Kristus - ano či ne?

Vztah Ježíše Krista k Písmu je nezpochybnitelný. Kristus považoval Písmo za neomylné, autoritativní a historicky přesné Boží slovo. Kristus je přesvědčen, že každá čárka Písma je důležitá a věčně platná. To je Kristův postoj. Stott nám připomíná, že „nemáme tu svobodu, abychom vynechali cokoli z Ježíšova učení. ... Nemáme žádnou kompetenci, abychom sami sebe uvedli do pozice soudce a abychom rozhodovali, že přijmeme některé části Jeho učení, zatímco jiné odmítneme." Stott zároveň varuje: „Jak můžeme my, učedníci Ježíše, mít nižší pohled na Písmo než měl náš Učitel? Jak můžeme my, služebníci Ježíše, dovolit, aby Písmo zabíralo méně místa v našich životech, než mu dovolil náš Pán?"

Když se tedy zamýšlíme nad otázkou našeho přístupu k Písmu, zamýšlíme se nad naším přístupem k Ježíši. Pokud nepřijmeme Písmo tak, jak ho přijal Ježíš, pak odmítáme Ježíše jako Spasitele. Pokud kriticky odmítneme některé pravdy Písma, pak odmítáme něco z Ježíše. Pokud odmítneme něco z Ježíše, pak ztrácíme jakékoli jistoty a nemáme se absolutně o co opřít. Stejně to vyjádřil i Packej: „Pokud odmítneme věřit části toho, co učí Kristus, pak tímto popíráme, že On je Božím Mesiášem a to vše činíme svou vlastní autoritou. Otázka 'Co si myslíš o Starém zákoně?' nachází řešení v otázce 'Co si myslíš o Kristu?' Naše odpověď na první otázku je zároveň odpovědí na druhou." Lightner vysvětluje, proč tyto otázky spolu tak souvisí: „Jak Bible, tak Kristus jsou nadpřirozeného původu. Mnozí lidé jsou ochotni přiznat, že Kristus byl velice dobrým člověkem, tím, kdo byl Bohu blíže než kdokoli jiný. Ale On je více než to; je Božím Synem. Stejně tak mnozí uznají, že Bible je opravdu dobrá kniha, kniha, která obsahuje pravdu o Bohu. Ale Bible je mnohem víc než to; je Božím Slovem." Vidíme zde dva podobné koncepty Božího Slova a Božího Syna. Lightner vysvětluje důležitost rozpoznání obojího: „Nemůžete mít Spasitele, pokud nepřijmete Jeho pohled na Písmo." Takže naše rozhodnutí je rozhodnutím, zda Kristu věříme nebo nikoli. Profesor Tasker o vztahu Ježíše k Písmu řekl: „Pokud se Ježíš mýlí v oblasti, které přiřazuje největší důležitost vzhledem ke své osobě a své službě, pak je těžké si přesně představit, jak a proč bychom mu mohli nebo měli důvěřovat v ostatních oblastech."

Své přesvědčení, které jsem popsal v této práci, bych shrnul slovy Clarka H. Pinnocka: „Nejdůležitější důvod, proč křesťané věří v božský původ a autoritu Bible, je ten, že sám Ježíš Kristus nepochybně vedl k této víře."

Církev - ano či ne?

Podle Ježíše je chybné pochopení Boha a otázek spasení důsledkem neznalosti Božího slova a Boží moci, která v tomto slově je obsažena. (Mk 12:24) Křesťanské církve jsou často tak slabé, neaktivní a bezzubé právě proto, že ubraly moc Božímu slovu. Bible byla okradena a zařazena do kategorie pouze nějaké lepší knihy. Až příliš často už není mocí ke spasení, už není zdrojem života, už není tím Slovem, které proměňuje člověka. Bible už není pro mnohé církve Božím slovem a učení takových církví a křesťanů je srovnatelné pouze s prázdným farizejským učením. Přestože mnozí znají Písmo dokonale, čtou jej v originálních jazycích a píšou o něm spousty knih, odebrali Bibli moc a jsou od Boha stejně daleko jak už zmínění farizejští učenci.

Toto odebrání se samozřejmě z počátku neprojevuje tím, že by Písmo bylo striktně napadáno. Ale krok za krokem jsou zpochybňovány některé jeho části. Většinou to začíná kritikou autorství, posléze je zpochybňována tradiční exegeze a to z důvodu, že není založena na dostatečně vědeckých poznatcích. Aplikací historických a kulturních filtrů jsou mnohé biblické pravdy rozmělňovány a zpochybňovány. Máme problém označit Bibli za bezchybnou, proto se raději o doktrínách Božího slova nebavíme a necháváme všem, ať si věří, čemu chtějí.

Dnešní křesťané jsou tlačeni k tomu, aby akceptovali skeptický postoj k Bibli a jsou ujišťováni v tom, že to je ten správný postoj. Mnozí teologové tvrdí, že záznamy Písma nesmíme brát jako historické, ale jako teologické. To znamená, že se nemáme zabývat otázkou historičnosti, ale toho, co nás tyto texty učí. Wenham potom ukazuje na důsledky takového přístupu: „Z toho plyne, že je možné přijmout nejextrémnější kritický přístup a stále tvrdit, že uznáváme biblické pravdy. Proto musíme dávat pozor, abychom si uvědomovali, jak daleko nás může zavést nekritické přijetí biblického kriticismu. Je důležité, abychom nadále brali Písmo tak, jak je brala a chápala prvotní a historická církev."

Otázka je, jak dlouho zůstaneme nekritičtí k devalvaci Písma? Jak dlouho budeme mlčky přihlížet, jak jsou naši studenti teologie masírováni kritikou Bible? Jak dlouho budeme přihlížet tomu, že se mnozí faráři už nebojí Písmo podřídit svému kriticky naladěnému rozumu?

Je na čase, abychom znovu aplikovali vyznání pastora Kotuly: „Jako kniha, ve které se zjevil sám Bůh a skrze kterou k nám promlouvají Jeho svědkové, proroci, apoštolové a především sám Boží Syn, Ježíš Kristus, je pro nás Bible autoritou vyžadující jednoznačné uznání a poslušnost." Znovu se potřebujeme podřídit Písmu. Musíme hledat cesty, jak vrátit Písmo tam, kam patří. Musíme si uvědomit to, co vyznává Carson: „Vyznáváme, že Písmo učí neomylnou pravdu, a že tato víra je nejen trpělivá v odůvodněné obraně, ale je nesmírně důležitá pro existenci církve." Existence církve je opravdu závislá na vztahu církve k Písmu a na schopnosti církve Písmo bránit.

Jakou tedy máme budoucnost?

Uvědomme si znovu, jaký měl k Písmu přístup Ježíš. Jak nesmírně důležité pro něj bylo, že Písmu může bezvýhradně důvěřovat a to do posledního písmenka. Znovu si uvědomme, jak významné je vnitřní svědectví Písma. Jak říká Carson: „Příliš málo křesťanů si například uvědomuje, kolik zásadní evidence ve vnitřním svědectví Písma poukazuje na vlastní pozici Písma." Vraťme se tedy k Písmu! Studujme jej a dovolme mu, aby nám ukázalo, čím je!

Zásadním úkolem každého kazatele Božího slova musí být to, aby vedl k lásce k Božímu slovu, aby ukazoval jeho obrovskou hodnotu. Potřebujeme znovu ukázat, jaké bohatství leží v Písmu. Potřebujeme, aby o nás i dnes platilo to, co platilo kdysi: „Evangelická církev uznávající Písmo svaté za jediný zdroj pravdy, víry a vyučování vždy kladla velký důraz na čtení a studium Bible. V evangelické církvi se zrodil obraz skutečného evangelíka. Je jím biblický člověk, který zná Bibli a žije Biblí. Je smutné, že zvyk čtení Bible se čím dál více vytrácí a definovaný typ skutečného evangelíka se vytrácí."

Musíme souhlasit s Montgomerym: „Dokud je v církvi Ježíš Kristus vyznáván, ctěn a obdivován, tak můžeme jistě očekávat, že přetrvá vysoká autorita Písma. Ale z důvodu významného pokulhávání dnešních křesťanů v této oblasti odvážně voláme po návratu k řádnému přijímání Bible a to na základě podstatných faktů sledovaných v doktríně inspirace Písma tak, jak ji učil náš Pán."

Ukázka 5. kapitoly seminární práce:

„Vztah Ježíše Krista k Písmu a jeho využití v díle spásy"

Vypracoval: Ing. Michal Klus, M.Div