Na začátku roku 1970 přednášel dr. Martyn Lloyd-Jones na konferenci pro kazatele ve Spojených státech amerických a během diskuse dostal následující otázku:

V posledních letech se zvláště v Anglii mezi reformovanými evangelikály objevuje kritika evangelizační výzvy, kterou používá Billy Graham a další. Můžeme takovou veřejnou výzvu ospravedlnit z Písma, či nikoliv?

Je těžké odpovědět stručně na takovou otázku, aniž bychom se vyhnuli nebezpečí neporozumění. Dovolte mi to říci takto: Dějiny evangelizační výzvy byste měli znát mnohem lépe vy, protože její původ je zde, v Americe. Začalo to kolem roku 1820. Jako první ji začal používat Charles G. Finney. A vedlo to k velikým sporům. Například Asahel Nettleton, skvělý kalvinista a úspěšný evangelista, nikdy nevyzýval lidi, aby přišli dopředu „k oltáři“ nebo na „lavici pokání“. Ve dvacátých letech 19. století byly tyto nové metody odsouzeny všemi, kdo zastávali reformované učení.

Jedním z důvodů byla skutečnost, že o podobném jednání nemáme žádné doklady z novozákonní doby, protože tehdy se křesťané spoléhali na moc Ducha svatého. Například Petr, když kázal o letnicích v moci Ducha, nepotřeboval lidi volat kupředu, aby učinili rozhodnutí, protože – jak si jistě vzpomínáte – lidé byli pohnuti a usvědčeni Slovem a Duchem, takže přerušili kazatele a volali: „Muži, bratři, co máme dělat?“ A to je také tradiční reformovaný postoj k této otázce. V okamžiku, kdy jste začali zavádět tyto další doplňky, začali jste pracovat s lidskou psychikou. Výzva samotná by ale měla být obsažena přímo v poselství. Věříme, že Duch svatý toto poselství použije, takže věříme v moc Ducha. Já osobně souhlasím s tím, co zaznělo ve vaší otázce. Z toho důvodu jsem nikdy na konci kázání nezval lidi kupředu; hrozí zde velmi vážné nebezpečí, že lidé přijdou dříve, než budou připraveni. Věříme v dílo Ducha svatého. On usvědčuje a obrací lidi, a své dílo dokoná. Je zde nebezpečí, že povedete lidi k „narození“ ještě dříve, než na to budou připraveni.

Zejména puritáni se obávali toho, co nazývali „dočasnou vírou“ nebo „falešným vyznáním“. Jeden z velkých puritánů, Thomas Shepard, vydal výtečnou sérii kázání o deseti pannách. Kniha se zaměřuje především na to, jak naložit s falešným vyznáním víry. Pošetilé panny si myslely, že nemají žádný problém. A to je velmi nebezpečné.

Shrnul bych to následovně: Cítím, že tlak, který je vyvíjen na lidi, aby přišli vpřed a definitivně se rozhodli, je způsoben nedostatkem víry v dílo Ducha svatého a v Jeho jednání. Naším úkolem je kázat Slovo, a pokud to děláme správně, bude výzva k rozhodnutí obsažena v samotném poselství – a potom necháme Ducha svatého, aby On sám jednal s lidmi. A On to samozřejmě dělá. Někteří lidé mohou sami přijít hned po konci shromáždění za kazatelem. Myslím, že by vždy mělo být jasné, že kazatel se rád setká s každým, kdo má nějaké otázky nebo by potřeboval pomoci. To je však něco jiného než tlačit lidi k tomu, aby přišli vpřed. Jsem přesvědčen, že je špatné vyvíjet nátlak přímo na vůli člověka. Řekl bych, že Písmo nám předkládá následující pořádek: Pravda je předložena mysli, odkud přechází do srdce, a teprve potom dochází k jednání vůle.

– D. Martyn Lloyd-Jones –
Z webu The Banner of Truth – www.banneroftruth.org