čas od času mám příležitost osobně sloužit jednotlivcům, kteří něco ve svém životě opravdu „zpackali". U některých k tomu došlo, ještě než se stali křesťany; u jiných se to stalo, když už byli věřící. Tito lidé obvykle naříkají nad „ztracenými" léty. Buď sloužili hříchu místo Boha, nebo tato léta promrhali jako křesťané.

Snažím se tyto lidi povzbudit Boží milostí. Nemohu jim slíbit, že jim Bůh ta ztracená léta „nahradí" jako Izraelcům, ale mohu jim dá ujištění o velkorysosti, kterou má Bůh v povaze. Povzbuzuji je, aby se podle toho začali modlit a uvědomili si, že přistupují k Bohu, který kvůli proviněním neodepírá svou přízeň.

Bůh veškeré milosti

Bůh je spravedlivý a svatý. Odsuzuje hřích a ukázní své děti. Je to, ale také „Bůh veškeré milosti" (1. Petrův 5:10). Nikdo to nevěděl lépe než apoštol Petr. „Zpackal to" mnohokrát ještě před tou nocí, kdy zapřel Ježíše. Šimon Petr do života s Ježíšem nevykročil zrovna pravou nohou.

• Jednoho dne Ježíš vyučoval na břehu jezera a kolem něj se seskupil dav lidí. Kvůli tlačenici vstoupil Ježíš do Petrovy lodě a učil lidi z ní. Když skončil, řekl Šimonu Petrovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!" Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly" (Lukáš 5:4-6).

Slyšíte v Petrově odpovědi ty pochybnosti, tu skepsi a váhavost? V podstatě řekl: „Mistře, neuvědomuješ si, že jsme rybařili celou noc, ale když myslíš, uděláme to, abychom Ti vyhověli." To není právě slibný začátek jejich vztahu, že ano?

Když pak šel Petr jednoho dne zázračně po vodě, začal se topit a volat o pomoc (Matouš 14:29-30). Protože ostatní učedníci měli soutěživého ducha, pravděpodobně se na to, jak Petr kráčel po vodě, dívali se závistivým úžasem (dokonce ten večer, kdy byl Kristus zrazen, se dohadovali, kdo z nich je asi největší, Lukáš 22:24). Jejich úžas, se ale bezpochyby změnil ve výsměch, jakmile Petr začal mizet ve vlnách. Mám za to, že mu na tuto příhodu nedali zapomenout ještě dlouho.

Jindy zase Petr z věrnosti protestoval proti Ježíšově předpovědi vlastní blízké smrti, za což se mu dostalo přísného napomenutí:

• Ale on se otočil a řekl Petrovi: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi pohoršením, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské." (KMS - Matouš 16:23).
• Opět to byl Petr, kdo v ten večer, kdy byl Kristus zrazen, kvapně bránil svého Pána s mečem v ruce a byl za to Ježíšem napomenut (Jan 18:10-11).

Pak je zde samozřejmě často zmiňované zapření Ježíše, které přišlo hned po Petrově rázné námitce:

• I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě (Matouš 26:35).
• Hořký zármutek, který Petra naplnil po zapření Ježíše, nepochybně prohloubila vzpomínka na jeho pyšné a pošetilé srdce (26:69-75).

Začíná to vypadat, jako by Petr neuměl udělat nic správně. I dnes je v kázáních uváděn jako nejjasnější příklad pyšného, vznětlivého a vychloubačného člověka; takového, který si takzvaně nevidí na špičku nosu.

Koho si však Bůh o letnicích vybral za hlavního mluvčího apoštolů? Kdo má výsadu kázat to první kázání, po kterém se obrátí tři tisíce lidí? Je to Petr, který před tím jako by nedokázal udělat nebo říct nic správně (Skutky 2:14-41). Koho si Bůh vybral za kazatele, když pohanům doširoka otevřel dveře spásy? Byl to Petr, kdo šel do Kornéliova domu (Skutky 10:34-44). Kdo na jednání v Jeruzalémě učinil rozhodující prohlášení, jež obrátilo celou situaci v neprospěch bratří z farizeů, kteří požadovali po pohanských věřících, aby se nechali obřezat a řídili se Mojžíšovým zákonem? Byl to Petr (Skutky 15:6-11). Vypadá to, jako by všechny Petrovy krachy a slabosti byly minulostí. Avšak nejsou.

Za nějakou dobu to Petr znovu „zpacká". V Antiochii se vzdal svých zásad kvůli strachu ze zastánců obřízky a choval se pokrytecky, za což se mu po právu dostalo veřejného napomenutí od apoštola Pavla (Galatským 2:11-14). Muž, který nejdřív nedokázal udělat nic správně, a pak se zdánlivě stal mužem, který nemohl udělat nic špatně, znovu prožil tvrdý pád. Zde ovšem příběh nekončí. Bůh si vybírá Petra jako inspirovaného pisatele dvou knih Nového zákona. Divíte se, že pro Petra je to „Bůh veškeré milosti" (1. Petrův 5:10)? Divíte se, že Petrovým posledním pokynem je:

• Rosťte v milosti a poznání našeho Pána a Zachránce Ježíše Krista. (2. Petrův 3:18 - KMS)?

Petr osobně prožil to, co Pavel popisuje v Římanům 5:20:

• A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.

Slova „ještě mnohem více rozhojnila" pravděpodobně úplně nezachycují rozdíl mezi důsledky hříchu a důsledky milosti tak, jak ho chtěl Pavel vyjádřit. Významní bibličtí vykladači R. C. H. Lenski a John Murray u popisu bohatství Boží milosti, jak je Pavel představuje v Římanům 5:20, shodně upozorňují na předponu hyper před slovem „rozhojnila", která může být do češtiny přeložena jako „nade vše". Dobrý překlad by tedy zněl: „A kde se rozhojnil hřích, tam se nade vše rozhojnila milost". Dovolte mi použít ilustraci. Když dáte pár kapek tmavého inkoustu do sklenice s vodou, tak voda ztmavne. Dejte pak, ale tu sklenici pod kohoutek v kuchyni a naplno pusťte vodu. Tlak vody brzy vyplaví všechnu barvu a sklenice se naplní čistou vodou. Inkoust se svým účinkem „rozhojnil" a vodu zbarvil. Ale čistá voda z kohoutku „se rozhojnila nade vše". Teče tak hojné a s takovou silou, že všechny účinky inkoustu vymaže.

Právě to prožil Petr. Jeho selhání a hříchy se rozmohly. O tom není pochyb. Ale jakkoliv se rozhojnil jeho hřích, Boží milost se rozhojnila ještě mnohem více. Rozhojnila se nade vše. Bůh požehnal Petrovi, nikoliv přes jeho hříchy, ale bez ohledu na jeho hříchy. Tak funguje Jeho milost. Nehledí na naše hříchy a dokonce ani na naše dobré skutky, ale pouze na Kristovy zásluhy.

Proč tak dlouze mluvím o Petrovi, jeho selháních a prožitku Boží milosti? Proto, že většina z nás se dokáže s Petrem ztotožnit. Bez ohledu na to, za jak „úspěšné" křesťany nás ostatní považují, my známe pravdu ve svém srdci. Víme, že jsme tak či onak jako Petr. Mnohokrát jsme něco „zpackali" a prožili tvrdý duchovní pád. Stejně jako Petr potřebujeme být vnitřně přesvědčeni, že Bůh je Bohem veškeré milosti a proto nám požehná a použije nás, nikoliv podle našich zásluh, ale, řečeno slovy Samuela Stormse, „podle [Jeho] nekonečné dobroty a svrchovaného plánu."(3)

Milostí za milostí

Apoštol Pavel o Ježíši napsal, že je „plný milosti a pravdy", a dále:

• Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí (J 1:16)

Myšlenka vyjádřená v šestnáctém verši připomíná vlny oceánu, které narážejí na pláž. Sotva jedna vlna zmizí, už přichází další. Prostě bez přestání přicházejí z nevyčerpatelných zásob. Tak je tomu s Boží milostí skrze Krista. On je plný milosti a pravdy, a právě z Jeho nevyčerpatelné plnosti přijímáme jedno požehnání za druhým.

Ve svém komentáři k Janovu evangeliu překládá William Hendriksen šestnáctý verš takto:

Neboť z jeho plnosti přijímáme jednu milost za druhou.(4)

Všimněte si, že nepřijímáme prostě milost, ale jednu milost za druhou. Hendriksen napsal:

Šestnáctý verš má ten význam, že věřící neustále přijímají milost za milost. Jeden projev nezasloužené Boží přízně v Kristu je sotva pryč, když přijde další; tedy jedna milost za druhou...

Pojetí jedné milosti za druhou, nekonečného přísunu milosti, ladí lépe s myšlenkou „z jeho plnosti" než jednodušší výraz „milost". Neomezená zásoba či zásobárna naznačená slovy „z jeho plnosti" jako by ukazovala na neomezený průtok: jedna milost za druhou.

Prožívání Boží milosti

Proč tedy není v našich životech více z této nekonečné zásoby Boží milosti? Proč to tak často vypadá, že žijeme v duchovní chudobě místo toho, abychom prožívali život v plnosti, jak to Ježíš zaslibuje (Jan 10:10)? Existuje několik důvodů, které se mohou, ale nemusí, týkat jednotlivých věřících. Pro účel našeho studia milosti bych se však chtěl podívat na dva, které se pravděpodobně týkají většiny z nás.

Prvním je naše časté nepochopení Boha, kterého mylně pokládáme za boží protějšek Ebeneezera Scrooge (pozn. překladatele: Scrooge je postava z Vánoční koledy Charlese Dickense; je to skrblík a škarohlíd) - Bůh požaduje od svých lidí poslední kapku sil a platí je mizerně. Možná to zní přehnaně, ale věřím, že uvedený popis dost přesně vyjadřuje, jak většina křesťanů smýšlí o Bohu. Přemýšlejte o následujících slovech z jedné písně Johna Newtona:

Nuž, duše má, modli se,

Pán odpověď přinese.

Vždyť proseb si On cení,

rád ve skutek je změní.

Přistupuješ před Krále,

přines prosby nemalé.

Milost a moc taková,

že jí vždy jen přebývá.

Kolik křesťanů opravdu věří těm slovům? Kolik nás opravdu věří, že Ježíš rád vyslýchá modlitby? Kolik nás věří, že Jeho milost a moc je taková, že ho nikdy nemůžeme žádat o příliš mnoho? Místo toho máme sklon věřit, že Bůh váhá s odpovědí na naši modlitbu, a že Jeho milost a moc nestačí na naplnění našich potřeb, už vůbec nemluvě o našich žádostech.

Neměli bychom zapomínat, jak satan poprvé pokoušel lidstvo zpochybněním Boží dobroty a štědrosti (viz 1. Mojžíšova 3:1-5). A jeho zákeřný útok na praotce Joba byl veden tak, aby Job zpochybnil Boží dobrotu a pak Boha proklel (viz Job 1:6-11). Satan svou strategii dodnes nezměnil. Chápání Boha jako váhavého dárce pochází přímo od satana. Musíme se mu postavit, pokud máme prožívat plnost Boží milosti.

Ze svých studií na vysoké škole si pamatuji příběh, který můj pastor vyprávěl o starém muži, který býval otrokem. Pán tohoto bývalého otroka zemřel a zanechal mu dědictví ve výši 50.000 dolarů, což v těch dnech byla ohromná částka. Starý muž dostal příslušnou zprávu o dědictví a dozvěděl se, že peníze jsou pro něj uloženy na účtě v místní bance. Když uplynula dlouhá řádka týdnů a on si ještě nevybral vůbec žádné peníze, zavolal toho muže bankéř a znovu mu vysvětlil, že má k dispozici 50.000 dolarů. Starý otrok, který netušil, kolik je 50.000 dolarů, se zeptal: „Pane, myslíte, že bych mohl dostat 50 centů, abych si mohl koupit pytel kukuřičné mouky?"

Mnoho věřících žije jako ten starý otrok. Protože nechápeme neomezenou hojnost Boží milosti a štědrosti, žádáme ho o zanedbatelná požehnání, taková padesáticentová, zatímco bychom mohli vybírat z hojnosti jeho bohatství. Apoštol Pavel nám řekl, že Bůh „nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů", a že

• [On] vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši" (Ef 1:3, Fp 4:19).

V těchto dvou verších Bůh zaslibuje, že naplní všechny naše potřeby, duchovní i tělesné.

Bůh, který byl velkorysý k Adamovi a Evě před pádem i po něm, který s potěšením prokazoval dobro zajatému židovskému národu, který byl Petrovi Bohem „veškeré milosti", je dnes stejně velkorysý a štědrý. Milost je součástí samotné Boží přirozenosti, a On se nemění. Je skutečně štědrým hospodářem z onoho podobenství, který opakovaně chodí na trh života, aby vyhledal ty, kteří potřebují denní mzdu, přivedl je na svou vinici a pak je odměnil nepoměrně víc než si za svou práci zaslouží.

Možná zásadnějším důvodem, proč neprožíváme více Boží milosti, je naše další mylná domněnka. Podle ní si po spasení z milosti musíme alespoň do určité míry vystačit sami a tak si zasloužit Boží požehnání v každodenním životě. Nám známé pořekadlo: „Nic není zadarmo" přenášíme do našeho vztahu s Bohem. Ve skutečnosti je tato mylná domněnka, že si musíme vše zaplatit, víc než jen chybnou teologickou představou. Pramení totiž ze zvráceného sklonu našich srdcí - sklonu k pýše. Uznávaný teolog R. C. Sproul napsal:

Možná, že tím pro nás nejtěžším úkolem je spolehnout se na Boží milost a pouze na Boží milost, když máme dosáhnout spasení. Pro naši pýchu je těžké opřít se o milost. Milost je pro jiné lidi - pro žebráky. Nechceme žít v nebeském systému sociálního zabezpečení. Chceme si na spasení vydělat a odčinit naše hříchy. Rádi si myslíme, že do nebe půjdeme, protože si zasloužíme tam být.(7)

Přestože Dr. Sproul psal na téma Boží milosti ve spasení, jeho popis problému pýchy se dá vztáhnout na křesťanský život. Myslíme si, že si musíme vystačit sami a navíc se toho, aspoň do určité míry, nenápadně domáháme.

Dovolte mi to ilustrovat na vlastní zkušenosti. Po smrti mé první manželky Eleanor Bůh přivedl velice brzy do mého života další okouzlující a zbožnou dámu, kterou jsme s Eleanor znali řadu let. Sotva uplynul rok od Eleanořiny smrti a Jane a já jsme se vzali. O pár měsíců později jsem si začal uvědomovat nejasný pocit viny navzdory jistotě, že mě k manželství vedl Bůh. Jednoho dne jsem si uvědomil původ mé domnělé viny. Stál za ní pocit, že na rozdíl od několika mých přátel, kteří také přišli o ženu, jsem já náležitě nezaplatil měsíci smutku a samoty. Měl jsem pocit, že si „nezasloužím" dostat od Boha ohromné požehnání tak záhy po Eleanořině smrti. Vlastně jsem přišel na to, jak si nevědomky zakazuji užívat si v plnosti bohatství požehnání, které mi Bůh tak zjevně dal. Upadl jsem do smýšlení světa, podle kterého si nějak musíme zasloužit Boží požehnání skrze naše utrpení, naši oběť či těžkou práci.

Vědomí, že jsme si sami nevystačili, nás může zahanbit a někdy i pokořit. Vezměte si dělníky, kteří podle podobenství pracovali pouze jednu hodinu. Jak se cítili, když jim došlo, že dostali zaplaceno stejně jako ti, kteří pracovali dvanáct dlouhých hodin ve vedru? Cítili vděčnost za štědrý dar, který dostali, nebo vinu, protože si nezasloužili svou mzdu?. Pokud žili podle filozofie skutků, jak to často děláme my, cítili se provinile. Zažili velkorysou štědrost hospodáře, ale neradovali se z ní.

Já i vy ve skutečnosti prožíváme Boží milost ve svých životech mnohem víc, než si uvědomujeme. Příliš často se, ale neradujeme z Jeho milosti, protože se snažíme žít ze zásluh, nikoliv z milosti. Při hledání své vlastní dobroty, která nám má dát naději na získání Božího požehnání, nevidíme, jak přehojná je v našich životech Boží dobrota a milost.

Poznámky:

(1) R. C. H. Lenski, The Interpretation of St. Matthew's Gospel

(2) R. C. H. Lenski, The Interpretation of St. Paul's Epistle to the Romans a John Murray, The New International Commentary on the New Testament, The Epistle to the Romans

(3) C. Samuel Storms, The Grandem of God

(4) William Hendriksen, A Commentary on the Gospel of John

(5) Hendriksen, str. 88-89.

(6) John Newton, „Come My Soul, Thy Suit Prepare"

(7) R. C. Sproul, „Suffering and Merit?"

Jerry Bridges

Proměňující milost