• Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Ř 8,15–23)

Díky Ježíši Kristu mohou věřící poznat pravdu, která je „učiní svobodnými“, jak píše ve svém evangeliu apoštol Jan (Jan 8,32). Svoboda vydobytá Kristem je mnohorozměrná. Vysvobozuje od řady věcí a závislostí. Předně od zákona smrti a hříchu. V listu Římanům apoštol Pavel uvádí:

• Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23)

A dále dodává:

• Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. (Ř 8,2)

1. Díky Ježíšově oběti nám jsou odpuštěny hříchy.

• On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. (1 J 2,2)

Ježíšovou obětí jsme se stali spravedlivými před Bohem. V listu Římanům apoštol Pavel připomíná věřícím, že Ježíš:

• …byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4,25)

A tak:

• …máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista… (Ř 5,1)a
• budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. (Ř 5,9)

Tedy od věčné smrti a věčného zatracení.

2. Boží spravedlnost jsme získali díky víře v Ježíše Krista,

a ne ze skutků zákona (myšleno židovského čili Mojžíšova zákona). V listu Galatským to apoštol Pavel jasně říká:

• Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘. (Ga 2,16)

3. Boží spravedlnost nesena vírou v Ježíše Krista nás tak osvobodila

i od Mojžíšova zákona, jak to obšírně osvětluje apoštol Pavel v sedmé kapitole listu Římanům. Dočteme se tam např. následující slova:

• Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu. Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona. (Ř 7, 4–6)

4. V Kristu Ježíši jsme tedy rovněž osvobozeni od zákona, který obsahoval až 613 přikázání, v tom 365 zákazů a 248 příkazů.

Apoštol Pavel to v listu Efezským objasňuje následovně:  

• V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. (Ef 2, 14–15)

Ono „zbořil“ se týká všech ustanovení židovského zákona, včetně Desatera, obřízky, svěcení soboty a všech židovským svátků a svátostí.

V listu Židům je výstižně objasněno to, jak s Ježíšem přišla změna kněžství, a tím i zákona:

• Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. A ten, na nějž se to slovo vztahuje, pocházel z jiného pokolení, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře. Je dobře známo, že náš Pán pocházel z Judy a u Mojžíše není zmínky o kněžích z tohoto pokolení. To vše je ještě zřejmější, když podobně jako Melchisedech je ustanoven jiný kněz ne podle zákona o tělesném původu, nýbrž na základě svého nepomíjejícího života, jak se o něm svědčí: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘ Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný – zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti – avšak na jeho místo přichází lepší naděje, jejíž mocí přistupujeme až k Bohu. (Žd 7, 12–19)

Když si to stručně zrekapitulujeme, tak nás Ježíš dokonale osvobodil od zákona hříchu a smrti, od Božího hněvu, od věčné smrti, od věčného zatracení a od všech požadavků Mojžíšova zákona. To vše patří ke zmíněné svobodě Božích dětí, Božích synů a dcer. Z citovaných textů navíc můžeme odvodit to, že zmíněna svoboda není jen svobodou od něčeho, ale také svobodou k něčemu. Totiž svobodou k novému životu v Duchu.

5. Svým zmrtvýchvstáním nám Ježíš dává schopnost plnit veškeré požadavky svatosti.

Boží zákon tak není zrušen, ale dokonale naplněn. Boží zákon dosud trvá, ale nyní Ježíš přináší „nová přikázání“, jak je psáno např. v páté kapitole Matoušova evangelia:

• Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,17–20)

6. Ježíš tedy „zrušil“ platnost Mojžíšova zákona jeho naplněním.

Proto může od nás tak mnoho požadovat, často i nad rámec Mojžíšova zákona. Milování nepřátel, nerozlučitelnost manželství, posvěcený život, nezištná služba všem bližním atd. Získána svoboda nám nemá sloužit „za plášť nepravosti“ (1 P 2, 16) či být příležitostí „k prosazování sebe“ (Ga 5,13). Jako Boží děti máme „činit spravedlnost“, „milovat svého bratra“ (1 J 3,10) a být bezúhonní a ryzí uprostřed „pokolení pokřiveného a zvráceného“ (Fp 2,15). Ovšem to, co od nás Ježíš žádá, v nás zároveň plní mocí Ducha svatého. I o tom píše apoštol Pavel ve svém listu Římanům:

• Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. (Ř 8,9–10)

Proto také v úvodu tohoto zamyšlení stojí napsáno:

• Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy. (Ř 8,15–17)

Apoštol Jan k tomu dodává:

• Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. (1 J 3,1–2)

Našim cílem i budoucností je tedy být podobni Kristu, který je zároveň odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty (Žd 1,3) a zároveň vzorem zralého lidství (Ef 4,13). Proto celé „tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů“. Od Božích synů tvorstvo očekává vysvobození „z otroctví zániku“. Jak si máme toto očekávání vysvětlit? Líbilo se mi následující vysvětlení jednoho kazatele. Pádem člověka do hříchu došlo i k úpadku celého vesmíru, celého stvoření, čili celého tvorstva. Začal např. působit zákon entropie čili postupného nárůstu chaosu a neuspořádanosti. Vesmír, tedy svět jako celek, tak spěje ke svému nevyhnutelnému zániku. Jeho nadějí však zůstává zjevení slávy Božích dětí spjaté s druhým příchodem Ježíše Krista. Ten pak zahájí proces postupné obnovy celého vesmíru a celého tvorstva. Na tom se můžeme podílet i my. Nebojme se vstoupit s plným nasazením do svobody Božích dětí, a to k větší Boží slávě a chvále, k našemu vlastnímu prospěchu, k užitku našich bližních i celého tvorstva. Amen.

– Stanislav Heczko –
(LECAV Praha), Praha, leden 2010